ECLI:CZ:US:2008:3.US.307.06.1
sp. zn. III. ÚS 307/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky - ze dne 27. listopadu 2008 sp. zn. III. ÚS 307/06 ve věci ústavní stížnosti Encyclopedia Publishing House Ltd., se sídlem Spojené království Velké Británie a Severního Irska, NW7 3 TB Londýn, The Broadway, Athene House, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005 č. j. 58 Cm 23/2003-201 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005 č. j. 13 Cmo 308/2005-221, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině návrhu na nařízení předběžného opatření v souvislosti s žalobou na vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.
Výrok
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005 č. j. 13 Cmo 308/2005-221 se ruší.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005 č. j. 58 Cm 23/2003-201,
1. kterým bylo nařízeno předběžné opatření, že "žalovaný je povinen zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s majetkem žalobce:
A/ nehmotný investiční majetek z databáze Diderot, která může existovat samostatně mimo software s názvem Redakční systém EPA, kdy pod souhrnným názvem Databáze Diderot se rozumí jak práva k duševnímu vlastnictví, tak nehmotné substráty, na kterých je duševní vlastnictví, mající charakter nehmotného majetku, zachyceno, přičemž Databáze Diderot lze členit na:
- textovou databázi, která ke dni prohlášení konkursu obsahuje celkem 172 746 encyklopedických hesel,
- obrazovou databázi, která ke dni prohlášení konkursu obsahuje celkem 12 795 obrázků,
-software a hardware, pásková zálohovací mechanika HP Super Store DAT 24,
a jmenovitě i multimediální databáze s pracovním názvem Lexikon Zemí - Svět v roce 2002, která obsahuje 2 063 encyklopedických hesel, 2 021 obrázků, 718 tabulek a dále neúplně dovyvinutý počítačový program s názvem DIBAG, který obsahuje 200 interaktivních map a 600 odkazů na časové ose, a která je součástí (podstatnou částí) multimediální databáze Diderot a jíž se rozumí jak práva k duševnímu vlastnictví, tak nehmotné substráty, na kterých je toto duševní vlastnictví, mající charakter nehmotného majetku, zachyceno a
B/ s doménovým jménem úrovně cz, pojmenovaným ,diderot.cz',
zapsaným v soupisu konkursní podstaty úpadce DIDEROT, s. r. o., IČ 25087975, se sídlem Praha 9, Čakovice, Cukerní č. p. 234, PSČ: 196 00", a jímž byl zamítnut "návrh, aby rozhodnutí o nařízení předběžného opatření obsahovalo i slovo žalobce mezi slovem majetkem a dvojtečkou a aby rozhodnutí o nařízení předběžného opatření obsahovalo slovo nehmotné (substráty) místo hmotné, jak bylo rozhodnuto";
2. kterým bylo rozhodnuto, že se zamítá návrh, aby soud nařídil předběžné opatření, že "žalovaný je povinen zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s majetkem žalobce: A/ nehmotný investiční majetek z databáze Diderot, která může existovat samostatně mimo software s názvem Redakční systém EPA, kdy pod souhrnným názvem Databáze Diderot se rozumí jak práva k duševnímu vlastnictví, tak nehmotné substráty, na kterých je duševní vlastnictví, mající charakter nehmotného majetku, zachyceno přičemž Databáze Diderot lze členit na:
- textovou databázi, která ke dni prohlášení konkursu obsahuje celkem 172 746 encyklopedických hesel,
- obrazovou databázi, která ke dni prohlášení konkursu obsahuje celkem 12 795 obrázků,
-software a hardware, pásková zálohovací mechanika HP Super Store DAT 24,
a jmenovitě i multimediální databáze s pracovním názvem Lexikon Zemí - Svět v roce 2002, která obsahuje 2 063 encyklopedických hesel, 2 021 obrázků, 718 tabulek a dále neúplně dovyvinutý počítačový program s názvem DIBAG, který obsahuje 200 interaktivních map a 600 odkazů na časové ose, a která je součástí (podstatnou částí) multimediální databáze Diderot a jíž se rozumí jak práva k duševnímu vlastnictví, tak nehmotné substráty, na kterých je toto duševní vlastnictví, mající charakter nehmotného majetku, zachyceno, a
B/ s doménovým jménem úrovně cz, pojmenovaným ,diderot.cz' ,
zapsaným v soupisu konkursní podstaty úpadce DIDEROT, s. r. o., IČ 25087975, se sídlem Praha 9, Čakovice, Cukerní č. p. 234, PSČ: 196 00.",
se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 4. 2006 napadla stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005 č. j. 13 Cmo 308/2005-221, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005 č. j. 58 Cm 23/2003-201, a s tvrzením, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnické zaručené čl. 11 Listiny, se domáhala jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 23/2003, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, jakož i z ústavní stížnosti samotné, stěžovatelka se žalobou ze dne 5. 3. 2003 podanou proti vedlejšímu účastníkovi domáhala vyloučení v žalobě uvedených věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadce DIDEROT, s. r. o., mimo jiné těch, jež jsou uvedeny v odstavci II. výroku tohoto usnesení (dále také jen "sporné věci"). V průběhu tohoto řízení podala stěžovatelka k Městskému soudu v Praze návrh ze dne 22. 8. 2003 (č. l. 48 soudního spisu), kterým se domáhala, aby uvedený soud nařídil předběžné opatření, kterým by zakázal vedlejšímu účastníkovi zpeněžit či jinak disponovat se spornými věcmi, což zdůvodnila tím, že vedlejší účastník činí kroky ke zpeněžení sporných věcí. O tomto návrhu rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2003 č. j. 58 Cm 23/2003-55 tak, že jej zamítl s tím, že mu nepřísluší zasahovat do činnosti soudu ve věci konkursního řízení a zakazovat správci konkursní podstaty zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty či vyslovit zákaz nakládání s tímto majetkem. K odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 č. j. 13 Cmo 536/2003-108 potvrzeno. Nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 275/04 (N 117/37 SbNU 499, http://nalus.usoud.cz) pak byla v tomto odstavci uvedená rozhodnutí zrušena.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2005 č. j. 58 Cm 23/2003-185 byl shora zmíněný návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítnut s odůvodněním, že soud neshledal důvody pro zatímní úpravu právních vztahů mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, protože vedlejší účastník svou žádost o souhlas k prodeji sporných věcí, jež byla adresována konkursnímu soudu, vzal zpět. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2005 č. j. 13 Cmo 216/2005-196 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se zdůvodněním, že soud prvního stupně při zkoumání, zda stěžovatelka osvědčila podmínky pro postup podle §102 o. s. ř., nehodnotil dodatek č. 1 ke znaleckému posudku č. 1991/2002, na který žádost odkazovala a který vedlejší účastník drží, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Městský soud v Praze dne 19. 10. 2005 doručil právnímu zástupci stěžovatelky (a dne 13. 10. 2005 právnímu zástupci vedlejšího účastníka) usnesení ze dne 5. 10. 2005 č. j. 58 Cm 23/2003-201, kterým bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v bodě 1 odstavce II. výroku tohoto nálezu (dále bude též označováno jako "usnesení č. 1"). Soud v jeho odůvodnění uvedl, že je třeba dát přednost právu a povinnosti správce konkursní podstaty spravovat majetek spadající do podstaty tak, aby v co nejširším rozsahu mohlo být uspokojeno právo věřitelů. Dle soudu je na správci konkursní podstaty, zda dá přednost minimalizaci škod nebo minimalizaci problémů, které mohou vzniknout, pokud by došlo k vyloučení věcí z konkursní podstaty; v posuzované věci převážil zájem na zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, protože je podstatné minimalizovat škody, resp. dát možnost správci konkursní podstaty minimalizovat škody na majetku, a to ať již v budoucnu bude rozhodnuto, že spadá do konkursní podstaty, či zda z ní bude vyloučen. S ohledem na znalecký posudek a důvody jeho vypracování je sice obava, že by budoucí výkon rozhodnutí mohl být ohrožen, ale ani v případě, že jsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, soud je nařídit nemusí, jak - dle svých slov - činí i nyní (viz doručenky na č. l. 202 soudního spisu a "neautorizovaná verze usnesení z č. l. 201 z 5. 10. 2005", obsažená v příloze tohoto spisu).
Proti zamítavému výroku tohoto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání ze dne 20. 10. 2005. K němu se váže úřední záznam ze dne 25. 10. 2005 (viz č. l. 207 soudního spisu), v něž soudce JUDr. Martin Valehrach uvedl, že zástupcům účastníků nebyla doručena verze usnesení, kterou schválil a odreferoval k odeslání, doručena byla neschválená verze, jejíž tři stejnopisy jsou založeny volně ve spise. Tyto se tam ponechávají a označují jako "neautorizovaná verze usnesení z č. l. 201 z 5. 10. 2005". Vzhledem k této skutečnosti byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 2. 11. 2005 (právnímu zástupci vedlejšího účastníka dne 1. 11. 2005) dopis, v němž se uvádí, že jim nebyla doručena verze usnesení, kterou soudce schválil a odreferoval k odeslání, ale neschválená verze, jejíž výrok nekoresponduje s odůvodněním, že se nejednalo o rozhodnutí soudu - soudce, proto soud znovu doručuje soudcem schválenou verzi, proti které poběží nová lhůta k odvolání. Nejedná se o opravné usnesení, ale doručení původního schváleného usnesení (viz č. l. 202 soudního spisu). Současně s dopisem bylo stěžovatelce (a vedlejšímu účastníkovi) doručeno i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005 č. j. 58 Cm 23/2003-201, jímž bylo rozhodnuto, jak je uvedeno v bodě 2 odstavce II. výroku tohoto nálezu (dále bude též označováno jako "usnesení č. 2"). Toto rozhodnutí bylo odůvodněno shodně jako usnesení téhož soudu, jež bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 19. 10. 2005, tj. usnesení č. 1.
I toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním ze dne 3. 11. 2005, a to v plném rozsahu. Vrchní soud v Praze poté rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že "usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005 č. j. 58 Cm 23/2003-201" potvrdil. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že stěžovatelka v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že je zde potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků, a u dalších okolností významných pro nařízení předběžného opatření neosvědčila (a ani netvrdila) žádné významné okolnosti, které by nařízení předběžného opatření odůvodňovaly. Nic údajně nenasvědčovalo tomu, že by vedlejší účastník po dobu řízení o vyloučení věci ze soupisu měl v úmyslu předmět excindační žaloby zpeněžit nebo s ním nakládat tak, že by bylo ohroženo v žalobě tvrzené právo stěžovatelky. Pouhá obava stěžovatelky, že by vedlejší účastník dospěl k závěru, že věcem hrozí škoda a je třeba je zpeněžit, zůstala pouze v rovině tvrzení a není žádným jeho jednáním osvědčena. Pokud se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření proto, že je zde obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, pak se lze domnívat, že stěžovatelka má na mysli výkon soudního rozhodnutí pro případ, kdy by excindační žaloba byla úspěšná a vedlejší účastník bezdůvodně předmět žaloby zadržoval či že by nesplnil povinnost předmět žaloby ze soupisu konkursní podstaty vyloučit. Nařízení předběžného opatření z tohoto důvodu vyžaduje, aby oprávněnému svědčilo rozhodnutí, popřípadě listina, která je titulem pro exekuci, současně musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen (zejména pro chování žalovaného, tj. vedlejšího účastníka), avšak ani takové právně významné skutečnosti nebyly prokázány.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh soudního řízení o předmětné excindační žalobě, přičemž poukazuje na to, že z podání vedlejšího účastníka ze dne 16. 7. 2003, označeného jako "žádost o vyslovení souhlasu s prodejem", jakož i ze záznamu z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 14. 7. 2003, jasně plyne záměr vedlejšího účastníka prodat sporné věci, což jednoznačně osvědčila ve svém návrhu na vydání předběžného opatření, a odmítá, že by sporné věci, které jsou předmětem žaloby, bylo nutno zpeněžit z důvodu odvracení hrozící škody na majetku (§19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). V této souvislosti polemizuje se závěry znalce Ing. S. o nutnosti urychleného prodeje sporných věcí, jež jsou obsaženy v (již zmíněném) "dodatku č. 1 ke znaleckému posudku č. 1991/2002 Ocenění majetku, zapsaného do konkursní podstaty společnosti DIDEROT, s. r. o.", který si nechal vedlejší účastník vypracovat. Dále upozorňuje na obsah nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 40/04 (N 82/37 SbNU 133, http://nalus.usoud.cz) a ze dne 3. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 275/04 (N 117/37 SbNU 499, http://nalus.usoud.cz), které byly v této její věci vydány.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvádí, že již v odvolání ze dne 20. 10. 2005 podaném proti usnesení č. 1 Městského soudu v Praze (tj. usnesení ze dne 5. 10. 2005 č. j. 58 Cm 23/2003-201) namítala, že postup soudu prvního stupně je v rozporu s platnými předpisy, neboť uvedený soud operuje s pojmy a "instituty", které platné procesní právo nezná. Usnesení č. 2 téhož soudu, jež je i stejně označeno, ve spojení s výše zmíněným přípisem JUDr. M. Valehracha, neuměla stěžovatelka dle svého tvrzení procesně uchopit jinak, než že proti tomuto usnesení, které je svým obsahem novým (zamítavým) rozhodnutím téhož soudu o již dříve týmž soudem rozhodnutém (schváleném) návrhu stěžovatelky a které se formálně tváří jako "schválená verze", jež jakoby nahrazuje "neschválenou verzi" rozhodnutí soudu, podala odvolání. Současně stěžovatelka poukázala na ustanovení §170 odst. 1 o. s. ř. s tím, že soud prvního stupně je svým usnesením č. 1 vázán, usnesení č. 2 pak bylo vydáno v rozporu se zákonem, takže mělo být jako nesprávné odvolacím soudem zrušeno. Interní vztahy mezi soudcem JUDr. M. Valehrachem a soudní kanceláří 58 Cm jsou zcela bez významu, neboť usnesení č. 1 bylo soudem prvního stupně (což nelze zaměňovat se soudcem soudu prvního stupně, jak JUDr. M. Valehrach nesprávně činí) vydáno a účastníkům doručeno, a proto od okamžiku doručení usnesení č. 1 účastníkům řízení byl a je jím soud prvního stupně (a tedy samosoudce soudu prvního stupně JUDr. Valehrach) vázán, přičemž je nemůže sám změnit, neboť v daném případě nejsou dány podmínky umožňující autoremeduru. Usnesení č. 1 mohlo být změněno toliko odvolacím soudem po provedeném odvolacím řízení v řádném instančním postupu v rozsahu napadeném odvoláním účastníků. Usnesení č. 2 zjevně není opravným usnesením, neboť podmínky obsažené v §164 o. s. ř. nebyly splněny.
Stěžovatelka upozorňuje na to, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že s ohledem na znalecký posudek a důvody jeho vypracování je prokázána obava, že by budoucí výkon rozhodnutí mohl být ohrožen, takže dle jejího názoru jsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření a soud měl podanému návrhu vyhovět. Nesouhlasí přitom s názorem soudu prvního stupně, že i když jsou podmínky pro nařízení předběžného opatření splněny, soud předběžné opatření nařídit nemusí, neboť sousloví "předseda senátu může", nutno vykládat tak, že je-li naplněna hypotéza právní normy ve kterémkoliv z obou v ní uvedených důvodů pro nařízení předběžného opatření, soud tak učinit musí. Dále stěžovatelka tvrdí, že platné procesní právo neumožňuje soudu, aby do svého rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření vnášel kritéria další, zákonem neupravená, konkrétně nutnost minimalizovat škody, resp. dát možnost správci konkursní podstaty minimalizovat škody na majetku. Navíc údajná "hrozící škoda" na majetku vylučovaném ze soupisu, nebude-li okamžitě zpeněžen, byla v předmětném řízení vedlejším účastníkem sice tvrzena, nikoliv však prokázána. Vzhledem k tomu bylo povinností soudu předběžné opatření nařídit. Pokud se tak nestalo, nemá zamítavý výrok oporu ani v provedeném dokazování ani v úvahách soudu prvního stupně. Vrchní soud v Praze při svém rozhodování naprosto opomněl, že usnesením č. 1 Městského soudu v Praze bylo jejímu návrhu vyhověno, že se stěžovatelka proti vyhovujícímu výroku usnesení č. 1 neodvolala a že soud v rozporu s občanským soudním řádem rozhodl věc jiným (zamítavým) způsobem. Dle názoru stěžovatelky toto mělo být důvodem pro kasační rozhodnutí odvolacího soudu ohledně usnesení č. 2 Městského soudu v Praze, které stěžovatelka označuje za kvazirozhodnutí, za paakt, který nepožívá presumpce závaznosti ani správnosti. Stalo se tak i přesto, že podáním odvolání proti části výroku usnesení č. 1 formálně vytvořila prostor pro rozhodování odvolacího soudu o celém tomto rozhodnutí.
Stěžovatelka Vrchnímu soudu v Praze vytýká i závěr, že neprokázala potřebu zatímní úpravy poměrů, k čemuž uvádí, že sám soud prvního stupně dospěl k tomu, že jsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť by mohl být budoucí výkon rozhodnutí ohrožen. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že obava z ohrožení neexistuje, protože nebylo rozhodnuto o vylučovací žalobě, a teprve meritorní rozsudek by představoval důvod pro vydání předběžného opatření. Dle stěžovatelky je zřejmé, že pokud by vedlejší účastník sporné věci zpeněžil, pak by výkon rozhodnutí byl nejen ohrožen, ale i de facto zmařen.
Závěrem stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů a jejich postup jsou v rozporu s procesním předpisem v takové míře a intenzitě, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, přístup k soudu a na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny, jakož i vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny. Důvodem je, že obecné soudy odmítly stěžovatelce spravedlnost, když nezkoumaly, zda osvědčila podmínky pro vydání předběžného opatření, resp. když z výsledků dokazování vyvodily nesprávné závěry. Jejich rozhodnutí jsou zmatečná a nepřezkoumatelná, nelze zjistit, jaký je ve věci navrženého předběžného opatření aktuální stav řízení, tj. zda předběžné opatření je nařízeno či nikoli. V souvislosti s tím stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí, hodnocení důkazů a případů, kdy je soudní řízení zatíženo výraznou procesní vadou plynoucí z opomenutí procesního předpisu, a dále pak na nálezy ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 179/01 (N 139/28 SbNU 211, http://nalus.usoud.cz) a ze dne 18. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 89/02 (N 97/27 SbNU 115, http://nalus.usoud.cz) s tím, že jde o totéž v nyní posuzované věci, kdy obecné soudy s odkazem na zvláštní povahu konkursního řízení a řízení konkursem vyvolaných rozhodly o tom, že nebudou aplikovat příslušná ustanovení občanského soudního řádu z důvodů údajných principů a zásad plynoucích ze zákona o konkursu a vyrovnání. Stěžovatelka opětovně upozorňuje na to, že obecné soudy neprováděly dokazování ohledně tvrzených skutečností osvědčujících podmínky pro vydání předběžného opatření.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Odkázal přitom na obsah napadeného usnesení, záznam z č. l. 207 soudního spisu, na napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a obsah celého spisu s tím, že neporušil v této fázi řízení ústavně zaručená práva stěžovatelky. Vrchní soud v Praze pouze zcela odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný včas, jenž je i co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto se mohl Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska její opodstatněnosti, vycházeje přitom z pravidelně v minulosti opakované zásady, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), takže nemůže provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, a že do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jde-li o postup soudu prvního stupně, který nejprve doručil účastníkům řízení usnesení č. 1, avšak poté, co z odvolání stěžovatelky zjistil, že měla být vyhotovena a odeslána jeho nesprávná ("neschválená") verze, nechal účastníkům doručit "správnou" verzi, se Ústavní soud zcela ztotožňuje s názorem stěžovatelky. Z odůvodnění usnesení č. 1 je patrno, že soudce, jenž ve věci rozhodoval, takové, v zásadě vyhovující rozhodnutí neměl v úmyslu vydat, došlo však k určitému pochybení na jeho straně a/nebo na straně soudní kanceláře. Otázku, zda v daném případě bylo možno tuto chybu napravit postupem, jenž zvolil soud prvního stupně, však nutno zodpovědět negativně.
Ustanovení §170 odst. 1 o. s. ř. jednoznačně stanoví, že soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, a pokud nedošlo k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba je doručovat, jakmile bylo vyhotoveno. Zákon v tomto ohledu nijak nerozlišuje situace, kdy je vydané rozhodnutí vadné a kdy nikoliv, stejně tak není rozhodné, v důsledku čeho eventuální vady vznikly; tedy i vadné (nezákonné) rozhodnutí je pro soud závazné. Zákon současně stanoví způsob, jak eventuální vady zhojit. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že jako takový prostředek nepřipadá v úvahu opravné usnesení ve smyslu §164 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř., neboť by se jím (zcela) měnil obsah samotného rozhodnutí, nejsou zde ani podmínky pro autoremeduru, jak jsou obsaženy v §210a o. s. ř., a to již jen z toho důvodu, že se v tomto ustanovení výslovně zmiňuje pouze usnesení o předběžném opatření podle §76a o. s. ř. Lze sice připustit, že v praxi mohou vznikat komplikované situace, se kterými příslušná procesní úprava nepočítá a které vyžadují "nestandardní" řešení, v daném případě však tato nutnost z ničeho neplyne.
Usnesením č. 1 bylo stěžovatelce vyhověno a nařízeno předběžné opatření. Pokud by vedlejší účastník s tímto rozhodnutím nesouhlasil, mohl je napadnout odvoláním, čímž by mohlo dojít k nápravě eventuálních vad předmětného rozhodnutí. To ovšem vedlejší účastník neučinil (k tomu viz níže). Vydáním dalšího (zamítavého) rozhodnutí v téže věci pak soud prvního stupně nedbal ustanovení §170 odst. 1 o. s. ř., čímž způsobil, že ve věci téhož návrhu existují vedle sebe dvě zcela protikladná rozhodnutí. V důsledku toho vznikla složitá a obtížně řešitelná procesní situace, přičemž nastalý stav je v příkrém rozporu s principem právní jistoty. Jak Ústavní soud v řadě svých předchozích rozhodnutí uvedl, z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudů dbát "stanoveného", tj. zákonného postupu, což znamená "bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících" [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87, http://nalus.usoud.cz)]. Této své povinnosti - s negativními důsledky, jak jsou uvedeny výše - Městský soud v Praze nedostál, což je již samo důvodem kasace usnesení č. 2.
Odvolací soud se postavil za řešení, k němuž přistoupil soud prvního stupně, když (zřejmě) vycházel z toho, že usnesení č. 1 ve své podstatě neexistuje, když jako "neschválené" bylo "nahrazeno" usnesením č. 2, neboť odvolání stěžovatelky podané proti usnesení č. 1 neprojednal vůbec a v usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti usnesení č. 2, na vzniklou situaci, resp. na námitky stěžovatelky, které tato nyní opakuje v ústavní stížnosti, nijak nereagoval. Jak ale konstatoval Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213, http://nalus.usoud.cz), principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi důkazy a rovněž i s argumentačními tvrzeními, uplatněnými účastníky řízení. Pokud Vrchní soud v Praze takto nepostupoval, ve smyslu citovaného nálezu svoje rozhodnutí zatížil protiústavní vadou, jež nutně musí vést Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Jde-li o posouzení věcné stránky rozhodování obecných soudů, odvolací soud vycházel z toho, že v dané věci nelze nařídit předběžné opatření z důvodu obavy, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, neboť stěžovatelce nesvědčí rozhodnutí, popřípadě listina, která je titulem pro exekuci. Předně možno poznamenat, že uvedený názor zastává právní teorie i praxe ve vztahu k nařízení předběžného opatření podle §74 o. s. ř., ovšem nikoliv tak striktně, jak činí Vrchní soud v Praze, neboť se za určitých okolností připouští nařídit předběžné opatření, jestliže by byl ohrožen výkon rozhodnutí, které dosud nebylo vydáno a dosud neprobíhá ani řízení, v němž by mohlo být vydáno (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, C. H. BECK, 6. vydání, 2003, str. 217, 218). Vzhledem k probíhajícímu řízení o excindační žalobě však bylo povinností obecných soudů postupovat podle §102 odst. 1 o. s. ř., v němž se výslovně hovoří o obavě, že "by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen", z čehož je zcela zřejmé, že v době eventuálního nařízení předběžného opatření navrhovateli ještě žádné rozhodnutí, jež by bylo titulem pro exekuci, svědčit nemusí. Pokud Vrchní soud v Praze tento názor zastává, činí tak v rozporu s kogentním ustanovením §102 odst. 1 o. s. ř. a jeho přístup se pak ve svém důsledku dostává do zjevného rozporu se závěry Ústavního soudu, obsaženými v nálezech ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 40/04 (N 82/37 SbNU 133, http://nalus.usoud.cz), ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 69/04 (N 81/37 SbNU 113, http://nalus.usoud.cz) a ze dne 3. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 275/04 (N 117/37 SbNU 499, http://nalus.usoud.cz), které se týkají možnosti účastníka domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím předběžného opatření i v řízení o vylučovací žalobě.
Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka nejenže neosvědčila, ale ani netvrdila žádné významné okolnosti, které by nařízení předběžného opatření odůvodňovaly, konkrétně že by vedlejší účastník po dobu řízení o vyloučení věci ze soupisu měl v úmyslu předmět excindační žaloby zpeněžit, pak takovému závěru je možno vytknout minimálně to, že se nijak nevypořádává s tím, že stěžovatelka ve svém návrhu na vydání předběžného opatření, podaném dne 25. 8. 2003, tvrdila, že vedlejší účastník má v úmyslu sporné věci zpeněžit, a tuto skutečnost dokládala shora zmíněnými listinami (viz "žádost o vyslovení souhlasu s prodejem" ze dne 16. 7. 2003, záznam z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 14. 7. 2003 a "dodatek č. 1 ke znaleckého posudku č. 1991/2002"). Je tomu tak dokonce i přesto, že sám tento soud zavázal svým zrušovacím usnesením ze dne 12. 9. 2005 č. j. 13 Cmo 216/2005-196 soud prvního stupně zhodnotit právě dodatek č. 1 ke znaleckému posudku č. 1991/2002. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že postup odvolacího soudu v daném ohledu obsahuje prvky libovůle v soudním rozhodování, jež jsou neslučitelné s principy spravedlivého procesu. Přitom nelze přehlédnout, že Vrchní soud v Praze nijak nereagoval na závěr soudu prvního stupně, že je zde obava, že by budoucí výkon rozhodnutí mohl být ohrožen, a stejně tak tomu bylo stran jeho dalšího závěru, že je v daném případě nutno minimalizovat škody, resp. toto umožnit správci konkursní podstaty.
V souvislosti se závěry soudu prvního stupně pak nutno poznamenat, že není možno se bez dalšího ztotožnit s názorem stěžovatelky, že jsou-li naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření uvedené v §102 o. s. ř., musí je soud nařídit. Není totiž možno pominout probíhající konkursní řízení, resp. nezbytnou existenci §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, odrážející princip minimalizace škod. Ústavní soud má za to, že tu zde vedle sebe stojí výše uvedený princip a princip ochrany případného vlastnického práva, přičemž nelze říci, že by se muselo jednat o vztah nutně kolizní - jde o hodnoty, které je nutno zohlednit při řešení střetu vlastnického práva a veřejného zájmu (totožného se smyslem a účelem konkursního řízení), k němuž v rámci daného řízení může dojít postupem předpokládaným v ustanovení §19 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Jinými slovy řečeno, je-li podána vylučovací žaloba, správce konkursní podstaty musí sporný majetek řádně spravovat, což - v krajním případě - zahrnuje i jeho prodej, neboť z tohoto kroku, je-li oprávněný, má případný prospěch jak vlastník, tak věřitelé úpadce; naopak pokud by došlo v průběhu tohoto řízení o vylučovací žalobě ke znehodnocení či dokonce ke zničení věci, nebylo by to ku prospěchu nikoho.
Ostatně Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 18. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 89/02 (N 97/27 SbNU 115, http://nalus.usoud.cz) nijak nezpochybnil ústavnost §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, když konstatoval, že ustanovení připouští zásah do základních práv vlastníka sporného majetku; současně ale uvedl, že tomu tak může být za výjimečných okolností, a vyslovil podmínky takového zásahu, totiž že odvracení škody musí být poměřováno závažností zásahu (princip proporcionality), přičemž je třeba brát v úvahu fakticitu jevu, proporcionalitu následku a příčiny a zvažovat pozitivní a negativní argumenty v kolizi stojících zájmů za současné minimalizace zásahu do základních práv účastníka řízení. Byť se v uvedeném případě jednalo o rozhodnutí konkursního soudu, jímž byl udělen souhlas s prodejem věci mimo dražbu podle §27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, výše uvedená pravidla nutno aplikovat i při posuzování dané věci.
Soud tedy při rozhodování o nařízení předběžného opatření musí nejen zkoumat, zda jsou naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření stanovené v ustanovení §102 o. s. ř. (stricto sensu), ale i v kladném případě to, zda nařízení předběžného opatření nebrání ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, a v tomto ohledu pak, zda případné opatření správce konkursní podstaty je vůbec způsobilé odvrátit hrozící škodu, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem neexistuje opatření, které je z hlediska dopadu na práva eventuálního vlastníka šetrnější, dále na straně jedné musí být vzata v úvahu povaha (forma) případného zásahu do vlastnického práva, jemuž se má prostřednictvím předběžného opatření čelit, a především jeho faktické dopady na eventuálního vlastníka, na straně druhé pak pozitiva z takového zásahu plynoucí [k tomu srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.)].
Ovšem soud prvního stupně tímto způsobem nepostupoval, resp. z odůvodnění jeho rozhodnutí není patrné, že by tomu tak bylo. Obecné konstatování, že rozhodnutí o dalším postupu náleží správci konkursní podstaty, obstát nemůže, neboť jak plyne z výše uvedeného, obecné soudy se řešení konfliktu mezi správcem konkursní podstaty a eventuálním vlastníkem, majícího původ v rozdílném názoru na to, zda na sporných věcech hrozí vznik škody či nikoliv, nemohou vyhnout. Stejně tak se nelze ani ztotožnit s paušalizujícím závěrem, že zásada minimalizace škody je zásadou prioritní, jak lze z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vyvodit, nýbrž platí, že případný zásah, resp. konání správce konkursní podstaty je nutno podrobit tzv. testu proporcionality (přiměřenosti), jak rovněž bylo rozvedeno výše. K námitkám stěžovatelky, že správce konkursní podstaty dostatečně neprokázal vznik možné škody, je třeba připomenout, že v řízení o nařízení předběžného opatření se dokazování neprovádí a skutečnost, že jsou naplněny podmínky pro jeho nařízení, musí doložit navrhovatel. K tomu nutno připojit, že jde-li o podmínku potřeby zatímně upravit poměry účastníků nebo obavy, že by výkon v řízení posléze vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen, pak v tomto ohledu žádné pochybnosti nevznikají. Pokud však jde o tvrzení navrhovatele, že v té které věci škoda na majetku, který je předmětem žaloby, nehrozí, resp. že možný postup správce konkursní podstaty je v rozporu s principem proporcionality, nelze nevzít v úvahu existenci obecného procesního pravidla, že účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nemůže nést ohledně této skutečnosti důkazní břemeno, na straně druhé však nelze důkazní, resp. "osvědčovací" povinnost přenášet na správce konkursní podstaty, neboť takový postup nemá zákonný podklad. Skutečnost, že hrozí škoda na majetku, který je předmětem žaloby, přesněji řečeno, zda toto lze s určitou mírou pravděpodobnosti předpokládat, musí soud zjistit ex officio, neboť jde o případ obdobný tomu, kdy je nutno na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní povahy, v daném případě ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, C. H. BECK, 6. vydání, 2003, str. 452).
Ústavní soud výše předestřel důvody, jež ho vedly ke kasaci usnesení č. 2 Městského soudu v Praze, jakož i v záhlaví označeného Vrchního soudu v Praze, takže se zbývá zabývat otázkou, jakým způsobem naložit s usnesením č. 1 Městského soudu v Praze. Návrhové žádání totiž přesně neuvádí, jaké rozhodnutí soudu prvního stupně má být zrušeno. Zprvu Ústavní soud zvažoval možnost zrušení pouze usnesení č. 2, vycházeje z toho, že poté by zde zůstalo usnesení č. 1, které lze považovat za řádně vydané rozhodnutí soudu; toto rozhodnutí bylo napadeno odvoláním stěžovatelky, o němž nyní musí Vrchní soud v Praze rozhodnout. Nakonec však dospěl k závěru, že by daný postup nebyl plně v souladu s principem právní jistoty. Stěžovatelka svým odvoláním napadla usnesení č. 1 pouze v zamítavém výroku, takže zde vyvstává otázka, zda ve zbývající části již toto rozhodnutí nenabylo právní moci, přičemž názor stěžovatelky, že předmětným odvoláním otevřela odvolacímu soudu možnost celou věc projednat, lze označit za sporný (srov. §206 o. s. ř.). Dle názoru Ústavního soudu je řešení takovýchto otázek především věcí obecného soudnictví, navíc toto v daném případě není ani nutné, a to vzhledem k dalšímu aspektu, jenž tkví v tom, že vydáním "zmatečného" usnesení č. 1, v němž nekorespondoval výrok s odůvodněním (a ostatně ani vyhovující část výroku s tou zamítavou), a následným postupem soudu prvního stupně mohl být vedlejší účastník postaven do obtížné situace, protože - nepokládaje usnesení č. 1 vůbec za rozhodnutí a očekávaje vydání "nového" rozhodnutí, které by "původní" rozhodnutí "nahradilo" - nepokládal za nutné odvolání proti tomuto usnesení podávat. Lze sice namítnout, že mu přípis soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2005 byl doručen až po uplynutí lhůty k podání odvolání (k jeho doručení došlo dne 1. 11. 2005, přičemž usnesení č. 1 mu bylo doručeno dne 13. 10. 2005), není možno však vyloučit, že se ve věci informoval ústně, což by bylo možno doložit obtížně. Zrušením usnesení č. 1 se ostatně definitivně vyřeší komplikovaná procesní situace (a tedy i dohady obecných soudů či účastníků řízení o tom, v jakém stavu se soudní řízení nachází) a otevře se prostor pro řádné, ústavně souladné projednání celé věci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelce podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.