Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 04.12.2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07 [ nález / KŮRKA / výz-4 ],paralelní citace: N 216/51 SbNU 683 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:3.US.3158.07.2
Ke konstitutivnímu charakteru rozhodnutí soudů o zvýšení nájemného a účinku těchto rozhodnutí pro futuro
Právní větaPožadavek, adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), že "i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného, sjednaného v nájemní smlouvě, za vymezenou dobu minulou.Stojí za to zdůraznit, že tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59) - taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) - by obecné soudy požadavku zajistit "proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů" žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.
ECLI:CZ:US:2008:3.US.3158.07.2
sp. zn. III. ÚS 3158/07NálezNález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07 ve věci ústavní stížnosti J. L. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 1342/2008-70, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007 č. j. 29 Co 160/2007-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2006 č. j. 10 C 38/2006-31, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba coby pronajímatele proti nájemci na zaplacení nájemného z bytu za období od 1. 5. 2003 do 31. 12. 2005.VýrokUsnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 1342/2008-70, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007 č. j. 29 Co 160/2007-57 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2006 č. j. 10 C 38/2006-31 se zrušují.Odůvodnění:Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 36Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 38/2006 se podává následující.Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (vlastník domu č. p. 1763 v k. ú. Dejvice v Praze, v řízení žalobce) proti vedlejšímu účastníkovi RNDr. J. Š. (žalovanému) domáhal zaplacení nájemného v celkové výši 223 542 Kč za období od 1. 5. 2003 do 31. 12. 2005. Požadovanou částku stěžovatel odvodil z měsíčního nájemného ve výši 135 Kč za m2 za období od 1. 5. 2003 do 14. 8. 2005 a ve výši 160 Kč za m2 za období od 15. 8. 2005 do 31. 12. 2005 s tím, že uvedené sazby jsou pod průměrem tržních nájmů v daném místě a čase. Od výsledku odečetl částku ve výši 42 408 Kč uloženou vedlejším účastníkem do soudní úschovy.Soud prvního stupně předně poukázal na to, že podle §7 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se nároky vzešlé z právních vztahů přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (31. 3. 2006) posuzují podle dosavadních předpisů, a z nich možnost nájemné jednostranně zvýšit neplynula. Ze strany vedlejšího účastníka pak nejde ani o zneužití hospodářského postavení podle §2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, neboť to nelze spatřovat v pouhé jeho nečinnosti. Současně soud argumentoval tím, že po vedlejším účastníkovi není možno spravedlivě požadovat, aby přistoupil na stěžovatelem požadovanou výši nájemného, jelikož (při paralelní existenci dvou trhů s byty v České republice - trhu bytů s nájemným tržním a regulovaným) by se do budoucna zbavil stávající sociální ochrany, pročež placení pouze regulovaného nájemného nelze považovat ani za jednání v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1obč. zák. Soud prvního stupně posléze podotkl, že v projednávané věci nejde o spor o výši nájemného, nýbrž o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, a uplatněný nárok je tím i částečně (za období od května 2003 do ledna 2004) promlčen.K odvolání stěžovatele odvolací soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219o. s. ř.). Odvolací soud uvedl, že pro zvýšení nájemného v předmětném období chybí hmotněprávní podklad, tj. prováděcí předpis k §696 odst. 1obč. zák., a převzal i názor soudu prvního stupně, že požadovanou částku nelze stěžovateli přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. V odůvodnění svého usnesení odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59) a na vlastní rozsudky ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, ze dne 21. 12. 2006 sp. zn. 26 Cdo 800/2006 a usnesení ze dne 7. 1. 2008 sp. zn. 26 Cdo 3308/2006, z nichž se podle jeho názoru podává, že sice "nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že neexistoval-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládalo ustanovení §696 odst. 1obč. zák., ve znění platném do 30. 3. 2006, nebyl obecný soud oprávněn určit výši nájemného", avšak "vyplývá-li z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu, že nájemné lze určit konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), ale zvýšeného nájemného se nelze domáhat zpětně, což v projednávané věci činil žalobce, je napadený rozsudek ve výroku ve svém důsledku - z tohoto pohledu - věcně správný". V ústavní stížnosti stěžovatel citoval právní větu nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a dovozoval, že soud prvního stupně a odvolací soud "se evidentně neřídily názorem Ústavního soudu, ačkoliv ten je pro ně podle ustanovení čl. 89 odst. 2Ústavy České republiky závazný", jestliže v rozporu s ním se omezily na konstatování, že "pro nárok, který byl žalobou uplatňován, chyběl hmotněprávní podklad, tj. příslušný prováděcí předpis k ustanovení §696obč. zák.".Stěžovatel obecným soudům dále vytkl, že mu "odepřely spravedlnost" tím, že "zcela přehlédly, že se žalobou domáhal zaplacení nájemného co do základu, neboť vedlejší účastník neplatil žádný nájem, tedy ani tzv. regulovaný nájem".Ústavní stížnost podal stěžovatel souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c)o. s. ř.; Ústavní soud jej přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu v dané věci vyčká rozhodnutí Nejvyššího soudu, a poté, co bylo vydáno, stěžovatel rozšířil ústavní stížnost o návrh (ze dne 11. 7. 2008), aby i ono bylo zrušeno. Stěžovatel v tomto návrhu uvedl, že "senátní nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05" stojí "v rozporu s plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05", a Ústavní soud jím nepřípustně "vybočil z vlastního závazného názoru vyjádřeného v plenárním nálezu, který časově předcházel citovanému senátnímu nálezu", aniž postupoval podle §23zákona o Ústavním soudu. Nález sp. zn. I. ÚS 489/05 podle stěžovatele opomíjí, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 se Ústavní soud "odvolává na dlouhodobou nečinnost Parlamentu, přičemž za počátek této nečinnosti považuje plenární rozhodnutí Ústavního soudu ve věci deregulace nájemného z roku 2000".Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud vyslovil přesvědčení, že nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 "ponechává otázku, odkdy má obecný soud zvýšené nájemné pronajímateli přiznat, otevřenu", přičemž nález sp. zn. I. ÚS 489/05 citují další rozhodnutí Ústavního soudu [nálezy ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 (N 125/46 SbNU 181), ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 361/06 (N 117/46 SbNU 111) nebo ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06 (N 102/41 SbNU 303)]. Zvýšení nájemného "se zpětnou účinností" by podle dovolacího soudu "popřelo autonomii vůle nájemce nájemní vztah za změněných podmínek vypovědět a přestěhovat se do bytu s nájemným nižším, které by odpovídalo jeho finančním možnostem", resp. by odporovalo zákazu retroaktivity konstitutivních rozhodnutí soudu, jakož i principu proporcionality.Městský soud v Praze ve vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a usnesení Nejvyššího soudu. Obvodní soud pro Prahu 6 ani vedlejší účastník vyjádření nepodali. Stěžovatel v replice vyjádřením soudů (jmenovitě soudu dovolacímu) opětovně oponoval námitkou, že obecné soudy nedostály povinnosti poskytnout "reálnou ochranu jeho subjektivním právům", a dal najevo, že ústavní stížnost nadále považuje za důvodnou.Jelikož názory prezentované v této replice byly obsaženy již v předchozích podáních stěžovatele, nepokládal Ústavní soud již za potřebné ji intimovat vedlejšímu účastníkovi.Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 a §63zákona o Ústavním soudu, §101 odst. 4o. s. ř.).Ústavní soud je podle čl. 83Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu].Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - spojují též s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1Listiny). Ústavněprávním požadavkem totiž rovněž je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně a srozumitelně odůvodněna (§157 odst. 2o. s. ř.). Tomu logicky odpovídá, že porušení práva na spravedlivý proces, vycházejícího z čl. 36 odst. 1Listiny, představuje i okolnost, že se soud nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 304/98 (N 120/12 SbNU 177), nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 (N 27/32 SbNU 255)]. K takové situaci v posuzované věci - v řízení před obecnými soudy - došlo.Obecné soudy nikterak nereagovaly na námitku stěžovatele obsaženou v žalobě, odvolání (jeho doplnění) i v dovolání, že vedlejší účastník "svými vklady do soudní úschovy nepokryl nájemné za měsíce leden 2004, květen až prosinec 2004 a únor až prosinec 2005", resp. že "za tyto měsíce" nezaplatil nájemné "žádné". Jestliže se soustředily na plnění nad rámec nájemného podle nájemní smlouvy, zcela pominuly jednu dílčí složku žalobou uplatněného nároku, totiž nároku na nájemné podle nájemní smlouvy, jež podle žaloby vedlejší účastník nezaplatil (v plném rozsahu) rovněž. Jestliže tedy obecné soudy zcela zamítly žalobu stěžovatele, učinily tak z důvodů, které vztáhly jen k části uplatněného nároku, zatímco ve zbytku se s ním nevypořádaly vůbec. Porušení povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit a vypořádat se s podstatnými námitkami účastníka řízení (viz výše) je v dané situaci natolik zřejmé, že - ač situováno primárně do roviny zákonnosti - nabývá tím i rozměr ústavněprávní, jehož obecné rysy byly shora vyloženy. Výše předznačený závěr, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1Listiny), je tím odůvodněn.V dalším bylo třeba se zabývat stěžovatelovou kritikou právních názorů obecných soudů k nároku na "zvýšení nájemného", případně i "se zpětnou účinností".Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2Ústavy České republiky) a obdobnému požadavku je vystaven i Ústavní soud sám [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173), ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 425/97 (N 42/10 SbNU 285), ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (N 54/44 SbNU 665) a další]. Porušení tohoto principu ústavněprávní reflex (ve výše vyloženém smyslu) má nepochybně, a je - již samo o sobě - důvodem, aby Ústavní soud do řízení, vedeného před obecnými soudy, ze své přezkumné pravomoci zasáhl (čl. 36 odst. 1Listiny).To je významné v dané věci potud, že taková situace zde nastala.Důvody, pro které soudy prvního a druhého stupně žalobu stěžovatele zamítly, totiž neobstojí - a to zcela zjevně - ve světle celé řady rozhodnutí Ústavního soudu, jmenovitě nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05, jakož i nálezů (jiných rozhodnutí) na něj navazujících [viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006 (N 118/41 SbNU 475), sp. zn. II. ÚS 121/06 ze dne 9. 8. 2007 (N 125/46 SbNU 181), sp. zn. II. ÚS 361/06 ze dne 26. 7. 2007 (N 117/46 SbNU 111), sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. 5. 2006 (N 102/41 SbNU 303), sp. zn. I. ÚS 47/05 ze dne 13. 7. 2006 (N 137/42 SbNU 109), sp. zn. III. ÚS 1702/07 (usnesení ze dne 23. 10. 2008) a dalších].V odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 Ústavní soud uvedl, že "důsledky nečinnosti zákonodárce vedou Ústavní soud, který si je vědom svého postavení jako orgánu ochrany ústavnosti, k nutnosti nahradit chybějící instrumenty právní ochrany pronajímatelů na úrovni "obyčejného" zákona postupem s využitím principů ústavněprávní regulace. Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe". V nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (N 34/40 SbNU 281) Ústavní soud připomněl, že "nelze však připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy [srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.)], který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů". Smyslem předchozích rozhodnutí bylo, uvádí se zde, "odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv", přičemž "deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4Ústavy České republiky) jednotlivce". Podle Ústavního soudu je proto na obecných soudech, aby "naplnily podmínku čl. 4 odst. 2Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4Listiny".Shodně ve věci sp. zn. II. ÚS 361/06 Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 7. 2007 zdůraznil, že "je na obecných soudech, aby naplnily svoji základní funkci a zahájily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae".Odepření spravedlnosti konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005), jestliže obecné soudy odmítly požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy; poznamenal, že zákonodárce ji přijal až zákonem č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, avšak v dané věci se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, neexistoval. Obdobné právní názory vyjádřil Ústavní soud i v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 (N 64/40 SbNU 635), ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše), ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06 (viz výše), ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (viz výše), ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 (viz výše), a vychází z nich i usnesení ze dne 23. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07, jakož i nálezy ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 (N 152/50 SbNU 345), ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 (N 158/50 SbNU 415) a usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, jakož i ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06. V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, na který se odvolával v dané věci dovolací soud, pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. V uvedených věcech, v nichž ingeroval Ústavní soud, šlo přitom (povýtce) o žaloby pronajímatelů proti nájemcům, zcela srovnatelné s tou, již uplatnil stěžovatel ve věci posuzované. Okolnost, že soud prvního stupně a soud odvolací právní názory dříve vyslovené Ústavním soudem ignorovaly, je mimo pochybnost; tím je ovšem evidentní i úsudek, shora předjímaný, že tyto soudy porušily čl. 89 odst. 2Ústavy, a potažmo i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny. Nedostatek respektu k právním názorům vysloveným Ústavním soudem je však nevyhnutelné spojovat i s odůvodněním rovněž ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu, pakliže neadekvátně - a to restriktivně - vyložil závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, jmenovitě výše zmíněnou úvahu o dotváření objektivního práva obecnými soudy "konstitutivním rozhodnutím (pro futuro)". V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 a ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06) Ústavní soud nabídl možnost rozšířit procesní dispozice pro občanskoprávní uplatnění nároků vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (též ve vztahu k zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) na základě důkladného zvážení, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, mimo jiné i se zřetelem k otázce, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) a zda co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro" pak by neměl být pominut výklad, že "do budoucna" může znamenat pouhé "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu.Obdobně v nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 Ústavní soud k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 uvedl (v situaci, kdy žaloba před obecnými soudy byla podána již 5. 8. 2004), že má-li mít v něm vyslovená podmínka "rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu" (shodně viz nález ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08). Ostatně ve všech případech, kdy Ústavní soud přistoupil ke kasaci zamítavých rozhodnutí obecných soudů, bylo předmětem řízení "nájemné" za dobu minulou, což platí i o věci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 489/05, jakož i o věcech dalších, na které rovněž dovolací soud poukázal (sp. zn. II. ÚS 121/06, II. ÚS 361/06 a IV. ÚS 111/06).Z toho lze učinit závěr, že požadavek, adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že "i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného, sjednaného v nájemní smlouvě, za vymezenou dobu minulou. Stojí za to zdůraznit, že tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (taková potřeba zde nevyvstává), nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok, vztažený k době minulé, uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) - by obecné soudy požadavku zajistit "proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů" žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.Ačkoli dovolací soud založil své rozhodnutí na odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu, učinil tak, aniž vystihl jejich účel a smysl a aniž je aplikoval přiléhavě ve věci, již měl posoudit. Proto se s nimi objektivně - stejně jako nižší soudy, byť z jiných důvodů - dostal do rozporu. Tím je i vůči dovolacímu soudu odůvodněn závěr, že též jeho rozhodnutím byl čl. 89 odst. 2Ústavy a čl. 36 odst. 1Listiny porušen.Materiálně hodnoceno byl obecnými soudy - všech stupňů - v neprospěch stěžovatele porušen rovněž čl. 11 odst. 1, 4Listiny, a to z důvodů vyjádřených v odůvodněních shora označených nálezů Ústavního soudu, na které zde již postačí toliko odkázat.Pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1Listiny samostatně, jakož i ve vztahu k čl. 89 odst. 2Ústavy, a pro porušení čl. 11 odst. 1, 4Listiny tudíž Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 1342/2008-70, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007 č. j. 29 Co 160/2007-57 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2006 č. j. 10 C 38/2006-31 nálezem zrušil (§82 odst. 1zákona o Ústavním soudu). Tím není predisponován konkrétní výsledek stěžovatelem otevřeného sporu. Obecné soudy budou muset v následujícím řízení přijmout taková výkladová hlediska, která zajistí vzájemně vyváženou ochranu obou subjektů rozhodných právních vztahů, jak byl tento požadavek ve všech dřívějších (a výše zmíněných) rozhodnutích Ústavního soudu traktován. Vypořádají se též s tím, jak stěžovatel uplatněný nárok odůvodnil; že sleduje nárok ze závazkového vztahu (nikoli z bezdůvodného obohacení) a že v intencích nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 je nezbytné v situaci právní mezery (vzniklé neexistencí předpisu podle §696 odst. 1obč. zák.) "si učinit představu, jak by tato mezera byla vyplněna zákonodárcem, pokud by nebyl nečinný". Na straně druhé bude na stěžovateli, aby doložil, jak těmto hlediskům odpovídá žaloba, konstruovaná co do výše uplatněného nároku na základě zjištění "tržního" nájemného "v dané lokalitě". Nelze konečně pustit se zřetele, že nároky pronajímatelů vůči nájemcům o "nájemné" (jeho "doplnění", "navýšení" apod. nad nájemné sjednané) mají zjevnou vazbu na rovněž uvažované nároky pronajímatelů na náhradu škody proti státu ze souvisejícího skutkového základu (srov. kupříkladu nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 či sp. zn. IV. ÚS 111/06) a že platí, že tyto druhé jsou k prve uvedeným v postavení nároků subsidiárních; na provedení závazkového vypořádání jakožto primárního se pak kladou logicky zvláštní nároky, včetně procesních, jimž jsou v řízení obecné soudy vystaveny (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 175/08, sp. zn. II. ÚS 1133/08, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 294/06). (Odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)
Odlišné stanovisko soudce Jana MusilaNesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 a podle §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:1. Kasační výrok Ústavního soudu je založen (mimo jiné) na úvaze, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že mu nepřiznaly jím uplatněný nárok na zvýšení nájemného nad rámec sjednaného (regulovaného) nájemného "za vymezenou dobu minulou".2. Skutkový a procesní stav v dané věci je tento: a) Stěžovatel, jako vlastník nájemního domu, se svou žalobou, podanou nalézacímu soudu dne 10. 2. 2006, domáhal, aby mu žalovaný nájemce zaplatil z titulu nezaplaceného nájemného částku 223 542 Kč. Takto žalobcem vyčíslená částka měla z převážné části představovat rozdíl mezi výší nájemného stanovenou podle předpisů o regulaci nájemného a mezi výší nájemného, které je prý "obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání". Žalobce tvrdil, že poté, co Ústavní soud zrušil předpisy o regulaci nájemného [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.)], je prý nutno vycházet z obecné úpravy nájemného, stanovené v §671 odst. 1 obč. zák.b) Žalobce požadoval zvýšení nájemného za období od 1. května 2003 do 31. prosince 2005, tedy za dobu před podáním žaloby.3. Kasační nález Ústavního soudu, rušící předchozí rozhodnutí obecných soudů, kterými byla žaloba zamítnuta, vychází tedy z předpokladu, že obecné soudy mohou konstitutivně rozhodnout o zvýšení nájemného za celé období vymezené žalobcem v žalobním petitu, tedy i za dobu před podáním žaloby. S takovým názorem nesouhlasím.4. Jakkoli se lze ztotožnit s hodnocením, obsaženým v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že legislativní úprava cenové regulace nájemného v bytech (před přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 31. 3. 2006) byla velmi nevyhovující, přece jen nelze pustit se zřetele, že i v tomto období byl nájem bytu primárně závazkovým vztahem. 5. I za situace, kdy nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, vzhledem k nečinnosti zákonodárce, obecně připustil možnost zásahu do obsahu tohoto vztahu konstitutivním soudním rozhodnutím (zvýšením nájemného), je třeba respektovat proporcionalitu takového zásahu s přihlédnutím k oběma smluvním stranám, tj. k pronajímateli i k nájemci. Tato proporcionalita je podle mého názoru hrubě porušena, jestliže zvýšení nájemného by se mělo týkat i období před podáním žaloby.6. Plně souhlasím s názorem, obsaženým ve vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2008, že totiž "nájemné, resp. nájemní smlouva je institutem obligačního práva, založeného na principu autonomie vůle, a proto je výše nájemného především předmětem dohody smluvních stran. Podle výše nájemného, na kterou je pronajímatel ochoten přistoupit, se nájemce rozhoduje, zda bude v pronajímaném bytě bydlet nebo zvolí jiný byt s jinou výší nájemného. Jestliže by soud na návrh pronajímatele mohl nájemné (často několikanásobně) zvýšit i se zpětnou účinností, byla by tím popřena autonomie vůle nájemce nájemní vztah za změněných podmínek vypovědět a přestěhovat se do bytu s nájemným nižším, které by odpovídalo jeho finančním možnostem. Navíc dotváří-li soud svým rozhodnutím o zvýšení nájemného objektivní právo, resp. stanoví práva a povinnosti stran (a nikoli pouze konstatuje, co právem jest), nemůže tak činit se zpětnou účinností, neboť by takový postup byl v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity. Není-li za nečinnost zákonodárce při vydávání předpisů o zvyšování nájemného odpovědný pronajímatel, není za ni odpovědný ani nájemce, a je proto třeba hledat v souladu s principem proporcionality řešení, které obě smluvní strany co nejméně poškodí.". 7. Počátkem období, od něhož lze uvažovat o zvýšení nájemného konstitutivním soudním rozhodnutím, je podle mého názoru teprve okamžik, odkdy nájemce může reálně reagovat na konkrétní skutkové a právní argumenty uplatněné pronajímatelem v žalobě domáhající se zvýšení nájemného. Takovým okamžikem tedy může být až okamžik, kdy žaloba, v níž je nárok pronajímatele přesně specifikován, byla podána u soudu. Jedině takové řešení umožňuje zohlednit autonomní zájmy obou smluvních stran (pronajímatele a nájemce) a vyhovuje principu proporcionality.8. Nesouhlasím také s názorem vysloveným v kasačním nálezu, že obecné soudy prý nerespektovaly či ignorovaly právní názory vyslovené v předchozích nálezech Ústavního soudu, čímž měly porušit princip závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu, zakotvený v článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky.Konstatuji, že plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 se k otázce počátku období, za něž lze zvýšit nájemné, explicite nevyjadřuje.V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 je vysloveno, že "... při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo" a že "... je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou".V nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 je vysloveno, že nálezy Ústavního soudu vycházejí z kautely "o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby".Rozhodnutí obecných soudů v této věci jsou s těmito nálezy Ústavního soudu souladná.9. Tímto odlišným stanoviskem nezpochybňuji tu část nálezu, v níž je porušení práva na spravedlivý proces spatřováno ve skutečnosti, že obecné soudy při svém rozhodování zcela pominuly jednu dílčí složku žalobou uplatněného nároku (totiž nároku na nájemné podle nájemní smlouvy, jež podle žaloby vedlejší účastník nezaplatil v plném rozsahu). Lze předpokládat, že již toto pochybení by postačovalo k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.Protože však tento důvod tvoří pouze malou a méně podstatnou část stížnostních důvodů a není jisté, zda by sám o sobě dostačoval ke kasaci všech napadených rozhodnutí, uplatňuji své odlišné stanovisko jak proti výroku, tak proti odůvodnění nálezu.