ECLI:CZ:US:2008:3.US.338.06.1
sp. zn. III. ÚS 338/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 21. listopadu 2008 sp. zn. III. ÚS 338/06 ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. H. - lékárny, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2006 č. j. 11 Cmo 359/2005-66, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že se stěžovatelce coby žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení zastaveného pro zpětvzetí žaloby, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) Krajského soudu v Plzni a 2) PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., se sídlem K Pérovně 945/7, 110 00 Praha 10, jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2006 č. j. 11 Cmo 359/2005-66 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. dubna 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2006 č. j. 11 Cmo 359/2005-66, a to pro porušení čl. 90, 95 a 96 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 20/2005.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. srpna 2005 č. j. 47 Cm 20/2005-56 soud prvního stupně zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby (výrok pod bodem I.) a uložil žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice"), aby nahradila žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") náklady řízení ve výši 43 115 Kč (výrok pod bodem III.). K tomuto výroku soud uvedl, že žalobkyně zavinila zastavení řízení, proto rozhodl podle §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Pohledávku žalobkyně totiž neuhradila žalovaná, ale třetí osoba. Dále soud rozhodl, že žalobkyni se vrací soudní poplatek v částce 19 000 Kč (výrok pod bodem II.). Uvedené usnesení napadla žalobkyně ve výroku pod bodem III. o nákladech řízení odvoláním.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2006 č. j. 11 Cmo 359/2005-66 bylo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. srpna 2005 č. j. 47 Cm 20/2005-56 v odvoláním dotčeném výroku pod bodem III. o nákladech řízení změněno tak, že náhrada nákladů řízení se žalované nepřiznává (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. Vrchní soud v Praze rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že v dané věci nebylo důvodem zpětvzetí žaloby jen chování žalované samotné. Bylo jím, jak žalobkyně uvedla výslovně v odvolání, uzavření dohody se žalovanou po podání žaloby o postoupení pohledávek, které má žalovaná vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "VZP ČR"), a k započtení došlo po provedené platbě posléze uvedeným subjektem. Protože v dané věci důvodem zpětvzetí žaloby nebylo tedy jen chování žalované samotné, bez ohledu na případnou důvodnost žaloby, neplatí tu pro posouzení práva na náhradu nákladů řízení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., avšak platí věta první téhož odstavce, tj. že právo na náhradu nákladů řízení by neměla mít žalobkyně, ale naopak žalovaná. Se zřetelem k okolnostem dané věci je podle názoru odvolacího soudu však namístě použít §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení žalované nepřiznat. Je tomu tak, uvedl vrchní soud, především proto, že je to žalovaná, která dlužné částky žalobkyni nehradí přímo, jak o tom svědčí nejen zmíněné dohody, ale i např. uznání závazku žalovanou vůči žalobkyni co do důvodu i výše v částce 1 504 650,31 Kč za období od 16. března 2004 do 10. srpna 2004 ze dne 1. července 2004.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvodem zpětvzetí žaloby nebylo jen chování stěžovatelky samotné, ale bylo jím - jak vedlejší účastnice uvedla výslovně v odvolání - uzavření dohody se stěžovatelkou po podání žaloby o postoupení pohledávek, které má stěžovatelka za VZP ČR, a k započtení po provedené platbě tímto subjektem. K tomu však stěžovatelka uvádí, že pohledávky vůči VZP ČR postupovala vedlejší účastnici ještě před tím, než vedlejší účastnice podala žalobu u soudu, resp. toto postupování pohledávek započalo již v březnu 2004 a žaloba byla podána až v prosinci 2004, tedy bezdůvodně.
Podle stěžovatelky není pravda, že by v daném případě bylo namístě použít §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznat. V daném případě totiž podle stěžovatelky nejsou naplněny podmínky §150 o. s. ř., tedy nejsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat. Naopak v řízení se stěžovatelka musela bránit proti žalobě, která byla podle jejího názoru zcela evidentně neopodstatněná, a tato žaloba byla podána až poté, kdy již mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou dávno probíhala platba dle dohod o postoupení pohledávek a k žádnému porušení této dohody ze strany stěžovatelky nedošlo, přičemž opak vedlejší účastnice ani netvrdila. Pokud odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele shledává v majetkových, sociálních či jiných poměrech vedlejší účastnice, pak měl přihlédnout i k poměrům stěžovatelky, která se v řízení musela bránit a také uhájila (řádně soudu doložila) to, že žaloba byla podána zcela neopodstatněně (tedy stěžovatelka musí vynaložit na své zastupování finanční prostředky, které by jí měla vedlejší účastnice zaplatit).
Stěžovatelka uvádí, že ani ona ani její právní zástupkyně odvolání vedlejší účastnice neobdržela, a to ani od soudu prvního stupně ani od soudu odvolacího. Protože stěžovatelka odvolání neobdržela, nemohla na ně reagovat, a tak došlo k tomu, že odvolací soud rozhodl v její neprospěch, a vycházel pouze z odvolání vedlejší účastnice. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolání vedlejší účastnice bylo zcela nesprávné, nepravdivé a účelové. Stěžovatelka je toho názoru, že postupem vrchního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud přihlížel pouze k tvrzením vedlejší účastnice a stěžovatelce nedal vůbec možnost, aby se v odvolacím řízení bránila.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, Krajského soudu v Plzni a obchodní společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., jako vedlejších účastníků řízení.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 22. května 2006 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí tohoto soudu ze dne 23. ledna 2006 č. j. 11 Cmo 359/2005-66. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 31. října 2008 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 24. srpna 2005 č. j. 47 Cm 20/2005-56. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 22. října 2008 odkázala na svá vyjádření ve věci učiněná při jednání soudů prvního i druhého stupně. Protože uvedená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud ostatním účastníkům k replice.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Plzni i vedlejší účastnice souhlasily ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. Protože stěžovatelka se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřila, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V souzené věci stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu v jeho výroku, kterým byl změněn výrok usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud tak učinil, aniž by odvolání vedlejší účastnice zaslal stěžovatelce k vyjádření a aniž by k projednání odvolání nařídil jednání. Při svém rozhodování však vycházel z tvrzení vedlejší účastnice - odvolatelky obsažených v jejím odvolání. Poté, co v dané věci shledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, rozhodl se odvolací soud aplikovat §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647), sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193), dostupné též na http://nalus.usoud.cz].
Zároveň však Ústavní soud vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí, či princip "rovnosti zbraní" platí i pro rozhodování o nákladech řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 639/06).
Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení byla zjištěna i v nyní projednávané věci.
Podle §210 odst. 1 o. s. ř., nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům.
Dle §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. jednání není třeba nařizovat, jestliže ... odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.
V §1 o. s. ř. se uvádí, že občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení.
Ve svém nálezu ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443; dostupný též na http://nalus.usoud.cz), ve kterém se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení slov "ve věci samé" v §210 odst. 1 o. s. ř. ("Nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům.") a slov "odvolání se týká toliko nákladů řízení" v §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ("Jednání není třeba nařizovat, jestliže ... odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti."), Ústavní soud vyslovil, že dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu, a proto byl návrh na jejich zrušení pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut.
V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že i když z §210 odst. 1 o. s. ř. přímo nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, neznamená to, že tak soud nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí ... Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty.
Ve svém nálezu ze dne 8. července 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125) Ústavní soud konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že §210 odst. 1 o. s. ř. stanoví povinnost doručovat ostatním účastníkům řízení pouze odvolání proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, tj. proti meritorním rozhodnutím. V případě tohoto ustanovení je třeba hledat výklad, který by respektoval právo na spravedlivý proces, a Ústavní soud je přesvědčen, že toto ustanovení je ústavně konformně vyložitelné. Ustanovení §210 o. s. ř. totiž nikterak nevylučuje, resp. obecným soudům nezakazuje doručovat odvolání také proti usnesením, jimiž není rozhodováno ve věci samé. V případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne podle Ústavního soudu tato povinnost přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a to z následujících důvodů: usnesení o náhradě nákladů řízení se bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení a je způsobilé vlastnické právo omezit, případně dokonce neústavně porušit; rozhodování o nákladech soudního řízení není jen nepodstatným "přívažkem" k meritornímu rozhodování, ale je naopak integrální součástí soudního řízení jako celku; vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.
Řízení o nákladech řízení je svou povahou kontradiktorní. Z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení, resp. z principu rovnosti zbraní, vyplývá povinnost soudu doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv.
Pokud soud prvního stupně nezaslal odvolání protistrany druhému účastníkovi řízení ani jeho řádně zvolenému právnímu zástupci, odňal mu možnost seznámit se s obsahem odvolání a případně realizovat svá procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který o odvolání směřujícím do výroku o nákladech řízení rozhodl v neveřejném zasedání, tedy toliko na základě podaného odvolání, přestože základ jeho rozhodnutí o nákladech řízení se odvíjel od sporné skutkové okolnosti, a navíc rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatelku na jejích procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny [viz též nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83), sp. zn. II. ÚS 841/07 ze dne 26. 7. 2007 (N 119/46 SbNU 125)].
Ústavně konformním způsobem je třeba postupovat i při výkladu §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ve kterém se uvádí, že jednání není třeba nařizovat, jestliže ... odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.
K ústavně konformnímu výkladu §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že toto ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, kterým je spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení (§1 o. s. ř.), tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 202/03 ze dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193)]. Citované ustanovení občanského soudního řádu dává možnost, byť omezenou, aby odvolací soud v případech zde vyjmenovaných nenařídil k projednání odvolání jednání; nejde však o zákaz jednání nařídit, ukáže-li se to (byť i jen zcela výjimečně) nezbytným, například proto, že soud dospěje k závěru, že je nezbytné dokazováním zjistit, byla-li žaloba podána důvodně, či nikoliv [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006 (N 63/40 SbNU 623)].
Odvolací soud nemůže podle Ústavního soudu formalistickým způsobem přistupovat ani k interpretaci §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a automaticky nenařizovat jednání v případech tam uvedených. Nařízení jednání dle ustanovení §214 odst. 1 o. s. ř. je namístě zvažovat zejména tehdy, pokud odvolací soud z předchozího průběhu řízení nebo z obsahu podaného odvolání zjistí, že základ pro rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení se může odvíjet od sporné skutkové okolnosti, k jejímuž objasnění by mohlo přispět vyjádření účastníka nebo dokazování provedené při jednání [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443)].
Ze zákona sice nevyplývá povinnost soudu nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká pouze nákladů řízení, to však neznamená, že tak soud nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Z uvedeného ustanovení totiž nelze v žádném případě dovodit zákaz nařízení jednání, jde-li o projednání odvolání směřujícího toliko do nákladů řízení.
Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo podle článku 36 odst. 1 Listiny nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníkovi řízení, a to i v té jeho části, která se týká jen rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičné odůvodnit [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189)].
Dle §146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení); tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil (zaplatil vymáhanou pohledávku, uzavřel se žalobcem požadovanou dohodu apod.). Důvodnost podání návrhu je zde rovněž třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce; návrh je podán z tohoto hlediska důvodně, i kdyby žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, str. 662, bod 3).
Podle §150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom mít na zřeteli nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 7. vydání, C. H. Beck, 2006, str. 673-674).
Ve svém nálezu ze dne 5. června 2008 sp. zn. IV. ÚS 1391/07 (N 102/49 SbNU 515) Ústavní soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces tím, že obecný soud rozhodl o použití §150 o. s. ř., aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu, aniž posuzoval výši nákladů řízení a zjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u toho kterého účastníka. Zásahu do práva na spravedlivý proces se v dané věci dopustil obecný soud dále tím, že jeho rozhodnutí nebylo dostatečně a přesvědčivě odůvodněno a lze v něm spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Tímto postupem zasáhl obecný soud do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a v důsledku též do jeho základního práva na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 a 2 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1391/07).
V nálezu ze dne 31. října 2007 sp. zn. III. ÚS 1378/07 (N 176/47 SbNU 347) Ústavní soud dovodil, že pokud odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit, porušil tak právo na spravedlivý proces. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (ostatně k takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i §118a odst. 2 o. s. ř., podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu). Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva [viz též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)].
Tím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejší účastnice stěžovatelce, která zaujímala k argumentům vedlejší účastnice od samého počátku zřetelně nesouhlasný postoj, odňal jí možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil jí tak se k němu vyjádřit, případně realizovat její další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který o odvolání směřujícím do výroku o nákladech řízení rozhodl v neveřejném zasedání, tedy toliko na základě podaného odvolání, přestože základ jeho rozhodnutí o nákladech řízení se odvíjel od sporné skutkové okolnosti, a navíc rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatelku na jejích procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny. Je třeba připomenout, že nařízení jednání dle §214 odst. 1 o. s. ř. je namístě zvažovat zejména tehdy, pokud odvolací soud z předchozího průběhu řízení nebo z obsahu podaného odvolání zjistí, že základ pro rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení se může odvíjet od sporné skutkové okolnosti, k jejímuž objasnění by mohlo přispět vyjádření účastníka nebo dokazování provedené při jednání.
Pokud odvolací soud nedal stěžovatelce procesní příležitost se k možné aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Při shrnutí výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2006 č. j. 11 Cmo 359/2005-66 došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a porušen byl i princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2006 č. j. 11 Cmo 359/2005-66 zrušil.