ECLI:CZ:US:2008:3.US.487.07.1
sp. zn. III. ÚS 487/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 23. října 2008 sp. zn. III. ÚS 487/07 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. J. proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 1. 2007 č. j. 2 KZV 32/2006-24, kterým byly zamítnuty stěžovatelčiny stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a proti rozhodnutí státního zástupce obvodního státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti.
Výrok
I. Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 2 KZV 32/2006-24 došlo k porušení základního práva stěžovatelky, vyplývajícího z článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Ústavní stížnost v té části, jíž se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 2 KZV 32/2006-24, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského státního zastupitelství v Praze došlo k porušení jejích základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a článkem 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhla, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného rozhodnutí a z obsahu vyžádaného spisového materiálu, vydal policejní rada Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky Benešov dne 23. 1. 2002 pod ČVS: OVBN-716/2001 usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky pro trestné činy pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. a urážky mezi vojáky podle §276 písm. b) tr. zák.
Trestného činu pomluvy dle §206 odst. 1 tr. zák. se stěžovatelka měla dle citovaného usnesení policejního orgánu dopustit (zkráceně řečeno) tak, že se jako vyšetřovatelka v listopadu roku 2000 při služebním jednání na Obvodním úřadě vyšetřování pro Prahu 4 před jinými policisty vyjádřila krajně hanlivě o plk. JUDr. J. K., označila ho v rozporu se skutečností za osobu zneužívající alkoholické nápoje a tvrdila, že se na ní tento policista měl během jejich partnerského soužití v osobním životě pod vlivem alkoholu dopouštět násilí a způsobit jí frakturu zubů. Tímto měla stěžovatelka plk. K. pomluvit nepravdivými údaji, které byly způsobilé poškodit jeho vážnost v zaměstnání. Trestného činu dle §276 písm. b) tr. zák. se stěžovatelka měla dopustit tak, že v průběhu roku 2000 v několika případech, naposledy ve dnech 20. 10. 2000 a 2. 11. 2000 na pracovišti Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 4, jako vyšetřovatelka v hodnosti kapitána urazila před ostatními nstržm. P. V., a to vulgárními výrazy, uvedenými v citovaném usnesení.
Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2006 sp. zn. SV 44/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2006 sp. zn. SV 44/2002, bylo rozhodnuto podle §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu o zastavení trestního stíhání stěžovatelky. Státní zástupce obvodního státního zastupitelství dospěl k závěru, že se stěžovatelka po skutkové stránce dopustila jednání popsaných v usnesení policejního orgánu, a naplnila tak po formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu urážky mezi vojáky podle §276 písm. a) tr. zák., resp. dle §276 písm. b) tr. zák. Dle názoru státního zástupce však došlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost a tím i k zániku trestnosti ve smyslu §65 tr. zák.
Ke stížnosti poškozeného P. V. a stěžovatelky přezkoumával zákonnost rozhodnutí o zastavení trestního stíhání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 23. 1. 2007 stížnost stěžovatelky pod bodem 2 zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí se státní zástupce v podstatě ztotožnil se závěry rozhodnutí státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ohledně podmínek zániku trestnosti dle §65 tr. zák. Pokud se týče trestného činu urážky mezi vojáky dle §276 písm. b) tr. zák., státní zástupce dospěl k závěru, že trestnost tohoto činu zanikla s ohledem na účinnost zákona č. 362/2003 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení §90 odst. 4 a 6 tr. zák.
Pod bodem 1 téhož usnesení zamítl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu i stížnost stěžovatelky ze dne 18. 9. 2006, podanou do protokolu o jejím výslechu do výše citovaného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 1. 2002 pod ČVS: OVBN-716/2001, neboť stížnost byla podána opožděně. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že stěžovatelka dne 17. 1. 2003 odmítla zásilku určenou do vlastních rukou obsahující předmětné usnesení převzít. Podle §64a tr. řádu je den odepření dnem, kdy písemnost byla doručena.
II.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se skutečností, že je proti ní vedeno trestní stíhání, se měla možnost seznámit teprve dne 18. 9. 2006, kdy byla k věci vyslechnuta. Toho dne také podala proti usnesení dle §160 odst. 1 tr. řádu stížnost do protokolu. Není pravda, že by někdy předtím, ani konkrétně dne 17. 1. 2003, stěžovatelka odmítla jakoukoliv písemnost ve své trestní věci převzít.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že při svém výslechu dne 18. 9. 2006 chtěla využít i své právo být ve věci zastupována obhájcem, o čemž také přítomného státního zástupce konajícího vyšetřování informovala a uvedla i další okolnosti nutné pro případné ustanovení obhájce, jako např. své majetkové poměry apod. Ač stěžovatelka žádala o ustanovení obhájce, žádný jí ustanoven nebyl.
Dále stěžovatelka směřuje své námitky do merita věci s tím, že její trestní věc nebyla náležitě vyšetřena a v rozporu s materiální pravdou bylo konstatováno, že se trestné činnosti dopustila. Pokud bylo trestní stíhání zastaveno s odůvodněním, že společenská nebezpečnost protiprávního jednání zanikla, nemůže stěžovatelka s takovým závěrem souhlasit. Dle názoru stěžovatelky došlo v její věci ze strany orgánů činných v trestním řízení k porušení zásady presumpce neviny a trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než ve věci mohl rozhodnout nestranný a nezávislý soud. Stěžovatelka zdůraznila, že se k trestné činnosti nikdy nedoznala a naopak žádala, aby proti osobám, které ji z výše uvedených trestných činů nařkly, bylo případně zahájeno trestní stíhání. Výše uvedeným postupem státního zastupitelství byla stěžovatelka dle svého přesvědčení fakticky uznána vinnou ze spáchání trestných činů, jichž se nedopustila, a žádá, aby její jméno bylo očištěno.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření městského státního zastupitelství jako účastníka řízení a dále spis vedený u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 pod sp. zn. SV 44/2002. Vzhledem k tomu, že vyjádření státního zastupitelství neobsahovalo argumentaci odchylnou od napadeného rozhodnutí ani skutečnosti, jež by neobsahoval uvedený spis, Ústavní soud považoval za nadbytečné, aby toto vyjádření bylo stěžovatelce zasíláno k replice.
Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření ze dne 3. 4. 2007 vyslovilo souhlas s upuštěním od ústního jednání. Rovněž z vyjádření stěžovatelky, doručeného Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2008, lze takový souhlas vyvodit. Proto bylo ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno od ústního jednání.
IV.
Po přezkoumání spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná, neboť napadeným usnesením došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byť se tak stalo jiným způsobem, než stěžovatelka ve svém návrhu namítala. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale toliko jejím petitem [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 242/98 ze dne 25. 4. 2000 (N 62/18 SbNU 71), sp. zn. I. ÚS 129/99 ze dne 13. 6. 2000 (N 87/18 SbNU 243), dostupné též v databázi http://nalus.usoud.cz ].
Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a proto mu mimo jiné nepřísluší role superrevizní instance nad orgány činnými v trestním řízení. Do rozhodovací pravomoci těchto orgánů zasahuje Ústavní soud nikoli v každém případě porušení jednoduchého práva, ale jedině tehdy, pokud jím zároveň dojde k zásahu do základních práv osob garantovaných ústavním pořádkem.
Ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Tato zásada řádného zákonného procesu ("nullus processus criminalis sine lege"), vyjádřená v rovině práva jednoduchého v §2 odst. 1 tr. řádu, je procesním protějškem principu "nullum crimen sine lege", nejdůležitější zásadou trestního řízení a jedním z pilířů demokratického právního státu a ústavnosti. Trestně stíhat lze kteroukoli osobu jen způsobem, který stanoví trestní řád. Tato zásada je významnou zárukou toho, že občané nebudou bezdůvodně stíháni, že do občanských práv nebude zasahováno nad nezbytnou míru. Jedině způsob stíhání stanovený trestním řádem rovněž zajišťuje úplné, všestranné a objektivní objasnění všech skutečností potřebných k posouzení trestní věci. Jeho přesné dodržování je proto též důležitým prostředkem k zajištění materiální pravdy. Právě tím, že trestní řád stanoví i způsob trestního stíhání a vede orgány činné v trestním řízení k jeho přesnému dodržování, směřuje k naplnění účelu trestního řízení obecně vymezeného v §1 odst. 1 tr. řádu.
K nezbytným podmínkám zákonnosti trestního řízení ve smyslu výše uvedené ústavní zásady dle článku 8 odst. 2 Listiny patří i dodržení pravidel stanovících věcnou příslušnost jednotlivých orgánů ke konkrétním úkonům trestního řízení. V úseku trestního řízení označovaném jako vyšetřování (§161 odst. 1 tr. řádu) závisí tato věcná příslušnost především na charakteru subjektu trestního řízení. Dle §161 odst. 3 tr. řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (resp. zákona č. 539/2004 Sb.) koná vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Policie České republiky státní zástupce, a proto i rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu, jež tvoří počátek vyšetřování, je v případech řízení o trestných činech policistů výlučným oprávněním státního zástupce. Výjimkou je zde toliko případ upravený v §160 odst. 3 tr. řádu, kdy z důvodů neodkladnosti a proto, že nelze dosáhnout toho, aby trestní stíhání zahájil státní zástupce, tak učiní policejní orgán, který však po provedení nezbytných neodkladných nebo neopakovatelných úkonů je povinen neprodleně (nejpozději však do tří dnů) věc předat příslušnému státnímu zástupci, který pak pokračuje v řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 5. Vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1215). Provedení celého vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Policie České republiky (resp. BIS, ÚZSI) bylo tzv. velkou novelou tr. řádu (zákon č. 265/2001 Sb.) svěřeno výhradně státnímu zástupci.
Jak vyplývá ze spisového materiálu (vyšetřovací spis PČR OŘ SKPV Benešov č. OVBN-716/01), obdržela v projednávané věci Inspekce ministra vnitra dne 7. 11. 2000 podnět ředitele tehdejšího Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy k prošetření podezření ze spáchání výše uvedených trestných činů stěžovatelkou. Po provedeném prověřování dle §158 tr. řádu v tehdy platném znění podala Inspekce ministra vnitra dne 16. 7. 2001 tzv. realizační návrh na zahájení trestního stíhání tehdejšímu Úřadu vyšetřování pro Českou republiku (s odkazem na čl. 26 odst. 1 nařízení Ministerstva vnitra č. 82/1995). Následně byla věc postoupena Krajskému úřadu vyšetřování Středočeského kraje, který trestní věc stěžovatelky opatřením ze dne 24. 7. 2001 ve smyslu čl. 8 odst. 3 NMV č. 82/1995 přikázal Okresnímu úřadu vyšetřování v Benešově. Vyšetřovatelem posledně uvedeného orgánu bylo stěžovatelce dne 5. 11. 2001 zasláno tzv. sdělení obvinění z trestného činu, což byl postup v souladu s §160 odst. 1 tr. řádu před účinností zákona č. 265/2001 Sb. (tzv. velká novela tr. řádu). Toto sdělení obvinění se však policii nepodařilo stěžovatelce doručit. Následně dne 23. 1. 2002, a tedy již za účinnosti nového znění §161 odst. 3 tr. řádu, vydal policejní orgán v rozporu s citovaným ustanovením výše uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky, ač vyšetřované trestné činy měly být spáchány za trvání jejího služebního poměru u Policie České republiky (srov. zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Na základě usnesení policejního orgánu, vydaného v rozporu s platnou právní úpravou, bylo proti stěžovatelce vedeno řízení, v němž bylo vydáno i ústavní stížností napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 1. 2007 č. j. 2 KZV 32/2006-24.
V přípravném řízení trestním odpovídá státní zástupce za zákonnost jeho průběhu, což se odráží v jeho konkrétních kontrolních a rozhodovacích pravomocech. V rámci tzv. dozoru je státní zástupce mimo jiné povinen rušit nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí a opatření policejního orgánu, která může nahrazovat vlastními [§174 odst. 2 písm. e) tr. řádu]. Rozhoduje-li státní zástupce v přípravném řízení meritorně o zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti ve smyslu §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu, předpokládá takové rozhodnutí nutně i přezkoumání průběhu předchozího vyšetřování z hlediska zákonnosti. Zastavení trestního stíhání se tu musí opírat vždy o závěr, že ke spáchání skutku došlo a že obviněný je pachatelem trestného činu, k němuž nelze dospět jinak než na základě provedeného dokazování v zákonným způsobem vedeném přípravném řízení [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ani z jiných důvodů uvedených v §172 odst. 1 tr. řádu ostatně nelze zastavit trestní stíhání skutku, ohledně něhož nebylo trestní stíhání řádně zahájeno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 5. Vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1307, str. 1311).
Takové rozhodnutí státního zástupce, jímž se zastavuje trestní stíhání, jež bylo vedeno orgánem k tomu nepříslušným, je rozhodnutím per se nulitním, představujícím porušení práva na stíhání toliko zákonným způsobem ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny. V projednávané věci k takovému zásahu došlo již usnesením policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 1. 2002, jakož i usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2006 sp. zn. SV 44/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2006 sp. zn. SV 44/2002. Tato rozhodnutí však nejsou petitem ústavní stížnosti napadena. Z hlediska kautel práva ústavního proto nemůže obstát ani ústavní stížností napadené rozhodnutí státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 1. 2007, jímž ve smyslu §148 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu nulitní rozhodnutí nižšího státního zástupce aproboval.
Vzhledem k tomu, že trestní stíhání stěžovatelky bylo od počátku vedeno způsobem odporujícím zákonu, považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se vlastní argumentací stěžovatelky ohledně doručování usnesení o zahájení trestního stíhání či realizace práva na obhajobu.
Proto Ústavní soud výrokem pod bodem I. nálezu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a ve smyslu ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, že napadeným rozhodnutím státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze došlo k porušení článku 8 odst. 2 Listiny zaručujícího právo stěžovatelky být stíhána způsobem, který stanoví zákon.
Ústavní soud vzal dále v úvahu, že ústavní stížností napadené rozhodnutí i rozhodnutí mu předcházející bylo v mezidobí zrušeno usnesením nejvyšší státní zástupkyně ze dne 13. dubna 2007 sp. zn. 1 NZA 1042/2007, a to na základě oprávnění podle §174a odst. 1 tr. řádu, za použití §8 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Protože ústavní stížností napadené usnesení již právně neexistuje, nelze znovu rozhodovat o jeho zrušení. Proto Ústavní soud výrokem nálezu pod bodem II. tu část ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka domáhá, aby napadené usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 2 KZV 32/2006-24 bylo zrušeno, zamítl podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Obiter dictum Ústavní soud dodává:
Nejnovější zákonnou úpravou, zavedenou zákonem č. 274/2008 Sb. (částí dvacátou třetí článkem XXXI bodem 13), došlo k novelizaci ustanovení §161 odst. 2 a 3 tr. řádu ohledně příslušnosti k vyšetřování; tato nová úprava bude účinná až od 1. ledna 2009 a pro rozhodování v této věci není relevantní.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že v období po podání ústavní stížnosti došlo k další změně procesního stavu daného trestního řízení v tom smyslu, že trestní věc stěžovatelky byla nakonec podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2007 sp. zn. SV 44/2002. Toto usnesení nebylo ústavní stížností napadeno a tímto nálezem o něm není rozhodováno.