ECLI:CZ:US:2008:4.US.1064.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1064/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti G. A. (roz. G. G.), zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, AK Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 61 To 542/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v jeho trestní věci s tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 86/2007 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2007 č. j. 2 T 86/2007- 328 shledal stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, 2 trestního zákona, padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení §176 odst. 1 alinea 2 trestního zákona a pokusu trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, a to ve formě organizátorství. Trestná činnost spočívala ve fiktivním prodeji nemovitostí, který prováděla společně odsouzená B. H. dle stěžovatelových pokynů a za pomocí falešných občanských průkazů opatřených stěžovatelem. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 61 To 542/2007 stěžovatelovo odvolání zamítl.
Porušení pravidel spravedlivého procesu shledává stěžovatel v nestandardních okolnostech vypracování odborného vyjádření z oboru daktyloskopie a jeho provedení k důkazu. Otisky stěžovatelových prstů byly nalezeny jen na jedné z jedenácti zkoumaných listin; stěžovatel namítá, že je držel v ruce po zadržení, kdy mu byly předloženy policistou J. H. k nahlédnutí, a teprve poté byly zajištěny a do spisu založeny jejich kopie. Žádost o vypracování odborného vyjádření měla být podána policejním orgánem ještě v průběhu přípravného řízení; při prostudování spisu obhajobou dle ustanovení §166 trestního řádu, v obžalobě ani při prvním hlavním líčení o jeho zadání nepadla žádná zmínka. Při prvním hlavním líčení nebylo toto vyjádření státním zástupcem k důkazu navrženo, ačkoli o něm již věděl. Odborné vyjádření bylo do spisu založeno teprve v období mezi prvním a druhým hlavním líčením, kdy bylo provedeno k důkazu, jemuž byl přítomen policista J. H. jako veřejnost. V reakci na stěžovatelovy námitky, že listiny v přípravném řízení držel v ruce, byl policista soudem operativně a zcela nečekaně vyslechnut, přičemž hodnota jeho svědecké výpovědi je výrazně snížena tím, že byl od začátku přítomen hlavnímu líčení a slyšel stěžovatelovy námitky, na které přirozeně reagoval tak, aby nezpochybnil věrohodnost důkazu. Provedení důkazu touto listinou a výslechem svědka bylo překvapivé, čímž stěžovateli nebyl poskytnut dostatečný časový prostor k přípravě. Zajištění a pohyb originálních listin nebyly řádně zadokumentovány a jinak než touto svědeckou výpovědí prokázány nebyly. Jsou-li procesní pochybení posuzována kumulativně, je třeba dospět k závěru, že se jedná o důkaz nepřípustný a nepoužitelný. Stěžovatel uzavírá, že daktyloskopická analýza nebyla jediným usvědčujícím důkazem; kdyby však tento důkaz nebyl zahrnut do hodnocených důkazů, mohlo hodnocení ostatních důkazů v jejich vzájemné souvislosti dopadnout odlišně, přinejmenším v případě skutku ad II, kde byla jediným dalším důkazem o stěžovatelově tvrzení účasti pouze výpověď spoluobviněné.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (srov. článek 81 a článek 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [srov. článek 83 a článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny (srov. např. nález IV. ÚS 649/2000, Sb.n.u., sv. 21, str. 423). Na tomto poli je Ústavní soud oprávněn zjišťovat, zda byla zachována procesní čistota řízení, kterážto podmínka je zvláště výrazná v trestním procesu, který musí dostát všem zákonným požadavkům, aby bylo možné shledat jeho výsledek, k němuž se vedení trestního řízení upíná, zákonným a ústavně souladným.
V reakci na stížnostní námitky obsažené v ústavní stížnosti se tedy zaměřil Ústavní soud na okolnosti vypracování odborného posudku z oboru daktyloskopie a jeho provedení v rámci dokazování před nalézacím soudem.
Stran stěžovatelových pochyb o hodnotě svědecké výpovědi policisty H. je možno přisvědčit stěžovateli, že obecně platí pravidlo, že dosud nevyslechnutí svědci nemají být přítomni výslechu obžalovaného a jiných svědků (srov. ustanovení §209 odst. 1 trestního řádu), aby důkazní hodnota svědectví takového svědka nebyla snížena skutečnostmi vzešlými najevo v předcházející fázi hlavního líčení. Skutečnost, že určitá osoba byla přítomna dosavadnímu jednání, však nevylučuje, aby byla následně vyslechnuta jako svědek, rozhodne-li o tom soud k návrhu některé z procesních stran. K této okolnosti musí soud přihlížet při provádění takového výslechu a při jeho hodnocení a musí ji poznamenat do protokolu o hlavním líčení (srov. Šámal a kol.: Trestní řád - komentář, díl II., 5. vydání C. H. Beck 2005, str. 1599). Stěžovaná okolnost byla v protokolu z hlavního líčení uvedena (srov. č. l. 320 spisu) a soud, vědom si této skutečnosti, podrobně vysvětlil, z jakých důvodů považoval svědka za věrohodného. Nadto na podporu svého přesvědčení o nepravdivosti stěžovatelova tvrzení o jeho kontaktu s předmětnými listinami a následném založení do spisu, se nespokojil pouze s uvedenou svědeckou výpovědí. Rovněž odkázal na stěžovatelovu vlastní výpověď v rámci hlavního líčení konaného dne 1. 11. 2007, dle které se originály listin nacházely ve spise (č. l. 321 spisu), jímž stěžovatel listoval. Dále svůj závěr opřel o výpověď spoluobviněné H. a o absenci jakýchkoli známek sešití či proděravění originálů listin naznačujících, že byly součástí spisu. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně se stěžovatelovou námitkou podrobně zabýval a s odkazem na několik dalších provedených důkazů velmi pečlivě a zcela logicky vysvětlil, proč jí nemohl přitakat.
K námitce včasného neinformování stěžovatele o zadání vypracování odborného posudku je třeba uvést, že důkazní návrhy je dovoleno procesním stranám vznášet v podstatě v průběhu celého hlavního líčení, přičemž toto oprávnění končí okamžikem, kdy jsou provedeny veškeré důkazy a předseda senátu zjišťuje, zda strany nečiní dodatečné návrhy na doplnění dokazování (srov. ustanovení §215 odst. 4 trestního řádu). Při provádění důkazu odborným posudkem byla respektována zásada ústnosti (srov. ustanovení §2 odst. 11 trestního řádu), poněvadž předmětný důkaz byl proveden v hlavním líčení za přítomnosti stěžovatele. Ve vztahu k tomuto důkaznímu prostředku nebylo stěžovateli upřeno právo se k němu vyjádřit a rovněž soud dostál své povinnosti se náležitě vypořádat se vznesenými námitkami, kterážto povinnost je nerozlučně spjata se zmiňovaným právem obviněného. Provedení důkazu nelze považovat za překvapivé v tom směru, že by stěžovatel neměl možnost se k němu vyjádřit, o čemž ostatně svědčí námitky okamžitě vznesené stěžovatelem i jeho obhájcem v hlavním líčení, jakož i jejich obsah a rozsah, který odpovídá argumentaci předestřené v ústavní stížnosti a nepřináší tak nic nového, co by případně stěžovatel nemohl tvrdit již v řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud proto neshledává žádný podklad pro závěr o existenci porušení stěžovatelova práva na obhajobu.
Je proto na místě uzavřít, že Ústavní soud nezjistil žádná procesní pochybení v řízení před obecnými soudy, která by měla negativní dopad na jeho čistotu a měla tak za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv; prostor pro kasační zásah Ústavního soudu tak stěžovatelem nebyl vytvořen.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu