ECLI:CZ:US:2008:4.US.1526.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1526/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 4. listopadu 2008 sp. zn. IV. ÚS 1526/08 ve věci ústavní stížnosti V. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 10 T 5/2007 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2008 č. j. 6 To 26/2008-290, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově vině a trestu za trestné činy loupeže, neoprávněného držení platební karty a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Bc. V. L. jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2008 č. j. 6 To 26/2008-290 se ruší, neboť jím a postupem, jenž jeho vydání předcházel, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 10 T 5/2007 se odmítá
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení základních práv, jež jsou mu zaručena ustanoveními čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dle stěžovatelova tvrzení bylo jak v odvolacím řízení, tak i v řízení před nalézacím soudem porušeno jeho právo na obhajobu, rovnost stran a právo na spravedlivý proces tím, že mu byla upřena možnost seznámit se s důkazem, z něhož vychází výrok o vině, a vyjádřit se k němu.
3. Porušení zmíněných ústavně garantovaných práv bylo dle stěžovatele zapříčiněno tím, že nalézací soud neprovedl důkaz přehráním záznamu z bezpečnostní kamery, ani se stěžovatelovým návrhem na jeho provedení blíže nezabýval, ačkoli právě z jednoho snímku kamerového záznamu čerpal soud údaj o době spáchání loupeže.
4. Stěžovatel tuto námitku uplatnil v rámci odvolání. Odvolací soud - podle stěžovatelova mínění zcela správně - v obecné rovině podrobil kritice postup policie a soudu prvního stupně, jelikož stěžovateli nebylo umožněno verifikovat hodnocení důkazu. Poté se však sám zachoval naprosto stejně, neboť se v rámci přípravy na veřejné zasedání sám seznámil s celým pořízeným kamerovým záznamem a následně konstatoval, že nemá smysl formálně tímto záznamem provádět dokazování, protože z něj nelze zjistit žádné relevantní skutečnosti. Odvolací soud - upozorňuje stěžovatel - tedy nenapravil pochybení soudu nalézacího a tím i on porušil jeho ústavně zaručená práva.
II.
5. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 7. 2008 podepsaném předsedou senátu 6 To konstatoval, že nad rámec argumentace obsažené v rozsudku nemá, co by více dodal.
6. Vedlejší účastník Bc. V. L. se k návrhu vyjádřil podáním ze dne 14. 8. 2008, v němž navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Podle jeho názoru je ústavní stížnost pouze prostředkem, pomocí něhož se chce nebezpečný recidivista vyhnout trestu. Vedlejší účastník popírá, že by proces před obecnými soudy nebyl spravedlivý. Poukazuje na fakt, že ústavní stížnost směřuje proti dokazování před obecnými soudy, což je otázka, která podle judikatury Ústavního soudu zásadně nemá ústavněprávní relevanci. Dle mínění vedlejšího účastníka stěžovatel ve skutečnosti nenapadá fakt, že by neměl možnost se k důkazu vyjádřit, nýbrž to, že určitý důkaz nebyl proveden. K důvodům neprovedení důkazu se však soudy obou stupňů vyjádřily dostatečně.
7. Krajský soud v Brně se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci rovněž nevyužilo svého práva vyjádřit se k návrhu. Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
III.
8. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili a Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání další objasnění věci očekávat nelze, bylo od něj upuštěno.
IV.
9. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 5/2007, z něhož zjistil následující.
10. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 10 T 5/2007 odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 trestního zákona za trestné činy loupeže, neoprávněného držení platební karty a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 a 1/2 roku.
11. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, v němž mimo jiné namítal, že nalézací soud neprovedl důkaz přehráním záznamu z bezpečnostní kamery a ani se stěžovatelovým návrhem na jeho provedení blíže nezabýval. Stěžovatel dále tvrdil, že s tímto důkazem nebyl seznámen a neměl možnost se k němu vyjádřit, ačkoliv fotografie ze záznamu pořízená byla použita jako důkaz.
12. Vrchní soud v Olomouci se touto námitkou zabýval a - ve vztahu k ní - uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku: "Postup, který zvolila policie a následně soud prvního stupně, je nutno považovat za poněkud nestandardní, neboť skutečně se lze jen těžko smířit s tím, že jedna z procesních stran, tedy v daném případě strana obžaloby, provede jakési svoje vlastní hodnocení určitého důkazu a tento důkaz vyhodnotí jako pro řízení nepoužitelný, resp. nepřinášející žádné výsledky, aniž by dala druhé procesní straně - obhajobě možnost validitu tohoto závěru verifikovat.". Poté konstatoval, že se v rámci přípravy na veřejné zasedání sám seznámil s celým pořízeným kamerovým záznamem, a na základě toho pak uzavřel, že "nemá smysl formálně tímto záznamem provádět dokazování, neboť z něj skutečně nelze zjistit žádných relevantních skutečností, na základě kterých by bylo možno jakýmkoli způsobem upřesnit skutkový děj ustálený soudem prvního stupně.".
13. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a sám nově rozhodl tak, že namísto trestu úhrnného uložil stěžovateli trest souhrnný ve stejné výměře.
V.
14. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný, avšak jde o návrh částečně nepřípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že v části, v níž je přípustná, je ústavní stížnost i důvodná.
15. Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv přezkum činnosti obecných soudů. Do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími obecných soudů či postupy, jež jejich vydání předcházely, porušena základní práva či svobody. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých - v judikatuře Ústavního soudu vymezených - podmínek. Tyto podmínky jsou nastaveny tak, aby Ústavní soud nadměrně nevstupoval do činnosti obecných soudů, nýbrž spíše korigoval jejich excesy.
16. Jeden ze zásadních principů dokazování byl Ústavním soudem vyjádřen v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.). Ústavní soud v tomto rozhodnutí položil důraz na pravidlo, že obžalovaný musí mít možnost vypovídací hodnotu důkazu kdykoliv verifikovat: "Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti.".
17. Obdobné požadavky je možno vysledovat i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoliv samotné připuštění a posouzení důkazů není předmětem úpravy v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, mohou být i ony důvodem porušení požadavků na fair proces podle čl. 6 Úmluvy. Jde například o zásadu kontradiktornosti trestního řízení či zásadu rovnosti zbraní, jak bylo vysloveno v rozsudku Evropského soudu ze dne 3. 2. 2004, Laukkanen a Manninen v. Finsko, odst. 34: "Základním aspektem práva na spravedlivý proces je požadavek, aby trestní řízení bylo kontradiktorní a aby existovala rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou.". Požadavek kontradiktornosti znamená, že strany musí mít možnost seznámit se se všemi důkazy a také možnost vyjádřit se ke všem navrženým důkazům či námitkám obsaženým ve spise tak, aby měly stejnou šanci ovlivnit rozhodnutí. S ohledem na zásadu rovnosti zbraní by pak každá strana měla mít zajištěnu dostatečnou možnost účastnit se řízení za podmínek, které ji nestaví do nerovného postavení ve vztahu k protistraně (např. rozsudek Evropského soudu ze dne 4. 6. 2000 Komanický v. Slovensko, odst. 45).
18. Soud musí vést jednání tak, aby byl obžalovaný seznámen s jednotlivými důkazy předloženými obžalobou, tedy mu bylo umožněno jednotlivé důkazy ověřovat, komentovat a vyvracet [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].
19. Tato východiska aplikoval Ústavní soud i v projednávané věci. Přitom je možno upozornit i na fakt, že výstižné vyjádření shora vyloženého principu lze dokonce nalézt v odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu (srov. citaci v odst. 12 tohoto nálezu).
20. Vrchní soud v Olomouci však stěžovatelovo právo na spravedlivý proces - navzdory své proklamaci, dle níž se nelze smířit s postupem policie ani soudu prvního stupně - zcela popřel. Skutečnost, že se tento soud v rámci přípravy na veřejné zasedání sám seznámil s celým pořízeným kamerovým záznamem, a na základě toho pak konstatoval, že nemá smysl formálně tímto záznamem provádět dokazování, je z hlediska shora vyložených zásad naprosto nepřijatelná a vzhledem k tomu, co sám odvolací soud ve své kritice postupu nalézacího soudu uvedl, i značně nepochopitelná. Soud druhého stupně tím provedl jakési utajené dokazování, takže stěžovateli opět nebyl dán prostor, aby se k důkazu vyjádřil, tedy prezentoval svůj verifikační či falsifikační postoj, což je jeho ústavně garantovaným právem.
21. Odvolací soud se tak shora popsaným jednáním dopustil flagrantního porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Ústavní soud si je vědom toho, že se jeho kasační výrok (dočasně) negativně dotkne právního postavení vedlejšího účastníka, který na neakceptovatelném procesním postupu odvolacího soudu pochopitelně nenese žádnou vinu; ani s ohledem na tuto skutečnost však nebylo možno napadenému rozsudku přitakat a "přikrýt" tak porušení jedné ze základních zásad spravedlivého procesu Vrchním soudem v Olomouci. Dlužno též dodat, že rozhodnutí Ústavního soudu mají za určitých podmínek precedenční charakter; schválením uvedeného postupu by Ústavní soud obecné soudy nepřímo vyzýval k porušování procesních práv jednotlivců v zájmu urychlení či usnadnění řízení. Tím by se Ústavní soud zpronevěřil svému poslání, jímž bezpochyby je i ochrana elementárních zásad spravedlivého procesu.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Povinností Vrchního soudu v Olomouci následně bude napravit své pochybení v rámci nového veřejného zasedání.
24. Stěžovatelův návrh na zrušení rozsudku nalézacího soudu Ústavní soud odmítl s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů a s ohledem na ekonomii řízení, neboť vytknutá vada rozhodování obecných soudů je odstranitelná v řízení před soudem odvolacím. Z uvedeného plyne, že stěžovatelův návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně je nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. K řečenému Ústavní soud dodává, že nikterak nepředjímá další rozhodnutí odvolacího soudu; částečně zrušující nález Ústavního soudu nelze chápat jako přitakání námitkám stěžovatele upínajícím se k otázce jeho viny, neboť jen soudy obecné - nikoliv soud Ústavní - jsou povolány rozhodovat o vině a trestu (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny).