ECLI:CZ:US:2008:4.US.3005.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3005/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3010/2006-339 z 23. 9. 2008 a proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 556/2005-312 z 14. 3. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. 12. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (resp. zrušení jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jež mu je garantováno zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel je přesvědčen, že okresní a krajský soud nesprávně hodnotily provedené důkazy týkající se problematiky odstranění praskliny převodovky svářením.
Ke skutkovém stavu možno uvést, že stěžovatel společně se svým synem provedli opravu vozidla vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalobce). Při této opravě zapomněli v agregátech vozidla klíč, který následně způsobil poškození rychlostní skříně vozidla; vozidlo se stalo nepojízdným. Protože k této poruše došlo v Rumunsku, vedlejšímu účastníkovi vznikly náklady spojené s neplánovaným přerušením cesty (platba za ubytování, stravu, tlumočníka atd.) a přesunem vozidla zpět do Česka. V České republice stěžovatel společně se svým synem provedl opravu převodovky (jejího pláště) svářením. S takovýmto postupem opravy (tedy se svářením) vedlejší účastník nesouhlasil, neboť se domníval, že takovýto způsob opravy snižuje hodnotu vozu. Podal proto proti stěžovateli a jeho synovi žalobu. Okresní soud v Trutnově mezitímním rozsudkem z 22. 3. 2002 č.j. 9 C 15/2001-91 rozhodl tak, že žalobou uplatněný nárok je co do základu dán a žalovaní odpovídají za škodu společně a nerozdílně - podle soudu totiž nelze jednoznačně zjistit, kdo byl zhotovitelem ve smlouvě o dílo při první opravě (tedy té, kdy v agregátu vozu byl zapomenut klíč). K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10. 2002 č. j. 26 Co 254/2002-110 mezitímní rozsudek krajského soudu ve vztahu mezi žalobcem (vedlejším účastníkem) a žalovaným (stěžovatelem) potvrdil, ve vztahu mezi žalobcem a synem žalovaného ho změnil tak, že žalobu zamítl. Podle krajského soudu totiž existují skutečnosti umožňující jednoznačný závěr, kdo byl zhotovitelem ve smlouvě o dílo při první opravě vozu. S tímto dílčím závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud, když dovolání žalovaného odmítl
Okresní soud v Turnově rozsudkem ze dne 18. 4. 2005 č. j. 9 C 15/2001-259, ve znění opravného usnesení, po připuštění změny žaloby (výrok I.) a částečném zastavení řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 189.770 Kč s příslušenstvím (výrok III.), co do částky 99.377,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV.). Výrokem V. téhož rozsudku rozhodl okresní soud o nákladech řízení. S ohledem na svůj předchozí mezitímní rozsudek se okresní soud v tomto rozsudku zabýval pouze otázkou výše škody.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 3. 2006 č.j. 26 Co 556/2005-312 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích III. a V. potvrdil (výrok I. rozsudku krajského soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III. rozsudku krajského soudu). Krajský soud se přitom ztotožnil s právním posouzením věci okresního soudu, nepřisvědčil mu však v jeho názoru, že došlo ke změně skutkových tvrzení ze strany žalobce, která by vyžadovala připuštění změny žaloby. Podle krajského soudu totiž otázka, zda bude přiznána náhrada škody ve výši potřebné opravy nebo náhrada za znehodnocení vozidla, je právním posouzením, jež náleží soudu. Navíc žalobce již v podání z roku 2001 předestřel okolnosti dokazující znehodnocení vozidla, tudíž není případná námitka žalovaného týkající se promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody.
Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a podal ho v souladu s ustanovením §241a odst. 2 písm. b) z důvodu nesprávného právního posouzení. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval zejména v otázce promlčení nároku na náhradu škody, když podle něho došlo ke změně uplatněného nároku (náhrada škody ve výši potřebné opravy byla změněna na náhradu za znehodnocení vozidla). Nesprávné právní posouzení dále spatřoval v tom, že žalobci vznikla škoda na převodovce, když převodovka byla opravena svařením, čímž byla uvedena do původního stavu, takže žalobci ani žádná škoda vzniknout nemohla. Rovněž namítal, že případné zjištění v rámci dokazování, zda vozidlo bylo již před tím havarováno, by mělo vliv na posouzení znehodnocení vozidla. Konečně napadal to, že žalobce má k dispozici několik dalších vozidel, proto nesouhlasí s tím, že žalobce si musel půjčit za úplatu jiný vůz po dobu opravy převodovky. Nejvyšší soud posoudil všechny námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Poté, co stěžovatel takto vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, podal tuto ústavní stížnost, protože nesouhlasí s hodnocením důkazů před okresním a krajským soudem. Stěžovatel především nesouhlasí s mírou, s jakou mělo podle obecných soudů dojít ke znehodnocení vozidla díky poškození převodovky. Soudy k závěru o míře znehodnocení dospěly na základě stanoviska znalců, kteří k posouzení znehodnocení vozidla neměli potřebnou kvalifikaci, resp. jejich stanoviska jsou rozporná. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů nesprávně, když bezvýhradně vycházely ze závěrů znalců, že na vozidlo je nutno pohlížet jako na věc se sníženou spolehlivostí a sníženou životností převodovky, přitom je ale zřejmé, že svařením poškozené části převodovky vozidlo i převodovka nabyly plné funkčnosti. Stěžovatel dále nesouhlasí s cenou vozidla, jakou znalci určili pro případ, že by převodovka nebyla poškozená.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Okresním soudem v Trutnově, před Krajským soudem v Hradci Králové i před Nejvyšším soudem, ze kterých vzešly napadená rozhodnutí (to v případě Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, neboť stěžovatel nežádá zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově). Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly řadu důkazů, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů (resp. jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu