infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.12.2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/08 [ usnesení / RYCHETSKÝ / výz-1 ], paralelní citace: U 12/51 SbNU 823 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.12.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K aktivní legitimaci obecného soudu k podání návrhu na zrušení zákona v případě, že předmětný zákon považuje za jsoucí v...

Právní věta Jestliže obecný soud, obracející se na Ústavní soud s návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, resp. §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve svém návrhu jednoznačně uvádí, že napadené ustanovení zákona je (vedle rozporu s ústavním pořádkem) rovněž v rozporu s právem Evropských společenství, nehledě na to, zda pro tento závěr předkládá argumenty, musí za takové situace rozhodnout na prvním místě na základě požadavků stanovených rozsudkem Soudního dvora Evropských společenství Simmenthal II (Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978, 106/77) o nepoužitelnosti napadeného ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství. Ústavní soud ponechává zcela na úvaze obecného soudu, zda se primárně bude zabývat zkoumáním rozporu zákonného ustanovení, které má aplikovat, s právem Evropských společenství, anebo se zaměří na zkoumání rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Pokud se však primárně zaměří na zkoumání souladu s právem Evropských společenství a tvrdí před Ústavním soudem, že zkoumané ustanovení zákona s ním je v rozporu, musí z tohoto svého přesvědčení vyvodit důsledky v souladu s požadavky judikatury Soudního dvora, tzn. napadené ustanovení neaplikovat. V takovém případě pak navrhující soud nesplňuje podmínky pro aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, resp. §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a jeho návrh musí být Ústavním soudem podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.12.08.1
sp. zn. Pl. ÚS 12/08 Usnesení Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 2. prosince 2008 sp. zn. Pl. ÚS 12/08 ve věci návrhu Městského soudu v Praze, za nějž jedná JUDr. Eva Pechová, předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, na zrušení ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky. Výrok Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace návrhu 1. Návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a doručeným Ústavnímu soudu 20. března 2008 se Městský soud v Praze (dále též "navrhovatel") domáhal vydání nálezu, podle něhož se ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zruší dnem, který Ústavní soud stanoví ve svém nálezu. 2. Navrhovatel spatřuje rozpor napadeného ustanovení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně s blíže nespecifikovanými ustanoveními práva Evropských společenství. 3. Navrhovatel uvedl, že vede řízení sp. zn. 5 Ca 168/2007 ve věci žalobce společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., (dále jen "T-Mobile"), v němž se žalobce domáhá zrušení výroku rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada"). Napadeným výrokem Rada zamítla žádost společnosti T-Mobile o udělení licence k provozování vysílání programu TV v kapse ve standardu DVB-H. 4. Napadený výrok Rady se opírá o ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb. (dále jen "napadené ustanovení"). Toto ustanovení vylučuje udělení licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání podnikateli zajišťujícímu síť elektronických komunikací. Jelikož společnost T-Mobile je takovým podnikatelem, Rada její žádost o udělení licence zamítla, ačkoliv podle odůvodnění svého rozhodnutí kladně hodnotila projekt společnosti T-Mobile ve všech významných kritériích. 5. Podle navrhovatele je takové omezení v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny, který zakotvuje svobodu podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti ve zvoleném oboru. Uvedené ustanovení Listiny předpokládá možnost omezení výkonu některých povolání nebo činností zákonem, aniž by specifikovalo účel omezení, musí však současně obstát v testu proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu). Ve svých závěrech navrhovatel vyšel z kritérií, která ve svých rozhodnutích vymezil Ústavní soud. Výslovně odkázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.). 6. Podle navrhovatele lze vycházet z toho, že cílem napadeného ustanovení je zabránit nerovné hospodářské soutěži. Napadené ustanovení má bránit tomu, aby podnikatel zajišťující síť elektronických komunikací nezvýhodňoval při šíření rozhlasového a televizního vysílání sám sebe, pokud by se stal držitelem licence či registrace k digitálnímu vysílání. Tohoto cíle však lze podle navrhovatele dosáhnout šetrnějším způsobem než absolutním zákazem podnikání v dané oblasti všem subjektům specifikovaným v tomto ustanovení. Odkazuje přitom na argumentaci společnosti T-Mobile. Podle ní "stávající předpisy upravující hospodářskou soutěž a stanovení kontraktační povinnosti podnikatele zajišťujícího síť elektronických komunikací jsou dostatečnou zárukou, že podnikání v této oblasti zajistí rovné postavení jednotlivých provozovatelů vysílání.". Z tohoto důvodu stanovený zákaz porušuje podle názoru navrhovatele princip potřebnosti. 7. Vedle toho porušuje napadené ustanovení podle názoru navrhovatele rovněž princip přiměřenosti v užším smyslu, neboť brání přístupu k podnikání řadě subjektů, aniž by takové omezení bylo nutné a dostatečně ospravedlnitelné veřejným zájmem. Jak uvádí navrhovatel, pojmy "zajišťování sítě elektronických komunikací" a "síť elektronických komunikací," které jsou klíčové pro určení okruhu subjektů, na které dopadá omezení stanovené napadeným ustanovením, jsou vymezeny v zákoně č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Ze zákonné definice těchto pojmů vyplývá, že se omezení vztahuje na všechny podnikatele zajišťující síť elektronických komunikací, bez ohledu na druh přenášené informace, tedy i na podnikatele, který zajišťuje síť, kterou ani nelze využít pro šíření televizního či rozhlasového vysílaní. To se vztahuje i na případ samotného žalobce v řízení před navrhovatelem, společnosti T-Mobile, která provozuje síť elektronických komunikací pro mobilní telefonní síť na frekvencích mimo pásmo televizního vysílaní. Napadené ustanovení tak podle navrhovatele "dopadá i na subjekty, které ani potenciálně nemohou zvýhodňovat samy sebe při šíření rozhlasového či televizního vysílání, neboť by svoje programy ani nemohly šířit ve své síti elektronických komunikací, ale pouze v síti elektronických komunikací patřící jinému subjektu.". 8. Dále navrhovatel uvádí, že je napadené ustanovení "v rozporu i s komunitárním právem, neboť nepřiměřeně omezuje jednu ze základních svobod vnitřního trhu, a to svobodu přístupu některých subjektů k podnikání v dané oblasti.". Ve svém návrhu však tuto argumentaci dále nerozvádí. II. Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení 9. K výzvě Ústavního soudu podala podle §69 zákona o Ústavním soudu prostřednictvím svého předsedy Ing. Miloslava Vlčka vyjádření Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Stejně tak učinil prostřednictvím svého předsedy MUDr. Přemysla Sobotky Senát Parlamentu České republiky. 10. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření shrnuje průběh projednávání napadeného ustanovení. Uvádí, že bylo do zákona č. 231/2001 Sb. vloženo zákonem č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a následně částečně novelizováno zákonem č. 304/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání. Po vyčerpávajícím shrnutí jednotlivých kroků legislativního procesu, který vedl k přijetí obou zákonů (jenž Ústavní soud rekapituluje níže v rámci části IV.), Poslanecká sněmovna konstatovala, že "oba zákony byly schváleny potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny.". 11. Obdobně jako Poslanecká sněmovna i Senát se ve svém vyjádření omezuje na rekapitulaci procesu projednávání obou dotčených zákonů. V závěru vyjádření pak Senát konstatuje, že je "zasíl[á] u vědomí, že je zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení.". III. Rekapitulace vyjádření dalších subjektů dle §49 zákona o Ústavním soudu 12. Podle §49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu oslovil Ústavní soud i strany v řízení před městským soudem. Své vyjádření předložil jak žalobce, společnost T-Mobile, prostřednictvím svého právního zástupce, Mgr. P. J., tak žalovaná Rada, prostřednictvím svého předsedy, Ing. Václava Žáka. 13. Společnost T-Mobile se ve svém vyjádření "plně ztotožňuje s návrhem Městského soudu v Praze, [...] protože je [napadnuté ustanovení] v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a s komunitárním právem, kterým je Česká republika vázána.". V podrobnostech odkazuje na žalobu, kterou společnost předložila v řízení před navrhovatelem. 14. V ní se T-Mobile soustřeďuje na dvě linie argumentů, první týkající se domnělého rozporu napadeného ustanovení s ustanovením ústavního pořádku, druhou s ohledem na rozpor s právem Evropských společenství. 15. Pokud se týká rozporu s ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny, podstatnou část argumentace společnosti T-Mobile přejímá navrhovatel. Nad rámec argumentace navrhovatele, jež je shrnuta výše v bodech 5 až 7 tohoto usnesení, T-Mobile spatřuje nepřiměřenost omezení, stanoveného napadeným ustanovením (viz výše, bod 7), rovněž v tom, že dopadá na široký okruh subjektů, které jsou personálně či ekonomicky spjaty se subjektem, který zajišťuje jakoukoliv síť elektronických komunikací. Takové omezení nemá podle společnosti T-Mobile žádné opodstatnění a jeho obdoba v platném právním řádu není v takovém rozsahu známa. T-Mobile upozorňuje na nejednoznačnou formulaci napadeného ustanovení, přičemž například není vymezen stupeň ekonomického a personálního propojení subjektů, na něž se omezení vztahuje. Napadené ustanovení tak "způsobuje právní nejistotu subjektů, které chtějí podnikat v uvedené oblasti, a zatěžují regulátora nepřiměřenými nároky souvisejícími s prověřováním vlastnické a personální struktury spřízněných společností žadatele o registraci, resp. licenci.". 16. T-Mobile rovněž zpochybňuje soulad napadeného ustanovení s právem na svobodu projevu a šíření informací, přičemž je omezení stanovené napadeným ustanovením zjevně neodůvodněné a nepřiměřené, a tedy v rozporu s čl. 17 odst. 4 Listiny. 17. Ohledně rozporu napadeného ustanovení s právem Evropských společenství T-Mobile uvádí, že toto právo "vytváří podnikání v předmětné oblasti svobodný prostor a přímo vyžaduje volnou soutěž mezi jednotlivými poskytovateli služeb s odkazem na zajištění volného pohybu zboží a služeb a utváření názorové pestrosti," přičemž podle společnosti česká právní úprava tyto zásady naprosto popírá. T-Mobile přitom odkazuje na směrnici 2002/20/ES o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice, Úř. věst. L 108, s. 21; Zvl. vyd. 13/29, s. 337), přijatou za účelem liberalizace poskytování služeb v oblasti elektronických komunikací, která dle společnosti T-Mobile "přímo předpokládá, že subjekt zajišťující příslušnou síť elektronických komunikací může být zároveň subjektem, který šíří přepravovaný obsah (tzn. je držitelem obsahové licence).". Široce koncipované omezení stanovené napadeným ustanovením [jež rovněž vyplývá z toho, jak široce je definován termín "síť elektronických komunikací" v čl. 2 písm. m) zde citované směrnice a jak byl rovněž transponován do právního řádu České republiky - k tomu výše bod 7 tohoto usnesení] porušuje princip proporcionality, jenž naopak právní úprava Evropských společenství podle společnosti T-Mobile vždy respektovala. 18. Podle společnosti T-Mobile napadené ustanovení rovněž omezuje volný pohyb služeb, jelikož je podle ní třeba televizní vysílaní považovat za službu ve smyslu Smlouvy o založení ES, jak například stanoví směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298, s. 23; Zvl. vyd. 06/01, s. 224). Tato služba je navíc podle dvanáctého bodu odůvodnění zde citované směrnice "zvláštním projevem obecnější zásady svobody projevu, jak je uvedeno v čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod". 19. Rada ve svém vyjádření shrnuje řízení, které vedlo k vydání rozhodnutí, které společnost T-Mobile napadla před Městským soudem v Praze. Výslovně v něm rovněž potvrdila, že "jediným důvodem neudělení licence [...] byla v posuzovaném případě skutečně překážka tvořená [napadeným ustanovením].". Doplňuje, že "v daném licenčním řízení bylo dokonce více volných pozic pro provozování vysílání ve standardu DVB-H než žádostí podaných v licenčním řízení.". Podle Rady "za podmínky splnění zákonných kritérií tedy bylo možno vyhovět všem účastníkům licenčního řízení.". 20. Rada se domnívá, že jí "nepřísluší posuzovat soulad zákona s ústavním pořádkem České republiky nebo s komunitárním právem.". Upozorňuje však na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) [Úř. věst. L 108, s. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 349], konkrétně její čl. 8 odst. 1 a odst. 2 písm. b). Rada tato ustanovení cituje následujícím způsobem. Podle prvého z nich mají podle Rady "členské státy zajistit, aby při plnění regulačních úkolů (zejména těch, jejichž cílem je zajištění účinné hospodářské soutěže) vnitrostátní regulační orgány v nejvyšší míře zohlednily potřebu vytvářet předpisy neutrální z hlediska technologie.". Podruhé citované ustanovení směrnice Rada parafrázuje takto: "vnitrostátní regulační orgány [mají] podporovat hospodářskou soutěž při zajišťování sítí a poskytování služeb mimo jiné tím, že budou zajišťovat, aby nedocházelo k narušování nebo omezování hospodářské soutěže v odvětví elektronických komunikací.". 21. Závěrem svého vyjádření Rada konstatuje, že "[p]osouzení proporcionality napadené národní právní úpravy s rámcovou směrnicí je ovšem plně v kompetenci Ústavního soudu.". IV. Dikce napadeného ustanovení právního předpisu a jeho legislativní historie 22. Napadené ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. v době podání návrhu i ke dni rozhodování o návrhu zní takto: "§17 Skutečnosti významné pro rozhodování o žádostech o udělení licencí [...] (4) Licenci k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů pouze digitálně nelze udělit podnikateli zajišťujícímu síť elektronických komunikací1) (dále jen "podnikatel sítě elektronických komunikací") nebo skupině podnikatelů sítě elektronických komunikací nebo osobě, která je ekonomicky nebo personálně spojena s podnikatelem nebo skupinou podnikatelů sítě elektronických komunikací; to neplatí v případech, kdy je licence k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů pouze digitálně udělena přímo ze zákona. Ekonomicky nebo personálně spojenými osobami se rozumí, jestliže se jedna osoba podílí přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole nebo jmění druhé osoby nebo jestliže se shodné právnické nebo fyzické osoby přímo nebo nepřímo podílejí na vedení, kontrole nebo jmění obou osob. Účastí na kontrole či jmění se rozumí vlastnictví více než 20 % podílu na základním kapitálu nebo podílu s hlasovacím právem; podíl na základním kapitálu nebo podíl s hlasovacím právem ve zdaňovacím období se stanoví jako podíl součtu stavů k poslednímu dni každého měsíce a počtu měsíců ve zdaňovacím období. __________________ 1) Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů.". 23. V době od 31. května 2006 (účinnost první novely zákona č. 231/2001 Sb., tedy zákona č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 31. prosince 2007 (účinnost druhé novely zákona č. 231/2001 Sb., tedy zákona č. 304/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání) bylo omezení stanovené napadeným ustanovením ještě širší (srov. zvýrazněnou pasáž ustanovení): "(4) Licenci k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů pouze digitálně nebo registrací [§2 odst. 1 písm. g), §26 a násl.] k provozování převzatého vysílání pouze digitálně nelze udělit podnikateli zajišťujícímu síť elektronických komunikací1) (dále jen "podnikatel sítě elektronických komunikací") nebo skupině podnikatelů sítě elektronických komunikací nebo osobě, která je ekonomicky nebo personálně spojena s podnikatelem nebo skupinou podnikatelů sítě elektronických komunikací; to neplatí v případech, kdy je licence k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů pouze digitálně udělena přímo ze zákona. Ekonomicky nebo personálně spojenými osobami se rozumí, jestliže se jedna osoba podílí přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole nebo jmění druhé osoby nebo jestliže se shodné právnické nebo fyzické osoby přímo nebo nepřímo podílejí na vedení, kontrole nebo jmění obou osob. Účastí na kontrole či jmění se rozumí vlastnictví více než 20 % podílu na základním kapitálu nebo podílu s hlasovacím právem; podíl na základním kapitálu nebo podíl s hlasovacím právem ve zdaňovacím období se stanoví jako podíl součtu stavů k poslednímu dni každého měsíce a počtu měsíců ve zdaňovacím období. __________________ 1) Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů.". 24. Jak vyplývá z vyjádření Poslanecké sněmovny (srov. bod 10 tohoto usnesení), napadené ustanovení bylo do zákona č. 231/2001 Sb. vloženo zákonem č. 235/2006 Sb. Návrh této novely původně napadené ustanovení neobsahoval. To bylo do návrhu novely doplněno až Senátem, který Poslanecké sněmovně návrh vrátil s pozměňovacími návrhy. Podle vyjádření Senátu bylo toto ustanovení navrženo zpravodajem výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, senátorem Václavem Jehličkou. Dle stenozáznamu z projednávání návrhu novely, na 10. schůzi v 5. funkčním období Senátu, k napadenému ustanovení senátor Jehlička uvedl: "[p]oslední bod, o kterém považuji za nutné se zmínit, je tzv. křížení vlastnictví. Souvisí to i s otázkou hospodářské soutěže. Pokud by majitel licence byl vlastnicky spjatý s majitelem multiplexu, je podle mého názoru v hospodářské soutěži zvýhodněný před ostatními licencovanými vysílateli v předmětném multiplexu. Získá výhodnější podmínky, má lepší přístup k informacím obchodního charakteru. Myslím si, že by se jednalo o nerovnou soutěž. A to je třetí oblast, kde garanční výbor předkládá pozměňovací návrhy.". Poslanecká sněmovna posléze přijala novelu zákona ve znění navrženém Senátem, prezident republiky návrh novely podepsal a ta 31. května 2006 vstoupila v účinnost. 25. Napadené ustanovení bylo posléze změněno další novelou zákona č. 231/2001 Sb., zákonem č. 304/2007 Sb. Nemožnost udělit vedle licence k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů pouze digitálně rovněž registraci k provozování převzatého vysílání pouze digitálně byla z napadeného ustanovení vypuštěna, přičemž bylo takto formulované ustanovení obsaženo již v samotném návrhu a nebylo předmětem debaty ani v jedné z komor Parlamentu. Změna napadeného ustanovení provedená zákonem č. 304/2007 Sb. se však nijak nedotkla podstaty tohoto ustanovení a důvodů, pro které navrhovatel namítá jeho rozpor s ústavním pořádkem. V. Aktivní legitimace navrhovatele 26. Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje navrhovatel z čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle něhož platí, že v případě, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Právo soudu je konkretizováno v §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jako právo podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. To znamená, že aktivní legitimace soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jednotlivých ustanovení zákona se odvíjí od předmětu sporu a jeho právní kvalifikace. Jinými slovy, soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před obecným soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být aplikován [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.), bod 11]. 27. Z návrhu Městského soudu v Praze jednoznačně vyplývá, že napadené ustanovení má být v řízení aplikováno, a zakládá tedy jeho rozhodovací důvody; změna napadeného ustanovení provedená zákonem č. 304/2007 Sb. se nijak nedotkla podstaty tohoto ustanovení a právní otázky, před jejímž řešením Městský soud v Praze stojí. Navrhovatel však uvádí, že vedle své neústavnosti je napadené ustanovení rovněž v rozporu s právem Evropských společenství (viz výše bod 8 tohoto usnesení). Svoji argumentaci v tomto směru nijak blíže nerozvádí, na rozdíl od žalobce v řízení, které před ním probíhalo (viz výše body 17 a 18 tohoto usnesení). Navrhovatel rovněž netvrdí, že by měl v rozporu napadeného ustanovení s právem Evropských společenství spočívat důvod jeho neústavnosti. 28. Podle judikatury Soudního dvora Evropských společenství (dále "Soudní dvůr") "vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, má povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů" [viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s. 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C-119/05, Sb. rozh. s. I-6199, bod 61]. 29. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/04 ze dne 21. 2. 2006 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) například odmítl pokračovat v řízení o návrhu na zrušení zákona, který byl v mezidobí zrušen, jak by mu jinak umožňovala doktrína vymezená nálezem sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 ze dne 10. 1. 2001 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.). Podle této doktríny obsahuje ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy implicitně povinnost Ústavního soudu poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti zákona, jehož má být použito, pomoc, a to bez ohledu na to, zda byl zákon později změněn či zrušen. Podle právního názoru vysloveného v citovaném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/04 však musí tato doktrína brát zřetel na členství České republiky v Evropské unii s tím, že počínaje 1. květnem 2004 je každý orgán veřejné moci povinen aplikovat právo Evropských společenství přednostně před českým právem tehdy, pokud je s ním český zákon v rozporu. Jelikož navrhovatel v řízení, které před Ústavním soudem probíhalo (Krajský soud v Hradci Králové), ve svém návrhu argumentoval tím, že již zrušené předpisy byly v prvé řadě v rozporu s právem Evropských společenství, a teprve v druhé řadě s českým ústavním pořádkem, dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud snad bude nutné podle právního názoru krajského soudu aplikovat v jeho věci již zrušené zákony, musí si otázku souladu těchto předpisů s právem Evropských společenství vyřešit sám, bez součinnosti s Ústavním soudem, eventuálně pokud to bude nutné, za podmínek daných právem Evropských společenství, i pomocí předběžné otázky k Soudnímu dvoru. Ústavní soud uzavřel, že do posuzování těchto otázek mu zásadně nepřísluší zasahovat. 30. Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že není v rámci přezkumu ústavnosti zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a čl. 88 odst. 2 Ústavy kompetentní přezkoumávat soulad vnitrostátního práva s právem Evropských společenství. Aplikace práva Evropských společenství jako bezprostředně použitelného práva je podle názoru Ústavního soudu v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností o aplikaci tohoto práva možnost, popř. povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 234 SES. Ústavní soud zde opět odkázal na rozsudek Soudního dvora Simmenthal II. 31. Ačkoliv se závěry vyslovené v posledně jmenovaném nálezu vztahují především k vymezení referenčního rámce přezkumu ústavnosti zákonů, lze z nich učinit závěr, že Ústavní soud zdůrazňuje odpovědnost obecných soudů za náležitou aplikaci práva Evropských společenství. Pokud tedy před obecným soudem vyvstane otázka rozporu ustanovení vnitrostátního práva s právem Evropských společenství, obecný soud není oprávněn obracet se na Ústavní soud s návrhem na zrušení takového ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy a musí namísto toho sám rozhodnout o jeho nepoužití na základě výše citované judikatury Soudního dvora. V tomto ohledu se řízení zahájené na návrh soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu odlišuje od řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, zmíněného výše v bodu 30 a zahájeného ve smyslu §64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu na návrh tam uvedených subjektů, jejichž aktivní legitimace není svázána nutností aplikace napadeného ustanovení - což vyplývá mj. i z charakteru tam vymezených navrhovatelů. 32. V projednávaném případě se ovšem jedná o poněkud odlišnou situaci. Těžiště důvodů, pro které Městský soud v Praze navrhuje zrušení napadeného ustanovení, leží v jeho rozporu s ustanoveními ústavního pořádku, konkrétně čl. 26 odst. 1 Listiny, nikoliv s ustanoveními práva Evropských společenství. Tím se tento případ odlišuje od výše citovaného případu, ve kterém Ústavní soud rozhodl usnesením sp. zn. Pl. ÚS 19/04 (citovaným výše v bodu 29 tohoto usnesení), kde navrhovatel ve svém návrhu argumentoval tím, že již zrušené předpisy byly v prvé řadě v rozporu s právem Evropských společenství, a teprve v druhé řadě s českým ústavním pořádkem. 33. Na druhou stranu je však pravda, že sám navrhovatel jednoznačně uvádí, že se domnívá, že je napadené ustanovení rovněž v rozporu s právem Evropských společenství, ačkoliv pro tento závěr nepředkládá žádné argumenty. 34. Ústavní soud je toho názoru, že navrhovatel měl za takové situace rozhodnout na prvním místě na základě požadavků stanovených rozsudkem Simmenthal II o případné nepoužitelnosti napadeného ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství. Ústavní soud ponechává zcela na úvaze obecného soudu, zda se primárně bude zabývat zkoumáním rozporu zákonného ustanovení, které má aplikovat, s právem Evropských společenství, anebo se zaměří na zkoumání rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Pokud se primárně zaměří na zkoumání souladu s právem Evropských společenství a tvrdí, jako v tomto případě, že zkoumané ustanovení zákona s ním je v rozporu, musí z tohoto svého přesvědčení vyvodit důsledky v souladu s požadavky judikatury Soudního dvora, tzn. napadené ustanovení neaplikovat (k tomu srov. obdobný postup německého Spolkového ústavního soudu v rozsudku ze dne 11. 7. 2006 ve věci 1 BvL 4/00, BVerfGE 116, 202 na s. 214, body 51 až 53). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vstupovat do úvah obecného soudu ohledně důvodnosti jeho závěru o rozporu napadeného ustanovení s právem Evropských společenství, upozorňuje však, že takový závěr musí být řádně odůvodněn, jinak by se mohl stát předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti, zda soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní [viz nález sp. zn. III. ÚS 346/06 ze dne 19. 12. 2007 (N 229/47 SbNU 995), třináctý odstavec odůvodnění]. 35. Tento závěr není zpochybněn ani požadavkem, že žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317, 329-330; 403/2002 Sb.) a navazující judikaturu], který se promítá i do limitů přenesení pravomocí na Evropskou unii na základě čl. 10a Ústavy [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443, 492-493; 154/2006 Sb.)]. Část právní doktríny totiž z nálezu Pl. ÚS 36/01 (citovaného výše v předchozí větě tohoto usnesení) dovozovala jeho nekompatibilitu s výše uvedenými požadavky Soudního dvora, vyjádřenými v rozsudku Simmenthal II. Podle jejího názoru je totiž třeba chápat již dosaženou procedurální úroveň ochrany, která je nezměnitelná, jako centralizovaný přezkum kompatibility zákonů s lidskými právy (Kühn, Z.: Derogace a aplikační přednost ve vztahu domácího, mezinárodního a komunitárního práva, Soudní rozhledy, roč. 2004, č. 1, str. 1-9 na str. 7). Z tohoto pohledu by neaplikace ustanovení, které je současně v rozporu s právem Evropských společenství a s ústavním pořádkem České republiky, zabránila tomu, aby se Ústavní soud mohl zabývat otázkou jeho neústavnosti. Obecný soud by totiž nesplňoval podmínky své aktivní legitimace pro podání návrhu k Ústavnímu soudu, neboť by napadené ustanovení v důsledku vyloučení jeho použitelnosti na základě přednostního působení práva Evropských společenství nebylo ustanovením, jehož má být při řešení věci použito ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. 36. Dosaženou procedurální úroveň ochrany je však třeba chápat především jako zachování referenčního kritéria pro posuzování ústavnosti, jak v rámci řízení o kontrole norem, tak v rámci rozhodování o ústavních stížnostech. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (citovaném výše) totiž Ústavní soud především stanovil, že novelu Ústavy provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, "nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky." (N 80/26 SbNU 317, 330). Ústavní soud tedy nekladl ani tolik důraz na zachování svého centralizovaného postavení při kontrole ústavnosti, jako spíše na zachování referenčního hlediska přezkumu. To ostatně potvrzují i další rozhodnutí, kde výkladem pojmu ústavní pořádek, zahrnujícím rovněž mezinárodní smlouvy o lidských právech, Ústavní soud odůvodnil například svoji pravomoc posuzovat ústavnost zákona i ve světle mezinárodních smluv o lidských právech, ačkoliv se navrhovatel dovolával pouze ustanovení Listiny [nález sp. zn. Pl. ÚS 44/02 ze dne 24. 6. 2003 (N 98/30 SbNU 417; 210/2003 Sb.)], anebo svoji pravomoc posuzovat ve světle mezinárodních smluv o lidských právech rovněž individuální ústavní stížnosti [např. nález sp. zn. II. ÚS 142/03 ze dne 2. 10. 2003 (N 116/31 SbNU 45) anebo nález sp. zn. II. ÚS 321/04 ze dne 24. 2. 2005 (N 33/36 SbNU 367)]. 37. Na tom nic nemění skutečnost, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (citovaném výše v bodu 35 tohoto usnesení) Ústavní soud odůvodnil nutnost zahrnout do rámce ústavního pořádku i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách tím, že zatímco v případě rozporu zákona s ústavním zákonem není soudce obecného soudu kvalifikován věc posoudit a je povinen ji předložit Ústavnímu soudu, v případě rozporu zákona a smlouvy o lidských právech, jenž je ústavněprávně stejné povahy a kvality, je podle čl. 10 Ústavy povinen postupovat dle mezinárodní smlouvy. Podle právního názoru vysloveného Ústavním soudem v tomto nálezu by takové rozhodnutí, bez ohledu na to, která soudní instance jej přijala, v právním systému neobsahujícím soudní precedens v kvalitě a závaznosti pramene práva nikdy nemohlo nabýt případně i faktických derogačních důsledků. Pro dvě svou ústavní povahou identické situace by tak byla Ústavou vytvořena ničím neodůvodněná procedurální nerovnost. V případě rozporu napadeného ustanovení s právem Evropských společenství se ale o situaci identickou s rozporem s ústavním pořádkem nejedná. K nepoužití napadeného ustanovení Městským soudem v Praze by případně došlo nikoliv pro rozpor se smlouvou o lidských právech, tedy rozpor, jenž je ústavněprávně stejné povahy a kvality jako rozpor s vnitrostátními ustanoveními ústavního pořádku, ale pro rozpor s ustanoveními práva Evropských společenství, která mají naprosto odlišný charakter. Navíc toto právo působí v právním řádu České republiky na základě čl. 10a Ústavy (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04, N 50/40 SbNU 443, 494), a nikoliv čl. 10 Ústavy jako mezinárodní smlouvy o lidských právech, na které se vztahuje výše citovaný nález. Nelze tedy hovořit o tom, že by přednostní aplikace práva Evropských společenství na základě judikatury Soudního dvora vytvářela ničím neodůvodněnou procedurální nerovnost, která by zasahovala do materiálního ohniska Ústavy. 38. Jelikož tedy uplatnění požadavků judikatury Soudního dvora vycházející z rozsudku Simmenthal II nebrání podstatné náležitosti demokratického právního státu tak, jak je Ústavní soud vyložil ve výše citovaných rozhodnutích, a zároveň navrhovatel uvádí, že se domnívá, že je napadené ustanovení v rozporu s právem Evropských společenství, je povinen sám zajistit plný účinek tohoto práva i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá napadené ustanovení nepoužité. V takovém případě však navrhovatel nesplňuje podmínky pro aktivní legitimaci k podání návrhu, vymezené výše v bodu 26 tohoto usnesení. Ústavnímu soudu nezbývá než návrh podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.12.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka Pl. ÚS 12/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 12/51 SbNU 823
Populární název K aktivní legitimaci obecného soudu k podání návrhu na zrušení zákona v případě, že předmětný zákon považuje za jsoucí v rozporu s právem Evropských společenství
Datum rozhodnutí 2. 12. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 3. 2008
Datum zpřístupnění 16. 12. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam 1
Navrhovatel SOUD - MS Praha
Dotčený orgán POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČR
SENÁT PARLAMENTU ČR
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt zákon; 231/2001 Sb.; o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; §17/4
Typ výroku odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 95 odst.2, čl. 10a, čl. 10, čl. 9 odst.2
  • 2/1993 Sb., čl. 26 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/1993 Sb., §64 odst.3
  • 231/2001 Sb., §17 odst.4
  • 304/2007 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/nezměnitelnost podstatných náležitostí demokratického právního státu
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/aktivní procesní legitimace navrhovatele
závazky z komunitárního a unijního práva EU
pravomoc a činnost ústavních orgánů/mezinárodní smlouvy /m. s. o přenosu pravomocí na mezinárodní organizaci
pravomoc a činnost ústavních orgánů/mezinárodní smlouvy /m. s. o lidských právech a svobodách
základní ústavní principy/nesnižování dosažené úrovně ochrany základních práv a svobod
Věcný rejstřík předběžná otázka/ESD
legitimace/aktivní
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-12-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60740
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07