infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.10.2009, sp. zn. I. ÚS 1468/07 [ nález / RYCHETSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 214/55 SbNU 15 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:1.US.1468.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Uplatnění požadavku spravedlnosti v restitučním řízení

Právní věta Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že proces navracení majetku původním vlastníkům je součástí vyrovnávání se s minulostí, v níž tehdejší režim neváhal využívat i těch nejtvrdších (a mnohdy s lidským životem neslučitelných) represivních opatření, aby si udržel svoji totalitní nedemokratickou povahu. Ústavní soud nikdy netvrdil, že toto vyrovnávání nebude spjato se zásahy do sféry těch, kteří měli z existence komunistického režimu výhody. Z tohoto pohledu demokratický zákonodárce přikročil alespoň k částečnému zmírnění majetkových a ostatních křivd, přičemž okruh povinných osob rozšířil i na osoby fyzické v minimálním rozsahu, nezbytném k obnovení elementárních zásad spravedlivého vypořádání. Je proto logické, že ti, jimž se mělo dostat neoprávněných a nespravedlivých výhod a majetkových hodnot, pak musejí v okamžiku, kdy se správa věcí veřejných navrátí zástupcům zvoleným v demokratickém a právním státě, vydat nabytý prospěch a majetek těm, kterým byl prostřednictvím totalitního státu uzmut a konfiskován; považovat tento spravedlnost nastolující proces za neslučitelný s obecnými principy morálky je projevem nedostatečné reflexe časů jen nedávno minulých. Je zřejmé, že existuje skupina povinných osob, které nesou alespoň morální odpovědnost za trvání komunistického režimu a svým způsobem i za bezpráví, kterého se jeho představitelé dopouštěli. Tato odpovědnost může přecházet napříč generacemi, mezi rodiči a dospělými dětmi, neboť každý rodič je od přirozenosti vybaven mravním zákonem, pomocí něhož umí v mezních situacích zvážit, zda rozhodnutí, jež hodlá učinit, je způsobilé zatížit i osud jeho vlastních dětí; a jedině vědomí nemožnosti úniku před spravedlností je skutečně účinným prostředkem k tomu, aby se totalitou a násilím provázená historie neopakovala. Odvolávat se na možnost způsobení nových křivd nemohou všechny povinné osoby apriorně a generálně - zvláště pak nikoli ty z nich, které vědomě opomíjejí deklarovanou vůli demokraticky zvoleného zákonodárce, jenž jim uložil odčinit způsobené bezpráví, kteréžto splnění z povahy věci nemůže vyvolat oprávněné pocity újmy, natož pak nespravedlivý zásah do právní sféry povinných osob.

ECLI:CZ:US:2009:1.US.1468.07.1
sp. zn. I. ÚS 1468/07 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 1468/07 ve věci ústavní stížnosti S. K. proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 5 C 286/94-136 ze dne 4. února 2002, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 371/2002-181 ze dne 26. srpna 2003 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2858/2004-207 ze dne 8. března 2007, kterými bylo rozhodnuto v restituční věci zčásti ve prospěch stěžovatele na straně žalující a zčásti byla žaloba zamítnuta, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a M. K., M. K., PaedDr. Pe. P. a P. P. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok I. Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 371/2002-181 ze dne 26. srpna 2003 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2858/2004-207 ze dne 8. března 2007 se zrušují. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění: I. 1. Návrhem došlým dne 11. června 2007 ve lhůtě určené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti citovaným rozhodnutím. 2. V ní stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím s námitkami, že mu soudy neumožnily uplatnit a provést navrhované důkazy, jež byly pro věc zásadní, přičemž jejich provedení by s velkou pravděpodobností mělo za následek jeho úspěch. Naopak provedené důkazy, navržené protistranou, byly vyhodnoceny tendenčně a účelově. Soudy neměly dodržet kogentní normy upravující civilní proces, nepřípustně se odchylovaly od stabilní judikatury, aniž pro takový postup byly shledány důvody, jež by se pak odrazily v příslušných odůvodněních. Uzavírá, že tím bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. 3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis, z něhož se podává zejména následující: Manželé S. a V. K. byli za opuštění republiky v řízení sp. zn. 1 T 39/70 před Okresním soudem v Gottwaldově ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 2 To 557/70 ze dne 14. 1. 1971 odsouzeni k trestu odnětí svobody a propadnutí celého majetku, zejména domu č. p. 436 a pozemku parc. č. 310/133 o výměře 542 m2 v Gottwaldově. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně č. j. Rt. 229/90-70 ze dne 17. 7. 1990 byli rehabilitováni. Dům byl po konfiskaci i s parcelou převeden do správy bytového hospodářství města Gottwaldova. Kupní smlouvou ze dne 19. 3. 1974 nabyli vlastnictví k nemovitostem z jedné poloviny do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") manželé V. a L. P. a z jedné poloviny jejich syn P. P. L. P. byl v té době soudcem Okresního soudu v Gottwaldově. Následně došlo na základě kupních smluv ze dne 7. 4. 1976 a 9. 6. 1976 k převodu jedné id. poloviny nemovitostí z BSM manželů P. na jejich syna Pe. P. a druhé poloviny id. poloviny nemovitostí z vlastnictví syna P. P. do BSM manželů P. Po úmrtí L. P. se výlučnou vlastnicí id. poloviny nemovitostí, nacházejících se dosud v BSM, stala jako závětní dědička V. P. Dne 9. listopadu 1994 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení v pravomocně skončené věci - návrhu na uzavření dohody o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť od 1. listopadu 1994 odpadla podmínka trvalého pobytu, jejíž splnění stěžovatel v předchozím (restitučním) řízení, zahájeném 30. 3. 1992, neprokázal. Obnova řízení byla povolena a dne 12. února 1996 bylo stěžovateli rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 5 C 286/94-18 vyhověno. Ke dni vynesení rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 5 C 286/94-18 byli vlastníky nemovitostí z jedné poloviny V. P., z druhé poloviny syn Pe. P. Soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že povinné osoby nabyly nemovitosti od státu, který získal oprávnění nakládat s nimi za okolností uvedených v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně směrnicí Ministerstva financí č. 314/9000/66 ze dne 16. 3. 1966, uveřejněnou pod č. 9/1966 Věstníku Ministerstva financí. Tento předpis stanovil zákaz vyjmenovaným osobám, mezi něž soudce P. a lidé, kteří s ním tvořili společnou domácnost, patřili, aby užívaly nebo nabývaly majetek, na nějž se vztahovala prozatímní správa a realizace majetku nabytého státem. Pe. P. a V. P. podali proti rozhodnutí odvolání. 4. Odvolací soud se zaměřil na tvrzení odvolatelů, že v době uzavření kupní smlouvy syn P. P. nežil s rodiči ve společné domácnosti. Z výslechu V. P. zjistil, že syn P. pracoval v N. jako ředitel závodního klubu ROH Fatra N., přičemž v žádosti o získání nemovitosti uvedl, že do zaměstnání dojíždí z U. B. (předchozí bydliště rodiny P.); během pobytu v N. (místo výkonu práce) měl bydlet na svobodárně. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Pe. P., bratr P. P., povoláním vyšetřovatel OÚV Zlín, nabyl vlastnictví k nemovitostem na základě kupní smlouvy od svého bratra P., přičemž i v době tohoto převodu platil zákaz vylíčený shora, byť byl obsažen v jiné právní normě - vyhlášce č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud došel k závěru, že je zapotřebí provést další důkazy k okolnostem vedení společné domácnosti a nabývacím titulům V. P., a proto rozsudek nalézacího soudu svým rozhodnutím sp. zn. 20 Co 261/96 ze dne 24. 6. 1997 zrušil. 5. Okresní soud v Uherském Hradišti doplnil dokazování, jsa vázán pokynem nadřízeného soudu, a rozsudkem č. j. 5 C 286/94-79 ze dne 7. 4. 1999 částečně vyhověl žalobnímu návrhu směřujícímu proti Pe. P., a v části proti V. P. jej zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z výslechů Pe., P. a V. P., jakož i D. P. (bývalé manželky syna P.), ale i bývalých podřízených P. P. (jeden z nich zastával funkci předsedy rady závodního klubu), vyšlo najevo, že P. P. neudržoval s rodiči společnou domácnost, a proto v době, kdy společně kupoval s rodiči od státu nemovitosti, neporušil zákaz v citované směrnici zakotvený; z toho důvodu - jestliže tuto jeho ideální polovinu později jeho rodiče od něj odkoupili - a jejím vlastníkem se stala jen V. P., nebyl majetek získán v rozporu s právními předpisy a V. P. není osobou povinnou. Osobou povinnou byl tak uznán jen Pe. P. Proti tomuto rozhodnutí podali jak stěžovatel, tak Pe. P. odvolání. 6. V rámci následného odvolacího řízení stěžovatel namítl i další rozpor s právními předpisy - vyhláškou Ministerstva financí č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, a směrnicí téhož ministerstva č. j. 314/17.756/1964 ze dne 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům (publikována ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964), neboť dům měl být nejprve nabídnut ke koupi její uživatelce M. H., matce v mezidobí zemřelé V. K. (účastnice spolu se stěžovatelem na straně žalující), jak je uvedeno na č. l. 104. Odvolací soud svým usnesením č. j. 20 Co 448/99-117 ze dne 5. 6. 2001 rozsudek nalézacího soudu znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí, neboť mělo být i zjišťováno, zda nemovitosti nebyly prodávány za cenu nižší, než odpovídalo cenovým předpisům. 7. Okresní soud v Uherském Hradišti ustanovil znalce k ocenění nemovitostí a před výzvou k závěrečným návrhům poučil účastníky řízení podle §119a o. s. ř. (koncentrace řízení); následně rozhodl stejně, jak je uvedeno sub 5. Ve svém rozsudku č. j. 5 C 286/94-136 ze dne 4. 2. 2002 zopakoval, že manželé K. jsou oprávněnými osobami, přičemž na místo v průběhu řízení zesnulé V. K. nastoupili její manžel (stěžovatel) a děti M. a M. K. Konstatoval, že manželé P. kupní smlouvou ze dne 19. 3. 1974 získali ideální polovinu nemovitostí v rozporu se směrnicí Ministerstva financí č. 314/9000/66 ze dne 6. 3. 1966. Tento majetek pak převedli kupní smlouvou ze dne 7. 4. 1976 na syna Pe. P. Z toho soud dovodil, že Pe. P. nabyl nemovitosti způsobem, jak předjímá ustanovení §4 odst. 2 in fine zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a uložil mu proto povinnost uzavřít dohodu o vydání věci. Dále bylo zjištěno, že V. P. s L. P. kupní smlouvou ze dne 9. 6. 1976 koupili do BSM druhou ideální polovinu nemovitostí od syna P. P. V. P. se jako závětní dědička po smrti svého manžela stala výlučnou vlastnicí této ideální poloviny nemovitostí. Citovaná směrnice se vztahovala i na osoby žijící ve společné domácnosti, přičemž soud vzal za prokázané, že jejich syn P. ke dni uzavření prvé kupní smlouvy, tj. 19. 3. 1974, společnou domácnost netvořil, a proto ji neporušil. Nebyl ani zvýhodněn nižší cenou nemovitostí, neboť tyto nabyl za cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisům. Z těchto důvodů žalobu proti V. P. zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel (a další žalobci), jakož i Pe. P. odvolání. 8. V rámci odvolání bylo stěžovatelem namítáno, že se soud u osoby P. P. nezabýval porušením i dalších předpisů, jak již v předchozích řízeních uváděl, a že vyhodnocení provedených důkazů stran společné domácnosti nebylo objektivní a správné, a na takto vadně zjištěný skutkový stav byla aplikována správná právní norma, ale v otázce "trvání společné domácnosti" nesprávně vyložená. Pe. P. namítal, že se nedopustil ničeho, co by jej činilo povinným nemovitosti vydat; dále protestoval proti tomu, aby byl vydáním zaveden stav, že polovina nemovitostí bude patřit jinému vlastníkovi. Z důvodu úmrtí V. P. na její místo nastoupili syn Pe. a P. P. Odvolací soud svým rozsudkem č. j. 20 Co 371/2002-181 ze dne 26. 8. 2003 prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť se s námitkami ani jednoho z odvolatelů neztotožnil. V odůvodnění zmínil, že právní kvalifikace stran "trvání společné domácnosti" byla učiněna správně; synu P. P. nelze přičítat k tíži, resp. uvažovat o jeho protiprávním zvýhodnění, byl-li jeho otec soudcem; v opomenutí nabídkové povinnosti neshledal takovou skutečnost, která by byla způsobilá přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí, přičemž toto tvrzení mělo být vzneseno v rozporu se zásadou koncentrace (!), a jako obiter dictum uzavřel, že i kdyby snad žalobce břemeno důkazní k tomuto tvrzení unesl, pak by za účelem nápravy křivd došlo k zásahu do právních vztahů dlouhodobě konstituovaných nad míru nezbytně nutnou, což úmyslem zákonodárce nebylo. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání. 9. Stěžovatel v podaném dovolání namítal nesprávné posouzení věci stran zhodnocení existence společné domácnosti ve vztahu k P. P., protiprávní zvýhodnění JUDr. L. P. a vadu v řízení, jež měla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci - porušení povinnosti odvolacího soudu přihlížet k tvrzeným skutečnostem a důkazům i v rámci odvolacího řízení (porušení předpisu upravujícího tzv. nabídkovou povinnost - viz shora citovaná směrnice Ministerstva financí), neboť měl odvolací soud postupovat podle o. s. ř. ve znění do nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Dovolací soud svým usnesením č. j. 28 Cdo 2858/2004-207 ze dne 8. března 2007 podání odmítl s tím, že nalézací soud rozhodl v naříkaném rozsudku, byv vázán právním názorem soudu odvolacího, avšak nerozhodl jinak, než tak učinil v řízení bezprostředně předcházejícím, neboť v něm taktéž uložil povinnost Pe. P. uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí, zatímco žalobní návrh proti V. P. zamítl. Shledal dále, že posouzení, zda na straně P. P. bylo dáno protiprávní zvýhodnění či nabytí id. poloviny nemovitostí pro rozpor s platnými právními předpisy, spočívalo nikoli na právním závěru odchylujícím se od ustálené judikatury, nýbrž na výsledcích provedeného dokazování a jeho zhodnocení. Uzavřel, že nebyl založen žádný z dovolacích důvodů, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl. III. 10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 11. Nejvyšší soud ve svém podání ze dne 10. července 2007 ozřejmil, že stěžovatel nevznáší žádné konkrétní námitky proti usnesení dovolacího soudu, a odkázal na důvody, pro které jeho dovolání odmítl, podrobně rozvedené v rozhodnutí shora citovaném. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta. 12. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 26. června 2007 přiblížil, že se námitkami stěžovatele, které v ústavní stížnosti zaznívají, již zabýval v rámci odvolacího řízení a odkázal na konkrétní části svého rozhodnutí (str. 6 odst. 3 rozsudku). Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. 13. Okresní soud v Uherském Hradišti ve svém přípisu ze dne 9. července 2007 odkázal na odůvodnění citovaných rozhodnutí, zejména pak své, s tím, že k němu nemá co dodat. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. 14. Stěžovateli a vedlejším účastníkům byla vyjádření účastníků zaslána k replice. 15. K zaslané výzvě se vyjádřila M. K. a stěžovatel. Jmenovaná prostřednictvím svého právního zástupce sdělila, že se plně ztotožňuje s obsahem ústavní stížnosti a vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce sdělil, že přípisy ostatních účastníků řízení ponechává bez vyjádření, upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2214/08 ze dne 18. 8. 2009 (N 187/54 SbNU 313) a uzavřel, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. 16. Protože se ostatní vyzvaní účastníci ve stanovené lhůtě nevyjádřili, je jejich souhlas s upuštěním od ústního jednání presumován, jak plyne z ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu a §101 odst. 4 o. s. ř., o čemž byli náležitě poučeni. 17. Stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce požádal dne 1. 9. 2009 o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, a to podle ustanovení §71d zákona o Ústavním soudu. IV. 18. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 19. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a celým soudním spisem Ústavní soud konstatuje, že soudy věc po právní stránce nehodnotily v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod; v řízení před obecnými soudy shledal níže uvedené excesy, které vyúsťují v závěr, že byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 20. Podle ustanovení §115 občanského zákoníku je domácnost tvořena fyzickými osobami, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Z ustálené judikatury a komentářové literatury plyne, že domácnost většinou tvoří osoby navzájem příbuzné, které spolu žijí, jde ale o pojem širší, jehož naplnění záleží ve skutkových okolnostech. Výrazem spolužití těchto osob bude zpravidla i jejich společné bydlení v témž bytě; společné bydlení však není v každém případě k naplnění pojmu domácnosti bezpodmínečně nutné. Ke spolužití však nestačí např. jen občasné návštěvy, občasné přespání, přechodné ubytování, výpomoc v domácnosti. Společnou domácnost - za splnění výše uvedených znaků - většinou tvoří manželé, registrovaní partneři, rodiče a děti, ale i druh a družka (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 629 a násl.). Jak ze spisu vyplynulo, obrana strany žalované spočívala především v tvrzení, že P. P. nebyl členem domácnosti JUDr. L. a V. P. - v takovém případě by totiž převod vlastnického práva nebyl zatížen vadou spočívající v ignoraci příslušné směrnice Ministerstva financí a P. P. by nebyl osobou povinnou; k obraně byly žalovanými nabídnuty důkazy, jež byly provedeny. Protistrana však tvrdila opak a i ona nabídla soudu důkazy, jimiž mělo být její tvrzení podpořeno, ty však provedeny nebyly. Vzhledem k tomu, že se soudy nevypořádaly s tím, z jakého důvodu odmítly provést důkazy žalujících, přičemž z hlediska úspěchu ve věci (resp. prokázání oprávněnosti žalobního návrhu) šlo o otázku kruciální, a tento přístup výrazně umenšoval k újmě jedné ze stran sporu možnost osvědčit své právo, již zde by postačilo, aby Ústavní soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces. 21. Ústavní soud však považuje za nutné - vzhledem k vývoji celé pře a přístupu jednotlivých soudních instancí - se touto otázkou zabývat podrobněji. Ústavní soud nabádá obecné soudy, aby v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozváděly, jak provedené důkazy zhodnotily, které z povahy věci považovaly za nadbytečné, jaká skutková zjištění dovodily, a aby se obšírně zabývaly i důkazy podporujícími verzi druhé strany, a to zcela v souladu se zásadou audiatur et altera pars. V řízení, jak je shora popsáno, však soudy selhaly a nepřípustně ignorovaly důkazy navrhované stěžovatelem (viz č. l. 75 a 191). Při hodnocení důkazů je nutné se zabývat i okolnostmi, které jsou s jednotlivými důkazními prostředky spjaty; soudy proto nesmí opomenout zhodnotit vztah některých svědků k P. P., kteří ve prospěch strany žalované svědčili, a vzít zřetel - kromě jiného - na jejich zájem na výsledku řízení. Pečlivěji by se měl soud věnovat i prohlášením bývalé manželky D. P. (č. l. 55 a 58), jakož i dalším listinám založeným ve spise, které nepřesvědčivé závěry nalézacího soudu stran absence společné domácnosti P. P. a jeho rodičů v době uzavření kupní smlouvy dále erodují. 22. Ze spisu sp. zn. Rp. 1698/70, nadepsaného jako "soudní", jenž si vyžádal Okresní soud v Uherském Hradišti od Okresního úřadu ve Zlíně a stal se součástí spisu předloženého Ústavnímu soudu, se podává, že nemovitosti byly v čase oceňovány takto: ocenění znalcem L. V. ze dne 28. 1. 1971 na cenu 108 883 Kčs; na hospodářské smlouvě č. j. Fin.4/Rp.1698/1970 mezi ONV v Gottwaldově a PBH města Gottwaldova ze dne 18. 8. 1971 uvedena pořizovací cena ve výši 164 698 Kčs; znalec F. S. dne 21. 11. 1973 určil cenu ve výši 95 726 Kčs. Ve spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 5 C 286/94 je založeno ocenění znalcem Ing. Z. V. ze dne 31. 10. 2001 na částku 93 876,10 Kčs [přičemž žádný z účastníků ani žádná ze soudních stolic (!) si nevšimli zřejmé chyby v počtech, protože správná částka měla činit: 103 468,10 Kčs], přičemž kupní cena nemovitostí, již byli manželé P. a syn P. povinni zaplatit, činila 90 306 Kčs. Z uvedeného plyne, že se soudy musí s mnohem větší mírou pečlivosti zabývat tím, jaká cena (ve všech případech stanovená znalcem) je pro posouzení protiprávního zvýhodnění určující, resp. musí odstranit zřejmé rozpory, které mohou mít na výsledek sporu významný vliv. Není možné, aby cena nemovitostí byla beze změny oceňovacích předpisů určována natolik rozdílně. Obdobné platí i pro eventuální náhradu za zřízení práva osobního užívání pozemku. 23. Odvolací soud se bude muset zabývat i tvrzením stěžovatele, zda byla porušena tzv. nabídková povinnost stanovená směrnicí Ministerstva financí č. j. 314/17.756/1964 ze dne 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Za tím účelem se zřejmě nevyhne provedení důkazů označených stěžovatelem, zejména přečtení vybraných pasáží protokolu o výslechu V. P. ze dne 7. 2. 1996 a žádosti o odprodej nemovitosti ze dne 22. 5. 1973 včetně rukou psaných poznámek (spis sp. zn. Rp. 1698/70); Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že myšlenky odvolacího soudu vyjádřené v rámci obiter dicta nejsou nosnými důvody rozhodnutí a mohou být v plném rozsahu revidovány. Je zapotřebí zdůraznit, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu [např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 561/99 ze dne 5. 11. 2002 (N 138/28 SbNU 201)] i Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 234/99 ze dne 15. 8. 2000) implikuje porušení shora uvedeného předpisu protiprávní zvýhodnění kupujících se všemi právními důsledky z toho plynoucími; opačné úvahy uvedené v rámci zmíněného obiter dicta nelze hodnotit jinak než jako vyloženě nesprávné. Vzhledem k tomu, že stěžovatel příslušná tvrzení s důkazními návrhy učinil vůči obecným soudům před účinky koncentrace řízení, a přesto se jimi soudy vůbec nezabývaly, způsobily tím vadu, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na tuto námitku měl Nejvyšší soud v rámci podaného dovolání reagovat a napadené rozhodnutí zrušit. Neučinil-li tak, zatížil své rozhodnutí vadou takové intenzity, která dosáhla ústavněprávní roviny, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než jeho rozhodnutí zrušit. 24. Žádosti stěžovatele (viz sub 17) Ústavní soud nemohl vyhovět, neboť jde o naplnění zákonného příkazu plynoucího výlučně pro řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a 49 Ústavy s ústavními zákony. Vyhodnotil ji proto jako podnět k postupu dle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, jenž však neshledal relevantním, neboť pozdějším projednáním věci (navíc ve lhůtě počítané v několika týdnech) by nemohly vzniknout neodčinitelné právní následky nebo jiné obtížně odčinitelné skutečnosti. 25. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné zdůraznit, že proces navracení majetku původním vlastníkům je součástí vyrovnávání se s minulostí, v níž tehdejší režim neváhal využívat i těch nejtvrdších (a mnohdy s lidským životem neslučitelných) represivních opatření, aby si udržel svoji totalitní nedemokratickou povahu. Ústavní soud nikdy netvrdil, že toto vyrovnávání nebude spjato se zásahy do sféry těch, kteří měli z existence komunistického režimu výhody. Z tohoto pohledu demokratický zákonodárce přikročil alespoň k částečnému zmírnění majetkových a ostatních křivd, přičemž okruh povinných osob rozšířil i na osoby fyzické v minimálním rozsahu, nezbytném k obnovení elementárních zásad spravedlivého vypořádání. Je proto logické, že ti, kterým se mělo dostat neoprávněných a nespravedlivých výhod a majetkových hodnot, pak musejí v okamžiku, kdy se správa věcí veřejných navrátí zástupcům zvoleným v demokratickém a právním státě, vydat nabytý prospěch a majetek těm, kterým byl prostřednictvím totalitního státu uzmut a konfiskován; považovat tento spravedlnost nastolující proces za neslučitelný s obecnými principy morálky je projevem nedostatečné reflexe časů jen nedávno minulých. Těm, kteří by snad neviděli zřejmý rozdíl, považuje Ústavní soud za účelné připomenout, že osoby povinné nemusely vydávat ani užitky z takto nabytých věcí. Odvolávat se na možnost způsobení nových křivd nemohou všechny povinné osoby apriorně a generálně - zvláště pak nikoli ty z nich, které vědomě opomíjejí deklarovanou vůli demokraticky zvoleného zákonodárce, jenž jim uložil odčinit způsobené bezpráví, kteréžto splnění z povahy věci nemůže vyvolat oprávněné pocity újmy, natož pak nespravedlivý zásah do právní sféry povinných osob. Lze uzavřít, že existuje skupina povinných osob, které nesou alespoň morální odpovědnost za trvání komunistického režimu a svým způsobem i za bezpráví, kterého se jeho představitelé dopouštěli. Tato odpovědnost může přecházet napříč generacemi, mezi rodiči a dospělými dětmi, neboť každý rodič je od přirozenosti vybaven mravním zákonem, pomocí něhož umí v situacích - jako v popsaném případě - zvážit, zda rozhodnutí, jež hodlá učinit, je způsobilé zatížit i osud jeho vlastních dětí; a jedině vědomí nemožnosti úniku před spravedlností je skutečně účinným prostředkem k tomu, aby se totalitou a násilím provázená historie neopakovala. V. 26. Ústavní soud konstatuje, že soudy porušily stěžovatelova základní práva na spravedlivý proces vymezená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhověl a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:1.US.1468.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1468/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 214/55 SbNU 15
Populární název Uplatnění požadavku spravedlnosti v restitučním řízení
Datum rozhodnutí 13. 10. 2009
Datum vyhlášení 10. 11. 2009
Datum podání 11. 6. 2007
Datum zpřístupnění 13. 11. 2009
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Uherské Hradiště
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 104/1966 Sb.
  • 156/1975 Sb.
  • 40/1964 Sb., §115
  • 87/1991 Sb., §6, §4 odst.2
  • 9/1966 Sb.
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
Věcný rejstřík osoba/povinná
rehabilitace
dohoda/o vydání nemovitosti
společná domácnost
dokazování
restituce
komunistický režim
trest propadnutí majetku/věci
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1468-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 64043
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-03