ECLI:CZ:US:2009:1.US.1728.07.1
sp. zn. I. ÚS 1728/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. E. S. a Ing. P. S., zastoupených JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou, se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2007, č. j. 26 Cdo 397/2006-55, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, č. j. 62 Co 252/2005-38, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 13 C 23/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, č. j. 13 C 23/2004-26, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 9, ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. 346 v Praze, Kafkova 14 (dále "dům"), o velikosti 1+1, II. kategorie, sestávajícímu z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC, spíže a sklepa (dále "byt") a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, č. j. 62 Co 252/2005-38, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen "o.z."), uplatněný ve výpovědi dané žalobci [(vlastníky domu) dále jen "stěžovatelé"] žalované (nájemkyni bytu) není dán. Přisvědčil závěru prvého soudu o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelů a svědka MUDr. M. W., otce stěžovatelky, pokud jde o tvrzenou potřebu předmětného bytu pro rodiče stěžovatelky vzhledem ke zdravotnímu stavu jmenovaného; prý trpí vážným srdečním onemocněním, prodělal několik infarktů, vyžaduje kvalitní lékařskou péči a blízkou přítomnost žalobkyně. Soud poukázal na to, že její rodiče by se měli stěhovat z bytu o velikosti 3+1 ve zvýšeném přízemí do předmětného bytu, který je ve 4. podlaží bez výtahu; vzhledem ke zdravotnímu stavu otce stěžovatelky je rovněž nevěrohodné tvrzení, že by týž zajišťoval péči o jejich třináctiletou dceru, neboť pokud by byl otec stěžovatelky sám tak vážně nemocen, že by potřeboval její bezprostřední pomoc, pak by nemohl zajišťovat péči o vnučku a dozor nad ní. Kromě toho - pokud by byla potřeba bytu pro otce stěžovatelky skutečně naléhavá - mohli stěžovatelé pro něho využít v roce 2004 uvolněný byt nacházející se o patro níže pod předmětným bytem, který by byl pro něho dosažitelnější; to však neučinili a pronajali ho za tržní nájemné. Míra naléhavosti potřeby bytu je pak o to nižší, že se v mezidobí uvolnil další byt v přízemí domu, který rovněž stěžovatelé nevyužili. Odvolací soud se ztotožnil i s hodnocením dalších okolností tvrzených stěžovateli; konstatoval, že jejich dcera, která je ve věku 13 let, je nepochybně schopna sama dojíždět do školy v Praze z příměstské obce, a lze si stěží představit, že by mohla studovat a trávit volný čas s rodiči stěžovatelky v předmětném jednopokojovém bytě, v němž by neměla žádné soukromí. Soud za dostatečný výpovědní důvod neuznal ani to, že rodiče stěžovatelky budou zajišťovat informace o dění v domě; uvedl, že tento argument nemůže obstát zejména za situace, kdy žalovaná žije v bytě již velmi dlouho, je jí 78 let a trpí řadou závažných onemocnění. Městský soud rovněž přisvědčil i úvaze obvodního soudu, že ani za situace, kdy by byl výpovědní důvod dán, by nebylo možné žalobě vyhovět pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.); po žalované, která nezavdala příčinu k výpovědi, totiž nelze spravedlivě požadovat, aby ve svém věku a při svém zdravotním stavu totálně změnila životní prostředí a podstoupila stres spojený se stěhováním do jiného bytu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 3. 2007, č.j. 26 Cdo 397/2006-55, dovolání stěžovatelů odmítl a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolací soud uvedl, že podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukázal na to, že pokud je přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je zřejmé, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem stěžovatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnili. Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) o.z. není dán, přičemž stěžovatelé tento závěr zpochybňují.
Nejvyšší soud dále prohlásil, že důkazní břemeno co do skutkových okolností rozhodných pro naplnění daného výpovědního důvodu tíží toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá, tj. pronajímatele (stěžovatele). Zdůraznil, že v souzené věci dospěly obecné soudy obou stupňů na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že potřebují předmětný byt pro rodiče stěžovatelky z důvodu tvrzeného špatného zdravotního stavu jejího otce a z důvodu zajištění péče o třináctiletou dceru stěžovatelů.
Nejvyšší soud dovodil, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Z tohoto důvodu nemůže obstát dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že v rámci posouzení aktuálnosti potřeby bytu z důvodu zdravotního stavu otce stěžovatelky nezohlednil okolnost, která stěžovatele vedla k pronajmutí uvolněného bytu, ani námitka, že rodiče stěžovatelky jsou schopni péči o jejich dceru zajistit.
Dovolací soud konečně uvedl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani námitka, že odvolací soud při posouzení existence daného výpovědního důvodu nezhodnotil - v rozporu s judikaturou - zajištění péče o předmětný dům prostřednictvím rodičů stěžovatelky. Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1246/97) vychází z názoru, že potřeba pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. a) o. z. je dána i tehdy, chce-li pronajímatel realizovat své vlastnické právo (k jehož obsahu patří právo užívat předmět svého vlastnictví) a bydlet v domě, jehož je vlastníkem, a mít tak i lepší podmínky ke správě domu. Taktéž z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, a ze dne 6. 3. 2003, sp.zn. 26 Cdo 617/2002, vyplývá, že výpovědní důvod opírající se o potřebu bytu pro pronajímatele je dán nejen v případech, kdy pronajímatel nemá vlastní byt, ale i tehdy, má-li vlastní byt, chce však realizovat své vlastnické právo a bydlet v bytě, nacházejícím se v domě, jehož je vlastníkem. O takovou situaci se však v projednávané věci evidentně nejedná; nejde totiž o případ bytové potřeby pronajímatele, tj. stěžovatelů, ale o potřebu bytu pro rodiče stěžovatelky za tím účelem (jak ostatně sami stěžovatelé v dovolání uvádějí), aby byli každodenně informováni o stavu předmětného domu, což jim prý nemůže zabezpečit výkon správy ze strany profesionální správní firmy.
Nejvyšší soud dodal, že závěr odvolacího soudu, že tvrzená okolnost nemůže sama o sobě naplnit výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) o. z. není tedy v rozporu s ustálenou judikaturou, a to i s přihlédnutím k tomu, že opodstatněnost daného výpovědního důvodu u osob, v jejichž prospěch pronajímatel vypovídá nájem bytu, je nutno posuzovat i s přihlédnutím k oprávněným zájmům nájemce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2965/2003, a ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2297/2004).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné a podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, kterou napadli všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv uvedených v čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 95 odst.1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 1 až odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 (samostatně i ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy), čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě samostatně i v souběhu čl. 14 Úmluvy.
Stěžovatelé v prvé řadě dovodili přípustnost ústavní stížnosti, popsali skutkový stav a podali rekapitulaci jednotlivých rozhodnutí soudů. Dále zejména zdůraznili, že obecné soudy vykládají §711 odst. 1 písm. a) o. z. proti jeho smyslu a nad jeho rámec, neboť z předmětného ustanovení vyplývá, že v případě, kdy vlastník bytu dospěje k závěru, že určitý byt potřebuje, musí mu soud vyhovět. Soudy tak začaly uplatňovat pravomoc nad meze dané jim zákonem, překročily meze uvážení dané o. z.; svoji argumentaci totiž založily mimo jiné na tom, že si stěžovatelé měli vybrat jiný byt pro své rodiče, zvažovaly, zda žalovaná zavdala podnět k výpovědi, zkoumaly, zda rodiče stěžovatelky potřebují byt naléhavě a vůbec (svévolně) vykládaly ustanovení §711 odst. 1 písm. a) o. z. jednostranně a pouze ve prospěch nájemkyně. Soudy tedy nezohlednily právo stěžovatelů (pronajímatelů) požadovat pro sebe nebo svou rodinu jakýkoli byt, aniž by byli vůbec povinni zdůvodňovat, proč si ten který byt (z důvodu subjektivně pociťované potřeby) vybrali.
Stěžovatelé dále uvedli, že obecné soudy nadřadily "dočasné" nájemní právo žalované (na bydlení) "trvalému" vlastnickému právu stěžovatelů (disponovat se svým vlastnictvím), čímž došlo k porušení principu rovnosti, k faktickému vyvlastnění části majetku stěžovatelů a k jejich nucenému daru ve prospěch žalované; tím soudy porušily čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě samostatně i v souběhu s čl. 14 Úmluvy (zákaz diskriminace).
Stěžovatelé se dále domnívají, že obecné soudy porušily čl. 37 odst. 3 Listiny [ a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (samostatně i ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy)], neboť přihlížely ke zdravotnímu stavu (jako "polehčující okolnosti") pouze u žalované. Soudy navíc potřebu bytu stěžovateli nepovažovaly za naléhavou (a to i s odkazem na pozdější pronajmutí jiného bytu); stěžovatelé v této souvislosti uvedli, že k naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) o.z. tato okolnost, která navíc nastala až po podání žaloby), není rozhodná.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnuté obecných soudů zrušil.
III.
Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6 se vyjádřily k ústavní stížnosti tak, že odkázaly na svá napadená rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud tato vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového oproti napadeným rozhodnutím nepřinášela.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, jestliže takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není oproti Nejvyššímu soudu povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je-li v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3308/07).
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých (napadených) rozhodnutí, neboť ta splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o.s. ř. Ani z ústavněprávního hlediska jim podle přesvědčení Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelé v podstatě po Ústavním soudu požadují jiný výklad - odchylný od obecných soudů - podústavního práva, což však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá iracionální základ, resp. zda není zcela extrémní. Takový závěr evidentně dovodit nelze; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také - jak již bylo uvedeno - rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance. Tou však podle svého ústavního vymezení není a být nemůže (srov. čl. 83 Ústavy ČR).
Rozhodnutí obecných soudů, jež byla v souzené věci přijata, tedy nemohou být chápána ani jako případ svévolné aplikace normy podústavního práva ani jako překvapivá, neboť výklad ustanovení §711 odst. 1 písm. a) o. z. - a to i s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 o. z. - je v judikatuře Nejvyššího soudu konstantní a dostatečně popsaný. Ustálená judikatura (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu: 26 Cdo 1772/2001, 26 Cdo 2223/2002, 26 Cdo 2278/2002, 26 Cdo 2695/2003, 26 Cdo 2297/2004, 26 Cdo 1359/2005) zřetelně dovozuje, že i v případě, kdy je výpovědní důvod uvedený v citovaném ustanovení dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 o. z. (tedy se zřetelem na dobré mravy). Judikatura považuje za neúplné (nesprávné) právní posouzení věci soudem potud, pokud se soud nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 o. z., a to ať již na straně nájemce (jeho rodinné a sociální poměry, věk, doba bydlení v bytě, změna prostředí), či na straně pronajimatele (například míra naléhavosti bytové potřeby osoby v jejíž prospěch je nájem bytu vypovídán). Ústavní soud proto usuzuje, že k této stránce souzené věci se všechny obecné soudy vyjádřily dostatečně jasně a zřetelně a sám nemá, co by dále v tomto směru dodal.
Dle názoru Ústavního soudu nemůže za této situace obstát ani odkaz stěžovatelů na tvrzené nadřazení nájemního práva žalované vlastnickému právu stěžovatelů, které není v žádném z rozhodnutí soudů zpochybněno. Uvedenými rozhodnutími ani jejich důsledky tedy není, na rozdíl od názoru stěžovatelů, vyvlastněna ani část majetku stěžovatelů, majetek není ani předmětem nuceného daru ve prospěch žalované; vztah pronajimatelů a nájemkyně je vztahem smluvním (z něhož plynou povinnosti vzájemného plnění) a tento může být jednostranně ukončen výpovědí jen s přivolením soudu na základě důvodů uvedených v ustanovení §711 odst. 1 písm. a) až i) o. z.
Lichá je přitom úvaha stěžovatelů, že soud musí dát k výpovědi z nájmu bytu vždy přivolení, aniž by vzal v úvahu okolnosti svědčící proti dobrým mravům. Ústavní soud konstatuje, že respektování principu dobrých mravů (jako obecné podmínky přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu) je významným projevem veřejného zájmu na proporcionálním řešení vztahů mezi pronajimateli a nájemci. Obecné soudy pak ve svých rozhodnutích dostatečně zřetelně vyložily důvody svých rozhodnutí i z tohoto hlediska. Nelze z nich tedy dovozovat nepřiměřené omezení vlastnického práva stěžovatelů, které obecné soudy nezpochybňují a jeho zpochybnění ani potenciálně nepřipustily.
Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají - jak již bylo uvedeno - znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu