ECLI:CZ:US:2009:1.US.1830.09.1
sp. zn. I. ÚS 1830/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. K. a J. K., zast. Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova 50, Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009, č.j. 33 Cdo 1106/2007-73, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.8.2006, č.j. 12 Co 359/2006-47, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo jejich základní právo zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 11 a 36 a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) v čl. 6. Rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že stěžovatelům (jako žalovaným) bylo uložena společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi (v pozici žalobce) částku 143 000,- Kč s příslušenstvím, rozsudkem Nejvyššího soudu bylo jejich dovolání zamítnuto. K meritu věci stěžovatelé uvedli, že spor byl zahájen žalobou vedlejšího účastníka požadujícího vrácení příspěvku ve výši 143 000,- Kč, který obdrželi dle vyhl. č. 136/1985 Sb. na individuální bytovou výstavbu. Stěžovatelé si nebyli vědomi při dokončení a kolaudaci stavby porušení jakékoli smluvní podmínky při dokončení a kolaudaci stavby, přesto vedlejší účastník za několik let přišel se žalobním nárokem opřeným o skutečnost, že o dva dny překročili lhůtu ze smluvní podmínky kolaudace do 10-ti let od uzavření smlouvy (smlouva byla uzavřena dne 20.9.1989 a k pravomocné kolaudaci došlo až dne 22.9.1999). Krajský soud odmítl jejich obranu založenou na dobré víře, že lhůta byla dodržena, protože počala běžet až registrací smlouvy, stejně jako námitku neurčitosti smlouvy a z toho plynoucí neplatnosti dohody o omezení převodu nemovitostí, která jinak brání možnosti účinného vznesení námitky promlčení. S těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud, k podpůrné argumentaci se údajně nevyjádřil.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně připomněli svoji argumentaci v řízení před odvolacím a dovolacím soudem (též namítli, že přiznání nároku považují za nemravné a v rozporu s §3 obč. zákoníku, protože si nebyli jisti, od kdy se počítá lhůta, přičemž na ústní dotaz dostali od úředníků ujištění, že až od registrace smlouvy) a uzavřeli, že v dané věci existuje několik pochybení obecných soudů vedoucích k porušení jejich konkrétních základních práv a svobod, která spočívají v neúplném a nesprávném hodnocení provedených důkazů a v řízení zjištěných skutečností (včetně jejich tvrzení), čímž došlo, mimo jiné, k porušení ustanovení §132 obč. soudního řádu.
Na základě uvedených skutečností stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Znění příslušných článků Listiny a Úmluvy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 6 Úmluvy:
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud zdůraznil, že - byv vázán uplatněnými dovolacími důvody - se zabýval výhradou vůči skutkovému závěru, že stěžovatelé nesplnili sjednanou podmínku získat pravomocné kolaudační rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy a vůči právnímu posouzení věci v otázce platnosti dohody o omezení převodu nemovitosti. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku, k čemuž dodal, že v dovolání nepředestřeli dovolacímu přezkumu otázku aplikace §3 odst. 1 obč. zákoníku, proto se touto otázkou Nejvyšší soud nemohl zabývat. Protože je přesvědčen, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení práv stěžovatelů podle čl. 11 a čl. 36 Listiny, navrhl, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, příp. zamítnuta jako nedůvodná.
Krajský soud jen lapidárně konstatoval, že výhrady stěžovatelů nepovažuje za důvodné, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a plně setrval na závěrech, k nimž dospěl. Navrhl, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta.
Vedlejší účastník sdělil, že ústavní stížnost je pouhou polemikou se zcela ústavně konformním názorem odvolacího i dovolacího soudu, obsahuje totožné argumenty, se kterými se podrobně vypořádal Nejvyšší soud. Oba jejich odlišné názory, tedy na počátek běhu desetileté lhůty pro kolaudaci a jimi tvrzená neurčitost sjednaného omezení převodu nemovitostí, byly v řízení před obecnými soudy pečlivě posuzovány a ústavní stížnost nepřináší cokoliv nového, tudíž - podle jeho názoru - nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ani do práva vlastnit majetek. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případně replice stěžovatelům.
III.
Ze spisu okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") sp.zn. 6 C 276/2005 Ústavní soud zjistil, že Česká republika, jednající organizační složkou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se domáhala, aby soud uložil stěžovatelům povinnosti zaplatit jí částku 143 600,- Kč s příslušenstvím. Šlo o sumu, jež byla stěžovatelům poskytnuta na základě smlouvy uzavřené dne 20.9.1989 jako příspěvek na individuální bytovou výstavbu, kterou se stěžovatelé zavázali dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí příspěvku, tj. do 20.9.1999. Přitom kolaudační rozhodnutí bylo vydáno až 22.9.1999 a právní moci nabylo téhož dne. Protože stěžovatelé porušili jednu z podmínek uvedené smlouvy, vznikla jim povinnost poskytnutý státní příspěvek vrátit do státního rozpočtu. K návrhu bylo připojeno i kolaudační rozhodnutí vydané Městským úřadem v Třebíči, z něhož vyplývá, že stěžovatelé podali návrh dne 22.9.1999, téhož dne bylo provedeno ústní jednání spojené s místním šetřením, bylo vydáno písemné rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání novostavby rodinného domu, a které stejného dne nabylo právní moci. Okresní soud dne 27.10.2005 vydal platební rozkaz, jímž stěžovatelům povinnost uložil, stěžovatelé proti němu podali odpor a okresní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 1.2.2006, č.j. 6 C 276/2005-34, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok byl promlčen (pozn. aplikoval obecnou promlčecí dobu podle §101 obč. zákoníku). Česká republika podala proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, na jehož základě rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 2.8.2006, č.j. 12 Co 359/2006-47, tak, že rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelé nedodrželi sjednanou povinnost, neboť ke kolaudaci došlo až po uplynutí desetileté doby, proto jim vznikla povinnost poskytnutý příspěvek vrátit; ohledně délky promlčecí doby aplikoval §109 obč. zákoníku ve znění účinném v době uzavírání smlouvy. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, založené - kromě jiného - na tvrzení, že desetiletá lhůta počala běžet až od registrace smlouvy státním notářstvím, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31.3.2009, č.j. 33 Cdo 1106/2007-73, zamítl. Námitku stěžovatelů neshledal důvodnou, protože ve smlouvě bylo výslovně ujednáno, že kolaudační rozhodnutí mělo nabýt právní moc nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy; též námitku neurčitosti smlouvy o omezení převodu nemovitostí, které pohledávku zajišťovalo, neshledal důvodnou a uzavřel, že takovou smlouvou bylo možné omezit převody nemovitostí i se stavbou, která v době uzavření smlouvy ještě neexistovala.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem okresního soudu (se zvláštním zřetelem k rozsudkům krajského soudu a Nejvyššího soudu) Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
K údajnému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného (v níž stěžovatelé vystupovali v posuzované věci) adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů bránit se vůči žalobnímu návrhu vznesenému vedlejším účastníkem. V předmětné věci je zřejmé, že jádrem sporu bylo splnění či nesplnění podmínky provedení výstavby ve sjednané lhůtě. Jak zjistili obecné soudy ze smlouvy č. 218/1989-Fre (čl. 4.) stěžovatelé ze zavázali výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Tato formulace nemůže vzbudit žádné pochybnosti o počátku běhu sjednané desetileté lhůty, bylo tudíž povinností stěžovatelů, v duchu zásady "pacta sunt servanda", sjednané podmínky splnit. Ani jejich námitka o neurčitosti nemovitosti, na kterou se má vztahovat omezení převodu, není právně významná (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu). Na základě uvedených zjištění lze shrnout, že krajský soud i Nejvyšší soud se řádně vypořádaly s námitkami formulovanými stěžovateli, přijaly adekvátní a zdůvodněné právní závěry, a protože jejich námitky neshledaly relevantními, naopak, žalobní návrh směřující vůči nim byl shledán důvodným, nemohli být stěžovatelé ve sporu úspěšní (ve smyslu zamítnutí žaloby směřující vůči nim), přičemž neúspěch ve sporu nemůže sám o sobě znamenat porušení práva na soudní ochranu. Z obdobných důvodů nemohlo proto ani dojít k zásahu do základního práva stěžovatelů chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu