infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.12.2009, sp. zn. I. ÚS 2012/09 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:1.US.2012.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:1.US.2012.09.1
sp. zn. I. ÚS 2012/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. Š., zast. JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.6.2009, č.j. 11 Co 326/2009-69, a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30.1.2009, č.j. 8 C 371/2006-52, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a I. S., V. u B., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností ze dne 27.7.2009 napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že soudy svými rozhodnutími porušily jeho základní ústavní práva, a to zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy ČR, dále jen "Ústava") a základních práv (čl. 4 Ústavy) jednotlivce, dále právo na soudní ochranu chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což ve svém důsledku mělo zapříčinit porušení základního práva stěžovatele vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a dále čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). K meritu věci uvedl, že okresní soud napadeným rozsudkem ve sporu vedeném proti vedlejší účastnici o 19 999,- Kč s příslušenstvím zamítl jistinu, zastavil řízení o příslušenství a rozhodl o nákladech řízení; krajský soud pak potvrdil zamítavý výrok a výrok o nákladech řízení, samostatně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy rozhodly, že v období od 1.4.2005 do 31.10.2006 nelze podle povahy rozhodnutí s konstitutivními účinky žalobě vyhovět. K věci dodal, že okresní soud v jiném řízení pravomocně rozhodl, že vedlejší účastnice není vlastnicí nájemního práva k bytu, přitom nalézací soudy provedly důkaz nájemní smlouvou ze dne 1.4.2004, v níž bylo dohodnuto nájemné a úhrada za služby spojené s užíváním bytu podle vyhlášky č. 176/2003 Sb., a přehlédly, že dne 1.4.2004 již tato vyhláška nebyla součástí platného právního pořádku, tudíž smlouva neobsahuje cenové ujednání a je neplatnou od samého počátku. Poukázal též na ujednání v této smlouvě, podle něhož si pronajímatel vyhradil právo měnit výši úhrady v souladu s uvedenou vyhláškou. Dále upozornil, že soudy provedly důkazy stanovením nájemného ze dne 11.4.2005, jímž stěžovatel stanovil nájemné ve výši 4 000,- Kč měsíčně a že žalovaná do tohoto stanoveného nájemného nepodala příslušnou žalobu. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 670/02 a poukázal, že Ústavní soud v podobných případech vždy rozhodoval podobně, že ctil autonomní vůli účastníků smluv nad sociální ochranou státem regulovaného nájemníka. Podle stěžovatele obecné soudy v České republice nectí komunitární právo, jehož imanentní součástí jsou takové právní zásady, jako je pokojné užívání majetku, důvěra v právo a jeho předvídatelnost, zákaz libovůle, princip proporcionality, princip ochrany legitimního očekávání, jakož i právní jistoty, což vyplývá z napadených rozsudků. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky (pozn. v petitu ústavní stížnosti chybí jakýkoliv tvar slovesa "zrušit", nicméně na vůli stěžovatele lze usuzovat z celkového obsahu podání). Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 4 Ústavy Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 1 Dodatkového protokolu: Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. II. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti: Stěžovatel se žalobou podanou u okresního soudu původně domáhal zaplacení částky 19 999,- Kč s poplatkem z prodlení, posléze vzal žalobu v části týkající se poplatku z prodlení zpět a uplatňoval příslušenství v podobě úroků z prodlení. Žalovanou částku požadoval buď z důvodu nedoplatku nájemného za období od 1.4.2005 do 31.10.2006, které vedlejší účastnice neplatila po jeho jednostranném navýšení na 4 000,- Kč, nebo z důvodu bezdůvodného obohacení získaného vedlejší účastnicí na jeho úkor užíváním bytu, aniž by vznikl platný nájemní vztah k bytu, nebo z důvodu náhrady škody. Okresní soud připomenul povinnost stěžovatele, jako žalobce, připojit potřebná tvrzení pro jednotlivé varianty a k prokázání svých tvrzení připojit či nabídnout důkazy; po zjištění, že tak neučinil, vyzval ho, aby žalobní tvrzení doplnil a navrhl důkazy, přičemž stěžovatel výzvě náležitým způsobem nevyhověl. Okresní soud učinil tato skutková zjištění: Dne 1.4.2004 byla k předmětnému bytu uzavřena nájemní smlouva mezi Pozemkovým fondem ČR a vedlejší účastnicí, nájemné činilo 1 286,- Kč měsíčně, záloha na služby 3 689,- Kč. Dne 27.3.2005 obdržela vedlejší účastnice oznámení o tom, že od 1.4.2005 se vlastníkem domu s bytem, který užívala, stane stěžovatel. Stěžovatel po vedlejší účastnici požadoval nájemné 4 000,- Kč, byť mezi nimi nedošlo k dohodě o změně nájemní smlouvy, stěžovatel tvrdil, že žalovaná má platit obvyklé nájemné. Dále upozornil, že částka požadovaná v žalobě neodpovídala sumě korespondující zvýšenému nájemnému, přitom stěžovatel po výzvě soudu sice uvedl, že z dlužného nájemného požaduje jen 909,- Kč měsíčně, avšak neobjasnil, kterou část z měsíčního nájemného tato částka představuje, zda šlo o stávající nájemné nebo o částku, o kterou stávající nájemné navýšil. Pokud by stěžovatel zvýšil nájemné na částku 4 000,- Kč pro dobu od 1.4.2005 do 31.10.2006, pak musí být soudu zřejmá konstrukce jednostranného navýšení nájemného, co v sobě zahrnuje tato částka, jaká část nájemného slouží k pokrytí nákladů s údržbou, správou a modernizací a jaká část představuje zisk pro pronajímatele bytu. Vedlejší účastnice nepopírala původní nájemné (podle smlouvy ze dne 1.4.2004), odmítala hradit navýšení, protože užívá byt, u něhož stěžovatel místo opravy dezolátního balkonu vydal zákaz vstupu na balkon, tedy znemožnil užívat součást bytu a kdy s nájmem bytu neposkytoval žádné služby, jejich dodávku si museli nájemci zajišťovat sami. Okresní soud shrnul, že stěžovatel k prokázání obvyklého nájemného v době od 1.4.2005 do 31.10.2006 nepředložil ani nenavrhl žádný objektivizující důkaz; pokud vycházel z konstrukce, že požadovaná částka je bezdůvodným obohacením, opět k tomu nepředložil a nenabídl důkazy; k nároku o náhradu škody musí být součástí žalobních tvrzení porušení právní povinnosti, škoda a příčinná souvislost. Protože stěžovatel v potřebném rozsahu neposkytl soudu relevantní tvrzení a k jejich prokázání důkazní návrhy, a to ani přes poučení soudu o nepříznivých následcích takového jednání na rozhodnutí o věci samé, okresní soud tak neměl potřebné podklady pro posouzení důvodnosti a rozsahu jeho nároku, a proto žalobu zamítl. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, v němž soudu I. stupně vytýkal, že nerespektoval nálezy Ústavního soudu, že ho nepoučil podle §118a a §119a obč. soudního řádu. Krajský soud považoval skutková zjištění okresního soudu za správná a odkázal na ně. Připomenul, že stěžovatel v žalobě uvedl, že "nebyl dosud pravomocně ukončen nájemní poměr minulého pronajímatele předmětného bytu a tudíž tato smlouva jest neplatná pro nemožnost plnění" a doznal, že tyto námitky nemají racionálního odůvodnění, kdy je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatel se chová jako pronajímatel bytu. Navíc upozornil, že stěžovatel nemohl být poučen podle §118a a 119a odst. 1 obč. soudního řádu, protože, ač řádně a včas předvolán, k jednání se nedostavil, tudíž okresní soud nemohl splnit svou poučovací povinnost vůči stěžovateli o tom, z čeho dovozuje neplatnost nájemní smlouvy, a v odvolacím řízení již takové skutečnosti uvádět nelze. Krajský soud doplnil ještě jeden důvod, pro který by nelze stěžovatelově požadavku vyhovět, a to s odkazem na sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 136/2009 Sb. obsahující pravidla pro rozhodování soudů o zvýšení nájemného, zejména názor, že rozhodnutí o zvýšení nájemného konstitutivně zasahuje do existujícího právního vztahu, nelze proto zvyšovat nájemné do minula před podání žaloby. Krajský soud připomenul, že stanoviskem Ústavního soudu je vázán a názor v něm vyslovený zcela přijímá. III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozsudky obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na jejich zrušení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno. Předně, obdobně jako v předchozích stěžovatelových ústavních stížnostech, nemohl Ústavní soud konstatovat porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, neboť tato ustanovení neobsahují samostatné individuální základní právo, dovolávat se jich lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení. K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se žalobou přiznání svého nároku vůči vedlejší účastnici. Je však obecně známou skutečností, že úspěch žaloby předpokládá, kromě naplnění procesních podmínek, též existenci hmotněprávního nároku - věcné legitimace, přičemž je povinností účastníka v řízení v postavení žalobce, aby existenci tohoto nároku nejen tvrdil, ale také navrhl provedení takových důkazů, které ho doloží. V posuzované věci je však evidentní, že stěžovatel nesplnil svoje procesní povinnosti a pouze tvrdošíjně setrvává na svých představách o existenci nároku vůči vedlejší účastnici a o jeho rozsahu. Jestliže stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ani navazující břemeno důkazní, nemohl být úspěšný, přičemž neúspěch v soudním řízení nemůže sám o sobě znamenat porušení práva na soudní ochranu. Z obdobných důvodů nemohlo proto ani dojít k zásahu do stěžovatelova základního práva chráněného v čl. 11 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. prosince 2009 František Duchoň, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:1.US.2012.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2012/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 12. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 29. 7. 2009
Datum zpřístupnění 12. 1. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 176/1993 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík důkazní břemeno
nájemné
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2012-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 64555
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02