ECLI:CZ:US:2009:1.US.2796.09.1
sp. zn. I. ÚS 2796/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. L. K., zastoupené JUDr. Hanou Smutnou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 791/41, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2923/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 17 Co 553/2007, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 19 C 20/2007, za účasti Nejvyššího soud, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 90 Ústavy.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2923/2008, bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky, čímž bylo skončeno řízení o určení, že její pracovní poměr trvá, když v předchozím řízení rozhodly v záhlaví uvedené soudy I. a II. stupně rovněž zamítavě.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, v němž se domáhala určení, že její pracovní poměr uzavřený s Ústřední vojenskou nemocnicí Praha, kde pracovala jako lékařka, založený smlouvou ze dne 2. 2. 2001, trvá. Pracovními smlouvami na dobu určitou byl pracovní poměr stěžovatelky postupně prodloužen až do 31. 12. 2005. Ze strany stěžovatelky byla jako sporná postavena především dohoda o změně pracovní smlouvy, kterou podepsala dne 10. 1. 2006. Podstatou této dohody bylo sjednání úvazku v rozsahu 0,1 a pracovního dne úterý při prodloužení pracovního poměru na dobu určitou do 31. 12. 2006.
Stěžovatelka tvrdí, že se jedná o právní úkon neplatný a dovolává se trvání svého pracovního poměru, který je nutno ex lege ve smyslu §30 odst. 1 zákoníku práce považovat za pracovní poměr na dobu neurčitou. Neplatnost dohody podepsané dne 10. 1. 2006 stěžovatelka podpírá argumentací, že pracovní poměr na dobu neurčitou založený dle §30 odst. 1 zákoníku práce již nebylo možno dohodou ze dne 10. 1. 2006 měnit. U této dohody rovněž dovozuje rozpor s dobrými mravy, který stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že jí zaměstnavatel předložil dohodu o změně pracovní smlouvy v době, kdy již mezi účastníky vztahu existoval pracovní poměr na dobu neurčitou. Dle názoru stěžovatelky je nemravné, pokud by "měl zaměstnanec být postihován za formální pochybení svého zaměstnavatele." Zdůrazňuje, že obsah dohody neodpovídal "skutečnému stavu ani vůli stěžovatelky."
Dovolací soud se ve svém ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí údajně námitkami stěžovatelky nezabýval, neboť toliko uvedl že dohoda o změně pracovní smlouvy datovaná dne 8. 12. 2005, která byla podepsána stěžovatelkou dne 10. 1. 2006 není neplatným právním úkonem dle ust. §242 odst 1 písm. a) zákoníku práce, neboť se svým, obsahem nebo účelem nepříčí zákonu, neobchází jej ani se jinak nepříčí zájmům společnosti. Dovolací soud dále k námitkám stěžovatelky uvedeným v dovolání a týkajícím se neplatnosti předmětné dohody ze dne 10. 1. 2006 uvedl, že využijí-li účastníci možnosti, kterou jim dává §36 odst. 1 zákoníku práce a změní-li pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou na pracovní poměr na dobu určitou, nelze ani jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím zneužil svého práva na úkor druhého a jeho jednání by bylo v rozporu s dobrými mravy.
S těmito závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas a poukázala zejména na ustanovení §30 odst. 2 zákoníku práce. Postup zaměstnavatele "bylo [...] třeba vykládat jako porušení ustanovení §30 odst. 2 zák. práce a vzhledem k dopisu stěžovatelky ze dne 12. 11. 2006 [...] byly podmínky uvedené v §30 odst. 4 zák. práce [...]." Konečně má stěžovatelka zato, že i na základě žaloby, která byla ve věci podána "bylo možno posoudit, zda nedošlo k porušení ust. 30 odst. 2 zák. práce, neboť podání je třeba posuzovat dle jeho obsahu [...]."
Z těchto důvodů stěžovatelka požaduje zrušení všech tří napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za superrevizní instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže správní orgány a obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, jako např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu.
V ústavní stížnosti nepředkládá stěžovatelka takové argumenty, které by celou věc posunuly do roviny ústavněprávní. Zcela v rovině podústavní tedy zůstává její zpochybňování úvah a závěrů soudů prostřednictvím argumentů, které neúspěšně uplatnila před všemi soudními instancemi a následně i v ústavní stížnosti.
Ve vztahu k otázce platnosti či neplatnosti dohody o změně pracovní smlouvy podepsané dne 10. 1. 2006 již Nejvyšší soud přiléhavě uvedl, že ustanovení §36 odst. 1 zákoníku práce umožňuje účastníkům pracovního poměru změnit sjednané pracovní podmínky, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na změně sjednaného obsahu pracovní smlouvy. Právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účastníkům umožňují, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr, anebo se naopak dohodli, že doposud sjednaný pracovní poměr na dobu určitou bude nadále pracovním poměrem na dobu neurčitou. Smlouva (dohoda) účastníků v tomto směru tedy nemůže být neplatná podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu, neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti. Využijí-li účastníci této možnosti a změní-li pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou na pracovní poměr na dobu určitou, nelze ani jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím zneužil svého práva na úkor druhého a jeho jednání bylo v rozporu s dobrými mravy. Na těchto závěrech Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud - vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, jak byly Ústavnímu soudu předloženy - důvod cokoliv měnit.
Pokud se stěžovatelka dovolává svého dopisu ze dne 12. 11. 2006, odkazuje Ústavní soud rovněž na hodnocení provedené obecnými soudy, které shledaly, že tento dopis je svým obsahem žádostí o uzavření nové pracovní smlouvy, nikoliv oznámením, "v němž by žalobkyně trvala na dalším zaměstnávání proto, že k předchozímu prodloužení pracovní smlouvy došlo v rozporu s §30 odst. 2 zák. práce" [citováno dle rozsudku Nejvyššího soudu]. Ani tento závěr se ve světle námitek stěžovatelky nejeví jako projev soudní libovůle.
Konečně ve vztahu ke stěžovatelkou zpochybňovanému výkladu a aplikaci ustanovení §30 zák. práce konstatuje Ústavní soud, že právní výklad, který tvoří základ rozhodnutí Nejvyššího soudu byl přijat zcela v mezích ústavnosti. Nejvyšší soud stěžovatelce nijak neodepřel spravedlnost, neboť ji v otázce dodržení ustanovení §30 odst. 2 zák. práce odkázal na postup podle ustanovení §30 odst. 4 zák. práce. Nejvyšší soud uvedl, že chce-li zaměstnanec nabýt jistotu o svém právním postavení, může být taková žaloba podle §30 odst. 4 zák. práce jako zvláštní prostředek obrany podána ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v §30 odst. 2 a 3 zák. práce zanikne (§261 odst. 4 zák. práce) a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky existence podmínek stanovených v ustanovení §30 odst. 2 a 3 zák. práce. Nebyla-li uvedená otázka určena pravomocným rozhodnutím soudu o žalobě podle §30 odst. 4 zák. práce, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že - nenastala-li předtím na základě oznámení zaměstnance fikce, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou - pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně uplynutím sjednané doby. I na tyto závěry může Ústavní soud odkázat, a to včetně úvah navazujících, pojednávajících o tom, proč původní určovací žalobu stěžovatelky nelze podřadit pod ustanovení §30 odst. 4 zák. práce.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soud je zřejmé, že se tento soud se všemi námitkami stěžovatelky vyčerpávajícím způsobem vyrovnal a přijal výklad, který se nepříčí smyslu (textu) zákona. Nepodání řádného návrhu podle §30 odst. 4 zák. práce v zákonné lhůtě tak jde k tíži stěžovatelky - s respektem k obecné právní zásadě vigilantibus iura scripta sunt (každý nechť si střeží svá práva).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu