infUsTakto, infUsVec2, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.10.2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 228/55 SbNU 143 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:1.US.3109.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Výjimečný přezkum správnosti aplikace podústavního práva - nesprávná interpretace obecně teoretických postulátů příčinné...

Právní věta Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod představuje i takový postup obecných soudů, který hodnotí splnění majetkové povinnosti spočívající v úhradě správního poplatku (v řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže) pouze jako pohnutku a nezohledňuje význam této skutečnosti v řetězci navazujících skutečností vedoucích k případné majetkové újmě.

ECLI:CZ:US:2009:1.US.3109.08.1
sp. zn. I. ÚS 3109/08 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 27. října 2009 sp. zn. I. ÚS 3109/08 ve věci ústavní stížnosti ELZA-ELEKTRO, s. r. o., sídlem Výstavní 3132/14a, Ostrava - Mariánské hory, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 25 Cdo 3327/2008-168, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. 15 Co 56/2008-151 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007 č. j. 25 Cdo 532/2007-139, jimiž bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelkou požadované náhrady škody, která jí vznikla zaplacením správních poplatků v souvislosti s přezkumem dvou rozhodnutí statutárního města Havířova Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 25 Cdo 3327/2008-168 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. 15 Co 56/2008-151 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 25 Cdo 3327/2008-168 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. 15 Co 56/2008-151 se zrušují. III. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007 č. j. 25 Cdo 532/2007-139 se odmítá. IV. Nejvyššímu soudu se ukládá, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši, která bude určena samostatným usnesením Ústavního soudu. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a požadovala jejich zrušení. Uvedla, že se účastnila veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku na uzavření smlouvy o zajištění provozu, údržby a oprav veřejného osvětlení statutárního města Havířova (veřejné zakázky č. 6/MH/02 a 7/MH/02), jejímž zadavatelem bylo statutární město Havířov. Zadavatel v obou případech rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky, proti rozhodnutí stěžovatelka podala námitky, kterým zadavatel nevyhověl. Proto stěžovatelka iniciovala řízení o přezkoumání rozhodnutí u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen "ÚOHS"), ve kterém uhradila správní poplatky v souhrnné výši 63 627 Kč. Po provedeném řízení konstatoval ÚOHS porušení zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí zadavatele zrušil. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále též jen "okresní soud") v rozsudku ze dne 4. 4. 2006 č. j. 113 C 177/2005-86 dospěl k závěru, že statutární město Havířov odpovídá za škodu odpovídající výši zaplacených správních poplatků, a zavázalo ho k zaplacení této částky stěžovatelce. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 8. 2006 č. j. 15 Co 497/2006-104, v němž krajský soud dovodil nárok stěžovatelky na náhradu škody podle §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), protože rozhodnutí o výběru nejvýhodnější nabídky považoval za rozhodnutí při výkonu veřejné správy. K dovolání zadavatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2007 č. j. 25 Co 532/2007-139 rozsudek krajského soudu zrušil na základě právního názoru, že zadavatel nevystupoval v tzv. vrchnostenské pozici, že jeho jednání mělo soukromoprávní povahu. Současně vyjádřil názor, že v úvahu přichází aplikace obecných zásad odpovědnosti za škodu. Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2008 č. j. 15 Co 56/2008-51 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že zadavatel sice porušil v rámci obchodní veřejné soutěže právní předpis a tím se dopustil protiprávního jednání, nelze však dovodit existenci příčinné souvislosti mezi tímto protiprávním jednáním a snížením majetku stěžovatelky zaplacením správních poplatků. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud zamítl s tím, že povinnost stěžovatelky zaplatit správní poplatek není přímým důsledkem nezákonného rozhodnutí zadavatele, nýbrž jen důsledkem skutečnosti, že stěžovatelka dala podnět k úkonu správního orgánu. 2. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a že bylo zasaženo do jejího práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do jejího ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků v řízení, zajištěného čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 1 Listiny. 3. Na podporu svých tvrzení argumentuje stěžovatelka takto: Neuspěla ve veřejné soutěži, jejímž zadavatelem bylo statutární město Havířov, a protože se domnívala, že neúspěch je zapříčiněn pochybením na straně zadavatele, obrátila se na něj s námitkami a následně iniciovala řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, jenž konstatoval porušení právních předpisů ze strany zadavatele a soutěž zrušil. Tím, že stěžovatelka využila svého práva a podala návrh na přezkum, byla zavázána k zaplacení správního poplatku, což byly náklady nezbytné k tomu, aby ÚOHS ve věci rozhodl a aby bylo postaveno najisto, zda došlo k pochybení ze strany zadavatele. Připomíná, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nikterak nezohledňují tu skutečnost, že pro prokázání pochybení na straně zadavatele bylo řízení před ÚOHS, včetně zaplacení správních poplatků, nezbytným předpokladem pro závěr o porušení povinnosti. Tím, že stěžovatelka iniciovala řízení před ÚOHS, nešlo z její strany o (libo)vůli či "právně irelevantní pohnutku", naopak, její jednání vyplývalo z obecných zásad obchodního zákoníku i jeho konkrétních ustanovení, tedy z povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře; iniciace řízení před ÚOHS byla rovněž promítnutím realizace obecné prevenční povinnosti stěžovatelky, a to ve světle ochrany majetku před nezákonným jednáním. Neakceptuje závěr obecných soudů, že její kroky směřující k tomu, aby mohlo být vůbec konstatováno porušení povinnosti ze strany potenciálního žalovaného ve sporu o náhradu škody dle obecných právních předpisů, jsou považovány toliko za pohnutku a označeny z právního hlediska za bezvýznamné; mohlo by tak dojít až k situaci označované za denegatio iustitiae, ústící až ve skutečnost, že zadavatel veřejné zakázky neodpovídá z protiprávního jednání vůči těm, kterým by mohla být tímto protiprávním jednáním způsobena škoda. Obecné soudy tak popírají základní princip práva na soudní ochranu, jestliže konstatují, že při konstatovaném porušení povinnosti ze strany obce, které je založeno nesprávným rozhodnutím obce vydaným v samostatné působnosti, neexistuje příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu obcí a účelně vynaloženými náklady stěžovatelky na zajištění důkazů pro případný soudní přezkum. Takový postup rovněž staví účastníky řízení do nerovného postavení, neboť stěžovatelka je nadmíru zabřemeněna správními poplatky, jejichž zaplacení je nutné k uplatnění práva na soudní a jinou ochranu, avšak které nejsou obecnými soudy považovány za účelné; postavení obce je tak proti stěžovatelce jednostranně zvýhodněné. Porušení práva na ochranu majetku stěžovatelka spatřuje v tom, že došlo ke zmenšení jejího majetku ve formě povinnosti zaplatit správní poplatek za řízení před ÚOHS a jeho následného neuhrazení statutárním městem Havířovem, k čemuž by nedošlo, kdyby statutární město Havířov rozhodlo v souladu se zákonem, neporušilo své povinnosti a stěžovatelka se nemusela proti tomuto porušení bránit způsobem, který je právně aprobován. 4. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil dva napadené rozsudky Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu. 5. Relevantní znění příslušných článků Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Ustanovení čl. 11 Listiny: (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Ustanovení čl. 36 Listiny: (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Ustanovení čl. 6 Úmluvy: 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu: Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. 6. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka. 7. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem (ohledně příčinné souvislosti), se kterou se v napadeném rozhodnutí vypořádal, proto odkázal na své odůvodnění, jež považuje i nadále za správné, a nemá, čeho by k němu více doplnil. Dále Nejvyšší soud namítá, že stěžovatelka nevysvětlila, jakým způsobem se rozhodnutí dovolacího soudu konkrétně dotýká jejích ústavně zaručených práv a svobod, neuvedla, v čem měl Nejvyšší soud porušil zákon nebo ústavní pořádek. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 8. Krajský soud žádost Ústavního soudu o vyjádření k ústavní stížnosti ignoroval. 9. Statutární město Havířov se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. 10. Vyjádření Nejvyššího soudu nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat na vědomí stěžovatelce, neboť neobsahuje žádné nové skutečnosti ani tvrzení. 11. Ze spisu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka u něj podala návrh na vydání platebního rozkazu, kterým by byla uložena povinnost statutárnímu městu Havířovu zaplatit stěžovatelce částku 63 627 Kč s příslušenstvím, a to z titulu škody, která jí vznikla zaplacením správních poplatků v souvislosti s přezkumem dvou rozhodnutí statutárního města Havířova Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Okresní soud návrhu vyhověl a dne 9. 5. 2005 vydal platební rozkaz č. j. 117 Ro 640/2005-73, proti němuž podalo statutární město Havířov odpor s odůvodněním akcentujícím především myšlenku, že úhradu nákladů správního řízení upravuje zvláštní zákon a nelze ji uplatňovat jako náhradu škody v civilním soudním sporu. Po provedeném dokazování vydal okresní soud dne 4. 4. 2006 rozsudek č. j. 113 C 177/2005-86, kterým žalobě vyhověl. Výrok odůvodnil právní kvalifikací odpovědnosti za škodu podle obchodního zákoníku, neboť shledal existenci všech požadovaných předpokladů. Statutární město Havířov podalo proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž namítalo, že úhradu správních poplatků nelze považovat za náhradu škody, a právní posouzení nároku považovalo za nesprávné (opakovaně upozornilo na možnosti přiznání náhrady nákladů řízení podle správního řádu). Krajský soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž rozhodnutí o výběru nejvýhodnější nabídky považoval za rozhodnutí při výkonu veřejné správy, rozsudek soudu prvního stupně, byť s jiným právním posouzení, potvrdil. Na základě dovolání statutárního města Havířova Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2007 č. j. 25 Cdo 532/2007-139 rozsudek krajského soudu zrušil, a to pro rozpor s hmotným právem. Ve svém rozsudku dovolací soud zdůvodnil nesprávnost aplikace zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že v úvahu přichází obecná odpovědnost za škodu, a odkázal na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1961/2005 [pozn. v odůvodnění tohoto rozsudku, po analýze podstaty příčinné souvislosti, zaujal Nejvyšší soud následující právní názor: "Je zřejmé, že příčinou vzniku povinnosti žalobce zaplatit správní poplatek nebylo rozhodnutí zadavatele veřejné obchodní soutěže o výběru nejvhodnější nabídky, jež bylo později zrušeno, neboť žádná platební povinnost z tohoto rozhodnutí pro žalobce nevyplývala, a i ze samotného platebního výměru vydaného ÚOHS dne 5. 8. 2003 se podává, že správní poplatek byl žalobci tímto úřadem vyměřen z důvodu, že žalobce navrhl přezkoumání uvedeného rozhodnutí, a stal se tak poplatníkem podle zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích. Povinnost žalobce k zaplacení vyměřeného správního poplatku není tedy přímým důsledkem předmětného rozhodnutí žalovaného, nýbrž je důsledkem té skutkové okolnosti, že žalobce jakožto právnická osoba dal podnět k úkonu správnímu orgánu a byl mu vyměřen poplatek (§3 odst. 1, §6 odst. 2 zákona č. 368/1992 Sb.) s poučením, že nezaplatí-li poplatek ve stanovené lhůtě, správní orgán zastaví zahájené řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného. I když žalobce podal zřejmě návrh na základě svého - a jak se později ukázalo i důvodného - přesvědčení o nesprávnosti rozhodnutí žalovaného, bez jeho návrhu podaného správnímu úřadu by mu poplatková povinnost nevznikla a bylo zcela na něm, zda návrh podá či nikoliv. Pohnutka, jež vedla žalobce k podání návrhu, však nemá právní význam."]. Poté rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2008 č. j. 15 Co 56/2008-151, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalovaný sice porušil při vyhodnocení nejlepší nabídky v rámci obchodní veřejné soutěže právní předpis, a dopustil se tak protiprávního jednání, ovšem nelze již dovodit existenci příčinné souvislosti mezi tímto protiprávním jednáním a snížením majetku stěžovatelky zaplacením správních poplatků. Za bezprostřední důvod (příčinu), pro který stěžovatelka vynaložila žalovanou částku, považoval splnění poplatkové povinnosti v souvislosti se zahájením správních řízení, přičemž samotná pohnutka, jež vedla k vyvolání správních řízení a tím i povinnosti zaplatit správní poplatky, tedy nesouhlas s (nesprávným) rozhodnutím žalovaného při vyhodnocení veřejné obchodní soutěže, příčinnou souvislost založit nemohla (pozn. aniž by krajský soud výslovně odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, je zřejmé, že se řídil právním názorem v něm vysloveným). Rozsudek krajského soudu napadla dovoláním stěžovatelka, Nejvyšší soud ho rozsudkem ze dne 25. 9. 2008 č. j. 25 Cdo 3327/2008-168 zamítl, přičemž potvrdil svůj právní názor z rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1961/2005 a do odůvodnění zařadil partii obsahově zcela shodnou s odůvodněním tohoto rozsudku: "I zde totiž platí, že příčinou vzniku povinnosti žalobkyně zaplatit správní poplatek nebylo rozhodnutí zadavatele veřejné obchodní soutěže o výběru nejvhodnější nabídky, jež bylo později zrušeno, neboť žádná platební povinnost z tohoto rozhodnutí pro žalobkyni nevyplývala (i ze samotného platebního výměru vydaného ÚOHS se podává, že správní poplatek byl žalobkyni tímto úřadem vyměřen z důvodu, že navrhla přezkoumání uvedeného rozhodnutí, a stala se tak poplatníkem podle zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích). Povinnost žalobkyně k zaplacení vyměřeného správního poplatku není tedy přímým důsledkem předmětného rozhodnutí žalovaného, nýbrž jen důsledkem té skutkové okolnosti, že žalobkyně jakožto právnická osoba dala podnět k úkonu správnímu orgánu a byl jí vyměřen poplatek (§3 odst. 1, §6 odst. 2 zákona č. 368/1992 Sb.) s poučením, že nezaplatí-li poplatek ve stanovené lhůtě, správní orgán zastaví zahájené řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného. I když žalobkyně podala zřejmě návrh na základě svého - a jak se později ukázalo i důvodného - přesvědčení o nesprávnosti rozhodnutí žalovaného, bez jejího návrhu podaného správnímu úřadu by jí poplatková povinnost nevznikla a bylo zcela na ní, zda návrh podá či nikoliv. Pohnutka, jež vedla žalobkyni k podání návrhu, právní význam nemá.". 12. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Stěžovatelka vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání již v ústavní stížnosti, Nejvyšší soud neměl proti upuštění od jednání námitek. 13. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. 14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 15. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že její podstata se týká posouzení existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti zadavatelem veřejné soutěže a majetkovou újmou na straně účastníka této soutěže, která mu vznikla vynaložením nákladů na úhradu správního poplatku v řízení, v němž se autoritativně porušení právní povinnosti zadavatele zjišťovalo. Jinými slovy, námitky stěžovatelky se koncentrují do nesprávné interpretace podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Ač Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. 16. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda v postupu Nejvyššího soudu a krajského soudu v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, a dospěl k závěru, že k porušení práva na soudní ochranu došlo (viz bod 14). Je tudíž nezbytné poskytnout stěžovatelce ústavněprávní ochranu. Ústavní soud konstatuje, že k zásahu do základního práva došlo nesprávnou interpretací obecně teoretických postulátů o příčinné souvislosti. Je všeobecně uznáváno, že o vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (resp. právně relevantní škodnou událostí) a škodou jde v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Nicméně to znamená, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce; příčinou vzniku škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Aniž by Ústavní soud presumoval výsledek ve prospěch či neprospěch stěžovatelky, je evidentní, že pokud obecné soudy hodnotily splnění majetkové povinnosti stěžovatelkou spočívající v úhradě správního poplatku pouze jako pohnutku, nezabývaly se významem této skutečnosti v řetězci navazujících skutečností vedoucích k majetkové újmě. V těchto mezích bude vytvořen prostor i pro posouzení námitky statutárního města Havířova o možné náhradě nákladů ve správním řízení a tím i kompenzaci majetkové újmy, která stěžovatelce vznikla zaplacením správního poplatku. 17. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a napadené rozsudky podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. 18. Dále Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ovšem ani samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. V posuzované věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2007 č. j. 25 Cdo 532/2007-139 zrušil předchozí rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Řízení tak dále pokračovalo a stěžovatelka měla k dispozici zákonné prostředky, kterými mohla napadnout případné následně pro ni nepříznivé rozhodnutí (což také učinila). Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. 19. Ústavní soud se dále zabýval návrhem stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. V této souvislosti konstatuje, že podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Podmínky tohoto ustanovení jsou podle předsvědčení Ústavního soudu - pokud jde o vztah mezi stěžovatelkou a účastníkem řízení (Nejvyšším soudem) - splněny. Důvodem je zjištění, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím, které evidentně zjednodušilo obecně teoretický i dříve zastávaný přístup k posuzování příčinné souvislosti, řízení před Ústavním soudem na základě úspěšné ústavní stížnosti stěžovatelky vyvolal.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:1.US.3109.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 3109/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 228/55 SbNU 143
Populární název Výjimečný přezkum správnosti aplikace podústavního práva - nesprávná interpretace obecně teoretických postulátů příčinné souvislosti
Datum rozhodnutí 27. 10. 2009
Datum vyhlášení 12. 11. 2009
Datum podání 19. 12. 2008
Datum zpřístupnění 26. 11. 2009
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
procesní - náhrada nákladů řízení - §62
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 199/1994 Sb.
  • 368/1992 Sb., §3 odst.1, §6 odst.2
  • 82/1998 Sb., §31 odst.1
  • 99/1963 Sb., §237
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstřík poplatek/správní
veřejné zakázky
škoda/náhrada
smlouva
škoda/odpovědnost za škodu
újma
platební rozkaz
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3109-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 64142
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-03