ECLI:CZ:US:2009:1.US.709.09.1
sp. zn. I. ÚS 709/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Ivany Janů - ze dne 20. října 2009 sp. zn. I. ÚS 709/09 ve věci ústavní stížnosti J. S. a J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2008 č. j. 27 Co 69/2008-82, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelů na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2008 sp. zn. 27 Co 69/2008 a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. října 2004 sp. zn. 11 C 251/2002 se zrušují.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2008 sp. zn. 27 Co 69/2008, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. října 2004 sp. zn. 11 C 251/2002, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky (každý jedné ideální poloviny) specifikovaného pozemku v k. ú. Líbeznice.
2. Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelé se domáhali žalobou na určení ze dne 22. 10. 1996, že jsou podílovými spoluvlastníky specifikovaného pozemku v k. ú. Líbeznice. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 20. 10. 1998 č. j. 12 C 248/96-76 rozhodl, že druhý stěžovatel je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny specifikovaného pozemku, návrh stěžovatelky však zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatelka svůj podíl v roce 1974 prodala. Oba stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolání a odvolací soud prvoinstanční rozsudek zrušil usnesením ze dne 19. 6. 2002 proto, že soud rozhodl o jiném pozemku, než jehož se týkala žaloba. Nadále byla věc vedena u Okresního soudu Praha - východ pod novou spisovou značkou 11 C 251/2002. Rozsudkem ze dne 20. 10. 2004 č. j. 11 C 251/2002-29 soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že od roku 1974, kdy žalobkyně podepsala kupní smlouvu o prodeji předmětného pozemku, žalobci s pozemkem nijak nedisponovali, nepronajali jej a v rámci stavebního řízení, jehož výsledkem byla stavba haly na části tohoto pozemku, neuplatnili žádné námitky, ač jim byl tento stav znám. Nebylo zjištěno, že by před účinností zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o půdě") vystupovali jako vlastníci pozemku. Pokud smlouva o jeho převodu na stát byla neplatná, šlo o přechod bez právního důvodu a žalobci měli uplatnit právo na jeho vydání podle zákona o půdě. Použití speciálního předpisu vylučuje použití obecného předpisu občanskoprávního. Prvoinstanční rozsudek změnil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 27 Co 214/2005, kdy rozhodl, že oba žalobci jsou vlastníky každý jedné ideální poloviny předmětného pozemku, protože smlouva, kterou 31. 10. 1974 měl být celý pozemek převeden na kupujícího, byla s ohledem na ustanovení §137 a násl. občanského zákoníku neplatná proto, že ji uzavřel jen jeden ze spoluvlastníků. Odvolací soud nepovažoval spor za restituční, protože oba žalobci se nedomáhají vydání věci, která přešla na stát, a nabytí věcí v důsledku smlouvy, která je neplatná, není restitučním důvodem. Rozsudek odvolacího soudu byl v odvolacím řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007 č. j. 22 Cdo 354/2006-74 a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud přijal jiný právní závěr než soud odvolací a odkázal na svůj rozsudek ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle něhož osoba, jež mohla žádat ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti, jež přešla na stát bez právního důvodu, cestou restitučního předpisu, konkrétně ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva. Podle tohoto rozhodnutí se za převzetí věci bez právního důvodu podle citovaného ustanovení zákona o půdě považuje nejen převzetí věci okupací, ale i vyvlastněním, které nenabylo právní moci. V rozsudku ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 pak Nejvyšší soud judikoval, že převzetí věci na základě neplatného právního úkonu je podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Nato odvolací soud, s odkazem na právní názor dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 13. 3. 2008 č. j. 27 Co 69/2008-82 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
3. Stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy rozhodly na základě úplných skutkových zjištění, ale věc nesprávně právně hodnotily a v důsledku toho i chybně rozhodly. Odvolací soud vydal napadaný rozsudek po předchozím zrušení jeho rozsudku ze dne 25. 8. 2005 č. j. 27 Co 214/2005-55 dovolacím soudem. Při svém rozhodnutí byl soud vázán právním názorem dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007 sp. zn. 22 Cdo 354/2006) a ve svém zdůvodnění na něj také odkázal. Dle tohoto názoru, pokud mohla osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§4 zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání nemovitosti podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 o. s. ř. Stěžovatelé jsou toho názoru, že tento právní názor není možné aplikovat na jejich případ, neboť postup dle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě nemohli z objektivních důvodů uplatnit. Lhůta k zániku práva na vydání nemovitosti dle §13 odst. 4 zákona o půdě uplynula dne 31. ledna 1993, do tohoto data však byli stěžovatelé vedeni v evidenci nemovitostí jako vlastníci a stát (Státní statek Klíčany) se k nim choval jako k vlastníkům, např. nabízel jim v roce 1993 k odprodeji halu postavenou na jejich pozemku. Stěžovatelé mají za to, že se tak oprávněně domnívali, že byla respektována zcela evidentní neplatnost kupní smlouvy z roku 1974, neboť podle této smlouvy se žádné plnění neprovedlo a změna vlastnických vztahů nebyla v žádné evidenci zapsána. S předmětným pozemkem rovněž nakládali jako vlastníci (např. pronájem pozemku) a k jejich výkonu vlastnického práva neměl stát námitek a stát se nechoval jako vlastník. Ke změně zápisu vlastnických vztahů došlo dle stěžovatelů pravděpodobně až v roce 1995 před převodem vlastnického práva restituentům v rámci náhradní restituce. O změně zápisu vlastnických práv nikdo stěžovatele neinformoval a změnu zjistili stěžovatelé až dne 6. března 1996 z identifikace parcel od katastrálního úřadu. Stěžovatelé tak argumentují, že skutečně objektivně nemohli uplatnit postup dle zákona o půdě a použitím nevhodného právního názoru jim bylo ve své podstatně odejmuto právo na soudní ochranu vlastnického práva.
4. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.
5. Krajský soud v Praze má za to, že nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jak tvrdí stěžovatelé, a dále pak ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadaného rozhodnutí. Krajský soud v Praze dále uvedl, že vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí. Krajský soud v Praze také vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
6. Ačkoli Nejvyšší soud nebyl účastníkem řízení, vzhledem k tomu, že Krajský soud v Praze rozhodoval vázán názorem Nejvyššího soudu, vyzval Ústavní soud také Nejvyšší soud, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Nejvyšší soud konstatuje, že stěžovatelé reprodukují argumentaci, kterou již uplatnili v dovolání. Nejvyšší soud zdůraznil, že Ústavní soud není součástí obecného soudnictví, neatrahuje na sebe pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, ledaže by došlo k zřejmému zásahu do ústavněprávně zaručených práv, případně práv chráněných Listinou. Z obsahu ústavní stížnosti však dle Nejvyššího soudu nevyplývá přesvědčivý závěr, v čem došlo ke zkrácení uvedených práv stěžovatelů. Dále pak dodává, že uvedené okolnosti relativizují vůbec přípustnost ústavní stížnosti. Nejvyšší soud k argumentaci stěžovatelů odkazuje na odůvodnění napadaného rozhodnutí a dále odkazuje na argumentaci, proč Nejvyšší soud neshledal otázku předloženou dovolacímu přezkumu za otázku zásadního významu. Nejvyšší soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. Česká republika - Pozemkový fond České republiky se svého postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdal.
8. Stěžovatelé obdrželi vyjádření účastníka řízení i Nejvyššího soudu k odpovědi, ke kterým se však dále nevyjádřili. Právní zástupce stěžovatelů uvedl, že stěžovatelé s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
9. Ústavní soud sám dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něj upustil (ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní stížnost je důvodná.
11. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.
12. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že je nutno z pohledu ústavněprávního stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
13. Meritem ústavní stížnosti je tedy zejména otázka, zda obecné soudy rozhodující ve věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatelů. Konkrétně to znamená, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla jeho žaloba zamítnuta.
14. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nesprávné trvat na závěrech, ke kterým soudy dospěly a které se v prvé řadě a zejména opírají o shora uvedený názor, že se stěžovatel nemůže - podle ustálené judikatury - domáhat určení vlastnictví určovací žalobou, jestliže měl postupovat podle restitučních předpisů.
15. Názor Ústavního soudu v této věci není v nesouladu se stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle kterého žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673), I. ÚS 89/07 ze dne 25. 6. 2009 (N 150/53 SbNU 825), II. ÚS 519/08 ze dne 25. 9. 2008 (N 157/50 SbNU 399), I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209)]. Není totiž možné přehlédnout (nebo potlačovat) skutečnost, že v řešené věci byla situace výrazně jiná. Zejména je nutno zdůraznit, že stěžovatelé v daném případě měli za to, že jsou vlastníky předmětné nemovitosti, o této skutečnosti rovněž svědčila evidence vlastnických práv v katastru nemovitostí (výpis z evidence z 1. 7. 1986 a ze dne 15. 11. 1990) a jako vlastníci se rovněž chovali (např. nájem předmětné nemovitosti). V době běhu lhůty pro uplatnění nároků podle zákona o půdě byli v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku, a tudíž uplatnění restitučního nároku by bylo zcela nesmyslné, neboť základní podmínkou k uplatnění nároku dle zákona o půdě byla ztráta vlastnického práva. Podle údajů z výpisu z katastru nemovitostí z 21. 10. 1996 je na LV č. 29 zápis vlastnictví ke spornému pozemku ve prospěch České republiky - Státního statku Klíčany podle smlouvy o koupi nemovitosti státem ze dne 31. 10. 1974 - PolVZ 111/95. Ve výpisu z katastru nemovitostí ze dne 9. 4. 2003 je pak na LV 10002 sporný pozemek zapsán ve prospěch vlastníka - "Pozemkový fond České republiky, Ve Smečkách 33, Praha 1", podle zákona č. 229/1991 Sb. Z dopisu Katastrálního úřadu Praha-východ ze dne 31. 3. 1998 bylo zjištěno, že dle sdělení katastrálního úřadu nemohla být kupní smlouva uzavřená mezi J. D. (S.) a J. S. vložena do katastru nemovitostí, protože jde o smlouvu z roku 1974, a byla tedy zapsána do katastru jako záznamová listina. Byla předložena jako jeden z nabývacích titulů Státního statku Klíčany k V 6-72/95, tj. v roce 1995, kdy rovněž došlo ke změně zápisu vlastnického práva. Stěžovatelé zjevně nechtěli obcházet restituční zákonodárství, ale legitimním způsobem se domáhali ochrany vlastnického práva, které dříve nepochybně svědčilo jim, resp. otci stěžovatele.
16. Přes tyto skutečnosti odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že žaloba stěžovatele je nedůvodná mj. i proto, že žalobce neuplatnil restituční nárok ke sporným pozemkům, ačkoli v době možnosti uplatnit restituční nárok byli stěžovatelé v katastru nemovitostí evidováni jako vlastníci předmětných nemovitostí. Podle odvolacího soudu tak je prý - s odkazem na judikaturu - vyloučeno, aby se žalobce domáhal určení vlastnictví určovací žalobou, neboť by obcházel restituční předpis. Přehlédnuta nebo potlačena však zůstala právě stěžejní okolnost, na kterou poukázali stěžovatelé v ústavní stížnosti a kterou oprávněně pociťují úkorně, totiž že důvodem neuplatnění jejich nároku v restitučním řízení podle zákona o půdě byla právě ta skutečnost, že byli v katastru nemovitostí evidováni jako vlastníci, stát se k nim jako k vlastníkům choval a nijak nezpochybňoval jejich vlastnické právo; ke změně vlastnického práva v evidenci katastru nemovitostí došlo až po uplynutí lhůty pro uplatnění nároku dle zákona o půdě. Stěžovatel se může cítit být orgány veřejné moci vmanipulován do situace, která nemá řešení; nárokoval-li by nemovitosti podle zákona o půdě, byl by návrh zamítnut s odkazem na to, že je vlastníkem předmětné nemovitosti; poté, co byl zápis v katastru nemovitostí změněn a stěžovatel nadále nebyl evidován jakožto vlastník předmětné nemovitosti, a podal-li následně určovací žalobu, je tato zamítnuta s poukazem na to, že měl postupovat dle restitučních zákonů.
17. Pokud tedy jde o poukaz soudu na nyní konstantní judikaturu týkající se nemožnosti obcházet restituční předpisy pomocí předpisů obecných, je nutno zdůraznit, že nelze tuto judikaturu aplikovat formalisticky striktně bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétní věci.
18. Formalistickým výkladem jednoduchého práva tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.
19. Lze ještě doplnit, že případné legislativní nedůslednosti různého druhu, vzniklé v průběhu delší doby, nota bene zahrnující období totalitního režimu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nelze vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale - ve vztahu ke konkrétní věci - s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
20. Ústavní soud tedy v dané věci stěžovateli v petitu ústavní stížnosti výslovně napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2008 sp. zn. 27 Co 69/2008 zrušil.
21. Pokud jde o rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 11 C 251/2002 jako soudu prvního stupně, ten stěžovatelé zrušit nenavrhovali. Ve smyslu ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, neboť důvody, pro které je zrušen rozsudek odvolacího soudu, jsou stejné i v případě soudu prvního stupně.
22. Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu, vyhověno.