ECLI:CZ:US:2009:2.US.1320.08.1
sp. zn. II. ÚS 1320/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 20. října 2009 sp. zn. II. ÚS 1320/08 ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2008 č. j. 7 Tdo 1397/2007-I, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2007 č. j. 3 To 27/2007-1233, kterým byl stěžovatel v odvolacím řízení uznán vinným z trestného činu podvodu jako spolupachatel a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a oběma obviněným byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené na náhradě škody částku 3 750 000 Kč, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2008 č. j. 7 Tdo 1397/2007-I a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2007 č. j. 3 To 27/2007-1233 ve výroku II. v části týkající se náhrady škody se zrušují.
Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. května 2008 a doplněnou dne 2. června 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 14/2003, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2006 č. j. 52 T 14/2003-1057 byli stěžovatel a další obviněný M. F. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), kterého se dopustili jednáním popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Stěžovatel za to byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozené Real Signum, s. r. o., na náhradě škody částku 13 907 800 Kč.
K odvolání obou obviněných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem napadeným ústavní stížností zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci nově rozhodl tak, že oba obviněné jako spolupachatele uznal vinnými trestným činem podvodu podle §9 odst. 2 a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Stěžovatele za to odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozené Real Signum, s. r. o., na náhradě škody částku 3 750 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání. Stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 6. března 2008 č. j. 7 Tdo 1397/2007-I tak, že podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházející rozsudek Vrchního soudu v Olomouci projednávanou ústavní stížností.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že neprovedl podrobný právní rozbor zásadní otázky občanskoprávního charakteru - neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. dubna 2000. Přehlédl tak, že stěžovatel byl odsouzen pro dokonaný trestný čin podvodu, ačkoli s ohledem na absolutní neplatnost této kupní smlouvy takovou právní kvalifikaci nelze použít. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na občanskoprávní řízení, v němž bylo nepravomocně určeno, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví původního vlastníka (firmy MÖBA, spol. s r. o.), neboť kupní smlouva ze dne 17. dubna 2000 je absolutně neplatným právním úkonem. V tomto světle se stěžovateli jeví právní hodnocení jeho trestní odpovědnosti jako zcela nesprávné. Nemohlo se jednat o trestný čin podvodu, nýbrž v krajním případě o trestný čin poškozování cizích práv bez způsobení jakékoli škody. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím odepřel poskytnout právní ochranu v dovolacím řízení v důsledku ústavně nekonformní interpretace ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a porušil tak článek 36 odst. 1 Listiny.
Ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku odvolacího soudu stěžovatel namítá, že vrchní soud sice přisvědčil jeho námitce o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. dubna 2000, dospěl však k nesprávnému a nelogickému závěru, že navazujícím, a tudíž také neplatným, souhlasným prohlášením a smlouvou o postoupení pohledávky došlo k zániku pohledávky i k zániku zástavních práv váznoucích na předmětných nemovitostech. Má za to, že společnost Real Signum, s. r. o., je stále věřitelem společnosti Medag, spol. s r. o., a její pohledávka je stále zajištěna zástavním právem na nemovitostech ve vlastnictví firmy MÖBA, spol. s r. o. Dospívá tak k závěru, že společnosti Real Signum, s. r. o., žádná škoda nevznikla. Upozorňuje na to, že celou obhajobu zaměřil na okolnost neplatnosti kupní smlouvy a nezabýval se případnými trestněprávními důsledky svého jednání, pokud šlo o smlouvu o postoupení pohledávky a o souhlasné prohlášení a s nimi související zánik pohledávky a zánik zástavních práv. Až do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu tak neměl možnost se vyjádřit k právnímu závěru vrchního soudu o zániku pohledávky a zástavních práv a ke škodě, kterou měl svým trestním jednáním způsobit. Toto pochybení nenapravil ani dovolací soud, čímž se z něho stala "další řádná odvolací instance" ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud a Vrchní soud v Olomouci.
Nejvyšší soud ve svém podrobném vyjádření připomněl, že dovolání neodmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., ale námitkami stěžovatele se zabýval. Dle jeho přesvědčení tvrzení stěžovatele, že dovolací soud pouze obecně přezkoumal jeho dovolací námitky a nevyvrátil je, svědčí o tom, že neposkytnutí právní ochrany ze strany Nejvyššího soudu a porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel v podstatě spojuje s tím, že v řízení o dovolání neměl úspěch. Poukázal na konkrétní skutková zjištění, která stěžovatel dovoláním nenapadl, z nichž soudy vyvodily odpovídající právní závěry. K námitkám, že se nevypořádal s otázkou způsobené škody, odkázal na příslušnou část odůvodnění svého usnesení, v níž se touto otázkou zabýval a z níž vyplývá, že v žádném případě nepřehlédl, že stěžovatel byl odsouzen za dokonaný trestný čin. Námitky stěžovatele o absenci úmyslu získat nemovitosti zpět do vlastnictví společnosti MÖBA, spol. s r. o., uplatněné v souvislosti s názorem vrchního soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, označil za rozporné se způsobem jeho jednání směřujícím k navrácení vlastnických vztahů do původního stavu a k zániku pohledávky. Nejvyšší soud upozornil na to, že stěžovatel vůbec nerozlišuje občanskoprávní a trestněprávní důsledky svého jednání. Připomněl, že v případech podvodů, páchaných za využití padělaných smluv a listin, je již z povahy věci zřejmé, že se nemůže jednat o platné právní úkony, pachatelé podvodů ale při vědomí této skutečnosti záměrně vydávají takové listiny za pravé, protože právě to jim umožňuje dosáhnout cíle sledovaného podvodným jednáním. Proto také řešení otázky platnosti či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. dubna 2000 nemohlo ve věci znamenat "bez předchozího varování" změnu právního posouzení o l80°, jak namítá stěžovatel, neboť podstata věci spočívá v trestněprávních důsledcích jeho jednání, a nikoli v platnosti či neplatnosti kupní smlouvy. V závěru vyjádření Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se s většinou námitek stěžovatele vypořádal. Nad tento rámec upozornil na spekulativnost argumentace stěžovatele a v tomto směru poukázal na jednoznačné skutkové závěry, které stěžovatel nenapadá. Stěžovatelův poukaz na neplatnost učiněných právních úkonů neshledal relevantním, neboť v případě podvodné trestné činnosti lze prakticky vždy dovodit absolutní neplatnost právních úkonů, které jsou prostředkem k dosažení obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, příp. odmítnuta.
Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Vrchní státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Požádalo však o doručení rozhodnutí ve věci.
V podrobné replice na podaná vyjádření stěžovatel setrval na své argumentaci, uplatněné v ústavní stížnosti. Vyjádření vrchního soudu označil za formální, stručné a nijak nezpochybňující oprávněnost ústavní stížnosti. Stejně tak i vyjádření dovolacího soudu dle něj postrádá právní argumentaci. Znovu zopakoval, že objektivně nedošlo ke zmenšení majetku společnosti Real Signum, s. r. o., a od této rozhodující skutečnosti se mělo odvíjet i trestněprávní posouzení jeho jednání. Má za to, že společnost Real Signum, s. r. o., má stále svoji pohledávku za společností Medag, spol. s r. o., tato pohledávka je stále zajištěna zástavním právem, a to s ohledem na absolutní neplatnost právního úkonu. Upozorňuje na to, že poškozená může svou pohledávku vymoct dvakrát, jednou z titulu náhrady škody a podruhé z titulu obligačního vztahu jako platnou a existující pohledávku. Společnosti Real Signum, s. r. o., se tak na základě rozhodnutí soudu o náhradě škody dostane duplicitního plnění, a bezdůvodně se tak obohatí.
Ústavní soud připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek napadajících především právní závěry odvolacího soudu, které dle tvrzení stěžovatele neodpovídají závěrům skutkovým. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že s ohledem na absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 17. dubna 2000 a všech navazujících právních úkonů nemohlo dojít k zániku pohledávky, zástavních práv ani ke vzniku škody, jak je mu kladeno za vinu.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, v řízení byly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci a provedené důkazy v duchu zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. byly poté řádně vyhodnoceny. Odvolací soud shledal sice určité pochybení nalézacího soudu, spočívající v nepřesné formulaci skutkové věty, nešlo však o nesprávnost, kterou by nebylo možno v rámci odvolacího řízení odstranit, aniž by bylo nutno cokoli měnit na skutkových závěrech nalézacího soudu. Stěžovatel ostatně učiněná skutková zjištění ani nezpochybňuje.
Dle těchto skutkových zjištění, jež jsou obsažena ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, a dle dalších prokázaných okolností, jež samotnému trestnímu jednání stěžovatele předcházely (a vůči nimž stěžovatel také žádné námitky nevznáší), stěžovatel pro svoji společnost Medag, spol. s r. o., ve které byl jediným jednatelem a společníkem, zajistil od Komerční banky, a. s., úvěry v celkové výši 8 250 000 Kč. K získání těchto úvěrů využil jejich zajištění zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví společnosti MÖBA, spol. s r. o., kde byl také jediným jednatelem, ale pouze čtvrtinovým podílníkem, přičemž majetek zastavil bez vědomí zahraničního většinového podílníka. Takto zajištěné úvěry řádně nesplácel, a proto banka v souladu se zástavními smlouvami postoupila svou pohledávku vůči firmě Medag, spol. s r. o., společnosti Real Signum, s. r. o., za úplatu 3 750 000 Kč. Tato společnost tak vstoupila do všech práv a povinností namísto původního věřitele. Na základě kupní smlouvy ze dne 17. dubna 2000 došlo k zápisu společnosti Real Signum, s. r. o., jako vlastníka předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí. Stěžovatel v úmyslu dosáhnout nejen opětovného zápisu vlastnictví společnosti MÖBA, spol. s r. o., k předmětným nemovitostem, ale především dosáhnout zániku pohledávky společnosti Real Signum, s. r. o., a zániku zástavních práv, ve spolupráci se spoluobviněným F. a další neztotožněnou osobou, vydávající se za jednatele společnosti Real Signum, s. r. o., Ing. Buriana, vyhotovil falešné doklady opatřené padělanými podpisy Ing. Buriana (uvedené ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu). Na základě nich skutečně dosáhl mj. zániku pohledávky, kterou Real Signum, s. r. o., nabyla řádnou smlouvou od Komerční banky, a. s.
Odvolací soud sice na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil uzavřenou kupní smlouvu ze dne 17. dubna 2000 jako neplatnou, tuto okolnost však shledal významnou toliko pro posouzení následků podvodného jednání (v důsledku této neplatnosti nemohl obstát závěr soudu prvního stupně o způsobené škodě ve výši 13 907 800 Kč, představující hodnotu předmětných nemovitostí). Naopak ze skutkových zjištění vyvodil úmysl stěžovatele dosáhnout nejen samotné restituce vlastnických vztahů (což by samo o sobě finanční situaci společnosti stěžovatele neřešilo), ale především zániku pohledávky a zástavních práv, což se mu způsobem popsaným ve výroku rozsudku podařilo. Tím firmě Real Signum, s. r. o., způsobil škodu nejméně ve výši rovnající se ceně, za kterou pohledávku od Komerční banky, a. s., koupila, tj. částce 3 750 000 Kč. Nově stanovená výše způsobené škody pak měla vliv na právní kvalifikaci trestného jednání (pro stěžovatele příznivější).
V postupu odvolacího soudu a jeho konečných skutkových a právních závěrech o vině a trestu neshledal Ústavní soud žádnou libovůli či extrémnost, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu. Ústavní soud sice nepřehlédl, že skutková věta výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je sestavena velmi komplikovaně a s chybami, obsahuje však úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Lze tedy uzavřít, že v případě jednání stěžovatele byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavě právně kvalifikován. V tomto směru je možno odkázat na podrobně rozvedené hodnotící úvahy odvolacího soudu, které jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku.
Ke konkrétním námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je třeba uvést, že tyto byly již součástí obhajoby stěžovatele v trestním řízení a soudy odvolací a dovolací se jimi velmi podrobně zabývaly. Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele řešil věcně, se s dovolacími námitkami, včetně tvrzení dopadů neplatnosti kupní smlouvy na trestní odpovědnost stěžovatele, dostatečně vypořádal. Nelze mu proto vyčítat, že neprovedl tak podrobný rozbor neplatnosti kupní smlouvy, jak si představuje stěžovatel. Tuto problematiku ostatně velmi důkladně rozebral již soud odvolací, který dal stěžovateli za pravdu v tom, že smlouva je absolutně neplatná. Současně však dospěl k závěru (s nímž se dovolací soud ztotožnil), že otázka neplatnosti kupní smlouvy a navazujících právních úkonů není v daném případě z hlediska rozhodnutí o vině stěžovatele podstatná.
Tomuto závěru obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. V případě pachatelů podvodné trestné činnosti, páchané za využití padělaných listin, je typickým průvodním jevem, že se jí dopouštějí různými právními úkony, které jsou absolutně neplatné. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, je-li základní pohnutkou pachatele k spáchání trestné činnosti dosažení obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku, k čemuž právě takovéto právní úkony jsou prostředkem, dopustí se trestného činu podvodu a způsobí škodu odpovídající zmenšení majetku poškozeného. V projednávané věci sledovaného zániku pohledávky je touto škodou minimálně finanční částka, za kterou společnost Real Signum, s. r. o., předmětnou pohledávku nabyla řádnou smlouvou o postoupení pohledávky od Komerční banky, a. s.
Otázka platnosti právního úkonu by měla význam a musela by být řešena v případě, pokud by to mělo vliv na naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu (např. u trestných činů dle §247 tr. zák. nebo §249a tr. zák.). Není tedy podstatné, zda lze zpětně dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí ani zda lze dodatečně zvrátit stav navozený trestnou činností. Podstatné je, že to nemůže stěžovatele zbavit trestní odpovědnosti ze spáchání skutku, který naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovatelovým námitkám, v nichž nerozlišuje občanskoprávní a trestněprávní důsledky svého jednání, opakovaně poukazuje na "současný právní stav" a z něho vyvozuje nemožnost vzniku škody, a právní stav navozený podvodnými právními úkony směřujícími k zániku pohledávky a jeho důsledky přehlíží. Stěžovatel, namísto aby vzniklou situaci řešil cestou občanskoprávní, spolu s dalšími dvěma pachateli vyhotovil řadu falešných dokladů, o nichž musel vědět, že jsou jako právní úkony neplatné. Na jejich základě pak dosáhl mj. zániku pohledávky, kterou poškozená nabyla řádnou smlouvou od Komerční banky, a. s. Právě ve výši úplaty zaplacené bance za získání pohledávky způsobil poškozené společnosti škodu.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že dovolací soud se nevypořádal se zásadní otázkou, zda svým jednáním stěžovatel spáchal dokonaný trestný čin či zda jde pouze o pokus. Nejvyšší soud jasně uzavřel, že stěžovatel svým trestným jednáním vytvořil stav způsobující zánik pohledávky jako hodnoty vyjádřitelné v penězích, a způsobil tedy škodu minimálně ve výši úplaty za získání (postoupení) pohledávky (viz str. 7 napadeného usnesení). Pokud se poté hypoteticky vyjádřil i k důsledkům vzniklým v případě, že by jednání stěžovatele bylo kvalifikováno jako pokus, činil tak pouze k námitce stěžovatele; z odůvodnění příslušné části jeho usnesení nevyplývá, že by tím hodlal zpochybnit jeho odsouzení za dokonaný trestný čin.
Pokud stěžovatel namítá, že celou obhajobu zaměřil na otázku neplatnosti kupní smlouvy a až do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu nedostal příležitost vyjádřit se k novému právnímu názoru o důsledcích navazujících, tudíž také neplatných, právních úkonů, ani tato jeho námitka nemůže věc posunout do ústavní roviny. Stěžovatel musel při volbě své obhajoby předpokládat, že se soud bude zabývat podstatou věci, tj. případnými trestněprávními důsledky jeho konkrétního jednání, spočívajícího především ve vyhotovení fingovaných listin s padělanými podpisy, předložených příslušnému katastrálnímu úřadu s úmyslem dosáhnout nejen restituce vlastnických práv, ale především zániku pohledávky a zástavních práv. V tomto směru se jeví jeho námitka o nemožnosti vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu jako nepřípadná.
Ústavní soud tak neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím obecných soudů v otázce viny a trestu proto jako nedůvodnou zamítl (§82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) .
Pokud jde o výroky o vině a trestu, lze dodat, že v českém právním řádu není definována škoda. Pojem "škoda" či "ke škodě" cizího majetku je nutno interpretovat v kontextu příslušného právního předpisu či právního odvětví. V trestním právu, resp. v ustanovení §250 tr. zák. se jedná o škodu nazíranou z pohledu úmyslu pachatele trestného činu, tj. ve vazbě na subjektivní stránku. Jinak řečeno, jde o to, že pokud by se pachateli povedlo někoho uvést v omyl, z jeho subjektivního pohledu by škoda měla vzniknout. Občanské právo vychází naopak z objektivního pojetí škody a z ustálené doktrinární definice škody jako majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, civilistické pojetí škody je proto objektivní, hmatatelné a vyčíslitelné. Byly-li by stěžovatelovy úvahy o civilistickém pojetí škody i ve vztahu k ustanovení §250 tr. zák. dovedeny ad absurdum, nebylo by možné nikdy naplnit skutkovou podstatu podvodu, šlo-li by o podvodný převod či dispozici s věcí nemovitou či movitou, neboť z občanskoprávního hlediska by šlo vždy o absolutně neplatné právní úkony.
Shora uvedená úvaha je východiskem pro odlišnost posuzování viny a trestu na jedné a náhrady škody v adhezním řízení na druhé straně. Právě v souvislosti s rozhodováním odvolacího soudu o náhradě majetkové škody podle ustanovení §228 a násl. trestního řádu totiž Ústavní soud zjistil pochybení, překračující meze ústavnosti.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na současný stav a vyslovuje přesvědčení, že pokud poškozené žádná škoda nevznikla, nemohlo být rozhodnuto o její náhradě. Poukazuje i na nebezpečí duplicitního plnění, kterého se může poškozené dostat.
Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl nárok poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem včas a řádně uplatněn, tzn. že výrok o náhradě škody dle §228 a násl. tr. ř. může být učiněn jen na podkladě návrhu poškozeného, který je v souladu s ustanovením §43 odst. 3 tr. ř. Soud nikdy nerozhoduje z úřední povinnosti (jde o výjimku ze zásady oficiality), v tomto směru je vázán návrhem poškozeného. Nárok na náhradu škody způsobené trestným činem má totiž soukromoprávní povahu a ani v občanskoprávním řízení o něm nemůže být rozhodováno bez jeho řádného uplatnění u soudu. Z návrhu na náhradu škody musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok uplatňuje (srov. §43 odst. 3 poslední větu tr. ř.).
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, poškozená Real Signum, s. r. o., prostřednictvím svého zástupce u hlavního líčení, konaného dne 4. 5. 2005, navrhla, aby jí vůči oběma obžalovaným byl přiznán nárok na náhradu škody v celkové výši 13 mil. Kč, která představuje cenu předmětných nemovitostí určenou znaleckým posudkem. Stejný návrh poškozená zopakovala v rámci své závěrečné řeči při hlavním líčení dne 19. 7. 2006. Soud prvního stupně o jejím návrhu v rámci odsuzujícího rozsudku rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obžalovaných zaplatit poškozené rukou společnou a nerozdílnou na náhradě škody 13 907 800 Kč. I když výrok o náhradě škody v podstatě není odůvodněn (není ani zdůvodněno, z jakého důvodu byla přiznána vyšší částka, než jaká byla poškozenou v adhezním řízení požadována), ze skutkové věty výroku rozsudku lze dovodit, že tato přiznaná částka představuje hodnotu nemovitostí, vůči nimž měli obžalovaní fingovanými listinami s padělanými podpisy dosáhnout změny vlastnických vztahů.
Jak dále vyplývá z obsahu spisového materiálu, odvolací soud, který zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a sám nově rozhodl, přiznal poškozené na základě uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 13 000 000 Kč (představující hodnotu předmětných nemovitostí) částku 3 750 000 Kč, která dle skutkové věty výroku rozsudku představuje úplatu, za niž obchodní firma Real Signum, s. r. o., získala od Komerční banky, a. s., pohledávky vůči společnosti Medag, spol. s r. o., které následně trestným jednáním obžalovaných pozbyla. Takový nárok co do důvodu však poškozená v adhezním řízení neuplatnila, když výslovně požadovala na náhradě škody částku, představující hodnotu předmětných nemovitostí, ohledně nichž dosáhli obžalovaní změny vlastnických vztahů. Pokud tedy vrchní soud o náhradě škody rozhodl způsobem uvedeným v příslušném výroku, dle názoru Ústavního soudu tak učinil nad požadovaný návrh poškozené, a jednal tedy svévolně.
Ústavní soud nemůže zaujmout žádné stanovisko k úvahám, jež odvolací soud k takovému postupu vedly, neboť v tomto směru není rozhodnutí o náhradě škody odůvodněno. Pouze je konstatováno, že vzhledem k tomu, že došlo ke změně výše způsobené škody, změnil vrchní soud výrok o náhradě škody tak, že zavázal oba obžalované, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené Real Signum, s. r. o., škodu ve výši 3 750 000 Kč. Takové odůvodnění není s ohledem na konkrétní okolnosti případu dostatečné.
Ústavní soud připomíná, že i výrok o náhradě škody je soud povinen náležitě odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění výroku o náhradě škody se soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši a o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu §228 odst. 1 věty za středníkem tr. ř. (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl II., 5. vydání, 2005. str. 1782 a násl.).
Shora popsaným zákonným hlediskům však odůvodnění přiznané náhrady škody nevyhovuje a rozhodnutí vrchního soudu je v tomto směru nepřezkoumatelné. Uvedené pochybení nenapravil ani dovolací soud, který v usnesení, jímž shledal dovolání stěžovatele zjevně neopodstatněným, pouze konstatoval, že bylo správně rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti k náhradě škody, a v této souvislosti se zabýval pouze možnostmi uplatnění pohledávky poškozené.
Dosavadní trestní řízení tak nedává dostatečný podklad pro závěr o tom, že škoda vznikla, a případně o její výši (což stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje). Nebyly tak splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady škody v adhezním řízení.
Postupem vrchního soudu při rozhodování o náhradě škody a postupem dovolacího soudu při přezkoumání tohoto výroku tak bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo než napadená rozhodnutí v této části zrušit [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a to i ve vztahu ke spoluodsouzenému M. F. (s ohledem na pravidlo beneficium cohaesionis dle §261 tr. ř.). Vytknutá pochybení, pokud jde o výrok o náhradě škody, se totiž týkají i tohoto spoluodsouzeného, který byl se stěžovatelem zavázán k náhradě škody rukou společnou a nerozdílnou.