ECLI:CZ:US:2009:2.US.1816.08.1
sp. zn. II. ÚS 1816/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 24. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 1816/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. Č. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2008 ve věci sp. zn. 9 Cmo 380/2007, kterým byl změněn rozsudek krajského soudu tak, že byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Krajskému soudu v Brně na zaplacení částky představující odměnu a náhradu hotových výdajů konkursního správce.
Výrok
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2008 č. j. 9 Cmo 380/2007-66 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem brojí proti shora uvedenému rozsudku, kterým mělo být porušeno jeho právo garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
Rubrikovaným rozsudkem vrchního soudu byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2007 ve věci sp. zn. 55 Cm 74/2005 tak, že se zamítá stěžovatelova žaloba směřující proti České republice - Krajskému soudu v Brně na zaplacení částky 15 000 Kč, jež představovala odměnu a náhradu hotových výdajů konkursního správce.
Stěžovatel považuje napadený rozsudek za prakticky nepřezkoumatelný, neboť zamítnutí žaloby je odůvodněno pouze dvěma větami.
Shodně jako obecné soudy v projednávané věci má stěžovatel za to, že nelze-li odměnu a náhradu hotových výdajů správce konkursní podstaty uhradit z majetku konkursní podstaty ani ze zálohy na náklady konkursu, musí ji uhradit stát z rozpočtových prostředků soudu, u kterého konkursní řízení probíhá. Stěžovatel však již nesdílí názor vrchního soudu, že se nároku na vyplacení této odměny nemůže konkursní správce domáhat samostatnou žalobou.
Jestliže Krajský soud v Brně odmítá stěžovateli vyplatit ze svých rozpočtových prostředků odměnu za výkon funkce správce konkursní podstaty, o jejíž výši bylo navíc již pravomocně rozhodnuto, dochází tak dle stěžovatele k porušení jeho základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku.
Stěžovatel zdůrazňuje, že usnesení krajského soudu ze dne 18. 12. 2003 ve věci sp. zn. 45 K 83/99 není ve vztahu k jeho odměně exekučním titulem, neboť v něm není označena povinná osoba. Stěžovatel se proto domnívá, že jím použitá žaloba na plnění byla důvodná.
Vrchní soud v Olomouci s primárním odkazem na odůvodnění svého rozsudku ve vyjádření účastníka uvedl, že odvolací soud nezpochybnil stěžovatelův nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů dle §8 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2004, stejně jako nezpochybnil, že je nutno při absenci výslovné právní úpravy odměnu a náhradu hotových výdajů správce konkursní podstaty při nedostatku majetku konkursní podstaty uhradit z rozpočtových prostředků soudu, u kterého konkursní řízení probíhá. Jak ale dle vrchního soudu vyplývá z §8 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, o těchto nárocích rozhoduje konkursní soud zpravidla v usnesení, jímž se konkurs zrušuje, tedy v konkursním řízení. Odvolací soud má z tohoto důvodu za to, že se stěžovatel (jako bývalý správce konkursní podstaty) nemohl domáhat samostatnou žalobou na uložení povinnosti peněžitého plnění vůči České republice - příslušnému krajskému soudu. Vrchní soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Krajský soud v Brně, jakožto žalovaný v řízení před obecnými soudy, ve vyjádření vedlejšího účastníka plně odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 2. 11. 2006 a na své odvolání proti meritornímu rozhodnutí prvoinstančního soudu ze dne 2. 11. 2007.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním, Ústavní soud nepřezkoumával pouze důvodnost stěžovatelových námitek, nýbrž posuzoval napadené rozhodnutí vrchního soudu ve smyslu práva na spravedlivý proces a přezkoumal řízení před dotčeným soudem jako celek.
Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda vrchní soud aplikoval a interpretoval příslušné právní normy práva podústavního způsobem, jenž neporušuje stěžovatelova ústavně chráněná základní práva. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že Vrchní soud v Olomouci přikročil k takovému výkladu rozhodných právních norem, jenž odporuje principům (kautelám) identifikovaným v předchozí judikatuře Ústavního soudu. Současně Ústavní soud zjistil, že odvolací řízení proběhlo způsobem prima facie porušujícím stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), respektive čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem krajského soudu ve věci sp. zn. 55 Cm 74/2005 byla Krajskému soudu v Brně uložena povinnost zaplatit stěžovateli jako správci konkursní podstaty částku 15 000 Kč, představující odměnu správce konkursní podstaty. Nalézací soud přitom vycházel ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) (v němž Ústavní soud předestřel nutnost hradit v podobných případech náhradu hotových výdajů a odměnu správců konkursních podstat z rozpočtových prostředků státu) a současně neshledal relevantní námitku žalovaného, že měl stěžovatel odvoláním napadnout usnesení, kterým byla v konkursním řízení schválena jeho odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 15 000 Kč. Soud první instance totiž vycházel z toho, že skutečnost, proti které by měl stěžovatel hypoteticky brojit, nebyla obsažena ve výroku usnesení č. j. 45 K 83/99-191, nýbrž toliko v jeho odůvodnění. Stěžovatelovo odvolání by tak bylo zjevně nepřípustné ve smyslu ustanovení §202 odst. 3 občanského soudního řádu (viz č. l. 44).
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal žalovaný odvolání, ve kterém (viz č. l. 46) mj. zopakoval své tvrzení, že "pokud tedy žalobce nesouhlasil s rozhodnutím soudu, pokud jde o úhradu jeho odměny za činnost správce konkursní podstaty, měl usnesení ze dne 18. 12. 2003 č. j. 45 K 83/99-191 napadnout řádným opravným prostředkem (odvoláním). Žalobce však tímto způsobem nepostupoval. A to přesto, že v době vydání usnesení č. j. 45 K 83/99-191 byl již publikován a veřejně znám výše citovaný nález Ústavního soudu.".
V následném vyjádření k odvolání žalovaného stěžovatel připomněl, že odvolávat se proti usnesení krajského soudu č. j. 45 K 83/99-191 by mělo v kontextu ustanovení §202 odst. 3 občanského soudního řádu smysl pouze tehdy, bylo-li by tvrzení soudu o neuspokojení odměny správce pro nedostatek finančních prostředků (tvořících konkursní podstatu) pojato do výroku předmětného usnesení.
S tímto zjevně relevantním stěžovatelovým argumentem, na jehož základech bylo vystavěno ratio decidendi rozsudku nalézacího soudu, se vrchní soud vůbec nevypořádal a své měnící rozhodnutí odůvodnil toliko závěrem, že "o nárocích konkursního správce rozhoduje konkursní soud, a to zpravidla v usnesení, kterým se konkurs zrušuje, tedy v konkursním řízení. Žalobce, jako bývalý správce konkursní podstaty, se proto nároku podle §8 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání nemůže domáhat samostatnou žalobou (na uložení povinnosti peněžitého plnění) vůči České republice - příslušnému krajskému soudu. Skutečnost, že konkursní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým rozhodl o stanovení výše odměny, vyslovil, že odměna správce konkursní podstaty nebude uspokojena, přitom na tomto závěru nemůže nic změnit.".
Napadený rozsudek vrchního soudu je proto dle mínění Ústavního soudu de facto nepřezkoumatelný, neboť (pravděpodobně zcela intencionálně) nedává odpověď na - svou povahou zcela klíčovou - otázku, zda se stěžovatel mohl v konkursním řízení domoci vyplacení své nárokované odměny správce konkursní podstaty. Vědomě tak vrchní soud "petrifikuje" protiústavní stav, kdy se stěžovateli nedostává finančního protiplnění za jeho odvedenou práci.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je navíc patrné porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť tvrzení jedné strany je do něj nekriticky přejato, zatímco relevantní protiargument zde není relevantně vůbec reflektován. V důsledku tohoto postupu odvolacího soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo garantované v ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, stejně jako v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Sumarizací lakonických závěrů odvolacího soudu je tedy možno konstatovat, že dle Vrchního soudu v Olomouci nebylo možné v daném občanskoprávním řízení přiznat stěžovateli požadované finanční plnění, neboť se jej měl domáhat v rámci řízení konkursního. V konkursním řízení se však dle názoru stěžovatele a ostatně i soudu nalézacího tohoto plnění domoci nemohl, neboť skutečnost, že náhrada jeho hotových výdajů a odměna nebude moci být uspokojena v rámci konkursního řízení, nebyla uvedena - na rozdíl od právní věci projednávané Vrchním soudem v Praze ve věci sp. zn. 1 Ko 257/2001 - ve výroku usnesení, nýbrž byla zmíněna toliko v jeho odůvodnění. Důsledkem napadeného rozhodnutí je tedy situace, kterou označil Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/01 za protiústavní a kterou ústavně konformním způsobem reflektoval Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ve věci sp. zn. 1 Ko 257/2001. Skutečnost, že Vrchní soud v Praze na rozdíl od projednávané věci rozhodl v rámci řízení konkursního, není přitom dle názoru Ústavního soudu jakkoli podstatná, neboť primárním cílem daného soudního řízení měla být ochrana stěžovatelových práv (nároků), respektive odstranění zjevně protiústavního stavu, kdy se stěžovateli nedostává náležité odměny za jeho provedenou práci (navíc v kontextu heteronomní povahy funkce konkursního správce). Staví-li proto Vrchní soud v Olomouci své rozhodnutí pouze na závěru, že odměna správce konkursní podstaty může být vyplacena jen v řízení konkursním, je nutno považovat tento závěr v kontextu projednávané věci za přehnaně formalistický a v důsledku toho porušující základní práva stěžovatele. Napadeným rozhodnutím tedy odvolací soud neochránil stěžovatelova základní práva, čímž porušil ustanovení čl. 90 Ústavy.
Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že dle usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 424/2005 se usnesení, jímž byla schválena konečná zpráva o zpeněžení majetku konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, nevykonává.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu a čl. 90 Ústavy ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek vrchního soudu ze dne 17. 4. 2008 č. j. 9 Cmo 380/2007-66 zrušil.