ECLI:CZ:US:2009:2.US.2740.08.1
sp. zn. II. ÚS 2740/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 20. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2740/08 ve věci ústavní stížnosti F. Š. proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. února 2008 sp. zn. 17 Nc 2/2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2008 sp. zn. 10 Co 456/2008, jimiž byla vzhledem zastavení exekuce z důvodu úmrtí povinné, jež podle výsledku dědického řízení nezanechala žádný majetek, uložena povinnost stěžovateli coby oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Výrok
Usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. února 2008 sp. zn. 17 Nc 2/2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2008 sp. zn. 10 Co 456/2008 se ruší.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 5. listopadu 2008, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení obecných soudů uvedených v záhlaví, neboť se jimi cítí být dotčen na ústavně zaručených právech garantovaných čl. 4 a 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 17 Nc 2/2005 a z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno následující:
Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. února 2008 sp. zn 17 Nc 2/2005 bylo dle §104 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o zastavení exekuce, neboť povinná zemřela a dle výsledku dědického řízení nezanechala žádný majetek. Soud zároveň uložil oprávněnému, stěžovateli v řízení před Ústavním soudem, povinnost zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7 374 Kč.
Stěžovatel se proti výroku o úhradě nákladů exekuce odvolal. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. srpna 2008 sp. zn. 10 Co 456/2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že v řízení by neměla nastat situace, která by vedla k závěru, že exekutorovi, jenž v řízení prováděl příslušné úkony s ohledem na soudní pověření provést exekuci na majetek povinné, nelze přiznat náhradu nákladů exekuce. Náklady exekuce musí tedy hradit buď povinný, a není-li to možné, musí být rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému. Nastane-li procesní situace, že povinný v průběhu exekučního řízení zemře a pro nemajetnost nedojde k přechodu jeho dluhů na dědice, je tato skutečnost důvodem pro zastavení exekuce. Zastavení sice z procesního hlediska oprávněný nezavinil, důsledky vzniklé z této situace se nemohou dotýkat soudního exekutora, jemuž právo na náhradu nákladů exekuce vzniklo. Povinnost nahradit náklady exekuce proto soud uložil stěžovateli v pozici oprávněného.
Proti tomuto závěru brojí stěžovatel v podané ústavní stížnosti. Považuje napadená rozhodnutí soudů za rozporná se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545), nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 ze dne 8. 8. 2005 (N 152/38 SbNU 215). Tvrdí dále, že exekutor vyčíslil náklady exekuce částkou 7 374 Kč. Soud však zjistil, že exekutor vymohl na nákladech řízení částku 361 Kč, a uložil tak stěžovateli uhradit částku o 361 Kč vyšší, než činily vyčíslené náklady na celé exekuční řízení. Stěžovatel dále připomíná, že v tomtéž období vydal stejný soud prvního stupně usnesení sp. zn. 1 Nc 336/2005, jímž rozhodl mezi týmiž účastníky jako v posuzované věci o zastavení jiného exekučního řízení na majetek téže povinné zesnulé R. M. tak, že exekuční řízení zastavil a soudnímu exekutorovi právo na úhradu nákladů exekuce nepřiznal. Toto rozhodnutí téhož soudu mezi stejnými účastníky vydané za stejných podmínek stěžovatel považuje za plně souladné s právem. Rozdílné posouzení soudu v těchto dvou případech představuje pro stěžovatele právní nejistotu.
Stěžovatel dále zmiňuje i porušení jeho práv v trestním řízení vedeném proti němu.
Okresní soud v Bruntále zaslal na výzvu Ústavního soudu vyjádření k ústavní stížnosti. V něm uvedl, že stěžovatel si musel být vědom rizik vyplývajících ze skutečnosti, že pohledávky v regionu Bruntál s vysokou nezaměstnaností a nízkou kupní silou obyvatelstva budou ve většině případů nevymahatelné. To, že povinná v průběhu řízení zemřela, aniž zanechala jakýkoliv majetek, soudy ovlivnit nemohly. Podle názoru soudu nelze náklady spojené s vymáháním výše specifikovaných pohledávek přenášet na soudního exekutora s poukazem na to, že je porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek. Soud je přesvědčen o tom, že předpokládaný zisk stěžovatele v rámci jeho podnikatelských aktivit není právě tím majetkem, který je garantován Listinou základních práv a svobod.
Odvolací soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
V souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.
Problematikou náhrady nákladů soudního exekutora v exekučním řízení, které bylo zastaveno pro nedostatek majetku povinného, se zabývá výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Z něj vyplývá, že v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného nemůže být jediným důvodem pro uložení povinnosti nahradit náklady soudního exekutora oprávněnému nemajetnost nebo ztráta procesní způsobilosti povinného. Uložení této povinnosti oprávněnému je vázáno na výskyt okolnosti zavinění při zastavení exekuce. Odvolací soud však v posuzované věci výslovně uvádí, že zavinění nebylo na straně oprávněného shledáno.
Druhý senát Ústavního soudu je vázán citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu, na které pro stručnost odkazuje. Podstatné části jeho odůvodnění jsou citovány níže:
"Plénum Ústavního soudu považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06 (nepublikováno). Zde Ústavní soud vyložil, že ustanovení §87 až 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu) a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§44 odst. 6 písm. d), §87 odst. 1 a 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu).
Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o. s. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o. s. ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §89 exekučního řádu ... Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného.".
Pro úplnost dodává Ústavní soud odkaz na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1673/07 a sp. zn. III. ÚS 2357/07 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), která se zabývají situací, kdy povinný po nařízení exekuce zemřel a řízení o dědictví bylo zastaveno pro nedostatek majetku. I v takovém případě se uplatní výklad relevantních ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jak je uveden výše v rámci citace.
Ohledně námitek směřovaným do trestního řízení vedeného proti stěžovateli Ústavní soud konstatuje, že je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti. Ten v posuzované věci směřuje toliko proti usnesením obecných soudů uvedeným v záhlaví. Ústavní soud se proto argumentací napadající průběh trestního řízení nemohl zabývat.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. února 2008 sp. zn. 17 Nc 2/2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2008 sp. zn. 10 Co 456/2008 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.