ECLI:CZ:US:2009:4.US.1835.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1835/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 15. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08 ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008 č. j. 62 Co 532/2007-50, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby proti Pozemkovému fondu České republiky o vydání náhradního pozemku za původní pozemek, který jí nebylo možné vydat podle §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008 č. j. 62 Co 532/2007-50 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 7. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 2006 č. j. 19 C 291/2005-19 ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2007 č. j. 19 C 291/2005-36 a doplňujícího rozsudku ze dne 22. 8. 2007 č. j. 19 C 291/2005-39 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti Pozemkovému fondu České republiky (dále též jen "Pozemkový fond"). Ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen.
4. Stěžovatelka řádně uplatnila svůj nárok u Pozemkového fondu a celou řadu let marně čeká na jeho uspokojení. Protože jí původní pozemek nebylo možno vydat, má nárok na vydání pozemku náhradního. Pozemkový fond je však při plnění své povinnosti nečinný a za této situace by obecné soudy měly vycházet z toho, že stěžovatelka má právo, které jediné může zaručit jejímu nároku vymahatelnost. Pokud by obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka toto právo nemá a měla by v obecné rovině žalovat o to, aby Pozemkový fond jí nabídl přiměřený vhodný pozemek v přiměřené lhůtě, pak bylo povinností obecných soudů upozornit stěžovatelku na to, že se nemůže podle jejich právního názoru domáhat žalobou vydání konkrétních pozemků, ale může podat žalobu o splnění povinnosti Pozemkového fondu vůči ní jiným způsobem. V daném případě však obecné soudy takto nepostupovaly. Obecné soudy nijak nevyvrací ani netvrdí, že by stěžovatelka nebyla nositelkou hmotného zájmu na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelka může tak právem očekávat, že tento její hmotný zájem bude uspokojen a účel zákona o půdě bude naplněn. Podle citovaného ustanovení, pokud nelze stěžovatelce vydat původní pozemek, je povinností Pozemkového fondu vydat jí bezúplatně do vlastnictví jiný pozemek ve vlastnictví státu postupem podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění do 30. 12. 1992. Účelem zákonné úpravy je co nejsnadnější uspokojení nároku oprávněné osoby tam, kde odkazem na právní jistotu nebo veřejný zájem zákonodárce neumožnil obecně preferovanou nápravu majetkové újmy a křivdy uvedením v předešlý stav. Ze zákona i z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá povinnost Pozemkového fondu převádět náhradní pozemky na oprávněné osoby v co možná nejkratší době. Tuto povinnost Pozemkový fond dlouhá léta neplní a účel zákona maří. Bylo povinností obecných soudů zkoumat, zda tento stav není výsledkem libovůle, či dokonce svévole Pozemkového fondu. Pokud se vlastnictví k pozemku domáhá i Hlavní město Praha, jako vedlejší účastník řízení před obecnými soudy, bylo povinností obecných soudů vyřešit otázku případného vlastnického či jiného nároku vedlejšího účastníka - Hlavního města Prahy jako otázku předběžnou a podle vyřešení této předběžné otázky rozhodnout ve věci samé. V dalším pak stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303 ) a IV. ÚS 201/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 96/6 SbNU 197).
III.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti odkázal na své ústavní stížností napadené rozhodnutí a Pozemkový fond České republiky se své pozice vedlejšího účastníka vzdal.
IV.
6. Ústavní soud si za účelem posouzení předmětné ústavní stížnosti vyžádal dotčený soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 19 C 291/05 a po jeho nastudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
7. Účastníci řízení v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
8. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. V předmětném případě však Ústavnímu soudu nezbývá než uplatnit svoji pravomoc a zasáhnout do řízení před obecnými soudy, neboť obecné soudy přistoupily k výkladu jednoduchého práva příliš formalisticky a bez přihlédnutí k účelu a smyslu nejen dotčeného zákona, ale též restitucí jako takových.
9. Ústavní soud konstatuje, že obdobným případem se zabýval již ve svém vyhovujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 (viz výše), na který v podrobnostech odkazuje.
10. V předmětném případě je dle náhledu Ústavního soudu zjevná marná snaha stěžovatelky domoci se na Pozemkovém fondu vydání náhradního pozemku za pozemek, který jí nelze v souladu s ustanovením §11 odst. 1 zákona o půdě vydat. Za situace, kdy Pozemkový fond nereflektuje na své zákonné povinnosti, tj. uspokojování potřeb oprávněných restituentů, nezbývá stěžovatelce než se svého práva domáhat soudní cestou. Pozemkový fond se své zákonné povinnosti, tj. nabízet dostatečné množství vhodných pozemků, nemůže zbavit. Zejména pak nemůže upřednostňovat úplatné převody, z nichž má prospěch, před převody bezúplatnými. Je sice pravda, že jednou z možností, jak se bránit laxnímu postoji Pozemkového fondu při plnění restitučních předpisů, by bylo podání žaloby na nečinnost správního orgánu, nicméně za situace, kdy restituentka čeká na uspokojení svých nároků několik let, by představovalo nevyhovění jejímu současnému návrhu faktické odmítnutí spravedlnosti.
11. Z výše citovaného nálezu Ústavního soudu je zcela zřejmé, že jedním ze základních úkolů soudů obecných je ochrana legitimního očekávání plynoucího z existence nároků přiznaných Pozemkovým fondem. I přesto, že stěžovatelka formulovala svůj žalobní petit jako eventuální, nebyla Pozemkovému fondu soudem uložena povinnost k bezúplatnému převodu některého z dotčených pozemků. Stěžovatelka se nedomáhala vydání jednoho konkrétního pozemku, nýbrž jí šlo o splnění povinnosti Pozemkového fondu, a to jednou z podob zachycených v petitu žaloby. Za takto formulovaného petitu se výrazně snižuje možnost, že by vydáním pozemku došlo k omezení práv ostatních oprávněných osob. Navíc z vyžádaného soudního spisu není zřejmé, že by se nalézací soud či Pozemkový fond jakkoli zabývaly tím, zda by vydáním některého z pozemků nemohlo skutečně dojít k omezení práv třetích osob. Pozemkový fond se ve svém vyjádření k žalobě omezil pouze na obecné tvrzení o omezení práv dalších oprávněných bez toho, aniž by blíže doložil, že o uvedené pozemky má skutečně někdo zájem a že by jejich vydáním mohlo být zasaženo do práv dalších restituentů. Pokud v rozsahu daného katastrálního území nebyly vzneseny požadavky ze strany oprávněných osob, není tak v podstatě důvodu, pro který by vydání pozemku mělo být stěžovatelce ze strany Pozemkového fondu odepřeno. Poukazují-li obecné soudy shodně s Pozemkovým fondem na skutečnost, že poskytování náhradních pozemků žalovaným sleduje v prvé řadě uspokojení většího okruhu oprávněných osob, nelze než souhlasit. Ovšem za situace, kdy podle Pozemkovým fondem nezpochybněného zjištění stěžovatelky nemá o nemovitosti zájem jiná fyzická osoba, není v podstatě důvodu s vydáním pozemku jakkoli otálet.
12. Právní argumentace vycházející z toho, že si konkrétní restituent nemůže požádat o vydání konkrétního pozemku, pak není v tomto případě zcela příhodná, neboť stěžovatelka se domáhala vydání prakticky kteréhokoliv z pozemků zahrnutých do dotčeného katastrálního území a náležejících Pozemkovému fondu, resp. České republice. Stěžovatelka tak ve svém návrhu předpokládala, že by vydáním konkrétního pozemku mohlo dojít k zasažení práv třetích osob a při vzniku takové pochybnosti ze strany Pozemkového fondu nic nebránilo vydat stěžovatelce pozemek jiný, příp. vstoupit v jednání se stěžovatelkou a pokusit se alespoň o smírné vyřešení sporu. Navíc již ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu je konstatováno, že odkaz na právní názor Nejvyššího soudu nemůže sloužit k legitimování takového postupu státních orgánů při přidělování náhradních pozemků, který by byl svévolný nebo diskriminující. Nárok stěžovatelky na vydání pozemku nebyl dlouhodobě uspokojen, a soudy tak měly povinnost zkoumat, zda tento stav není výsledkem libovůle či svévole Pozemkového fondu.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že státní orgány nesplnily svoji povinnost chránit legitimní očekávání stěžovatelky plynoucí z rozhodnutí pozemkového úřadu. Tímto porušily její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Všechny soudy, jako justiční orgány demokratického právního státu, mají povinnost při interpretaci zákonů zabránit faktickému odepření spravedlnosti účastníkům řízení, což se však v předmětném případě nestalo.
14. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.