ECLI:CZ:US:2009:4.US.1908.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1908/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. T. B., zastoupené advokátem Pavlem Uhlem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti výtce ministra spravedlnosti vydané dne 6. května 2009 pod č. j. 37/2009-OD-ORG/78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 21. 7. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž stěžovatelka (soudkyně a místopředsedkyně Okresního soudu v Liberci) brojí proti výtce ministra spravedlnosti udělené jí podle ustanovení §88a zákona č. 6/ 2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSS" nebo "zákon o soudech a soudcích"), neboť má zato, že touto výtkou byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 82 odst. 2 Ústavy, čl. 21 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [konkrétní porušení těchto základních práv (svobod) přitom v ústavní stížnosti podrobně rozvádí]. Před vlastní ústavněprávní argumentací se ale stěžovatelka rovněž zabývá přípustností ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 3 zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - v této souvislosti konstatuje, že proti zmíněné výtce podala žalobu ve správním soudnictví (podle zjištění Ústavního soudu je žaloba stěžovatelky projednávána Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 Ca 184/2009).
II.
Ústavní soud - před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti - je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. To se týká i podmínek ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy), správní soudnictví z toho nevyjímaje; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má přitom jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.
Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelka podala žalobu ve správním soudnictví [zde je přitom významné, že se stěžovatelka rozhodla tento procesní prostředek k obraně svých práv využít, nikoliv již ta skutečnost, jak o její věci bude ve správním soudnictví rozhodnuto]. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná [když zároveň není splněna podmínka pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (srov. k tomu Wagnerová, E a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI 2007, str. 385 - 391)], neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat soudy správního soudnictví, na něž se stěžovatelka obrátila. Teprve po té, bude-li stěžovatelka zastávat názor, že v rámci správního soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavě, bylo porušeno její základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti.
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. prosince 2009
Michaela Židlická, v. r.
soudkyně zpravodajka