ECLI:CZ:US:2009:4.US.42.09.1
sp. zn. IV. ÚS 42/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 29. prosince 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09 ve věci ústavní stížnosti E. B. a Z. Č. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. dubna 2008 č. j. 15 C 365/2007-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2008 č. j. 55 Co 293/2008-83, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků z důvodu, že stěžovatelé nebyli jejich vlastníky, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Bytového družstva TOSKA, se sídlem Krátká 1789/25, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008 č. j. 55 Co 293/2008-83 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 4. 2008 č. j. 15 C 365/2007-62 se ruší, neboť jimi a řízením, jež jejich vydání předcházelo, bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelů chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, s tvrzením o porušení základního práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces, jež jsou jim zaručena ustanoveními čl. 11 odst. 1 a 4, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Porušení uvedených základních práv spatřovali stěžovatelé v tom, že obecné soudy zamítly jejich žalobu na vydání bezdůvodného obohacení; svá rozhodnutí odůvodnily tím, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků (...) v katastrálním území Strašnice (dále též "předmětné pozemky"), za jejichž užívání se vydání bezdůvodného obohacení domáhali.
3. Stěžovatelé takový právní názor považují za nesprávný, neboť jsou jako vlastníci pozemků zapsáni v katastru nemovitostí. Výklad obecných soudů, podle něhož se v letech 1957 až 1959 fakticky stal vlastníkem pozemků stát, a stěžovatelé se tedy měli domáhat vydání pozemků v restitučním řízení, nelze akceptovat.
4. Vzhledem k tomu, že byli ve lhůtě pro podání restitučních návrhů zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků, nepovažovali stěžovatelé za nutné ani vhodné postupovat podle restitučních předpisů. Skutečnost, že byli vlastníky pozemků, a nemělo tedy opodstatnění domáhat se jejich vydání, jim byla potvrzena i během jednání s úředníky pozemkového úřadu. Takový výklad dle tvrzení stěžovatelů podporovala i soudní praxe; v devadesátých letech byly restituční žaloby zamítány, pokud je podal vlastník zapsaný v katastru nemovitostí - o jeho vlastnickém právu totiž nebylo pochyb.
5. Navíc stěžovatelé uvedli, že ani jeden z nich nesplňuje podmínky podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále též "zákon o půdě"). Proto jim nelze vytýkat, že se nikdy nedomáhali pozemků v restitučním řízení.
6. Soudy nepřihlédly ani k tomu, že se stát v období mezi lety 1957 a 1990 za vlastníka nepovažoval. Nepodnikl totiž žádné právní kroky směřující k tomu, aby byl v příslušné evidenci jako vlastník zapsán. Navíc v kupní smlouvě ze dne 16. 12. 1996, kterou byla převedena budova postavená na jednom z předmětných pozemků, prodávající (hlavní město Praha - městská část Praha 10) uvedl, že "není vlastníkem shora citované parcely.".
7. Stěžovatelé dále uvedli, že v řízení před obecnými soudy z opatrnosti namítli nabytí pozemků vydržením. Názor obecných soudů, že pozemky neměli ve své faktické držbě, pokládají za neodůvodněný.
8. Stěžovatelé uzavřeli, že stát za minulého režimu pozemky nevyvlastnil a učinil tak fakticky až nyní, v demokratické společnosti. Není podle nich rolí soudů vyvlastňovat to, co se v předcházejícím režimu nepodařilo. V tomto kontextu odkazují stěžovatelé na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je při interpretaci restitučních předpisů třeba mít na zřeteli, že jejich smyslem je náprava majetkových křivd, a nikoliv vznik křivd nových.
II.
9. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 22. 5. 2009. Uvedl, že jeho postupem nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
10. Rovněž vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Podle jeho názoru nemohly soudy obou stupňů poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatelů, neboť jim žádné nenáleží. Stěžovatelé podle vedlejšího účastníka pomíjejí, že vlastnické právo nebylo odňato jim, ale již jejich právním předchůdcům za minulého režimu, když se stát pozemků bez právního důvodu chopil, na což Listina nedopadá.
11. Pokud se týče námitky stěžovatelů, že nejsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě, uvedl vedlejší účastník, že jde o námitku novou, v řízení před obecnými soudy nevznesenou. I meritorně je však tato námitka lichá, neboť stěžovatelé v jiných řízeních jako oprávněné osoby vystupovali. A konečně - ani kdyby oprávněnými osobami nebyli, nemůže to znamenat, že by mohli obcházet restituční předpisy soukromoprávními žalobami. V této souvislosti odkazuje vedlejší účastník na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a argumenty v něm obsažené.
12. Stěžovatelé navíc v řízení neprokázali, že by byli v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci nepřetržitě. V jiném řízení bylo údajně prokázáno, že otec stěžovatele Z. Č. byl zapsán jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí až po roce 1997. Před rokem 1993 navíc byly zápisy v katastru nemovitostí pouze formální a bez jakékoliv právní relevance. Nelze tedy hovořit o ochraně dobré víry stěžovatelů.
13. Pokud jde o námitku vydržení, neměli stěžovatelé předmětné pozemky ve své faktické držbě, pročež k vydržení dojít nemohlo. V době podání žaloby by navíc nebyla splněna ani desetiletá vydržecí lhůta.
14. Stěžovatelé na tato podání reagovali replikou, v níž tvrdí, že vlastnické právo bylo odňato jim, a nikoliv jejich právním předchůdcům. Stát ani hlavní město Praha se nikdy jako vlastníci nechovaly, a stěžovatelé tedy neměli důvod se domnívat, že v minulosti došlo k odnětí vlastnického práva. Tvrzení vedlejšího účastníka, že otec stěžovatele Z. Č. byl zapsán jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí až po roce 1997, se nezakládá na pravdě, což vyplývá z důkazů provedených před soudem prvního stupně (rozhodnutí Státního notářství Praha-západ sp. zn. D 1084/87). Námitka, že stěžovatelé měli uplatnit nároky v restitučním řízení, není relevantní, neboť nebyli oprávněnými osobami dle restitučních předpisů. Podle stěžovatelů je třeba přihlížet ke specifikům každého případu a hledat spravedlivé řešení s přihlédnutím ke všem okolnostem. To obecné soudy dle jejich přesvědčení neučinily.
III.
15. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 15 C 365/2007, z něhož zjistil následující.
16. Stěžovatelé se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 domáhali zaplacení částky 6 482,50 Kč pro každého ze stěžovatelů jako bezdůvodného obohacení za užívaní předmětných pozemků, které byly podle katastru nemovitostí v jejich spoluvlastnictví. Obvodní soud vzal za prokázané, že oba stěžovatelé byli do katastru nemovitostí jako spoluvlastníci zapsáni na základě rozhodnutí státního notářství ze dne 5. 12. 1990 č. j. 2D 444/90-44 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, resp. na základě usnesení Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 25. 4. 2005 č. j. D 1242/2004-66 a následných soudních rozhodnutí. Žalobu však zamítl, neboť stěžovatelé podle něj přesto nebyli vlastníky předmětných nemovitostí. V letech 1957 až 1959 totiž byly pozemky zastavěny bytovými domy, čímž došlo k jejich faktickému převzetí státem, a to bez ohledu na stav zápisu v evidenci nemovitostí. Za této situaci měli stěžovatelé o pozemky žádat v restitučním řízení; jestliže tak neučinili, nemohou se podle judikatury Nejvyššího soudu domáhat ochrany vlastnického práva prostřednictvím občanskoprávních žalob.
17. Městský soud v Praze po odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se v podstatě zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry v něm obsaženými. Dovolání v této věci nebylo s ohledem na hodnotu předmětu řízení přípustné.
IV.
18. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal výroky napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Za souhlasu účastníků řízení upustil Ústavní soud od ústního jednání, jež by dle jeho přesvědčení další objasnění věci nemohlo přinést (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
V.
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. V projednávané věci však Ústavní soud shledal, že obecné soudy porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť nejenže neposkytly ochranu jejich dobré víře ve správnost činnosti státních orgánů, nýbrž dokonce v důsledku překvapivé interpretace práva zpochybnily jejich vlastnické právo. Tím bylo porušeno i jejich právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
20. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.
21. V projednávané věci obecné soudy zpochybnily vlastnictví stěžovatelů, o němž dříve žádné pochybnosti nepanovaly. Dospěly k závěru, že se stěžovatelé měli domáhat vydání nemovitostí v restitučním řízení, neboť jejich vlastnictví údajně v roce 1957 přešlo na stát. Ústavní soud však musí přitakat námitce, že k takovému postupu neměli stěžovatelé žádný objektivní důvod. Stěžovatelé (či jejich právní předchůdci) totiž v rozhodné době byli (a stále jsou) zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci. Rovněž ze zápisů z jednání s pracovníky pozemkového úřadu z 1. července a 1. listopadu 1993, jež jsou součástí vyžádaného spisu, vyplývá, že o vlastnictví stěžovatelů nebylo v rozhodné době žádných pochyb.
22. Ústavní soud sice souhlasí s vedlejším účastníkem, že před rokem 1993 byly zápisy v evidencích nemovitostí pouze formální, avšak po roce 1993 státu nic nebránilo, pokud se považoval za vlastníka předmětných nemovitostí, uvést zápis v katastru do souladu s tímto tvrzeným stavem. Pokud tak neučinil, založil (resp. potvrdil) dobrou víru stěžovatelů, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Navíc je třeba upozornit na fakt, že stěžovatelé byli do katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí státního notářství ve znění opravného usnesení soudu (stěžovatelka E. B.), resp. na základě soudního rozhodnutí (stěžovatel Z. Č.).
23. Je nepřípustné, aby vlastnické právo stěžovatelů konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajících, že jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy (tj. jinými státními orgány v jiném řízení) právě odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce. Obdobné závěry ostatně vyplývají již z dřívější judikatury Ústavního soudu. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 398/04 ze dne 29. 8. 2006 (N 154/42 SbNU 257) a nálezu sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855) Ústavní soud vyslovil, že z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán ve zcela jiném řízení téže osobě totéž právo odňal jako důsledek toho, že jeho původní rozhodnutí bylo údajně vadné.
24. Obdobně judikoval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 709/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 222/55 SbNU 85). V uvedené věci se stěžovatelé domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku. Obecné soudy však žalobu zamítly s odůvodněním, že stěžovatel neuplatnil restituční nárok ke sporným pozemkům, a šlo tedy o nepřípustné obcházení restitučního zákonodárství. Ústavní soud však poznamenal, že jeho stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nelze aplikovat mechanicky bez přihlédnutí ke specifickým okolnostem každé věci. Přihlédl přitom ke skutečnosti, že důvodem neuplatnění nároku stěžovatele v restitučním řízení bylo to, že byl v katastru nemovitostí evidován jako vlastník, stát se k němu jako k vlastníku choval a nijak nezpochybňoval jeho vlastnické právo. Jestliže teprve později, po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu, došlo ke změně v katastru nemovitostí, nebylo dle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska možné jeho určovací žalobu zamítnout pro údajné obcházení účelu restitučního zákonodárství. Stěžovatel totiž oprávněně mohl cítit - jako ostatně i stěžovatelé v projednávané věci - že je orgány veřejné moci vmanipulován do situace, která nemá řešení; pokud by nárokoval nemovitosti podle zákona o půdě, byl by jeho návrh zamítnut s odkazem na to, že je v katastru nemovitostí zapsaným vlastníkem předmětné nemovitosti; poté, co byl zápis v katastru nemovitostí změněn, byla jeho žaloba zamítnuta s odůvodněním, že měl postupovat dle restitučních zákonů...
25. I v projednávané věci je výklad prezentovaný obecnými soudy příkladem výkladu práva, který používá právní instituty nejen v nesouladu s jejich účelem, nýbrž v přímém rozporu s ním. V posuzované věci totiž nebylo restitučních předpisů užito k nápravě majetkové křivdy, nýbrž - jen jakoby mimochodem - ke zpochybnění existence vlastnického práva stěžovatelů a k "výrobě" křivdy nové.
26. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 437/03 ze dne 12. 1. 2006 (N 11/40 SbNU 91)], podle níž je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly veškeré relevantní okolnosti konkrétního případu, tedy aby vycházely z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Účelem restitučních zákonů je zmírnění a odčinění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující základní lidská práva. Případné nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu státních orgánů, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale vždy (ve vztahu ke konkrétní věci) s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. K restitucím nelze přistupovat formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy akty dřívějšího totalitního státu, jež byly učiněny v rozporu se základními zásadami demokratické společnosti.
27. I pokud by snad mohly panovat pochybnosti o tom, zda fakticky vlastnické právo na stát v roce 1957 přešlo, byly obecné soudy povinny interpretovat a aplikovat právo tak, aby poskytly ochranu důvěře jednotlivců ve správnost aktů veřejné moci a aby nepostupovaly v přímém rozporu s účelem restitučního zákonodárství a dobrou vírou stěžovatelů.
28. Na této skutečnosti nemohou nic změnit ani argumenty obsažené ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, neboť to nedopadá na situaci, v níž byla založena (a po velmi dlouhou dobu trvala) dobrá víra jednotlivců jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci.
29. Tím, že svým shora vyloženým povinnostem nedostály, tudíž obecné soudy porušily právo stěžovatelů vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces, jež je jim garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
30. Otázkou vydržení předmětných pozemků se již Ústavní soud zabývat nemusel, neboť její zodpovězení se jeví ve světle řečeného jako nadbytečné.
31. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadené rozsudky zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.