ECLI:CZ:US:2010:1.US.1104.10.1
sp. zn. I. ÚS 1104/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 21. října 2010 sp. zn. I. ÚS 1104/10 ve věci ústavní stížnosti Z. Ž. proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 5 Nt 759/2010, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost, a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 1 ZT 72/2010 o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Výrok
I. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 5 Nt 759/2010 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se Z. Ž. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Okresního soudu Plzeň - město (dále též "okresní soud") a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň - město (dále též "státní zástupkyně") ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 1 ZT 72/2010 pro porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o jeho propuštění z vazby.
Označeným usnesením okresní soud zamítl stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení státní zástupkyně, kterým rozhodla podle §71 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť i nadále trvá důvod vazby podle ustanovení §67 písm. c) tr. ř.
Stěžovatel, s odkazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), I. ÚS 14/05 ze dne 2. 6. 2005 (N 115/37 SbNU 483), II. ÚS 713/04 ze dne 11. 5. 2005 (N 107/37 SbNU 405), IV. ÚS 423/04 ze dne 3. 8. 2005 (N 150/38 SbNU 201)], uvedl, že okresní soud při rozhodování o stížnosti proti usnesení státní zástupkyně pochybil, neboť jej nevyslechl, ač v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být soudem, který o věci rozhoduje, slyšen [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 (N 80/53 SbNU 11)]. Tím porušil jeho právo na osobní slyšení a došlo k ústavně nepřípustnému omezení jeho svobody [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)]. V této souvislosti uvedl, že naposledy byl vyslechnut dne 25. 11. 2009.
II.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Okresnímu soudu Plzeň - město, který jménem předsedkyně senátu Mgr. Martiny Modrákové uvedl, že stěžovatel při rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení státní zástupkyně nebyl vyslechnut. K vazebním důvodům byl vyslechnut v rámci rozhodování o vzetí do vazby dne 25. 11. 2009. Žádný další výslech stěžovatele k vazebním důvodům se nekonal. S ohledem na toto pochybení a s odkazem na argumentaci stěžovatele považuje ústavní stížnost za důvodnou.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 5 Nt 759/2010 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. zák."), spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. Nt 60/2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 14 To 734/2009 z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. Vazba byla započítána od 23. 11. 2009. V zákonem stanovené lhůtě státní zástupkyně rozhodla usnesením ze dne 25. 2. 2010 o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení státní zástupkyně okresní soud zamítl v neveřejném zasedání, bez účasti stěžovatele a bez jeho osobního slyšení. Stěžovatel byl tedy naposledy vyslechnut při rozhodování o jeho vzetí do vazby dne 25. 11. 2009.
III.
Po prostudování ústavní stížnosti, vyjádření Okresního soudu Plzeň - město a spisu sp. zn. 5 Nt 759/2009 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Podstatou ústavní stížnosti je argument stěžovatele, že okresní soud rozhodl o zamítnutí jeho stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o jeho dalším setrvání ve vazbě podle §71 odst. 3 tr. ř., v neveřejném zasedání, bez jeho účasti a osobního slyšení.
Otázka práva obviněného zbaveného osobní svobody na osobní slyšení, jako jedné ze základních procesních záruk poskytovaných v případě zbavení svobody, byla předmětem mnoha ústavních stížností a je podrobně rozvedena v bohaté judikatuře Ústavního soudu [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), dále nálezy sp. zn. IV. ÚS 57/99 ze dne 31. 3. 1999 (N 51/13 SbNU 363), Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629), II. ÚS 481/04 ze dne 14. 9. 2005 (N 174/38 SbNU 393) a další dostupné na http://nalus.usoud.cz] a Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP" - rozhodnutí ESLP ze dne 26. 3. 2009 ve věci Krejčíř vs. Česká republika a v neposlední řadě jeho rozhodnutí ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák vs. Česká republika).
V obecné rovině Ústavní soud konstatoval, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě (či jejím dalším trvání) a z toho vyplývající právo být slyšen v kontradiktorním řízení (vyjádřit se) je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces, týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení (viz nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 - výše).
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (viz výše) Ústavní soud uvedl, že povinnost obecného soudu osobně slyšet obviněného má dvě roviny. Jde jednak o právo obviněného, aby o omezení jeho osobní svobody bylo rozhodováno v řízení před soudem, které má kontradiktorní rysy [z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") vyplývá, že kontradiktorní řízení je ovládáno procesními zárukami pro obviněného, mezi něž mj. patří rovnost zbraní mezi účastníky řízení, tj. mezi státním zástupcem a (zadrženým) obviněným, možnost vznést argumenty proti ponechání ve vazbě a možnost nahlédnout do spisu natolik, aby mohl vyvracet důvody pro trvání vazby]. Současně jde o požadavek účinné ochrany základních práv obecnými soudy (čl. 4 Ústavy, čl. 8 odst. 2, 5 Listiny). Osobní slyšení vazebně stíhaných osob před nezávislými a nestrannými soudy ztělesňuje soudní kontrolu zásahů do základních práv ze strany exekutivy v demokratickém právním státě (čl. 1, čl. 2 odst. 1 věta za středníkem a odst. 3 Ústavy).
Evropský soud pro lidská práva zařadil právo být slyšen mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody (srov. např. rozhodnutí z 28. 10. 1998 Assenov a ost. versus Bulharsko, 24760/94, §162): "Soud připomíná, že čl. 5 odst. 4 zajišťuje každému, kdo byl zatčen nebo zadržen, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud provedl kontrolu dodržování procesních a hmotněprávních podmínek nezbytných pro zákonnost zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4 (viz Brogan). Ačkoli řízení uvedené v čl. 5 odst. 4 nemusí být vždy doprovázeno zárukami podobnými těm, jež předepisuje čl. 6 odst. 1 pro občanskoprávní a trestní řízení (viz Megyeri proti Německu, 1992), je nutné, aby mělo soudní charakter a nabízelo záruky adekvátní druhu příslušného zbavení svobody. Jedná-li se o osobu, jejíž zbavení svobody spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. c), je nezbytné konání slyšení (viz Sancher-Reisse proti Švýcarsku, 1986, Kampanis proti Řecku, 1995).".
Tento právní názor Evropský soud pro lidská práva potvrdil v mnoha dalších rozhodnutích (srov. na http://hudoc.echr.coe.int/hudoc/ rozhodnutí Nikolova versus Bulharsko, 31195/96, §58, řádek 20; Niedbała versus Polsko, 27915/95, §66, ř. 12; tr. zák. Aska versus Polsko, 25792/94, §74, ř. 12; Graužinis versus Litva, 37975/97, §31, ř. 4; Kawka versus Polsko, 25874/94, §57, ř. 12; Schöps versus Německo, 25116/94, §44, ř. 14; Šiškov versus Bulharsko, 38822/97, §77, ř. 5).
Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je také třeba na řízení, kterými je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody, nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, což jednoznačně vyplývá jak z výše citovaných rozhodnutí, tak z rozhodnutí Brogan a ostatní versus Velká Británie (11209/84, §65). Přitom je nerozhodné, zda se tato řízení konají z podnětu státního zástupce nebo z úřední povinnosti (viz rozhodnutí Włoch versus Polsko, 27785/95, §128; Graužinis versus Litva, §28, ř. 7). Takového přezkumu nelze bez osobního slyšení docílit a absenci tohoto slyšení nelze překlenout ani velmi precizním odůvodněním rozhodnutí soudu, a to ani za situace, kdy se nutnost dalšího trvání či vzetí do vazby obviněného zdá být na základě spisového materiálu nade vši pochybnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397)].
V tomto směru pak Ústavní soud korigoval svoje závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02, zohledňující požadavek slyšení nejen při rozhodování o vzetí do vazby, ale též ve všech řízeních, v nichž je rozhodováno o dalším trvání vazby, a to v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04. V tomto nálezu omezil požadavek slyšení pouze na rozhodování o stížnosti obviněného proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby. Následně tuto diferenciaci zmírnil a připustil slyšení i v žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu, avšak pouze při splnění určitých kvalitativních náležitostí.
K obdobnému závěru dospěl i Evropský soud pro lidská práva ve věci Husák vs. Česká republika. V odůvodnění uvedl, že "... čl. 5 odst. 4 Úmluvy se týká nejen řízení o prodloužení vazby, ale také řízení, v němž se posuzují žádosti o propuštění stěžovatelů, pakliže nastolují otázku zákonnosti vazby. Nelze tvrdit, že by se k těmto dvěma řízením vázaly odlišné záruky a že by byl osobní výslech obviněného vyžadován jen v řízení o prostředku nápravy proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě ...". Poukázal na skutečnost, že v daném případě stěžovatel nebyl slyšen ke své žádosti o propuštění z vazby ani soudem prvního stupně, rozhodujícím dne 13. 8. 2003, ani soudem odvolacím, rozhodujícím dne 16. 10. 2003, přičemž naposledy byl slyšen dne 15. 6. 2003. Napadená rozhodnutí tak nebyla přijata několik málo týdnů po výslechu stěžovatele (Graužinis v. Litva, č. 37975/97, §33, 10. 10. 2000), ale několik měsíců po jeho výslechu.
Nicméně jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva dospěly k závěru, že z článku 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy [nález sp. zn. I. ÚS 573/02 (viz výše), usnesení sp. zn. IV. ÚS 239/04 ze dne 8. 12. 2004, ve SbNU nepublikováno].
Ústavní soud rovněž konstatoval, že od osobního slyšení je možno také upustit, avšak pouze tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut, např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí (typicky o zamítnutí žádosti o propuštění na svobodu podle §72 odst. 3 tr. ř.).
IV.
Jak vyplývá ze shora uvedeného rozboru judikatury, Ústavní soud zastával názor, že osobní slyšení obviněného při rozhodování o dalším trvání vazby je vázáno na tzv. typ řízení, tj. že vždy, když soud rozhoduje o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce, jenž v periodickém rozhodování ponechal obviněného ve vazbě, je povinen stěžovatele vždy vyslechnout. Tuto povinnost však neměl, pokud existovaly překážky neumožňující slyšení obviněného. V případě rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby byla možnost osobního slyšení vázána na splnění určitých kvalitativních podmínek.
V současné době, a to i vlivem citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák vs. Česká republika, dochází k posunu ve prospěch časového kritéria a garance domoci se slyšení podáním prostředku, v němž je nastolena otázka zákonnosti vazby. Pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není tedy rozhodující "typ" řízení, tzn. zda se jedná o žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu či periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě státním zástupcem, ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě, případně existující mimořádné okolnosti, které by činily slyšení obviněného nezbytným. Obviněnému musí být umožněno, v určitých časových intervalech, být k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Evropský soud pro lidská práva přitom v zásadě nenutí obviněného prokazovat, že osobní slyšení nad rámec písemného vyjádření obsaženého ve stížnosti či žádosti je opravdu nutné.
To znamená, že v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby, dokonce ani v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, není nezbytné konat slyšení, jestliže byl obviněný k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen. Mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů. Je zřejmé, že dodržení tohoto časového odstupu není možné, pokud obviněný v průběhu zákonem stanovené tříměsíční lhůty pro periodické rozhodování o trvání vazby (srov. §71 odst. 3 a 4 tr. ř.) nepožádá o propuštění z vazby na svobodu. V takovém případě musí soud při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě obviněného vždy vyslechnout, ledaže by byly dány podmínky neumožňující takové slyšení.
Uvedený časový interval "několik týdnů" nelze brát dogmaticky, neboť vždy je třeba přihlédnout ke konkrétní povaze okolností uváděných obviněným. Důležitá je rovněž garance, že obviněný podáním procesního prostředku, v němž je nastolena otázka zákonnosti vazby, se domůže slyšení.
V projednávané věci okresní soud, rozhodující dne 18. 3. 2010 o stížnosti stěžovatele proti usnesení státní zástupkyně o jeho ponechání i nadále ve vazbě, stížnost zamítl, aniž umožnil stěžovateli se k věci vyjádřit a vytvořit mu tím prostor pro účinné vznesení jeho argumentů. Okresní soud tak rozhodl o zamítnutí stížnosti stěžovatele bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Podstatné pro tuto věc je, že okresní soud tak učinil přesto, že stěžovatel byl naposledy slyšen (vyjádřil se) k důvodům vazby při vzetí do vazby dne 25. 11. 2009. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že postupem soudu došlo k porušení práva stěžovatele na osobní slyšení a kontradiktornost řízení. Napadená rozhodnutí tedy nebyla přijata několik málo týdnů po výslechu stěžovatele, ale několik měsíců po jeho výslechu (viz závěry ESLP shora).
V.
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 5 Nt 759/2010, vydaným bez slyšení stěžovatele, tak došlo k porušení čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a označené usnesení Okresního soudu Plzeň - město zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, kdy dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.
VI.
K návrhu stěžovatele, aby jej Ústavní soud propustil z vazby na svobodu, je vhodné připomenout, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a příslušnost, které nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z uvedených kompetencí nelze dovodit oprávnění rozhodnout o propuštění stěžovatele z vazby. K takovému rozhodnutí je oprávněn pouze příslušný orgán činný v trestním řízení. I po zrušení napadeného usnesení obecného soudu zůstává další posouzení důvodnosti vazebního stíhání v kompetenci orgánů činných v trestním řízení, k nimž Ústavní soud nepatří. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než tento návrh stěžovatele odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
VII.
Úkolem okresního soudu bude, aby po doručení tohoto nálezu postupoval podle §314h odst. 1 tr. ř. a znovu rozhodl o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státní zástupkyně o prodloužení vazby ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 1 ZT 72/2010 s tím, že stěžovatele před jeho rozhodnutím osobně vyslechne. Při svém rozhodování přihlédne k eventuálním změnám, k nimž došlo v mezidobí od vydání napadeného rozhodnutí, např. i z hledisek uvedených v ustanovení §71 odst. 4 věty druhé tr. ř. Ústavní soud zde upozorňuje na právní závěr vyjádřený jako obiter dictum v nálezu sp. zn. I. ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008 (N 186/51 SbNU 285) [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 227/55 SbNU 135), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].