infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.2010, sp. zn. II. ÚS 1179/10 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.1179.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.1179.10.1
sp. zn. II. ÚS 1179/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MUDr. D. Ř., právně zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícímu v nezákonných zásazích orgánů činných v trestním řízení ve věci trestního řízení vedeného proti stěžovatelce, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že nenapadá konkrétní rozhodnutí, nýbrž zásah orgánů veřejné moci, konkrétně Policie ČR a státní zástupkyně, který spočívá v ignorování elementárních zásad trestního řízení, je bezprostřední a přítomný a stálé se opakující zásahy policejního orgánu soustavně porušují stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem Policie ČR a následně státní zástupkyně Městského státního zastupitelství, čili zásahem orgánu veřejné moci, bylo kromě jiného zasaženo do jejích základních práv, zaručených Ústavou, resp. Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Proti stěžovatelce je vedeno na základě usnesení PČR, Obvodní ředitelství Praha III, SKPV, II. Odbor ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. ČTS: ORITI-8026/SKPV-HK-2006 trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství s blíže neustanovenými osobami podle §9 odst. 2 tr. zákona. Vedle tohoto usnesení bylo vydáno obsahově shodné usnesení PČR, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, Praha, ČTS: PSP-1252/TČ-2008-94 ze dne 21.9.2009. V trestním řízení vedeném proti stěžovatelce podle jejího přesvědčení již od počátku dochází k neúměrně velikému množství nezákonných zásahů orgánů státní moci. Stěžovatelka se proti některým z nich bránila žádostmi o přezkum postupu policejního orgánu, a to konkrétně podáním ze dne 11. 2. 2010 a třikrát dne 23. 2. 2010. O těchto žádostech bylo rozhodnuto státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze souhrnně dne 5. 3. 2010. Jako konkrétní porušování základních principů spravedlivého procesu stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí např. neumožnění nahrávání výslechu policejním orgánem, odmítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování kompletní zdravotní dokumentací všech svědků - pacientů, překvalifikování trestného činu podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 či znemožnění položení konkrétní otázky vyslýchané svědkyni. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud zakázal Polici ČR a státní zástupkyni pokračovat v neoprávněném porušování jejich práv a svobod. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé, tj. proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím nebo postupům. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky, spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04). Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde stěžovateli je k dispozici obrana daná celým právním řádem, neboť Ústavní soud na sebe nemůže bez dalšího atrahovat právo přezkumu činnosti orgánů činných v trestním řízení. Není totiž možné přehlížet, že Ústavní soud, jako orgán veřejné moci a soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není univerzální odvolací instancí proti všemu a je povinen při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny). Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, č. 78), a to i z podnětu podezřelého/obviněného [např. žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle §157a trestního řádu a podnět k výkonu dohledu podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů]. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušného rozhodnutí či postupu (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. V projednávané věci sice stěžovatelka podala žádost o přezkoumání policejního orgánu a státního zástupce dle §157a tr. řádu, od jehož vyřízení odvozuje lhůtu pro podání ústavní stížnosti, avšak vstup Ústavního soudu do trestního řízení v této fázi a jeho zásah do procesu dokazování, postupu policejního orgánu při výslechu svědků či do právní kvalifikace stíhaného skutku není přípustný. Pouze nad rámec Ústavní soud konstatuje, že na základě žádosti stěžovatelky dle §157a tr. řádu byly státním zastupitelstvím náležitě přezkoumány postupy příslušného policejního komisaře, bylo tak učiněno neprodleně a stěžovatelka byla o výsledku přezkoumání vyrozuměna. V tomto ohledu nelze shledávat ze strany státní zástupkyně žádné pochybení. Pro úplnost je třeba doplnit, že námitky stěžovatelky, týkající se dokazování, návrhů na doplnění dokazování, trestněprávní kvalifikace skutku a další je možné vznést zejména v řízení před soudem, který jediný je povolán k tomu, aby rozhodoval o vině a trestu v trestním řízení, a v souvislosti s tím také o přípustnosti provedených důkazů a o právní kvalifikaci skutku s definitivní platností. Na základě shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je návrhem nepřípustným a z toho důvodu byl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. prosince 2010 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.1179.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1179/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 4. 2010
Datum zpřístupnění 7. 1. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán POLICIE
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt jiný zásah orgánu veřejné moci
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §157a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík státní zástupce
Policie České republiky
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1179-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 68497
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30