infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.12.2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10 [ nález / BALÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 246/59 SbNU 507 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.1215.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Náhrada nákladů právního zastoupení státu

Právní věta Při aplikaci stanoviska, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit. Nevezme-li soud výše uvedené aspekty ve svém rozhodnutí v úvahu a výrok o nákladech řízení odůvodní pouze odkazem na §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na příslušné předpisy stanovující výši odměn advokáta, dojde k porušení principu řádného a spravedlivého procesu, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2010:2.US.1215.10.1
sp. zn. II. ÚS 1215/10 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 ve věci ústavní stížnosti J. T. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. března 2010 č. j. 6 C 177/2009-36, ve věci uložení povinnosti hradit protistraně náklady řízení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. března 2010 č. j. 6 C 177/2009-36 se ve výroku II o nákladech řízení ruší. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, a to pro porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") výrokem I napadeného rozsudku zamítl z důvodu promlčení žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále též "žalovaná"), kterou se stěžovatel dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal zaplacení částky 6 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v průtazích (nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě 30 dní) v řízení o příplatek k důchodu. Současně výrokem II napadeného rozsudku soud stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 11 880 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, obvodní soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen, neboť řízení o příplatek k důchodu skončilo vydáním rozhodnutí ze dne 10. července 2007, a ačkoli se stěžovatel dne 2. ledna 2008 obrátil na žalovanou se žádostí o zadostiučinění, tato žádost ve smyslu ustanovení §35 zákona č. 82/1998 Sb. stavěla šestiměsíční promlčecí dobu (viz §32 odst. 3 téhož zákona) pouze na dobu šesti měsíců. Žalobou však stěžovatel uplatnil nárok u soudu až dne 2. března 2009, tedy po uplynutí promlčecí doby, která skončila dne 10. července 2008. Podle soudu žalovaná řádně vznesla námitku promlčení, jejíž uplatnění (přes tvrzení stěžovatele) soud nepovažoval za jednání v rozporu s dobrými mravy. K důvodům, které soud vedly ke shora citovanému výroku II o nákladech řízení, soud konstatoval, že vycházel z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08 ze dne 7. července 2009 a přiznal plně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť jí vznikly náklady řízení spočívající v nákladech za právní zastoupení advokátem, a to v odměně za právní zastoupení ve výši 9 000 Kč, náhradě hotových výdajů ve výši 900 Kč a náhradě "22% DPH" ve výši 1 980 Kč. II. Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, v níž nejprve předeslal, že nehodlá rozvíjet polemiku ohledně samotného promlčení uplatněného nároku, a naznal, že toto patří do kategorie tzv. jednoduchého práva. Ve své ústavní stížnosti zejména vyjádřil nesouhlas s posouzením nákladů řízení, neboť spor byl jednoduchý a žalovaná jej mohla zvládnout svým odborným personálem, přičemž poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu, které na obdobné případy reagovaly [např. nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. listopadu 2009 (N 243/55 SbNU 349), nález sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. března 2010 (N 38/56 SbNU 449), nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (N 167/51 SbNU 65) a jiné], a namítal, že odkaz soudu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08 není přiléhavý, neboť jde o odlišnou problematiku (náklady řízení vznikly kvůli nesplnění poplatkové povinnosti). Dále rovněž namítl, že v rozporu s pravidly spravedlivého procesu byl zbaven svého práva podat proti napadenému rozhodnutí také odvolání, neboť v průběhu řízení o jeho žalobě došlo dne "1. července 2010" k novele §202 odst. 2 o. s. ř., který nově vyloučil z odvolacího přezkumu částky do 10 000 Kč, přestože stěžovatel podal svůj návrh v době, kdy mu to zákon umožňoval. III. Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že trvá na stanovisku, které projevil výrokem napadeného rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání. Vedlejší účastník, žalovaná Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí, zastoupena zmocněným advokátem Mgr. J. F., se sídlem kanceláře v P., ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel uplatnil žalobou evidentně promlčený nárok, a přestože měl dostatek času i prostoru vzít svůj návrh zpět (soudem v rámci pokusu o smír byl také poučen), naopak trval na projednání celé věci. Proto se domnívá, že případné projednání věci u odvolacího soudu by na výsledek řízení nemohlo mít vliv. Podle vedlejšího účastníka musela být ostatně právnímu zástupci stěžovatele v době podání známa chystaná velká novela občanského soudního řádu, neboť byla mimo jiné publikována v odborné literatuře již v lednu 2009. Pokud jde o výši DPH, vyjádřil vedlejší účastník přesvědčení, že se v daném textu rozhodnutí jednalo o pouhý překlep, neboť příslušná částka DPH byla již vypočtena správně. K námitkám stěžovatele dále uvedl, že v rámci jednání před soudem stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, které by případně odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně (§150 o. s. ř.). Vedlejší účastník je tedy přesvědčen, že náhrada nákladů mu byla přiznána oprávněně. Stěžovatel je podle vedlejšího účastníka osobou ve středním věku, jeho majetkové poměry nebyly předmětem zkoumání soudu, nicméně z okolnosti, že již samotnou žádost o příplatek k důchodu za stěžovatele podal placený právní zástupce, vedlejší účastník usoudil, že stěžovatel není osobou s nízkými příjmy. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co Ústavní soud získal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání. IV. Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost posuzoval z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovacích pravomocí zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel měl v úmyslu jejím prostřednictvím zvrátit výrok soudu o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady řízení v částce 11 880 Kč, které byly vynaloženy na zastoupení žalované strany advokátem a na jeho odměnu. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení však může nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení a extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud předesílá, že se obsahově i právně shodnou problematikou již ve své rozhodovací praxi zabýval, a to mimo jiné ve věci ústavních stížností stěžovatelů zastoupených týmž advokátem jako v nyní projednávané věci (na něž ostatně sám stěžovatel odkazoval jak v ústavní stížnosti, tak již před obecným soudem - viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 8. března 2010, č. l. 34), kdy zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích týkajících se úhrady nákladů řízení vzniklých při zastupování advokátem České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, přičemž žalobě stěžovatele rovněž nebylo vyhověno [z posledních srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. května 2010 (104/57 SbNU)], poté co konstatoval porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěry učiněné v uvedených nálezech lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud pouze připomíná, že právní názor obsažený v odůvodnění jeho nálezů je závazný pro všechny orgány i osoby (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy). Je tomu tak proto, že nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu Ústavního soudu by vyvolalo nejen nejistotu, zda obecný soud skutečně poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům, ale založilo by i porušení rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 700/05 ze dne 1. listopadu 2006 (N 201/43 SbNU 247)]. V. Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory, zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. (Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pak byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal.) V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07, který byl východiskem i pro nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (stěžovatelem výslovně citován před soudem prvního stupně), Ústavní soud uvedl, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Druhý senát Ústavního soudu považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit. O takový případ se však v projednávané věci jednoznačně nejednalo. Důvod, pro který byla žaloba podána, byl vylíčen zcela srozumitelně, podstata sporu nebyla složitá, stejně tak bylo zřejmé, o jaká ustanovení zákona je nárok opřen, přičemž ze zákona vyplývalo, v jakých lhůtách bylo třeba nárok uplatnit. K zamítnutí žaloby došlo z důvodů promlčení nároku, vlastní nárok tedy nebyl věcně posuzován. Za této situace nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva výdaje související se zastupováním žalované advokátem v soudním řízení, a nelze tak spravedlivě žádat po stěžovateli, aby takto vzniklé náklady žalované, s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., hradil. Vzhledem k tomu, že obvodní soud výše uvedené aspekty ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, výrok o nákladech řízení odůvodnil pouze odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. a na příslušné předpisy stanovující výši odměn advokáta, došlo v předmětné věci k porušení principu řádného a spravedlivého procesu, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny. Ústavní soud proto v této části návrhu stěžovateli vyhověl a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. března 2010 č. j. 6 C 177/2009-36 ve výroku II o nákladech řízení zrušil podle §82 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud již ve shora popsaných skutečnostech shledal porušení základních práv stěžovatele a důvod pro zrušení výroku rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nezabýval se již v tomto směru dalšími námitkami stěžovatele, uvedenými v ústavní stížnosti, neboť by to bylo nadbytečné. Ohledně námitek stěžovatele, kterými brojil proti nemožnosti podat v jeho věci odvolání, a to pro zvýšení horní hranice peněžitého plnění - tzv. bagatelní věc (srov. ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. července 2009), Ústavní soud odkazuje stěžovatele na svá aktuální rozhodnutí, kde se obdobnou argumentací již zabýval, přičemž neshledal, že by taková úprava přípustnosti odvolání byla schopna přivodit zásah do základního procesního práva na přístup k soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1268/10 ze dne 30. srpna 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1321/10 ze dne 3. června 2010, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dovodil, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). V oblasti občanskoprávních vztahů je tedy podle Ústavního soudu na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí. Obdobně ustáleně judikuje i Evropský soud pro lidská práva, který např. v rozsudku ze dne 8. listopadu 2007 ve věci Soffer proti České republice (stížnost č. 31419/04, odst. 29, dostupné na http://www.echr.coe.int a internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti - Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem) opakovaně uvedl, že článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazuje Vysoké smluvní strany ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že se v této části ústavní stížnosti jednalo o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.1215.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1215/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 246/59 SbNU 507
Populární název Náhrada nákladů právního zastoupení státu
Datum rozhodnutí 9. 12. 2010
Datum vyhlášení 20. 12. 2010
Datum podání 26. 4. 2010
Datum zpřístupnění 3. 1. 2011
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 5
MINISTERSTVO / MINISTR - práce a sociálních věcí - Česká republika
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §202 odst.2, §142 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík náklady řízení
škoda/náhrada
odpovědnost/orgánů veřejné moci
důchod/starobní
promlčení
stát
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1215-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 68532
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30