ECLI:CZ:US:2010:2.US.1736.10.1
sp. zn. II. ÚS 1736/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele O. Z., zastoupeného JUDr. Janem Podhorským, advokátem, se sídlem v Benešově, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č. j. 12 To 158/2010-236, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 3. 2010, č. j. 2 T 101/2009-227, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, který k výzvě soudce zpravodaje ve stanovené lhůtě řádně prostřednictvím advokáta doplnil tak, aby po formální stránce vyhovoval požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal po Ústavním soudu zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi došlo k zásahu do základních práv zaručených Ústavou, a to přinejmenším těch, která jsou obsažena ve článcích 90, 95 odst. 1 a 96 Ústavy ČR, a článcích 36 odst. 1 a 40 odst. 3,5,6 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (ze dne 15. 7. 2009, č. j. 2 T 101/2009-130) ve spojení s rozsudkem Krajského sodu v Praze (ze dne 4. 11. 2009, č. j. 12 To 371/2009-169) byl stěžovatel jako zvlášť nebezpečný recidivista odsouzen pro pokračující trestný čin úvěrového podvodu dle §250 odst. 1,4 písm. b) trestního zákona ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Souhrnný trest byl ukládán ve vztahu k odsouzení Okresním soudem v Příbrami (trestní příkaz 4 T 50/2007), za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona, s trestem odnětí svobody na pět měsíců podmíněně odloženým na dvě léta, a trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky.
Usnesením nyní napadeným Okresní soud v Příbrami stěžovateli podle §419 trestního zákoníku poměrně zkrátil souhrnný trest odnětí svobody na 6 roků a deset měsíců s tím, že původní trest mu byl uložen mimo jiné za jednání (kvalifikace §180d trestního zákona), které počínaje již dnem 1. 1. 2010 není trestným činem. Při rozhodování bral do úvahy především poměr závažnosti jednotlivých trestných činů, za které byl trest vyměřen, trestní minulost stěžovatele, a dále to, že se trestné činnosti dopustil ve zkušební době; proto trest zkrátil o pouhé dva měsíce. Krajský soud svým usnesením (rovněž nyní napadeným) podanou stížnost zamítl jako nedůvodnou. Nepřisvědčil stěžovateli, že mělo být použito rozsáhlejšího zkrácení, byl-li mu trest uložen jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi a nový trestní zákoník již nebezpečnou recidivu nezná. Stěžovateli byl sice trest uložen ve zpřísněné sazbě, ale stejný postup by přicházel v úvahu i podle současné právní úpravy, jen za použití jiných zákonných ustanovení. Současně krajský soud stěžovateli připomněl, že zásada, podle níž se při rozhodování o trestnosti použije právní úpravy pro pachatele výhodnější, je-li trest ukládán za čin spáchaný za účinnosti dřívější právní úpravy, se užije, pouze když je rozhodováno o vině a trestu. Protože byl stěžovatel odsouzen ještě před účinností nového trestního zákoníku, lze jeho dobrodiní využít pouze způsobem zvoleným okresním soudem.
Stěžovatel má i nadále za to, že zkrácení původního trestu je nedostatečné. Soudy zejména patřičně nezohlednily novou právní úpravu v podobě trestního zákoníku, která je pro stěžovatele příznivější. Jeho jednání, za které byl odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista, není podle současné právní úpravy možno hodnotit jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a nejsou proto splněny podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. S účinností trestního zákoníku tak došlo ke změně trestní sazby ve prospěch stěžovatele. Trest měl být tedy krácen nikoliv jen s přihlédnutím ke skutečnosti, že trestný čin dle §180d trestního zákona již není trestným činem, ale též ke skutečnosti, že stěžovatelovo podvodné jednání již nelze hodnotit jako zvlášť závažný trestný čin. Trest měl být tedy zkrácen s přihlédnutím k tomu, že stěžovateli by nyní bylo možno uložit trest odnětí svobody v maximální sazbě 2 roky 6 měsíců až 3 roky. Dále je stěžovatel toho názoru, že bylo-li rozhodováno o poměrném zkrácení trestu uloženého stěžovateli za trestný čin, za který hrozil (podle dřívější úpravy) trest odnětí svobody v trvání sedmi let, bylo potřeba (např. na základě analogie s ustanovením §36 odst. 3 trestního řádu) ustanovit mu pro toto řízení obhájce.
Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření konstatuje, že v řízení k porušení žádného ze základních práv odsouzeného nedošlo. Zkrátit trest více, než bylo učiněno v napadeném usnesení, tedy pro jednání kvalifikované podle §180d trestního zákona, nebylo možné, neboť jednání, za které byl odsouzen dalšími rozsudky, je trestné i dle nového trestního zákoníku, byť dle jiného zákonného ustanovení. Krajský soud uvedl, že námitkami stěžovatele se zabýval již napadeném usnesení a na důvody v něm uvedené, a to především stran aplikace §419 trestního zákoníku, odkázal.
Okresní státní zastupitelství v Příbrami i Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků vzdala.
V doplnění svého podání stěžovatel uvedl, že v této věci "podal z opatrnosti i dovolání". Jelikož dle mínění Ústavního soudu není proti napadeným rozhodnutím o poměrném zkrácení trestu dovolání dle §265a trestního řádu přípustné, neodmítal návrh jako předčasně podaný [§43 odst. 1 písm. e), ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a vyčkal na rozhodnutí o dovolání. Jak následně soudce zpravodaj zjistil, dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1297/2010.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [obdobně též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Námitky stěžovatele mířící proti důvodům a rozsahu zkrácení trestu jsou polemikou s výkladem jednotlivých ustanovení trestního zákoníku, tedy běžného zákona, kdy Ústavní soud obecně zachovává zdrženlivost zasahovat do kompetence soudů. Navíc v této konkrétní věci lze napadeným rozhodnutím sotva co vytknout; úvahy, na nichž je rozhodnutí o poměrném zkrácení trestů vystavěno, jsou v odůvodnění jasně a srozumitelně vyloženy. Oproti přesvědčení stěžovatele shledává Ústavní soud zvolený postup zcela v souladu s trestním zákoníkem. Ten v přechodném ustanovení §419 mimo jiné říká, že byl-li za čin, který není trestným činem podle trestního zákoníku, a sbíhající se trestný čin uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí; přitom přihlédne ke vzájemnému poměru závažnosti činů, které ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nejsou trestnými činy, a sbíhajících se trestných činů. A tak bylo také s případem stěžovatele naloženo. Uvedené ustanovení se aplikuje jen tam, kde čin po 1. 1. 2010 již není trestným činem. A to se zde týká jen řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§180d trestního zákona). Podvod, resp. úvěrový podvod, jako druhý ze sbíhajících se trestných činů, je trestný i po 1. 1. 2010 (§209 a 211 trestního zákoníku), a to včetně kvalifikovaných skutkových podstat a možnosti ukládat trest ve zpřísněné sazbě. I když byla formulace skutkové podstaty upravena, aplikace §419 trestního zákoníku je zde vyloučena. Argument stěžovatele, že nový trestní zákoník je pro něj příznivější, když podle jeho ustanovení by již nebylo možno stěžovatelovo jednání hodnotit jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin a mimořádně zvýšit trest odnětí svobody, je ve vztahu k možnosti použití §419 trestního zákoníku irelevantní. Jak bylo řečeno, nejde o situaci, kdy by podvod přestal být trestným činem a stupeň přísnosti v jednotlivých kodexech nehraje roli. Budiž doplněno, že otázkou, zda stěžovatelovo jednání přísněji posuzoval trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 či trestní zákoník, je zbytečné se zabývat i jinak, neboť v dané věci nelze uvažovat ani o uplatnění pravidla časové působnosti (§2 odst. 1 trestního zákoníku), podle něhož se sice trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ale jestliže je to pro pachatele příznivější, postupuje se podle pozdějšího zákona. Jak již uvedl v napadeném rozhodnutí krajský soud, pozdější pro pachatele příznivější právo se při posuzování trestnosti činu uplatní pouze tehdy, pokud nebylo o vině a trestu pravomocně rozhodnuto, v opačném případě citované ustanovení o časové působnosti trestních zákonů nelze použít.
Pokud jde o poslední námitku stěžovatele, totiž porušení povinnosti ustanovit mu pro řízení obhájce, překračovala-li horní hranice trestní sazby jednoho z trestných činů 5 let, a to "např. na základě analogie s ustanovením §36 odst. 3 trestního řádu", uvažoval Ústavní soud takto:
Hmotněprávní ustanovení §419 trestního zákoníku o nevykonání trestu, jeho zbytku nebo poměrném zkrácení trestu, je procesně provedeno v §465 trestního řádu. Byť je systematicky zařazeno do části páté mezi přechodná a závěrečná ustanovení trestního řádu, svou povahou se blíží řízení vykonávacímu, neboť se v něm zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro to, aby odsouzený nemusel vykonat uložený trest, resp. jeho část. V tomto smyslu je proto otázku nutné obhajoby posuzovat podle ustanovení §36a odst. 1 trestního řádu. Z podkladů přiložených k ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by některý ze zde uvedených předpokladů pro povinné ustanovení obhájce byl splněn. Zároveň z toho vyplývá, že ustanovení §36 trestního řádu aplikováno nebude [a to jak jeho odst. 1 písm. a) - "ve výkonu trestu", tak ani stěžovatelem navržený odst. 3]. Lze tedy uzavřít, že nebyl-li stěžovateli v daném řízení ustanoven obhájce, nestalo se tak v rozporu s trestním řádem a jeho Listinou garantované právo na obhajobu nebylo nijako dotčeno.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu