ECLI:CZ:US:2010:2.US.2728.10.1
sp. zn. II. ÚS 2728/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. et Ing. P. N., zastoupeného Mgr. Vladimírou Píchovou, advokátkou se sídlem Masarykova 31, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor ze dne 21. 6. 2010 sp. zn. 15 Co 430/2010 a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 12 C 295/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 9. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 96 Ústavy.
Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením a postupem soudu prvního stupně, který si vyložil ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jako formu pravomocného skončení řízení, ačkoli o žádném pravomocném skončení zákon nehovoří, naopak je zde přímo uvedeno jako status quo probíhající řízení. Z jazykového výkladu zákona vyplývá, že zákonodárce neměl na mysli pouze řízení, které je omezeno svou pravomocností, ale probíhající řízení jako celek. Má za to, že pokud dal soudu svým přípisem ze dne 4. 5. 2010 na srozuměnou, že proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, které bylo důvodem přerušení řízení, hodlá podat správní žalobu, pak dle jeho názoru neodpadla podmínka pro přerušení řízení, neboť se stále řeší otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením odvolacího soudu, který se ve svém rozhodnutí opírá i o ustanovení §111 odst. 2 o. s. ř., neboť ani v něm se nehovoří o pravomocném skončení. Neztotožňuje se ani s jeho argumentací, že je třeba přihlédnout i k tomu, jakým způsobem bylo vymezeno přerušení řízení, neboť soudce není zákonodárce a nemůže přerušit řízení vlastním právním názorem, přičemž zákon nikde neukládá možnost přerušit řízení pouze do jeho pravomocného skončení.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 9. 2009 č. j. 12 C 295/2009-81 bylo podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno řízení o žalobě stěžovatele na zaplacení částky 108.842,- Kč do data pravomocně skončeného řízení vedeného u Městského úřadu v Pelhřimově, odboru dopravy, pod čj. OD/1500/2009-11/Mi. Soud tak učinil k návrhu obou účastníků s tím, že ve správním řízení je řešena otázka, zda na jednom ze sporných pozemků stěžovatele vede veřejně přístupná účelová komunikace, přičemž takové určení je důležité pro rozhodnutí soudu o žalobě z hlediska posouzení, zda žalovaný odpovídající část sporného pozemku užívá neoprávněně či zda je s ohledem na charakter této komunikace oprávněn na ni vstupovat. Dalším usnesením tohoto soudu (napadeným ústavní stížností) bylo rozhodnuto, že se v řízení pokračuje. Rozhodnutí je odůvodněno zjištěním, že uvedená věc je u správního orgánu pravomocně skončena, a to rozhodnutím Městského úřadu v Pelhřimově, odboru dopravy, ze dne 15. 1. 2010 čj. OD/1500/2009-28/Mi, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru dopravy a silničního hospodářství v Jihlavě, ze dne 12. 4. 2010 čj. KUJI 26770/2010 ODSH 361/2010-Ma/RODV, které nabylo právní moci dne 19. 4. 2010 (jimiž bylo určeno, že na sporném pozemku se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, jejíž přesné vymezení je znázorněno v příloze, která je součástí rozhodnutí).
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s výkladem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §111 odst. 2 o. s. ř., provedeným obecnými soudy v souvislosti s vydáním rozhodnutí o pokračování v řízení o jeho žalobě. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tedy interpretace svévolné, jíž chybí smysluplné odůvodnění.
Takové pochybení ovšem v projednávaném případě shledáno nebylo. Napadená rozhodnutí jsou řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. V tomto směru lze především odkázat na tu pasáž odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v níž se soud zabývá samotným účelem přerušení řízení dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a v němž připomíná závaznost pravomocného rozhodnutí vydaného dle správního řádu, v dané věci rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, jímž byla rozhodnuta otázka existence veřejně přístupné účelové komunikace na dotčeném pozemku stěžovatele.
Stěžovatel přehlíží, že řízení bylo přerušeno "do data pravomocného skončení řízení vedeného u Městského úřadu v Pelhřimově..." Pro rozhodnutí o pokračování v řízení o jeho žalobě bylo proto rozhodující, že tato překážka odpadla. Pokud stěžovatel až v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se způsobem, jak bylo přerušení řízení vymezeno, měl brojit především proti samotnému usnesení o přerušení řízení, což však neučinil. Nemůže to proto dohánět až cestou ústavní stížnosti proti rozhodnutí o pokračování v řízení.
Navíc nelze odhlédnout od té skutečnosti, že podstatou každého soudního řízení je dospět za podmínek spravedlivého procesu ke konečnému rozhodnutí. Usnesení o přerušení řízení, coby rozhodnutí procesní povahy, evidentně takovým rozhodnutím není. Bude-li mít stěžovatel pochybnosti stran spravedlivého procesu, může proti případnému nesprávnému postupu obecných soudů brojit v rámci probíhajícího soudního řízení příslušnými zákonnými prostředky a poté případnou ústavní stížností namířenou proti konečnému rozhodnutí ve věci. Jeho představa, že by Ústavní soud zrušil rozhodnutí o pokračování v řízení, zahájeném z jeho podnětu, je iluzorní, a to již s přihlédnutím k účelu soudního řízení jako takového.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu