infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.12.2010, sp. zn. II. ÚS 3228/10 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.3228.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:2.US.3228.10.1
sp. zn. II. ÚS 3228/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. K., Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem advokátní kanceláře Grobelný & Skřipský, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 707/2010 ze dne 25. srpna 2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 416/2009 ze dne 26. listopadu 2009, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 3 T 178/2008 ze dne 16. dubna 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 12. resp. 15. listopadu 2010 a doplněnou podáními ze dne 16. listopadu a 3. prosince 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie České republiky na dobu dvou let. Rozsudkem odvolacího soud byl k jeho odvolání v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že se v určité době po vzájemné dohodě společně s R. M. jako příslušníci Policie České republiky v rozporu s Instruktáží č. 19935 účastnili neoprávněně měření nejvyšší povolené rychlosti vozidel, a to společně s V. V., který jako strážník Městské Police Šenov k tomuto účelu použil služební radar. Takto zastavili nezjištěný počet řidičů a nejméně v třech případech získali částku 10 200 Kč, kterou si mezi sebou rozdělili a nezaznamenali ve svých hlídkových knížkách, ani v knize služeb, ani v pokutových blocích, řidičům nevydali díl B pokutového bloku a inkasované částky neodvedli. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie České republiky na dobu dvou let. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto coby podané z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a č. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel obecným soudům v ústavní stížnosti konkrétně vytýká porušení zásady volného hodnocení důkazů a nezákonnou aplikaci principů trestního procesu, resp. extremní vybočení při hodnocení důkazů. Konkrétně jde o to, že výpovědi spoluobžalovaných M. a V. ze dne 8. října 2007 byly vůči němu procesně neúčinné s ohledem na to, že byly provedeny před zahájením jeho trestního stíhání. Přes tuto skutečnost byla výpověď spoluobžalovaného V. proti němu použita, což konstatoval i dovolací soud. Vedle toho stěžovatel zpochybňuje důkazní hodnotu zvukového záznamu s ohledem na to, že nebyla prováděna hlasová expertíza - identifikace hlasů, nahrávky byly špatně srozumitelné, některé nahrávky se nevztahovaly k žalovaným skutkům a nebyly před soudem přehrány jako celek, a proto mohou být některé věty vytržené z kontextu. Stěžovatel nesouhlasí tedy se závěrem, že je usvědčován zvukovým záznamem. Odvolacímu soudu vytýká, že připustil absenci povědomosti o sledu děje, resp. nabídl jeho různé alternativy, což nemá v trestním procesu místo. Dovolacímu soudu vytýká nesrozumitelnost argumentace vyvracející jeho námitku absence subjektivní stránky trestného činu, jakož i neurčitost odkazu na další neoznačené důkazy kromě zvukového záznamu, jež mají stěžovatele usvědčovat. Rovněž obecným soudům vytýká nekonzistentnost v hodnocení důkazů, když jeden soudce označuje výpověď spoluobžalovaného M. za nevěrohodnou, a jiný z ní dochází k závěru o vině stěžovatele. Za pochybení rovněž považuje hodnocení vlastní taktiky obhajoby ze strany odvolacího soudu s tím, že stěžovatel nemá povinnost se v řízení vyvinit. 3. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. 4. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 5. V řízeních o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování vyčlenit případy opomenutých důkazů, případy důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů - tedy hodnocení provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. I v této souvislosti tedy bylo zdůrazněno, že je Ústavní soud povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde, protože argumentace stěžovatele je spíše jen irelevantní polemikou se závěry obecných soudů (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). 6. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že zejména odvolací soud (ale nejen ten) byl ve své argumentaci nedůsledný, když zřetelně neodlišil, čím je u vytýkaného skutku usvědčován každý jednotlivý obžalovaný. To v daném případě hrálo roli právě pro výpověď spoluobžalovaného V., která byla procesně použitelná proti spoluobžalovanému M., avšak nikoliv proti stěžovateli. Toto odlišení přitom nepochybně bylo intelektuálně obtížné s ohledem na to, že se jednalo o týž (relativně jednoduchý) skutek spáchaný společně více osobami. Avšak přesto lze souhlasit s názorem dovolacího soudu, že v důsledku této nedůslednosti nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Lze stručně a zjednodušeně řečeno uvést, že obecné soudy všech stupňů dospěly k závěru o stěžovatelově vině na základě vyhodnocení zvukového záznamu, jakož i s ním souvisejících okolností, resp. důkazů ve formě úředních (pracovních) pomůcek stěžovatele a spoluobžalovaného M. Ze všech důvodů dospěly soudy k závěru, že v uvedený den měl službu stěžovatel společně se spoluobžalovaným M., kteří použili určité služební vozidlo, jež provedlo následně vyhodnocovaný záznam zvuku. Z odůvodnění dovolacího soudu jasně vyplývá, že se mělo jednat o záznam hlasů dvou osob, které měly vybírat peníze od kontrolovaných řidičů, přičemž se na vytýkané trestné činnosti podíleli celkově tři - to s ohledem na způsob dělení získaných peněz. Bylo tedy (možná ne úplně polopatisticky) vyloučeno, že by druhým kontrolujícím policistou mohl být spoluobžalovaný Vavrečka, který "toliko" obsluhoval služební radar. V tom ostatně snad může spočívat ona rozpornost v hodnocení výpovědi spoluobžalovaného M., který v hlavním líčení (odlišně od přípravného řízení) připustil provádění kontroly řidičů ze své strany, avšak vyloučil přítomnost stěžovatele, kdy s ohledem na tyto rozpory v konečném důsledku odvolací i dovolací soud vyšly ve skutečnosti spíše jen z výše uvedených důkazů. Konečně v onom vyhodnocení je srozumitelně obsažen jak závěr o přítomnosti stěžovatele "ve skutku", tak i o existenci subjektivní stránky trestného činu. 7. Námitkou, že se měl stěžovatel v tentýž den věnovat jiné služební činnosti, se vypořádal odvolací soudu způsobem, jež stěžovatel rozporuje. Tím ovšem popírá, že úkolem soudu v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a nikoliv zjistit vše co skutku předchází, co po něm následuje či co s ním dále nějak souvisí. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat, že se s námitkou stěžovatele vypořádal především závěrem, že provedení oné jiné služební činnosti s ohledem na časové souvislosti nevylučuje současné spáchání trestné činnosti. Tím odvolací soud totiž jen vyloučil existenci důvodných pochybností. 8. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí obecných soudů jsou přesvědčivá, nelze v nich spatřovat vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů, natož vybočení extrémní, a proto je lze považovat za ústavně souladná. 9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. prosince 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.3228.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3228/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 16. 12. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 11. 2010
Datum zpřístupnění 12. 1. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Frýdek-Místek
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §158 odst.1 písm.a
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6, §2 odst.5, §125 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
Věcný rejstřík policista
veřejný činitel
trestní řízení
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3228-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 68535
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30