infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.11.2010, sp. zn. II. ÚS 405/09 [ nález / RYCHETSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 229/59 SbNU 329 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:2.US.405.09.5

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Ke lhůtě k popření otcovství

Právní věta 1. Ačkoliv právní domněnky významným způsobem zjednodušují určení právního otcovství, nelze je z povahy věci považovat za dostatečnou záruku shody biologického a právního otcovství. Již z tohoto důvodu je nezbytné, aby tak právní řád vedle domněnek vytvořil právní prostředky, na jejichž základě se osoba, jejíž otcovství bylo stanoveno na základě domněnky a která popírá své biologické otcovství, mohla domáhat ochrany svých subjektivních práv tím, že v řízení před příslušným orgánem veřejné moci prokáže, že není biologickým otcem dítěte. Omezí-li zákonodárce možnost popření otcovství ze strany této osoby stanovením lhůty, nesmí při jejím stanovení upřít relevanci okamžiku, kdy se osoba, jejíž otcovství bylo založeno na základě domněnky otcovství manžela matky, dozví relevantní skutečnosti zpochybňující její otcovství. Teprve od tohoto okamžiku má totiž právní otec dítěte skutečnou možnost posoudit další důsledky takovéhoto zjištění pro svůj osobní život, včetně možnosti obrátit se na příslušný orgán veřejné moci s návrhem na popření otcovství ve lhůtě pro podání žaloby na popření otcovství. Stanovení účinné možnosti domáhat se ochrany svého práva musí reflektovat tu stránku práva na ochranu soukromého a rodinného života, jež brání státu svévolným a nepřiměřeným způsobem zasahovat do soukromého a rodinného života jednotlivce. Právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s (někdy i značným) časovým odstupem od narození dítěte, jakož i to, že i v této době může, jak ukazuje zejména zmíněná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, převážit zájem právního otce na popření otcovství (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Shofman proti Rusku, citovaný v bodu 7, anebo rozsudek senátu Evropského soudu pro lidská práva Paulík proti Slovensku ze dne 10. října 2006, stížnost č. 10699/05). 2. V případech, na které dopadá derogační důvod nálezu ze dne 8. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), jsou obecné soudy povinny neaplikovat §57 odst. 1 zákona o rodině v tom jeho obsahovém komponentu, kterým je vyloučeno uplatnění jakéhokoli jiného právního prostředku k popření otcovství po uplynutí šestiměsíční lhůty podle tohoto ustanovení. V těchto případech musí obecné soudy přímo aplikovat čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a projednat tak návrh na popření otcovství, byť by tento byl podán po této lhůtě. Posouzení návrhu na popření otcovství, jenž byl podán po uplynutí lhůty podle §57 odst. 1 zákona o rodině, nemůže spočívat pouze v posouzení skutkové otázky biologického otcovství, nýbrž obecné soudy musí rovněž vážit, zda zájem právního otce na popření otcovství převáží v konkrétní věci nad zájmy dítěte a matky, pokud tyto zájmy jsou se zájmem právního otce v konfliktu. Uvedené zájmy mají ve velké míře současně ústavněprávní relevanci a požívají ochrany jako součást práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jakož i práv vyplývajících z čl. 32 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). S ohledem na právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 je možné konstatovat, že z hlediska uvedeného vážení zájmů je relevantní, kdy a z jakých důvodů se právní otec dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství, jakým způsobem se toto zjištění promítlo do dotčených rodinných vazeb a zda podnikl v přiměřené době právní kroky ve vztahu k popření otcovství (srov. bod 55 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09). Význam takovéhoto časového vymezení přitom spočívá zejména v požadavku právní jistoty. Možnost popření otcovství totiž nemůže být chápána jako trvalý prostředek vyvázání se z právního postavení otce pro osobu, která současně není otcem biologickým.

ECLI:CZ:US:2010:2.US.405.09.5
sp. zn. II. ÚS 405/09 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 18. listopadu 2010 sp. zn. II. ÚS 405/09 ve věci ústavní stížnosti Z. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008 č. j. 30 Cdo 1493/2008-69, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2007 sp. zn. 13 Co 375/2006 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. srpna 2006 č. j. 21 C 36/2006-14, ve věci popření otcovství, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení a L. S. a nezletilého L. S. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008 č. j. 30 Cdo 1493/2008-69, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2007 sp. zn. 13 Co 375/2006 a rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. srpna 2006 č. j. 21 C 36/2006-14 bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Rekapitulace návrhu 1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedená rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Spolu s tím se stěžovatel domáhal zrušení části §57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "do šesti měsíců". 2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl na základě zákonné domněnky otcovství manžela matky podle §51 odst. 1 zákona o rodině zapsán do matriky jako otec narozeného L. S. V průběhu listopadu 2004 stěžovatel zjistil, že jeho manželka L. S. udržuje nejméně od roku 2002 mimomanželský styk s jiným mužem. Vzhledem k tomu, že se počátkem května 2003 zdržoval na služební cestě v Nizozemí, pojal stěžovatel podezření, zda je skutečně otcem L. S. Rozhodl se tedy provést anonymní test DNA u akreditované společnosti Generi Biotech, s. r. o. Z testu vyplynulo, že stěžovatel není biologickým otcem L. S. Stěžovatel zároveň uvedl, že mu manželka v rámci rozvodového řízení navrhovala řešení otázky skutečného otcovství druhého narozeného dítěte, pokud on ustoupí ze svých právních nároků v rámci majetkového vypořádání jejich společného jmění. 3. Stěžovatel podal dne 17. ledna 2005 státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu na popření otcovství ve smyslu §62 zákona o rodině. Tomu však Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo. V odpovědi stěžovateli ze dne 18. července 2005 státní zástupkyně uvedla, že takový návrh je "opatřením zcela výjimečné povahy", přičemž do "ustálených statusových poměrů dítěte lze jejím prostřednictvím zasáhnout mimo jiné jen za splnění zákonem stanovené podmínky zájmu dítěte na popření otcovství". Zdůraznila, že by to bylo možné "pouze v případě, že lze spolehlivě prokázat, že muž, jemuž svědčí zákonná domněnka otcovství, dítě nezplodil". Právě tuto skutečnost nepovažovala za prokázanou. Uvedla, že "důkaz znaleckým posudkem v rámci šetření podnětu ... provést nelze", zároveň však výsledek testu DNA provedeného soukromou společností "v žádném případě není důkazem, o který by mohlo být případně opřeno žalobní tvrzení nejvyšší státní zástupkyně". Podle sdělení státní zástupkyně manželka stěžovatele "na státním zastupitelství uvedla, že v době rozhodné pro početí se intimně stýkala (pouze se stěžovatelem) a že s případnou účastí svou a syna L. na znaleckém posudku nesouhlasí". Obdobnou odpověď obdržel stěžovatel i na svoji žádost o přezkoumání vyřízení jeho původního podnětu v září 2005. 4. Dne 7. března 2006 byla Okresnímu soudu v Jihlavě doručena žaloba stěžovatele o popření otcovství k nezletilému L. S. Napadeným rozsudkem tohoto soudu ze dne 2. srpna 2006 byla žaloba s ohledem na marné uplynutí prekluzivní lhůty podle §57 odst. 1 zákona o rodině zamítnuta. O náhradě nákladů řízení však okresní soud rozhodl s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu a žalované (bývalé manželce stěžovatele) náhradu nákladů řízení nepřiznal z důvodu hodného zvláštního zřetele. Tento důvod okresní soud spatřoval především ve skutečnosti, že dle anonymního znaleckého posudku nebyl stěžovatel biologickým otcem dítěte. Důvodem byla rovněž skutečnost, že v době trvání manželství měla bývalá manželka stěžovatele poměr s jiným mužem, přičemž tato skutečnost byla prokázána v rozvodovém řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 11. října 2007 potvrdil, výrok o náhradě nákladů však změnil tak, že stěžovatel byl povinen nahradit své bývalé manželce náklady řízení, neboť si žalobce podle názoru krajského soudu musel být vědom, že dle platné právní úpravy jeho žaloba nemůže obstát. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením ze dne 17. prosince 2008 stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť neshledal důvod přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. 5. Stěžovatel spatřoval v postupu soudů nerespektování svého práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Podle jeho názoru stanovení počátku běhu zákonné lhůty pro podání návrhu na popření otcovství k okamžiku, kdy se domnělý otec dozví, že se narodilo dítě, neobstojí z hlediska uvedených ustanovení. S odkazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále též "Evropský soud"), konkrétně rozsudek ze dne 27. října 1994 ve věci stížnosti č. 18535/91 - Kroon a další proti Nizozemí, se domnívá, že čl. 8 Úmluvy zaručuje zrušení (anulování) rodinných vazeb, které nejsou výsledkem biologického spojení, takovým způsobem, aby tato biologická a společenská realita převážila nad právními domněnkami a nad požadavkem právní jistoty vztahů a aby jakákoliv domněnka otcovství mohla být účinně vyvrácena. 6. Poukázal rovněž na další rozsudek Evropského soudu ze dne 24. února 2006 ve věci stížnosti č. 74826/01 - Shofman proti Rusku, kde podle názoru stěžovatele Evropský soud rozhodoval o téměř identických skutkových a právních okolnostech. Podle tohoto rozsudku je odepření úpravy statusových poměrů dítěte, určených na základě zákonné domněnky otcovství, v důsledku prekluzivní lhůty pro podání žaloby na popření otcovství, která je vázána na okamžik, kdy se otec určený zákonnou domněnkou dozvěděl o narození dítěte, v rozporu s Úmluvou. Zavedení lhůty pro popření otcovství je podle Evropského soudu ospravedlnitelné snahou zajistit právní jistotu v rodinných vztazích a chránit zájmy dítěte, ovšem pouze v případech, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem nezletilého dítěte od prvního dne života dítěte, z důvodu nesouvisejících se zákonem ale nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (stěžovatel odkazuje i na další rozhodnutí Evropského soudu - rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 19. října 1999 ve věci stížnosti č. 34308/96 - Yildirim proti Rakousku a rozsudek ze dne 28. listopadu 1984 ve věci stížnosti č. 8777/79 - Rasmussen proti Dánsku). 7. Na neudržitelnost stávající právní úpravy podle stěžovatele opakovaně poukazuje i Ústavní soud. Stěžovatel v té souvislosti odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 289/07 ze dne 26. dubna 2007 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1506/07 ze dne 17. ledna 2008 (dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vedle toho také stěžovatel odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. února 2007 (N 33/44 SbNU 399), kde Ústavní soud s odkazem na odbornou literaturu konstatoval, že "rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou." 8. Stěžovatel v té souvislosti uvedl, že popěrná lhůta nijak neupevňuje důvěru v osobních vztazích, neboť vede spíše k tomu, aby zákonný otec aktivně zjišťoval své biologické otcovství v průběhu šesti měsíců po narození dítěte. Právní regulace musí respektovat sociální přesahy jeho vztahu k nezletilému dítěti. Příbuzenský poměr má totiž zcela zásadní význam pro samotný vývoj dítěte, jeho duševní rovnováhu, na rozvoj jeho osobnosti a jeho zařazení ve společnosti. V případě stěžovatele ale takováto vazba chybí. Navíc z jeho zákonného postavení vyplývá řada povinností, kromě vyživovací povinnosti také například povinnost pečovat řádně o výchovu dítěte. Plnění těchto povinností vyžaduje citové, časové a materiální investice, aniž je zajištěno, že samo dotčené nezletilé dítě později nebude chtít dosáhnout změny svých statusových poměrů a zprostit se tak možných závazků vůči stěžovateli. To vede ke zřejmému nepoměru mezi povinnostmi stěžovatele a předpokládanými povinnostmi dítěte. To je přitom předmětnou situací rovněž dotčeno, neboť nezletilé dítě má právo na vznik právního vztahu se skutečným otcem, které je garantováno právě výše uvedeným čl. 8 Úmluvy (zde stěžovatel poukazuje na rozsudek Evropského soudu ze dne 7. února 2002 ve věci stížnosti č. 53176/99 - Mikulić proti Chorvatsku). 9. Stěžovatel nevylučuje, že mohou existovat podmínky, kdy se vytvořily mezi zákonným otcem a dítětem takové vazby, které jsou dostatečně silným důvodem, aby daný stav požíval právní ochrany. V jeho případě však nevěra vedla k rozpadu jeho manželství a za současného stavu věci nelze očekávat, že by mohlo dojít k jakékoliv jeho emocionální angažovanosti ve vztahu k vedlejšímu účastníku řízení. Stěžovatel rovněž nemá žádný zájem na jeho výchově a vnímá jej spíše jako ekonomickou zátěž. 10. S ohledem na aplikaci §57 odst. 1 ve spojení s §62 zákona o rodině dochází podle stěžovatele k porušení jeho základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i podle čl. 6 a 13 Úmluvy. Platná právní úprava totiž neumožňuje zpochybňovat otcovství, pokud uběhne zákonná popěrná lhůta. Ačkoliv zákon o rodině umožňuje zákonnému otci podat podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání návrhu na popření otcovství, nejsou dány žádné účinné procesní prostředky, jak podání takového návrhu vynutit. Vedle toho z odpovědi Nejvyššího státního zastupitelství na podnět stěžovatele vyplývá, že Nejvyšší státní zastupitelství nedisponuje účinnými prostředky, jak právní ochranu stěžovatelových základních práv zajistit. Stěžovatel v té souvislosti poukázal na nemožnost Nejvyššího státního zastupitelství nařídit znalecké zkoumání DNA dítěte, přičemž není možné použít ani výsledky DNA testů provedených z iniciativy otce u soukromé společnosti. Konečně stěžovatel poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud apeloval, aby Nejvyšší státní zastupitelství přehodnotilo svůj přístup, kdy se odmítá zabývat podněty na podání návrhu na popření otcovství ve smyslu §62 zákona o rodině s poukazem na absenci zájmu dítěte na úpravě poměrů [vedle výše citovaných usnesení odkázal na usnesení sp. zn. IV. ÚS 158/06 ze dne 24. dubna 2006 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 466/07 ze dne 28. května 2007 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 11. Závěrem stěžovatel tvrdil i dotčení svých majetkových základních práv. Porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny lze spatřovat v povinnosti plnit za biologické rodiče, případně za stát, jakož i v důsledku toho, že dítě bude do doby dosažení věku 18 let jeho neopomenutelným dědicem. II. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 12. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval k vyjádření účastníky a vedlejší účastníky řízení. Současně vyzval podle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k vyjádření i nejvyšší státní zástupkyni. 13. Okresní soud v Jihlavě ve svém vyjádření uvedl, že k popření otcovství mohlo dojít na základě návrhu nejvyššího státního zástupce podle §62 zákona o rodině, a to i po uplynutí šestiměsíční lhůty podle §57 odst. 1 téhož zákona. Tato možnost slouží podle jeho názoru k vyvážení zájmu na zajištění stability rodinných vztahů na straně jedné a respektování biologické reality v rodinných vztazích při existenci zájmu dítěte na straně druhé. Současně se účastník řízení vyjádřil i k tvrzenému porušení čl. 11 Listiny, když dodal, že od existence právního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem se mezi nimi odvíjí vzájemná vyživovací povinnost, která není jen ze strany otce k dítěti, ale může být později uplatněna i obráceně. Tato vzájemnost se přitom vztahuje i na případné dědické nároky, pročež nelze dovozovat, že by existence tohoto právního vztahu mohla jednostranně poškozovat některého z jeho účastníků. 14. Krajský soud v Brně rovněž neshledal stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv. Ve svém vyjádření shrnul argumentaci stěžovatele a poukázal na současný právní stav. K možnosti podání návrhu podle §62 zákona o rodině uvedl, že je to nejvyšší státní zástupce, na němž spočívá míra uvážení, a tedy i odpovědnost posouzení, zda je při zajištění spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na právní jistotě v rodinných vztazích a právem domnělého otce důvodné přezkoumat takto právně založené otcovství biologickými důkazy. Pouze zákonodárce přitom může odstranit namítaný nedostatek stanovení konkrétních podmínek, za jejichž splnění by musel být podán uvedený návrh. 15. Nejvyšší soud v podstatě odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném usnesení. 16. Vedlejší účastnice L. S. ve svém vyjádření uvedla, že Listina stanoví pouze právo, nikoli však povinnost rodiče pečovat o dítě. Stěžovatel se tedy mohl svobodně rozhodnout, zda svému dítěti výchovu a péči poskytne. Ve svém vyjádření dále uvedla, že se jí stěžovatel snažil ve své stížnosti vykreslit jako osobu, která ho chce finančně poškodit a není korektní při vypořádání majetkových vztahů, současně ale potvrdila, že "v rámci vypořádání společného jmění manželů nabízela stěžovateli komplexní řešení tak, že budeme řešit otázku otcovství, a požadovala jsem na něm, aby stěžovatel nechtěl po mě vyplatit tržní hodnotu družstevního bytu, který na mě byl převeden bezplatně mými prarodiči za trvání manželství". Ústavní stížnost není podle vedlejší účastnice důvodná, neboť práva stěžovatele nebyla porušena. Naopak se domnívá, že vyhověním této stížnosti by byla dotčena základní lidská práva nezletilého dítěte, což by bylo jistě v rozporu s jeho zájmy. 17. Usnesením č. j. II. ÚS 405/09-28 ze dne 17. března 2009 ustanovil Ústavní soud veřejného ochránce práv opatrovníkem vedlejšího účastníka, nezletilého L. S. Veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl ve svém vyjádření upozornil na to, že pro posouzení tvrzeného protiústavního zásahu do práv stěžovatele je stěžejní otázka vážení zájmů a balancování střetu práv všech zúčastněných subjektů. Připustil sice, že bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, nejednalo se však o zásah neústavní, neboť nad jeho právem na respektování soukromého a rodinného života převažují práva matky i dítěte na nedotknutelnost jejich soukromí a na ochranu jejich osobní cti a dobré pověsti. V případě dítěte převažuje rovněž právo znát (eventuálně neznat) své rodiče. 18. Ačkoliv lze souhlasit se závěry Evropského soudu, že při výkladu pojmu rodina a rodinný život je třeba zohledňovat biologickou a sociální realitu rodiny a rodinného života, která v posledním století prošla velkými změnami, opomíjí uvedený soud (minimálně v rozsudku Shofman proti Rusku) podle veřejného ochránce práv aspekt ochrany soukromí matky dítěte, jehož otcovství je popíráno, i výše uvedená práva dítěte. Ve vztahu k právu na soukromí matky i dítěte je přesvědčen, že testy DNA nelze považovat za průkazné ve vztahu ke zjištění, že určitý muž není otcem dítěte, aniž by se jim současně podrobila rovněž matka a dítě. Povinnost podrobit se takovýmto testům je však zásahem do uvedeného práva a z tohoto důvodu musí být stanovena zákonem. V současnosti přitom ale taková úprava neexistuje a nelze za ni považovat ani ustanovení §120 odst. 2 a §125 občanského soudního řádu. Za současného právního stavu tedy mohou být takovéto testy provedeny jen se souhlasem matky a dítěte (se souhlasem jeho zákonných zástupců, případně co se týče souhlasu otce tak kolizního opatrovníka dítěte), přičemž veřejný ochránce práv pochybuje, že matka v dané věci takovýto souhlas dala. 19. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že provedením příslušných testů došlo k zásahu do práva nezletilého účastníka řízení na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Připuštění takovéhoto testu DNA jako důkazu v občanském soudním řízení by bylo přitom současně porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Související zásah do osobnostních práv matky i dítěte, konkrétně do práva na respektování jejich cti a dobré pověsti, spatřuje veřejný ochránce práv i v samotném nařčení o nevěře či nemanželském původu, jež ale otec popírající své otcovství nemůže za současného stavu legálními prostředky prokázat. Ve vztahu k právu dítěte znát své rodiče podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte uvedl, že dítě se může rozhodnout ho i nevyužít, resp. spokojit se se stavem matrikovým nebo stavem tradovaným jedním z matrikových rodičů. On jako kolizní opatrovník je přitom přesvědčen, že není v zájmu L. S. zpochybňovat otcovství stěžovatele. 20. Závěrem svého vyjádření se veřejný ochránce práv zabýval napadenou šestiměsíční popěrnou lhůtou. Určení délky této lhůty považuje za věc jednoduchého práva, přičemž apeloval na zdrženlivost ve vztahu k posuzování její ústavní konformity. Současně poukázal na oprávnění nejvyššího státního zástupce podat návrh na popření otcovství podle §62 zákona o rodině. Rozhodování nejvyššího státního zástupce o tom, zda návrh podá nebo nikoliv, přitom považuje, navzdory odlišnému právnímu závěru Ústavního soudu, za přezkoumatelné ve správním soudnictví. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl. 21. Nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Renata Vesecká se ve svých vyjádřeních ze dne 30. března 2009 a ze dne 29. dubna 2009 vyjádřila v první řadě k postupu Nejvyššího státního zastupitelství při prošetřování podnětu stěžovatele, přičemž shrnula důvody jeho odložení a nepodání žaloby podle §62 zákona o rodině (srov. bod 3 nálezu). Dále uvedla, že zájem dítěte na změně statusových poměrů lze spatřovat především za situace, kdy se biologický otec k dítěti hlásí, je ochoten převzít k němu i formálně rodičovskou zodpovědnost, podílí se na jeho výchově a výživě a mezi ním a dítětem jsou rodičovskému vztahu odpovídající vazby. V daném případě však nic takového nebylo zjištěno. 22. Sdělení Nejvyššího státního zastupitelství o tom, že podmínky pro podání žaloby podle §62 zákona o rodině nebyly splněny, není podle názoru nejvyšší státní zástupkyně rozhodnutím nebo opatřením podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Neztotožnila se s názorem stěžovatele, že možnosti uvedení sociální a biologické reality jsou pouze teoretické, jejímu dosažení však předchází posuzování zájmu dítěte na změně statusových poměrů. Tato právní úprava podle jejího názoru sleduje zájem na právní jistotě a bezpečnosti rodinných vztahů a zdůrazňuje zájem dítěte. Státní zastupitelství v každém konkrétním případě zvažuje všechny skutečnosti rozhodné pro podání žaloby tak, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ochraně právní jistoty v rodinných vztazích a právem jednotlivců na respektování soukromého a rodinného života. Rovněž bere v úvahu rozhodovací činnost Evropského soudu, jakož i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1506/07 a sp. zn. III. ÚS 289/07, na která se odvolává stěžovatel. Je však nezbytné respektovat platnou právní úpravu a posuzovat každý případ s přihlédnutím k jeho zvláštnostem. Nebylo úmyslem zákonodárce, aby byla žaloba podána v každém případě, kdy matrikový otec dítě nezplodil. Žaloba nejvyššího státního zástupce není právním institutem, který by sloužil výlučně k ověřování biologického otcovství bez jakéhokoliv časového omezení a bez přihlédnutí k dopadům, které by změna matrikového otcovství v konkrétním případě přinesla. 23. Ke stávající právní úpravě nakonec dodala, že není vyhovující a měly by být do ní implementovány zásady vyplývající z rozhodovací praxe Evropského soudu. Jeho judikatura se přitom nezabývala jen námitkami stěžovatelů vůči legitimitě zákonem stanovené lhůty pro možnost rodiče popřít otcovství u soudu, ale i námitkami vyplývajícími z konkurence a střetu zájmů dítěte a stěžovatele, pokud jde o právo na ochranu soukromého a rodinného života a právo na zajištění právní jistoty v rodinných vztazích. Vzhledem k širokému spektru oprávněných zájmů a práv dotčených osob v případě konkurujících si zájmů je obtížné stanovit zákonem, kterému subjektu náleží vyšší míra ochrany, po jak dlouhou dobu má být zohledněn např. zájem matrikového otce na uvedení právního vztahu otcovství do souladu se skutečným biologickým otcovstvím nebo kdy začne převažovat zájem na stabilitě rodinněprávních vztahů. Pouhé vypuštění části ustanovení zákona o rodině ohledně šestiměsíční lhůty za zachování zbývající právní úpravy by znamenalo neomezenou možnost matrikového otce kdykoliv úspěšně popřít otcovství, pokud se biologický stav otcovství nekryje s právním vztahem matrikového otcovství. Taková úprava by nezajistila, aby byl brán zřetel na zvláštní okolnosti jednotlivých případů a zejména na potřebnou stabilitu a jistotu dítěte v rodinněprávních vztazích a zajištění jeho výchovy a výživy. Jako možné řešení závěrem nejvyšší státní zástupkyně de lega ferenda zmiňuje možnost prodloužení napadené lhůty, jakož i případné nahrazení pojmu "zájem dítěte" v §62 zákona o rodině zájmem společnosti, veřejným zájmem nebo obecným zájmem, aby bylo možné přihlédnout ke všem okolnostem případu a oprávněným zájmům všech dotčených subjektů. Samotnou ústavní stížnost stěžovatele a akcesorický návrh na zrušení části §57 odst. 1 zákona o rodině navrhla zamítnout. 24. Všichni účastníci i vedlejší účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Vedlejší účastnice se k žádosti o upuštění od ústního jednání nevyjádřila, přestože byla náležitě poučena ve smyslu §101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byl její souhlas s upuštěním od ústního jednání presumován. III. Vlastní posouzení věci 25. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, příslušného spisu a výše uvedenými vyjádřeními přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 26. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení, že obecné soudy porušily výše uvedená základní práva stěžovatele tím, že s ohledem na uplynutí šestiměsíční lhůty podle §57 odst. 1 zákona o rodině zamítly jeho návrh na popření otcovství nezletilého L. S. Z ústavní stížnosti přitom vyplývá, že stěžovatel nespatřoval porušení svých základních práv v tom, že by obecné soudy nesprávně aplikovaly relevantní jednoduché (podústavní) právo, nýbrž v samotném protiústavním zákonném vymezení právních prostředků, kterými mohl manžel matky popřít své otcovství k jejímu dítěti. Stěžovatel totiž kromě žaloby podle §57 odst. 1 zákona o rodině, kterou bylo možné podat pouze během šestiměsíční popěrné lhůty, neměl k dispozici žádný právní prostředek, kterým by se mohl sám domáhat popření svého otcovství po jejím uplynutí. 27. Poněvadž důvody tvrzeného porušení základního práva stěžovatele dopadaly na §57 odst. 1 zákona o rodině, jenž byl v dané věci aplikován, navrhl stěžovatel s ústavní stížností současně i zrušení tohoto ustanovení ve slovech "do šesti měsíců". Navrhl tedy zrušení pouze časového omezení pro podání žaloby na popření otcovství. Ústavní soud se za těchto okolností musel zabývat vztahem napadené části ustanovení a tvrzeného porušení základních práv a svobod stěžovatele. Především se musel vypořádat s otázkou, zda k tvrzenému porušení základních práv mělo dojít jen s ohledem na vymezení popěrné lhůty. S takovýmto závěrem se ale neztotožnil, ačkoliv by vyhovění akcesorickému návrhu stěžovatele bylo bývalo vedlo k možnosti projednání jeho žaloby. Důvodem byla absence souvislosti mezi tvrzeným porušením základních práv a svobod a zmíněným časovým ohraničením pro podání návrhu na popření otcovství. Tvrzené porušení totiž nespočívalo v časovém omezení pro využití určitého konkrétního právního prostředku, nýbrž v absenci jakéhokoliv právního prostředku, který by za okolností vymezených v ústavní stížnosti mohl vést k popření otcovství. Ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině přitom na úrovni zákona normuje uvedený právní stav, protože vymezením podmínek pro podání žaloby na popření otcovství současně vylučuje, aby se stěžovatel domáhal popření jiným způsobem. Důvodem pro posouzení celého ustanovení bylo nakonec i to, že Ústavní soud by vyhověním návrhu stěžovatele vlastně vytvořil zcela novou zákonnou normu, která by manželovi matky dítěte umožňovala popřít otcovství k dítěti kdykoliv. K takovémuto postupu však Ústavní soud zásadně není povolán. 28. Za těchto okolností přerušil II. senát Ústavního soudu usnesením č. j. II. ÚS 405/09-58 ze dne 23. června 2009 řízení o ústavní stížnosti a postoupil návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve slovech "do šesti měsíců", k rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Současně však tímto usnesením podle §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu navrhl zrušit celé ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině. Řízení o těchto návrzích bylo vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 15/09. 29. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. července 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.) rozhodl Ústavní soud o zrušení napadeného ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině dnem 31. prosince 2011, protože dospěl k závěru o jeho nesouladu s čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. 30. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že "ačkoliv právní domněnky, jak bylo uvedeno výše, významným způsobem zjednodušují určení právního otcovství, nelze je z povahy věci považovat za dostatečnou záruku shody biologického a právního otcovství. Již z tohoto důvodu je nezbytné, aby tak právní řád vedle domněnek vytvořil právní prostředky, na jejichž základě se osoba, jejíž otcovství bylo stanoveno na základě domněnky a která popírá své biologické otcovství, mohla domáhat ochrany svých subjektivních práv tím, že v řízení před příslušným orgánem veřejné moci prokáže, že není biologickým otcem dítěte" (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 38). 31. Ve své další argumentaci neuznal za takovýto prostředek návrh nejvyššího státního zástupce na popření otcovství podle §62 zákona o rodině, neboť tento sleduje jiný účel, kterým je zájem dítěte, a současně na jeho podání není právní nárok (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, body 40 a 41). K opačnému názoru ale dospěl ve vztahu k možnosti žaloby manžela matky podle §57 odst. 1 citovaného zákona. Tato žaloba však s ohledem na popěrnou lhůtu vytváří pouze velmi omezený procesní prostor, aby se manžel matky domohl ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ochrany svého soukromého a rodinného života, a nelze ji proto považovat za dostatečný prostředek. 32. "Napadené ustanovení omezuje možnost podání žaloby na popření otcovství na dobu šesti měsíců ode dne, kdy se manžel matky dozvěděl, že se jí narodilo dítě. ... Při takovémto vymezení popěrné lhůty je však zcela popřena relevance okamžiku, kdy se osoba, jejíž otcovství bylo založeno na základě domněnky otcovství manžela matky, dozví relevantní skutečnosti zpochybňující její otcovství. Je přitom zřejmé, že teprve od tohoto okamžiku má právní otec dítěte skutečnou možnost posoudit další důsledky takovéhoto zjištění pro svůj osobní život, včetně možnosti obrátit se na příslušný orgán veřejné moci s návrhem na popření otcovství ve lhůtě pro podání žaloby na popření otcovství" (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 43). 33. "Při stanovení popěrné lhůty totiž nelze vycházet z presumpce, že právní otec musel nebo měl vědět všechny relevantní skutečnosti pro případný zájem na popření otcovství v okamžiku, kdy se o narození dítěte manželce dozvěděl. Rovněž nelze v této souvislosti klást na manžela požadavek, aby preventivně v období prvních šesti měsíců od narození dítěte přezkoumával, zda určité okolnosti svědčí pro závěr, že není biologickým otcem dítěte. Stanovení účinné možnosti domáhat se ochrany svého práva tak musí reflektovat i druhou stránku práva na ochranu soukromého a rodinného života, jež brání státu svévolným a nepřiměřeným způsobem zasahovat do soukromého a rodinného života jednotlivce. To znamená, že právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s (někdy i značným) časovým odstupem od narození dítěte, jakož i to, že i v této době může, jak ukazuje zejména zmíněná judikatura Evropského soudu, převážit zájem právního otce na popření otcovství (srov. např. rozsudek ESLP Shofman proti Rusku, citovaný v bodu 7, anebo rozsudek senátu ESLP Paulík proti Slovensku ze dne 10. října 2006, stížnost č. 10699/05, kde se stěžovatel úspěšně domáhal možnosti popření otcovství více než 30 let od narození dítěte)" (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 44). 34. Jak již poznamenal Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře, v řízení o tzv. incidenční kontrole norem podle §74 a §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mají skutkové okolnosti, o které se ústavní stížnost opírá, zásadní roli, neboť vymezují skutkově situaci tvrzené protiústavní aplikace napadených ustanovení zákona, přičemž tvrzenou protiústavností je stižena již sama zákonná úprava. Dospěl-li Ústavní soud v řízení o kontrole norem k závěru o rozporu napadených ustanovení zákona s ústavně zaručenými základními právy a svobodami, pravidelně se tento závěr projeví v závěru, že důsledkem aplikace takovéhoto ustanovení zákona je porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody konkrétní osoby [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2100/08 ze dne 9. února 2010 (N 21/56 SbNU 249), bod 8]. 35. Ačkoliv Ústavní soud v řízení o zrušení napadeného ustanovení nerozhodoval o vlastní ústavní stížnosti, je s ohledem na její obsah zřejmé, že derogační důvody vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 jsou relevantní i ve vztahu k posouzení tvrzeného porušení základních práv stěžovatele v důsledku napadených rozhodnutí. Stěžovatel neměl možnost podat návrh na popření otcovství po uplynutí lhůty uvedené v §57 odst. 1 zákona o rodině, ačkoliv se až po jejím uplynutí dozvěděl skutečnosti, na jejichž základě nabyl podezření, že není biologickým otcem nezletilého vedlejšího účastníka. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než odkázat na právní závěry obsažené v citovaném nálezu, jež se zcela uplatní i na konkrétní skutkové okolnosti. 36. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jakož i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a tato rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. IV. Právní význam nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 pro další rozhodování obecných soudů 37. Zrušením napadených rozhodnutí se věc vrací k posouzení Okresnímu soudu v Jihlavě, který je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") v dalším řízení vázán vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu. Uvedený soud tak bude v dané věci rozhodovat za situace, kdy byl na straně jedné nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09 konstatován nesoulad §57 odst. 1 zákona o rodině s ústavním pořádkem, na straně druhé však bylo rozhodnuto o zrušení napadeného ustanovení až dnem 31. prosince 2011. 38. K problému aplikace tohoto ustanovení v mezidobí se v citovaném nálezu vyjádřil Ústavní soud, když uvedl, "že posouzení souladu zákona nebo jiného právního předpisu v řízení podle §64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se nepromítá pouze do roviny platnosti právního předpisu, nýbrž i do roviny jeho aplikovatelnosti. Ústava České republiky samotná neomezuje ochranu základních práv a svobod v případě, kdy důvod jejich porušení spočívá v aplikaci protiústavní právní normy, pouze na zrušení takovéto právní normy Ústavním soudem, nýbrž předpokládá promítnutí právních závěrů Ústavního soudu i ve vztahu k aplikaci takovéto právní normy orgány veřejné moci" (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 53). 39. Ve své další argumentaci poukázal na svoji ustálenou judikaturu ve vztahu k přezkumu již zrušeného, ale stále aplikovatelného zákona na návrh obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy v případě, že dospěje k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem [zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. února 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.)]. V takovémto případě totiž z povahy věci nemůže Ústavní soud rozhodovat o zrušení již zrušeného zákona, nýbrž pouze o jeho aplikovatelnosti. "Případný důsledek spočívající v neaplikovatelnosti zákona nelze omezit pouze na řízení o návrhu obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, nýbrž se vztahuje i na ostatní případy, v nichž Ústavní soud konstatuje nesoulad zákona s ústavním pořádkem a příslušný derogační důvod dopadá z hlediska základních práv a svobod na právní postavení jednotlivce. V dané věci se navíc jedná o stěžovatele, který podáním návrhu na zrušení zákona spolu s ústavní stížnosti sledoval právě ochranu svého základního práva. Ústavní soud tedy konstatuje, že stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení zákona nemůže vést k závěru, že obecné soudy musejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který dopadá derogační důvod, pokud by v důsledku takovéto aplikace mohlo dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení" (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 53). 40. Pro další aplikaci §57 odst. 1 zákona o rodině uvedené závěry znamenají, "že v případě, že se právní otec, jehož otcovství vzniklo na základě první domněnky otcovství, dozví skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství během nebo po uplynutí lhůty pro podání popěrné žaloby, obecné soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit předmětnou žalobu, i když bude podána po jejím uplynutí. Neaplikace této lhůty ale neznamená časovou neomezenost podání žaloby. Ústavní soud totiž neshledal protiústavnost v samotné existenci lhůty, nýbrž ve vyloučení možnosti právně relevantním způsobem zpochybnit právní otcovství. Pokud obecné soudy budou rozhodovat o předmětné žalobě, budou muset při svém rozhodování nejen posoudit otázku otcovství, nýbrž i otázku dotčených práv a chráněných zájmů vymezených výše v bodu 29 nálezu. Až do doby, než zákonodárce nově rozhodne o vymezení lhůty pro popření otcovství, to tedy znamená rovněž posoudit, zda žaloba s ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob" (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 54). 41. Za účelem předejít případným interpretačním problémům ve vztahu k citovaným částem odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 Ústavní soud dodává, že v případech, na které dopadá derogační důvod podle tohoto nálezu, jsou obecné soudy povinny neaplikovat §57 odst. 1 zákona o rodině v tom jeho obsahovém komponentu, kterým je vyloučeno uplatnění jakéhokoli jiného právního prostředku k popření otcovství po uplynutí šestiměsíční lhůty podle tohoto ustanovení. V těchto případech musí obecné soudy přímo aplikovat čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, a projednat tak návrh na popření otcovství, byť by tento byl podán po této lhůtě. 42. Takto vymezené oprávnění obecných soudů však nelze považovat za srovnatelné se situací, kdy by Ústavní soud pouze zrušil lhůtu podle §57 odst. 1 zákona o rodině, jak se toho domáhal stěžovatel, a obecné soudy by tak posuzovaly pouze skutkovou otázku souladu právního a biologického otcovství. Možnost podat návrh na popření otcovství podle §57 odst. 1 zákona o rodině je totiž současně i výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem a právním otcem, případně i biologickým otcem, existují. Z dikce uvedeného ustanovení totiž plyne, že v době šesti měsíců ode dne, kdy se manžel dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, je právem presumován převažující zájem právního otce na popření otcovství, což nebylo nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09 nijak dotčeno. Jak ale rovněž vyplývá z tohoto nálezu, nezbytnost vážení jednotlivých zájmů v předmětném složitém právním vztahu nelze omezit tím způsobem, že po uplynutí této lhůty bude jakýkoliv eventuální zájem právního otce na popření otcovství právně bezvýznamný, neboť ten nebude mít žádný procesní prostředek k jeho prosazení. Právě v uvedeném spočívá důvod, pro který Ústavní soud zrušil celé ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině a jenž se musí promítnout i do vlastního rozhodování obecných soudů o popření otcovství (srov. body 36, 42 a 43 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09). 43. Posouzení návrhu na popření otcovství, jenž byl podán po uplynutí lhůty podle §57 odst. 1 zákona o rodině, tedy nespočívá jen v posouzení skutkové otázky biologického otcovství, nýbrž obecné soudy musí rovněž vážit, zda zájem právního otce na popření otcovství převáží v konkrétní věci nad zájmy dítěte a matky, pokud tyto zájmy jsou se zájmem právního otce v konfliktu. Není v pravomoci Ústavního soudu abstraktně vážit jednotlivé zájmy ani stanovit jiná omezení případného uplatnění návrhu na popření otcovství, včetně příslušných lhůt. K takovémuto posouzení, jakož i k jeho následnému promítnutí do nové právní úpravy, je oprávněn pouze zákonodárce. Přesto ale nelze opomenout, že uvedené zájmy mají ve velké míře současně ústavněprávní relevanci a požívají ochrany jako součást práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jakož i práv vyplývajících z čl. 32 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Až do přijetí nové právní úpravy je tak nezbytné, aby předmětné vážení zájmů uskutečňovaly obecné soudy ve smyslu čl. 4 Ústavy, vázány přitom rovněž právními závěry vyslovenými v nálezech Ústavního soudu, které na předmětné posouzení dopadají. 44. S ohledem na právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 je tak možné konstatovat, že z hlediska uvedeného vážení zájmů je relevantní, kdy a z jakých důvodů se právní otec dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství, jakým způsobem se toto zjištění promítlo do dotčených rodinných vazeb a zda podnikl v přiměřené době právní kroky ve vztahu k popření otcovství (srov. bod 55 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09). Význam takovéhoto časového vymezení přitom spočívá zejména v požadavku právní jistoty. Ačkoliv totiž zjištění důvodných pochybností o biologickém otcovství může být důvodem pro popření otcovství i v pozdějším věku dítěte, i zde je třeba vzít v úvahu, že práva a povinnosti plynoucí ze vztahu otce a dítěte tvoří z povahy věci právní vztah trvalého charakteru, jejž nelze kdykoliv "vypovědět". Ani možnost popření otcovství tedy nemůže být chápána jako trvalý prostředek vyvázání se z právního postavení otce pro osobu, která současně není otcem biologickým. Pokud Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 dospěl k závěru, že i po uplynutí lhůty podle §57 odst. 1 zákona o rodině mohou nastat skutečnosti odůvodňující popření otcovství ze strany právního, nikoliv však biologického otce, tak v této možnosti mu implicitně umožnil v případě, že se dozvěděl skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství, zvážit a rozhodnout se v určitém čase, zda tohoto prostředku využije či nikoliv. Rozhodne-li se v takovémto případě dál pro akceptaci svého právního otcovství, nelze dál v samotné absenci jeho biologického otcovství spatřovat dostatečný ústavně relevantní zájem pro jeho popření v budoucnu. 45. Z hlediska posouzení uvedených časových souvislostí je potřebné rovněž uvést, že otci dítěte z hlediska uvedené možnosti popřít otcovství k nezletilému nesmí být na újmu, pokud se svým návrhem obrátil na soud až poté, co podal státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu podle §62 zákona o rodině. Zároveň je nezbytné vzít v úvahu, že i před nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09 bylo každému umožněno domoci se přezkumu ústavnosti §57 odst. 1 zákona o rodině postupem, který zvolil stěžovatel, příp. navrhnout obecným soudům rozhodujícím ve věci podání návrhu podle §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Uvedený nález proto nelze vykládat tím způsobem, že umožnil neomezeně do minulosti otevírat otázku popření otcovství, aniž by byly posouzeny všechny výše uvedené okolnosti. 46. Ústavní soud má za to, že stěžovatel využil své právní možnosti a nelze mu z hlediska doby jejich uplatnění nic vytýkat. Lze tedy shrnout, že obecný soud rozhodující ve věci stěžovatele je povinen posoudit návrh na popření otcovství, přičemž tento návrh nesmí zamítnout pro uplynutí lhůty podle §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zrušeném nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09. Při samotném posouzení jeho důvodnosti je povinen nejen skutkově posoudit otázku biologického otcovství, ale zároveň zkoumat významné zájmy osob dotčených případným popřením otcovství, zejména dítěte, a vyhodnotit, zda zájem právního otce, který ale nemusí být biologickým otcem, na popření otcovství převyšuje v daném případě zájem dotčených osob. 47. Závěrem Ústavní soud podotýká, že předmětem řízení o ústavní stížnosti stěžovatele nebyla samotná otázka, zda v jeho případě jsou nebo nejsou dány důvody pro popření otcovství. Je věcí obecných soudů, a to i ve věci stěžovatele, aby na základě důkazních návrhů účastníků posoudily jak skutkovou otázku biologického otcovství právního otce, tak i poměřovaly zájmy dotčených účastníků předmětného rodinněprávního vztahu podle běžných procesních standardů. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že v dané věci se nezabýval ani otázkou přípustnosti a hodnocení důkazů předložených stěžovatelem, včetně anonymních testů DNA.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:2.US.405.09.5
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 405/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 229/59 SbNU 329
Populární název Ke lhůtě k popření otcovství
Datum rozhodnutí 18. 11. 2010
Datum vyhlášení 1. 12. 2010
Datum podání 20. 2. 2009
Datum zpřístupnění 6. 12. 2010
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 4, čl. 2 odst.3
  • 104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.1, čl. 32 odst.4
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 8
Ostatní dotčené předpisy
  • 244/2010 Sb.
  • 94/1963 Sb., §51 odst.1, §57 odst.1, §62 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
základní ústavní principy/nesnižování dosažené úrovně ochrany základních práv a svobod
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
Věcný rejstřík otcovství/popření
rodina
dítě
prekluze
státní zastupitelství
lhůta/zmeškání
právní domněnka/presumpce
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka vztah k nálezu Pl. ÚS 15/09
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-405-09_5
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 68222
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30