ECLI:CZ:US:2010:3.US.1320.10.1
sp. zn. III. ÚS 1320/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. S. proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2010 č. j. 20 Co 520/2009-101, ve věci přiměřeného zadostiučinění za průtahy ve správním řízení a ve věci náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva zdravotnictví jako vedlejšího účastníka.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 12. dubna 2010, doplněnou podáním ze dne 2. června 2010 a 8. listopadu 2010, stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 11. února 2010 č. j. 20 Co 520/2009-101 ve výrocích II a III a v tomto rozsahu se domáhala jeho zrušení. Přitom tvrdila, že uvedenými výroky bylo porušeno v čl. 90 větě první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ústavně zaručené právo na řádný a zákonný proces, dále pak v čl. 36 odst. 1 a 2, v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ústavně zaručené "právo na legitimní očekávání".
II.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud"), který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelka se žalobou domáhala na České republice - Ministerstvu zdravotnictví zaplacení částky 45 000 Kč, která měla představovat přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu [§31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. června 2009 sp. zn. 17 C 198/2008 uložil žalovanému - v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi - povinnost zaplatit stěžovatelce částku 30 000 Kč (výrok I), v částce 15 000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a dále žalovanému uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 23 335,90 Kč (výrok III). K odvolání žalovaného městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil, avšak pouze ohledně částky 15 000 Kč (výrok I), co do (zbývající) částky 15 000 Kč vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 300,40 Kč (výrok III).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvedla, že dne 6. května 2005 s ní Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen "VZP") zahájila správní řízení a následně jí dvěma platebními výměry ze dne 11. srpna 2005 uložila povinnost zaplatit dlužné pojistné ve výši 7 526 Kč a penále ve výši 14 225 Kč. Proti těmto výměrům podala dne 29. srpna 2005 odvolání, které bylo rozhodčím orgánem VZP rozhodnutím ze dne 2. července 2008 zamítnuto, přičemž toto rozhodnutí obdržela 8. září 2008, tedy po více než třech letech od zahájení odvolacího řízení. Dne 16. září 2008 pak zaplatila částku 7 526 Kč, dne 2. října 2008 podala k městskému soudu tzv. správní žalobu. V průběhu soudního řízení, konkrétně dne 12. listopadu 2008, vydal rozhodčí orgán VZP rozhodnutí, kterým své předchozí rozhodnutí i oba platební výměry zrušil. Z tohoto důvodu stěžovatelka vzala podanou žalobu zpět, načež městský soud usnesením ze dne 13. ledna 2009 řízení zastavil. Správní řízení pak bylo ze strany VZP zastaveno dne 6. srpna 2009. Vzhledem k neodůvodněným průtahům v odvolacím řízení v období od 29. srpna 2005 do 2. července 2008 se domáhala na vedlejším účastníkovi přiměřeného zadostiučinění ve výši 45 000 Kč (15 000 Kč za každý rok průtahů).
Dále stěžovatelka namítala, že městský soud nesprávně interpretoval a aplikoval příslušné normy "jednoduchého" práva, a to konkrétně zákon č. 82/1998 Sb., zejména pak jeho ustanovení §31a, a také že "svévolně neaplikoval" příslušné normy "jednoduchého práva", a to konkrétně občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), zejména pak jeho ustanovení §142 odst. 3, a v této souvislosti poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/08 ze dne 17. února 2010 (N 25/56 SbNU 273) a sp. zn. I. ÚS 3336/09 ze dne 18. února 2010 (N 31/56 SbNU 353), týkající se ochrany legitimního očekávání, a dále na nález sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. prosince 2005 (N 231/39 SbNU 449), týkající se výkladu pojmu "úspěch ve sporu" při rozhodování obecného soudu o náhradě nákladů řízení, na nález sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. srpna 2009 (N 180/54 SbNU 249), týkající se náhrady nákladů řízení, kdy výše plnění byla závislá na úvaze soudu, a na nálezy sp. zn. IV. ÚS 2513/09 ze dne 2. února 2010 (N 17/56 SbNU 169), sp. zn. II. ÚS 3280/09 ze dne 2. února 2010 (N 18/56 SbNU 177) a sp. zn. III. ÚS 3332/09 ze dne 25. března 2010 (N 66/56 SbNU 749), týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatelka v první řadě vyjádřila nesouhlas s výší poskytnutého zadostiučinění, resp. se závěrem městského soudu o nesprávnosti názoru soudu prvního stupně, že tzv. základní částkou zadostiučinění za jeden rok nepřiměřeně trvajícího řízení by mělo být 15 000 Kč. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") přiznává na náhradě tzv. morální újmy částky ve výši 1 000 až 1 500 euro, takže by měla dle judikatury tohoto soudu obdržet 3 000 až 4 500 euro pro případ, že se vezme v úvahu délka správního řízení o odvolání, případně 4 000 až 6 000 euro, vezme-li se v úvahu celková délka řízení. Navíc je třeba v rozhodovací činnosti ESLP vysledovat trend v podobě zvyšování přiznaných částek, jak má plynout z několika konkrétních rozsudků uvedeného soudu, v České republice je však prý trend opačný. Dále stěžovatelka upozorňuje na odbornou literaturu, podle níž je ESLP ochoten akceptovat, jestliže na vnitrostátní úrovni dosáhne výše odškodnění alespoň poloviny, resp. 45 % částky, která by byla přiznána jeho rozhodnutím. Konkrétně má jít o článek Jiřího Kmece v Právním zpravodaji č. 8/2006, s. 12 a násl., a o publikaci Petra Vojtka Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, s. 179-180, kde se hovoří o orientační částce 15 000 Kč za každý rok doby řízení, i o důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve které se zmiňuje, že ESLP v zásadě akceptuje, že vnitrostátní náhrada může být o 30 % nižší oproti zadostiučinění, které by on sám přiznal. Tento názor je dle stěžovatelky podporován také "domácí" judikaturou, konkrétně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2008 č. j. 13 Co 187/2008-71 a Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009 sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. Odlišný přístup senátu 13 Co a 20 Co městského soudu je v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a napadený rozsudek má být proto "překvapivým rozhodnutím". Stěžovatelka upozorňuje také na další rozsudky obvodního a městského soudu, resp. na výši jimi přiznaného zadostiučinění, s tím, že se jedná o částky podstatně vyšší než v jejím případě.
Jde-li pak o konkrétní okolnosti tohoto případu, stěžovatelka argumentuje tím, že řízení o odvolání trvalo více jak tři roky, celé správní řízení trvalo čtyři roky a tři měsíce, což pokládá za velmi dlouhou dobu, přičemž poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 225/01 ze dne 4. července 2001 (N 102/23 SbNU 35), sp. zn. I. ÚS 209/98 ze dne 12. ledna 1999 (N 2/13 SbNU 7) a sp. zn. III. ÚS 124/04 ze dne 3. února 2005 (N 25/36 SbNU 305), z nichž obsáhle cituje, dále pak argumentuje tím, že nešlo o řízení složité, neboť odvolací správní orgán posuzoval jedinou právní otázku - promlčení, a že svým jednáním ani v nejmenším nepřispěla k průtahům. Uznává, že nevyužila možnost danou ustanovením §50 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v tehdy platném znění, z toho ovšem prý nelze vyvodit, že by požadavek na finanční odškodnění neměl být oprávněný, a je také otázkou, zda mohlo být podle uvedeného ustanovení postupováno, protože zde již další odvolací orgán nebyl, navíc k tomuto kroku mohl - pokud by existoval - přistoupit z moci úřední. Upozorňuje, že rozhodčí orgán VZP přispěl k průtahům řízení svou dlouhodobou nečinností, a to i přesto, že jí zaslal oznámení ze dne 8. listopadu 2005 o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí. V něm však jednak nebylo uvedeno, k jakému konkrétnímu prodloužení lhůty došlo, jednak toto oznámení bylo učiněno až po uplynutí lhůty 60 dnů od zahájení odvolacího řízení, přičemž důvod, že došlo k nárůstu počtu odvolání, nelze z právního hlediska akceptovat. Předmět správního řízení měl pro stěžovatelku, jak se v ústavní stížnosti dále uvádí, nikoliv malý význam, neboť v tomto řízení bylo třeba posoudit, zda stěžovatelka dluží nějakou částku na pojistném, příp. v jaké výši, což mělo vliv na výši penále, přičemž čím déle správní řízení trvalo, tím déle žila v nejistotě, což prý bylo značně frustrující. Platebními výměry byla bezprostředně zasažena její majetková sféra, zvláště jestliže odvolání nemělo odkladný účinek. Kromě toho měl městský soud vzít v úvahu, že odvolací orgán nevyhověl jejímu důvodně podanému odvolání, a to i přesto, že mu byl znám názor Nejvyššího správního soudu na danou problematiku, a teprve pod tíhou podané žaloby sám zahájil přezkumné řízení. Měl rovněž zohlednit, že vůči ní bylo zahájeno další správní řízení. Namísto toho městský soud "přišel s vlastními kritérii", a to, že správní řízení je méně stresující než řízení soudní a že jeho předmětem nebyla věc pro stěžovatelku - vzhledem k výši dlužného pojistného a penále - zásadně významná a že stěžovatelka netvrdila a neprokázala na své straně významnější obtíže vzniklé v důsledku daného řízení. Tato kritéria, k nimž se nemohla vyjádřit, protože se o nich dozvěděla až z písemného vyhotovení rozsudku městského soudu, dle stěžovatelky nemohou odůvodnit tak razantní snížení částky přiměřeného zadostiučinění. Důvodem je bezprostřední dotčení, resp. ohrožení její majetkové sféry, a to, že platební výměr na pojistné byl vykonatelný bez ohledu na právní moc. Vzhledem k tomu, že v soudním řízení je tomu tak jen výjimečně, nelze tvrdit, že by dané správní řízení bylo méně stresující. Pokud městský soud poměřuje výši zadostiučinění výší částek dlužného pojistného a penále, postupuje zcela vadně, protože nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného, jež není spojena se snížením majetkového stavu. De facto se jedná o "sankci" za nepřiměřenou délku řízení, kdy není třeba tvrdit, natož pak prokazovat, že došlo ke škodě a jiné materiální újmě či ke změně v osobním životě, což má potvrzovat i výše zmíněná důvodová zpráva. Naopak výše zadostiučinění může být i několikanásobně vyšší, než která byla předmětem řízení, v němž došlo k průtahům, jak má být patrno z rozsudku ESLP ze dne 2. listopadu 2004 ve věci Vitásek proti České republice (stížnost č. 777762/01), na jehož základě byla jmenovanému stěžovateli přiznána náhrada újmy ve výši 10 000 euro za nepřiměřenou délku řízení, v němž mělo jít o částku 35 000 Kč. Kromě toho vedlejší účastník nepřipustil pochybení odvolacího správního orgánu, resp. učinil tak až při jednání před soudem prvního stupně, ovšem i ve svém odvolání ze dne 7. října 2009 odmítl poskytnout zadostiučinění. Toto chování vedlejšího účastníka mělo být vzato v úvahu při stanovení výše zadostiučinění jako tzv. dodatečný průtah při odškodňování. Závěrem této části ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že vzhledem k judikatuře českých soudů, ESLP a také odborné literatuře mohla "legitimně očekávat" rozmnožení svého majetku o adekvátní odškodnění, toto očekávání však nebylo naplněno.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěrem městského soudu, že by se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve zjevně nepřiměřené výši a že ona i vedlejší účastník měli v odvolacím řízení shodný úspěch. Stěžovatelka v žalobě vysvětlila, proč požaduje právě částku 45 000 Kč (k důvodům výše), a tvrdit, že jde o částku zjevně nepřiměřenou, není vůbec namístě; toto tvrzení totiž stojí v rozporu s řadou rozhodnutí Městského soudu v Praze či Obvodního soudu pro Prahu 2 (potažmo Obvodního soudu pro Prahu 1), z nichž plyne, že přiznání částky ve výši 13,5 % z částky žalované nebylo důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to z důvodu, že výše plnění byla plně závislá na úvaze soudu (případně také proto, že nebylo požadováno plnění zjevně nepřiměřené). Dle stěžovatelky odvolací soud zcela pominul, že i v odvolacím řízení byla zcela úspěšná co do základu sporu, neboť vedlejší účastník i v odvolacím řízení zastával stanovisko, že žádný nárok na peněžité odškodnění stěžovatelka nemá. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud jí měl přiznat plnou náhradu nákladů řízení (§142 odst. 3 o. s. ř.), neboť konkrétní výše plnění byla závislá na úvaze soudu (§136 o. s. ř.). Celková výše náhrady pak měla činit 40 227,40 Kč. Odvolací soud měl proto dle stěžovatelky porušit "základní právo na legitimní očekávání". Uvedený názor měl dle stěžovatelky korespondovat s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezech sp. zn. I. ÚS 257/05, sp. zn. I. ÚS 1310/09, sp. zn. IV. ÚS 2513/09, sp. zn. II. ÚS 3280/09 a sp. zn. III. ÚS 3332/09.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. června 2010 stěžovatelka poukázala na nález sp. zn. I. ÚS 1505/08 ze dne 11. května 2010 (N 105/57 SbNU 365). V doplnění ze dne 8. listopadu 2010 stěžovatelka upozornila mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010 sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, kde se hovoří o konkrétní výši "základní částky" přiměřeného zadostiučinění pro Českou republiku (15 000 až 20 000 Kč) a také o tom, že z hlediska ustanovení §31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb. nelze účastníkovi řízení přičítat k tíži, že nebrojil proti nepřiměřené době řízení, ale k dobru to, že tak činil.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze vyslovil názor, že ústavní stížnost je věcnou polemikou s napadeným rozhodnutím a nemá ústavněprávní rozměr. Jejím cílem je přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné dovolání, Ústavním soudem jako další odvolací instancí, což jde nad rámec jeho činnosti. Porušení práva na spravedlivý proces nemůže spočívat v nevyhovění žalobnímu nároku v plné výši. Nelze ani vyvodit porušení "práva na legitimní očekávání rozmnožení majetku", protože pak by bylo možné každé zamítnutí peněžního nároku označit za protiústavní. Jde-li o důvody změny rozsudku soudu prvního stupně, zamítnutí žaloby i o důvody rozhodnutí o nákladech řízení, tyto jsou vyloženy v napadeném rozsudku. Závěrem městský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, příp. zamítl.
Vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelkou uváděná rozhodnutí ESLP nejsou pro projednávanou věc relevantní, neboť se jednalo o průtahy způsobené orgány soudního typu. Vzhledem k tomu, že právě tyto orgány jsou povolány k ochraně základních lidských práv a svobod, je nepochybné, že průtahy v řízeních u těchto orgánů jsou vnímány jako natolik intenzivní, že jsou přiznávány vyšší částky. Rozhodování orgánů správního typu je proto kvalitativně jiné, odlišné jsou i nároky na personální obsazení takových úřadů a rovněž i jejich samotná agenda je odlišná. V daném případě byl vliv vlastního řízení na právní sféru stěžovatelky nižší intenzity, což se odráželo i na stěžovatelčině chování, která - byť uvádí, že platební výměry na dlužné pojistné byly vykonatelné bez ohledu na právní moc - nic neuhradila a ani VZP nepřistoupila k jejich exekuci. S ohledem na stěžovatelčin postoj, kdy kromě podání odvolání neprojevila žádnou procesní aktivitu směřující k urychlení řízení (odstranění průtahů), lze mít za to, že stěžovatelka sama nevnímala ono řízení jako řízení, které by svým výsledkem bylo s to zasáhnout zásadním způsobem do její právní sféry. Ke stěžovatelčině argumentaci judikaturou českých soudů vedlejší účastník uvádí, že pokud soud dospěje k paušální částce 15 000 Kč za každý rok trvání, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti řízení, je takový závěr nepřezkoumatelný, v rozporu s právem na spravedlivý proces. Označení rozsudku odvolacího soudu jako překvapivého má být účelové, kdy stěžovatelka chce zřejmě snížit váhu rozsudku pro ni méně příznivého. Odvolací soud však řádně posoudil relevantní okolnosti případu a na jejich základě učinil kvalifikovaný a odůvodněný závěr. Držel se přitom skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a jeho právního posouzení merita věci. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že přiznaná částka není správná z důvodu, že soud prvního stupně vadně aplikoval příslušnou právní normu, a tento svůj závěr odůvodnil, nemůže se jednat o překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. O libovůli nejde, jestliže výši zadostiučinění nelze stanovit exaktně, ale na základě úvahy soudu, za předpokladu, že je tato výše dostatečně odůvodněna.
Jde-li o konkrétní výši přiznaného zadostiučinění, stěžovatelka má překračovat běžný rámec ústavní stížnosti, protože žádá, aby Ústavní soud přehodnotil závěry odvolacího soudu, jenž respektoval při určování předmětné částky jak zákonné záruky, tak záruky ústavní, týkající se standardu rozhodování obecných soudů. Stěžovatelkou uváděné okolnosti (vyhovění či nevyhovění odvolání, napadení rozhodnutí správní žalobou, zahájení jiného správního řízení) nesouvisí s uváděnými průtahy ve správním řízení, a pokud je odvolací soud nevzal v úvahu, nelze mu nic vytknout. Jde-li o tvrzenou vysokou intenzitu zásahu vyplývající z okolnosti, že platební výměry jsou vykonatelné bez ohledu na právní moc, vedlejší účastník uvádí, že se nelze spokojit s obecným poukazem na zákonnou vlastnost platebního výměru, ale je třeba zkoumat, jaký konkrétní význam měl takový aspekt platebního výměru na stěžovatelčinu právní sféru. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka do rozhodnutí odvolacího orgánu nic neuhradila, patrně ji uvedená skutečnost neznepokojovala, VZP pak k vymožení dlužné částky nepřistoupila. Lze proto vyvodit, že řízení nemělo zásadních následků na stěžovatelčin běžný život. Mylná má být také představa, že přiměřené zadostiučinění je jakousi sankcí za nepřiměřenou délku řízení či jiná pochybení. Civilní kontinentální právo v zásadě postrádá aspekt trestání a z tohoto doktrinálního východiska nevybočuje ani institut zadostiučinění, jenž slouží k reparaci újmy nemajetkové povahy. Proto soud musí hodnotit aspekty konkrétního případu, a nikoliv pouze to, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a v kladném případě udělit sankci ve výši 15 000 Kč za každý rok trvání průtahů. Rovněž jednání účastníka soudního řízení není pro stanovení výše zadostiučinění relevantní, protože soud může posuzovat okolnosti, za nichž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, popř. ty, které s takovým postupem souvisí, nikoliv procesní aktivitu takového účastníka.
Pokud jde o náklady odvolacího řízení, vedlejší účastník se ztotožňuje s názorem městského soudu, že požadovaná částka je s ohledem na okolnosti případu zjevně nepřiměřená. Tento soud dal vedlejšímu účastníkovi za pravdu, když namítal, že úvahy, na nichž soud první instance založil určení konečné výše částky peněžitého zadostiučinění, jsou nesprávné, přičemž je (v souvislosti se stěžovatelčinou tezí, že nemůže být sankcionována za ne zcela přiléhavé určení částky přiměřeného zadostiučinění) otázkou, zda je ústavně konformní a spravedlivé, aby byl účastník řízení "sankcionován" povinností uhradit náklady odvolacího řízení, jestliže důvodně využil svého procesního práva odvolání. Vzhledem k tomu vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro nedůvodnost.
Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovatelce k replice. V ní stěžovatelka k vyjádření městského soudu uvedla, že ústavní rozměr ústavní stížnosti plyne z rozporu mezi napadeným rozhodnutím a judikaturou ESLP i domácí judikaturou. Vzhledem k tomu, že se nemůže obrátit na Nejvyšší soud, nezbylo než podat ústavní stížnost a požádat tak Ústavní soud, aby sjednotil poněkud roztříštěnou judikaturu obecných soudů ve věci náhrady nemajetkové újmy. Městský soud měl také ve svém vyjádření pominout nálezy Ústavního soudu, na které se v ústavní stížnosti odkazuje. Jde-li o vyjádření vedlejšího účastníka, dle stěžovatelky je na pováženou argumentace, že průtahy v řízení před soudy jsou intenzivnější než před správními orgány, naopak určitá správní řízení jsou mnohem závažnější než řada soudních řízení, navíc jsou zde stanoveny konkrétní, byť pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí. Tato argumentace má být v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 225/01. I když je pravda, že proti průtahům nijak nebrojila, je otázkou, co pro jejich odstranění mohl učinit samotný vedlejší účastník, a to navíc za situace, kdy jeho zástupce je členem rozhodčího orgánu VZP. K otázce náhrady nákladů řízení stěžovatelka zopakovala, že měla ve sporu plný úspěch. Dále pak poukázala na to, že i vedlejší účastník ve svém vyjádření opomenul nálezy Ústavního soudu, na které upozorňovala.
V.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda i v ostatním splňuje náležitosti a podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poté co dospěl ke kladnému závěru, přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
Jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění. Stěžovatelka se v první řadě dovolává série rozsudků ESLP ze dne 10. listopadu 2004, mj. ve věci Apicella proti Itálii (stížnost č. 64890/01), kde byla řešena otázka přiměřenosti kompenzace imateriální újmy způsobené průtahy řízení na národní úrovni, přičemž tvrdí, že by jí měla být přiznána částka 1 000 až 1 500 euro za každý rok trvání předmětného řízení. Především je třeba poznamenat, že ESLP v uvedených věcech hovoří o těchto částkách jako o určitém základním východisku, současně však stanovuje kritéria pro jejich úpravu, mezi něž mají náležet význam předmětu řízení pro stěžovatele, počet stupňů soudní soustavy, na kterých věc byla projednávána, chování stěžovatele a životní úroveň v dané zemi. Stěžovatelka současně uznává, že právní závěry obsažené v těchto rozsudcích byly do určité míry "korigovány" navazujícími rozsudky Velkého senátu ESLP ze dne 29. března 2006, v nichž se uvedený soud vyslovil v zásadě tak, že určování výše "spravedlivého zadostiučinění" je věcí jednotlivých smluvních států, ovšem částky, které budou na vnitrostátní úrovni přiznány, nesmí být zjevně nepřiměřené oproti částkám přiznávaným ESLP. Výkladem uvedených rozhodnutí lze dospět k závěru, že uvedený soud je ochoten akceptovat, pokud dotčená osoba obdrží alespoň 45 % částky, kterou by sám přiznal (Kmec, J.: K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj č. 8/2006, s. 12 a násl.). Stěžovatelka dále vyvozuje, že lze vysledovat trend v podobě zvyšování částek přiznávaných ESLP, a to na základě několika konkrétních rozhodnutí ESLP. Tento argument nutno rovnou odmítnout, protože na základě několika, v podstatě namátkou vybraných případů, lze jakýkoliv trend vysledovat jen stěží.
Z výše uvedeného vyplývá, že základní otázkou, kterou nutno řešit, je to, jakou částku by v takovém případě přiznal ESLP, resp. zda neexistuje podobný případ, a to co do délky řízení, počtu stupňů soudní (eventuálně i správní) soustavy, významu předmětu řízení či co do chování jeho účastníků (viz bod 135 rozsudku ze dne 29. března 2006 ve věci Apicella proti Itálii). Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjmenovává několik rozsudků ESLP, žádný z nich však neřeší případ stejný či podobný, a to (alespoň) co do délky řízení či jeho předmětu. Argumentuje-li stěžovatelka tak, že by jí ESLP přiznal částku minimálně 1 000 euro za každý rok průtahů, ani pro toto tvrzení nelze najít jasnou oporu. ESLP v řadě svých rozsudků v případě českých stěžovatelů přiznal částky v podstatně menší výši, než by odpovídalo "sazbě" 1 000 až 1 500 euro za každý rok řízení, v němž nastaly průtahy, přičemž šlo o věci s jiným, podstatně významnějším předmětem řízení (k tomu viz níže) či s delšími průtahy - viz např. rozsudek ze 18. července 2006 č. 27145/03 ve věci Pedovič (přiznaná částka 1 500 euro, délka řízení 5, resp. více jak 10 let, kdy navíc řízení ještě neskončilo, rodinná věc), ze dne 18. července 2006 č. 73516/01 ve věci Šimonová (2 000 euro, délka řízení 8 let a 10 měsíců, restituční věc), ze dne 27. července 2004 č. 58116/00 ve věci Fleger (1 000 euro, délka řízení 4 roky a 9 měsíců, o náhradu škody), ze dne 29. června 2004 č. 50248/99 ve věci Králíček (5 000 euro, délka dosud neskončeného řízení 10 let, restituce), ze dne 22. června 2004 č. 48446/99 ve věci Libánský (2 000 euro, délka řízení 6 let a 7 měsíců, restituční věc), ze dne 15. června 2004 č. 58177, 58178/00 ve věci Houfová (2 000, resp. 2 500 euro, délka řízení více jak 7 let a 8 měsíců, resp. 6 let a 4 měsíce, restituce, neplatnost kupní smlouvy). Z toho zjevně plyne, že zmíněná "sazba" je sazbou skutečně jen orientační, kdy podstatnou roli - dle názoru Ústavního soudu - hrají konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poukazuje na odbornou literaturu (případně důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb.) a dále pak na judikaturu obecných soudů. Oba stěžovatelkou zmiňovaní autoři i důvodová zpráva opírají své závěry o judikaturu ESLP, o které bylo pojednáno výše, a příslušné závěry lze plně vztáhnout k tomuto odkazu. Jde-li o stěžovatelkou zmiňované judikáty, platí to samé, navíc v žádném z nich nebyl řešen stejný případ, protože byť šlo o podobnou délku řízení, jeho předmět byl zásadně jiný, resp. závažnější (trestní stíhání, rodinná věc, částka přesahující 2 miliony korun, neplatnost výpovědi z pracovního poměru). Vzhledem k tomu se Ústavní soud nemohl ztotožnit se stěžovatelčiným názorem, že by v její věci městský soud svévolně odmítl respektovat judikaturu ESLP, svou vlastní či názory odborné veřejnosti. Kromě toho rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, na který stěžovatelka poukazuje ve zmíněném doplnění, byl vydán později než napadený rozsudek městského soudu, a tudíž nelze posledně uvedenému soudu vytýkat, že se jím neřídil. Navíc pokud Nejvyšší soud stanovil v citovaném rozsudku základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, a to mj. určením tzv. základní částky, resp. základního rozpětí, jedná se o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud.
Jde-li pak o vlastní výši přiměřeného zadostiučinění, kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti příslušné právní úpravě nic nenamítá a ani Ústavní soud nemá v souvislosti s posuzovaným případem důvod k pochybnostem o její ústavní konformitě, neboť zde zákonodárce zjevně vycházel z judikatury ESLP. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v adekvátní výši, je předně třeba zmínit, že - jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Lichá je tak - ze stejných důvodů - představa, že by Ústavní soud svou činností měl "nahrazovat" činnost Nejvyššího soudu v oblasti sjednocování judikatury tam, kde to Nejvyššímu soudu zákon výslovně znemožňuje.
Ústavnímu soudu proto přísluší posoudit, zda obecný soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.
Jde-li o celkovou délku předmětného správního řízení, resp. o délku průtahů vzniklých v řízení o odvolání, obecné soudy z těchto skutečností vycházely, nicméně žádnou z těchto skutečností nepovažovaly za "přitěžující" okolnost, což jim stěžovatelka vytýká. Je zcela zjevné, že nečinnost odvolacího orgánu trvala poměrně dlouhou dobu, nicméně celková délka řízení není nijak "extrémní", jak stěžovatelka naznačuje. Lze se také domnívat, že nešlo o věc složitou, dále pak je zřejmé, že stěžovatelka ke vzniku průtahů nijak nepřispěla. Na straně druhé lze souhlasit se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelka neučinila žádný úkon, kterým by brojila proti délce řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti i ve své replice pouze poukazuje na to, že eventuální využití institutu ve smyslu §50 zákona č. 71/1967 Sb. bylo v posuzované věci sporné. Pokud by se však v tomto ohledu Ústavní soud se stěžovatelkou ztotožnil, musel by současně konstatovat, že se mohla obrátit (přímo) na soud se žalobou "na nečinnost" dle §79 soudního řádu správního. Není ani zřejmé, že by se stěžovatelka snažila řízení urychlit jiným způsobem (např. žádostí o neprodlené projednání věci, adresovanou rozhodčímu orgánu VZP, apod.). Stěžovatelka ovšem také (v doplnění ústavní stížnosti ze dne 8. listopadu 2010) vytýká obecným soudům nesprávný výklad ustanovení §31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že danou skutečnost (tedy že nevyužila žádný prostředek k odstranění průtahů řízení) jí vůbec nelze přičítat k tíži. Ústavní soud se ale otázkami správnosti výkladu "jednoduchého práva" - až na výjimečné případy zcela zásadních vad - nezabývá a nebude tak činit ani v této věci. Možno snad jen dodat, že oba způsoby interpretace mají své racionální jádro, kdy patrně městský soud více než Nejvyšší soud akcentoval princip prevence (minimalizace) škody, patřící mezi významné principy působící v oblasti soukromoprávních vztahů. Ústavní soud ale roli arbitra posuzujícího, který z názorů je "lepší", v žádném případě hrát nechce a ani nemůže.
Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům, že při svém posuzování [v rámci kritéria ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.] nevzaly v úvahu, že rozhodčí orgán VZP v oznámení ze dne 8. listopadu 2005 nesdělil, k jakému konkrétnímu prodloužení lhůty došlo, a navíc toto oznámení učinil až po uplynutí lhůty 60 dnů od zahájení řízení, pak konkrétně tato skutečnost má jistě význam pro posouzení, zda příslušné rozhodnutí bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě, či nikoliv, ovšem v této otázce žádný spor není. Pokud však jde o výši zadostiučinění, Ústavnímu soudu není z ústavní stížnosti zřejmé, jakou by měla uvedená skutečnost hrát roli, resp. jakým způsobem měly obecné soudy pochybit, jestliže ji nevzaly v úvahu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že předmět daného správního řízení měl pro ni význam "nikoliv malý". Městský soud byl oproti tomu názoru, že nešlo o věc významnou. Především má Ústavní soud za potřebné uvést, že v systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. hraje "význam předmětu řízení pro poškozeného" klíčovou roli (byť je toto kritérium uvedeno v pořadí jako poslední). Tam, kde je v sázce osobní, rodinný a pracovní život, občanská čest apod., existence samotného řízení už jen tím, že vnáší do života jeho účastníka značnou nejistotu, je značnou psychickou zátěží; dochází-li v něm ještě k průtahům, pocity frustrace, tyto průtahy obvykle doprovázející, mohou dosáhnout až podoby skutečných útrap. Byť má Ústavní soud na mysli především trestní řízení a řízení, v něm se řeší otázka péče o nezletilé děti, v některých případech mohou mít vážné následky i spory o majetek (např. o vlastnictví domu, ve kterém účastník žije a který představuje jeho jediný majetek). V případě sporu o určitou peněžitou částku vždy závisí na konkrétních okolnostech, zejména na výši sporné částky a také na osobě účastníka, neboť zcela jinak bude dotčeným účastníkem vnímáno řízení, v němž jde (obrazně řečeno) o několik korun, a jinak řízení, v němž jde o několik milionů. Z ústavní stížnosti je patrno, že předmětem odvolacího řízení byla částka přes 20 tisíc Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by právě tato částka s ohledem na její osobní a majetkové poměry představovala zcela zásadní položku, Ústavní soud mohl na věc nahlížet z obecného hlediska. Z něho se pak tato částka jako zásadní nejeví, a tudíž se jako podstatný nejeví ani předmět daného správního řízení. Průtahy při sporu o takovouto částku mohou být jistě vnímány negativně, ovšem hovořit v této souvislosti přímo o frustraci se Ústavnímu soudu jeví jako přehnané. Ostatně, že by tomu mělo být jinak, z ústavní stížnosti vyvodit nelze (v opačném případě by bylo možno důvodně očekávat, že se sama stěžovatelka nějakým způsobem ohradí proti trvajícím průtahům, jak již upozornil vedlejší účastník). Z výše uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud za vadu, jestliže obecné soudy stanoví zadostiučinění (také) proporcionálně k částce, která byla předmětem "sporu". Stěžovatelka poukazuje na rozsudek ESLP ze dne 2. listopadu 2004 č. 77762/01 ve věci Vitásek proti České republice, nicméně v daném případě šlo o spor o poněkud vyšší částku z titulu náhrady škody, především pak příslušné řízení trvalo více než deset let.
Stěžovatelka také hovoří v ústavní stížnosti o nejistotě stran výše penále, ovšem sama poukazuje na to, že platební výměr na dlužné pojistné neměl odkladný účinek. Vzhledem k tomu mohla (měla povinnost) spornou částku zaplatit, čímž by údajnou nejistotu ohledně výše penále odstranila. Jestliže tak učinila až po třech letech, sama si takový stav (nejistoty) vyvolala. Ani na argumentaci městského soudu, že je třeba rozlišovat mezi soudním a správním řízením, které považuje za méně stresující vzhledem k tomu, že je (bylo) vedeno neformálně, v písemné formě, Ústavní soud v daném případě nic protiústavního neshledal (naopak se s tímto závěrem plně ztotožňuje).
Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou, že obecné soudy při rozhodování dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. mohou vzít v úvahu i další skutečnosti, v ústavní stížnosti však není uvedena žádná, jež by mohla hrát nějakou významnější roli, a proto ani není možno vytknout obecným soudům, že je při svém rozhodování nezohlednily. Stěžovatelka sice poukazuje na absenci suspenzivního účinku odvolání v dané věci. Nejde však o žádnou výjimečnou skutečnost, neboť tomu je tak u řady procesních prostředků, které má účastník v průběhu řízení k dispozici k ochraně svých práv, a jde-li konkrétně o nyní posuzovanou věc, stěžovatelka beztak svou povinnost splnila až po skončení odvolacího řízení. Pokud dále např. argumentuje pochybeními, jichž se v daném správním řízení dopustila VZP a její rozhodčí orgán, pak zřejmě tyto orgány nepostupovaly v souladu se zákonem, jedná se však o skutečnosti, jež by byly relevantní, pokud by se stěžovatelka domáhala náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Pochybení uvedených orgánů pak mělo vliv na celkovou délku řízení, což obecné soudy při svém rozhodování vzaly v úvahu. Vedlejší účastník sice projevil malou vůli k uznání svého pochybení či dokonce k vyplacení nějakého finančního odškodnění, na straně druhé stěžovatelka vůči němu vznesla poměrně vysoké nároky, které se navíc ukázaly být neoprávněnými. Ke zvýšení přiměřeného zadostiučinění by byl jistě důvod, pokud by došlo k průtahům v "odškodňovacím řízení" jako celku, tuto skutečnost však v ústavní stížnosti stěžovatelka neuplatnila.
Nutno rovněž odmítnout, že by se na přiměřené zadostiučinění mělo nahlížet jako na určitou "sankci" směřující vůči příslušnému orgánu veřejné moci, a to z důvodů, které již uvedl vedlejší účastník ve svém vyjádření, když poukázal na reparační (příp. satisfakční) funkci přiměřeného zadostiučinění. Lze se ale domnívat, že stěžovatelka svým argumentem mínila upozornit na to, že v daném případě přiměřené zadostiučinění dostatečně neplní svou preventivní funkci. Ani v tomto bodě by se Ústavní soud se stěžovatelkou nemohl ztotožnit. Přiměřené zadostiučinění sice není v absolutním měřítku vysoké, tvoří však téměř 70 % částky, o kterou ve správním řízení šlo, a tato skutečnost (coby určitá "hrozba") je jistě schopna ovlivnit postup orgánů veřejné moci v dalších případech.
Závěrem stěžovatelka argumentuje tím, že jí vzniklo tzv. legitimní očekávání, konkrétně pak stran nabytí částky 30 000 Kč. Tato argumentace však není případná. Není sporu o tom, že předmětem ochrany jak čl. 11 Listiny, tak i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí konkrétního majetku, a to včetně nabytí určité majetkové hodnoty v podobě finanční částky. V takovém případě musí být ale příslušná peněžitá pohledávka v určité výši "konstituována", a to např. zákonem nebo pravomocným rozhodnutím, čemuž tak v dané věci nebylo.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (a to tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce částku 20 300,40 Kč), z výše uvedených skutečností je zřejmé, městský soud v pozici soudu odvolacího změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve smyslu §224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech jak nalézacího, tak odvolacího řízení, přičemž (stejně jako soud prvního stupně) postupoval podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. s odůvodněním, že určení přiměřené náhrady za nemajetkovou újmu bylo závislé na úvaze soudu ve smyslu §136 o. s. ř., výši náhrady nákladů pak stanovil (stejně jako soud prvního stupně) z přiznané, a nikoliv vymáhané částky, což zdůvodnil tím, že se "žalobkyně [...] domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši zjevně nepřiměřené". Následně stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení, ovšem pouze před soudem prvního stupně ve výši 20 300,40 Kč. Jde-li o odvolací řízení, žádnou náhradu nákladů stěžovatelce nepřiznal, a to se zdůvodněním, že úspěch obou účastníků řízení byl shodný.
Stěžovatelka, byť v ústavní stížnosti popírá, že by se domáhala zaplacení "zjevně nepřiměřené" částky, závěr městského soudu, který se týká výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, nezpochybňuje, naopak v ústavní stížnosti výslovně konstatuje, že jí v tomto ohledu náleží náhrada v prakticky totožné výši, k jaké dospěl městský soud, přičemž odměnu advokáta vypočítává z částky 15 000 Kč [§3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Z tohoto důvodu se Ústavní soud uvedenou námitkou nezabýval. V obecné rovině k tomu možno dodat, že dle judikatury obecných soudů se "nevychází při určení odměny za zastupování advokátem [...] z přisouzené částky", ale "i v těchto případech je rozhodná částka požadovaná žalobcem", to ovšem za předpokladu, že žalobce nepožadoval plnění "zjevně nepřiměřené nebo účelově zvýšené právě s ohledem na očekávané rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř." (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 652). Je pak na obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu posoudily, zda některá z výše uvedených podmínek byla splněna.
Ústavní soud se proto zaměřil na stěžovatelčinu námitku, že jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení, rovněž pokud jde o řízení odvolací, a to ve výši 19 926 Kč. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti dovolává mj. nálezů sp. zn. I. ÚS 1310/09 a sp. zn. I. ÚS 1505/08, které se týkají rozhodování obecných soudů o nákladech řízení vedených ve stejné věci, tj. ve věci přiznání přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb. V první řadě je však třeba poznamenat, že skutkové i právní okolnosti nyní souzené věci jsou jiné. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1310/09 soud prvního stupně přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění v poloviční výši, než bylo požadováno, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, načež odvolací soud tento výrok potvrdil se zdůvodněním, že je nutno postupovat dle §142 odst. 2 o. s. ř., protože výše plnění není závislá na úvaze soudu ve smyslu §142 odst. 3 o. s. ř. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1505/08 žalobce, který se domáhal zaplacení částky 150 000 Kč, navrhl zastavení řízení s tím, že mu žalovaný zaplatil částku 40 000 Kč, načež soud řízení zastavil a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud však posledně uvedený výrok změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, což odůvodnil tím, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného jen co do částky 40 000 Kč, procesní zavinění žalobce se váže k 73 % předmětu řízení, a tudíž náhradu nákladů je nutno přiznat žalovanému (tomu však žádné nevznikly).
V nyní posuzované věci jde pouze o náklady řízení před soudem odvolacím, v němž vedlejší účastník dosáhl snížení přisouzené částky z 30 000 Kč na 15 000 Kč. V prvně uvedeném nálezu (sp. zn. I. ÚS 1310/09) Ústavní soud poukázal na to, že pojem "úspěch ve sporu" ve smyslu §142 o. s. ř. nelze chápat mechanicky, a v této souvislosti se vyslovil proti formalistickému výkladu §136 o. s. ř.; dle Ústavního soudu je třeba přitom klást hlavní váhu na to, zda byl účastník řízení úspěšný stran prokázání samotného základu nároku (tj. existence nemajetkové újmy), a nikoliv na to, do jaké míry byl "úspěšný" při odhadu konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, kterážto podléhá úvaze soudu ve smyslu posledně uvedeného ustanovení. Důvody, na základě kterých Ústavní soud k daným závěrům dospěl, jsou obsaženy v daném nálezu, a není třeba je znovu opakovat.
V nyní posuzované věci nastala situace, že městský soud, jde-li o řízení před soudem prvního stupně, náhradu nákladů řízení stěžovatelce v plné výši přiznal, přičemž svůj postup odůvodnil ustanovením §142 odst. 3 o. s. ř., jde-li však o náklady odvolacího řízení, kde vedlejší účastník dosáhl snížení přisouzené částky z 30 000 Kč na 15 000 Kč, uvedený soud dospěl k závěru, že úspěch účastníků řízení byl shodný, a žádnému z nich náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na to, že otázky nákladů řízení jsou "integrální součástí soudního řízení jako celku", což ostatně plyne ze samotné povahy věci, neboť každé řízení má i ekonomickou stránku. Ve svém důsledku to znamená, že obecné soudy mají povinnost v průběhu soudního řízení (a také po jeho skončení) tyto otázky v souladu s příslušnými procesními předpisy řešit. Jejich procesní postup přitom může mít v některých případech bezprostřední dopady v ústavněprávní oblasti, neboť zde existuje úzká souvislost mezi takovým postupem a právem na spravedlivý proces, resp. právem na přístup k soudu. Ovšem v případě náhrad nákladů řízení, kde rozhodují soudy obvykle až po skončení řízení, jimi vydaná rozhodnutí (jako taková) ústavněprávní povahu zpravidla nemají. Jedná se totiž o rozhodnutí o "běžných" právech a povinnostech fyzických či právnických osob (konkrétně o jejich finančních nárocích), a to podle norem tzv. jednoduchého práva, byť tyto normy jsou procesního charakteru. Navíc, jak v minulosti Ústavní soud konstatoval, ač takovými rozhodnutími mohou být účastníci podstatně dotčeni, není možné tato rozhodnutí stavět na roveň rozhodnutím ve věci samé; to plyne z kvalitativní stránky daného rozhodování, jež má vedlejší, akcesorickou povahu (k rozhodování o věci samé). V procesní rovině se tato skutečnost projevuje tím, že na "řízení o nákladech řízení" dopadají jen některé z principů spravedlivého procesu (a ty často v modifikované podobě). Jde-li o samotná rozhodnutí, je nepochybné, že stejně jako jiná rozhodnutí musí splňovat základní požadavky, jež jsou vyvozovány z pravidel spravedlivého procesu. Na straně druhé při hodnocení případných vad je třeba zohlednit výše zmíněnou povahu těchto rozhodnutí s tím, že jen skutečně zcela zásadní pochybení mohou vést k porušení ústavnosti.
Ve vztahu k nyní posuzované věci z výše uvedeného plyne, že Ústavní soud by mohl (a měl) ingerovat do rozhodovací činnosti městského soudu, pokud by uvedený soud postupoval zjevně svévolně, konkrétně pak pokud by nereflektoval ústavněprávní požadavky, zde představované principy, které pro dané rozhodování Ústavní soud vymezil ve svých shora označených rozhodnutích. Takové pochybení však zjištěno nebylo, neboť městský soud v zásadě z těchto principů vycházel, byť je zčásti modifikoval i zásadou úspěchu ve sporu.
VI.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost neshledal důvodnou, a proto ji podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci a účastníci řízení i vedlejší účastník řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).