ECLI:CZ:US:2010:3.US.1616.10.2
sp. zn. III. ÚS 1616/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., právně zastoupeného JUDr. Davidem Heryánem, advokátem AK se sídlem Na Chmelnici 289/22, 290 01 Poděbrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 2 Afs 32/2008-116, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. června 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem II rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 2 Afs 32/2008-116, a to pro porušení článku 11 odst. 2, a dále článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud v souladu s ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") až do pravomocného skončení řízení odložil vykonatelnost výroku pod bodem II rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 2 Afs 32/2008-116, a dále aby odložil vykonatelnost dodatečných platebních výměrů vydaných Finančním úřadem v Opavě dne 19. srpna 2005 č. j. 163348/05/384914/2452, č. j. 163354/05/384914/2452, č. j. 163362/05/384914/2452 a č. j. 163367/05/384914/2452.
Pokud jde o návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti ve výroku tohoto usnesení uvedených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud na základě shromážděných materiálů k závěru, že podmínky citovaného ustanovení jsou splněny. Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti podle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl usnesením ze dne 30. září 2010 sp. zn. III. ÚS 1616/10 vykonatelnost dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Opavě ze dne 19. srpna 2005 č. j. 163354/05/384914/2452, č. j. 163362/05/384914/2452 a č. j. 163367/05/384914/2452, vykonatelnost rozhodnutí Finanční ředitelství v Ostravě ze dne 19. října 2006 č. j. 6263/110/2006, č. j. 6264/110/2006 a č. j. 6265/110/2006, vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2007 č. j. 22 Ca 5/2007-42 v části, ve které byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 19. října 2006 č. j. 6263/110/2006, č. j. 6264/110/2006 a č. j. 6265/110/2006 a vykonatelnost výroku pod bodem II rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 2 Afs 32/2008-116 do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti odložil, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 5/2007 a dále spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 32/2008.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 19. října 2006 č. j. 6124/110/2006 Finanční ředitelství v Ostravě podle ust. §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), s odkazem na zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů") zamítlo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 19. srpna 2005 č. j. 163348/05/384914/2452, vydanému Finančním úřadem v Opavě (dále jen "správce daně"), kterým mu byla za zdaňovací období roku 2000 dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 36 550,- Kč. Obdobně rozhodnutími ze dne 19. října 2006 č. j. 6263/110/2006, č. j. 6264/110/2006 a č. j. 6265/110/2006 Finanční ředitelství v Ostravě zamítlo odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům správce daně ze dne 19. srpna 2005 č. j. 163354/05/384914/2452, č. j. 163362/05/384914/2452 a č. j. 163367/05/384914/2452, kterými byla stěžovateli za zdaňovací období roku 2001, 2002 a 2003 dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 3 298 644,- Kč, 2 163 508,- Kč a 262 656,- Kč. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě napadl stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě žalobou. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. září 2007 č. j. 22 Ca 5/2007-42 žalobu stěžovatele zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel kasační stížností.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. února 2010 č. j. 2 Afs 32/2008-116 rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2007 č. j. 22 Ca 5/2007 - 42 v části, ve které byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 19. října 2006 č. j. 6124/110/2006, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že prekluzivní lhůta pro dodatečné doměření daně za toto zdaňovací období již marně uplynula. Ve zbývající části Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. K námitce stěžovatele ohledně možnosti stanovení daňové povinnosti náhradním způsobem, konkrétně použitím daňových pomůcek (ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků) se Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s názorem krajského soudu, že účetnictví stěžovatele vztahující se k posuzovaným zdaňovacím obdobím netrpí natolik závažnými deficity, aby je nebylo možno použít pro potřeby dokazování. S odkazem na konstantní judikaturu tohoto soudu Nejvyšší správní soud konstatoval, že na daňové pomůcky lze přejít pouze za situace, kdy je za nevěrohodné či neprůkazné možno označit podstatnou část účetnictví daňového subjektu. O takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že správce daně měl k dispozici účetní knihy stěžovatele, u nichž byla průkaznost vyvrácena toliko na výdajové stránce, a to v rozsahu, který v žádném zdaňovacím období nepřekročil 30 % účtovaných výdajů. K dispozici neměl pouze účetní doklady vztahující se k těmto výdajům (faktury, výdajové pokladní doklady a doklady o zaplacení v hotovosti), které stěžovatel, v důsledku jejich ztráty, nepředložil. Nejvyšší správní soud tak dovodil, že účetnictví stěžovatele jako celek nelze pro potřeby dokazování odmítnout a nebyly proto splněny podmínky přechodu na daňové pomůcky, ve smyslu ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost postupu správce daně co do obsahu vyžadovaného břemene tvrzení a důkazního břemene. Stěžovatel namítá, že finanční úřad ani Krajský soud v Ostravě nedodržely povinnost stanovenou v ust. §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť nedbaly, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji. Stěžovatel uvádí, že Finanční úřad v Opavě opakovaně trval na tom, aby stěžovatel prokázal, že předmětné zboží skutečně nabyl od společnosti S. F. LAUBR - SPORT. Unesení takového důkazního břemene požadoval v situaci, kdy stěžovatel sám upozornil finanční úřad, že se stal obětí podvodu, a že zboží společnost S. F. LAUBR - SPORT skutečně nedodávala, a poté, co i Finanční úřad v Opavě měl za prokázané, že tato společnost dodavatelem nebyla. Finanční úřad podle stěžovatele od něj vyžadoval předložení neexistujících důkazů a přesto s tímto spojoval neunesení důkazního břemene. Stěžovatel uvádí, že žádný právní předpis neukládá daňovému subjektu zjistit, ověřovat a prokázat, že subjekt, od kterého daňový subjekt zboží koupil, je skutečně subjektem, na jehož jméno jako prodávajícího je vystaven účetní doklad.
Nezákonnost spatřuje stěžovatel rovněž v postupu správce daně, který stanovil daňovou povinnost na základě dokazování. Stěžovatel je přesvědčen, že v daném případě neměla a nemohla být daňová povinnost stanovena dokazováním, a mělo být přistoupeno k některému z náhradních způsobů stanovení daňové povinnosti. Stěžovatel nesouhlasí s postupem Finančního úřadu v Opavě, který přesto, že dovodil, že stěžovatel nedostál svým zákonným povinnostem, zejména pak neunesl důkazní břemeno co do výzev finančního úřadu, stanovil daňovou povinnost dokazováním, přičemž zcela pominul výdaje stěžovatele. Stěžovatel namítá, že ani Finanční úřad v Opavě ani Finanční ředitelství v Ostravě se nevypořádaly s tím, že přesto, že stěžovatel nedostál svým povinnostem (což jimi bylo opakovaně tvrzeno), bylo možno stanovit daňovou povinnost dokazováním. Tento postup ani jeden z těchto úřadů nedoložil a stěžovatel má tak jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná a nezákonná.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho právní věci došlo k jeho odnětí zákonnému soudci a poukazuje na to, že senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. února 2010 č. j. 2 Afs 32/2008-116 dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. září 2007 č. j. 5 Afs 148/2006-50 a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2008 č. j. 2 Afs 93/2007-85. Uvedené rozsudky, uvádí stěžovatel, řeší obdobné případy jako je stěžovatelův a dle stěžovatele obsahují odlišný právní názor, než jaký Nejvyšší správní soud zaujal v jeho věci, a to nepochybně alespoň v otázce stanovení daně na základě dokazování a aplikace použití pomůcek při stanovení daně. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08, ve kterém Ústavní soud dovodil, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v řízení před Nejvyšším správním soudem aplikováno ust. §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a ve věci rozhodující senát 4 As mající jiný právní názor než senát 2 Azs měl řízení přerušit a věc předložit senátu rozšířenému. Pokud tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a článkem 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu.
IV.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Finančního úřadu v Opavě, Finančního ředitelství v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě, jakož i vyjádření Nejvyššího správního soudu.
Zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti. Proto Ústavní soud k těmto vyjádřením při posuzování předmětné ústavní stížnosti nepřihlédl a nezasílal je ostatním účastníkům řízení k replice.
V.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí v jeho výroku pod bodem II, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Závěry finančních orgánů posoudil Krajský soud v Ostravě a poté i Nejvyšší správní soud. Oba soudy shodně dovodily oprávněnost postupu finančních orgánů. Rovněž způsob a rozsah dokazování provedeného správcem daně obecné soudy shledaly za postačující a odpovídající ust. §2 a ust. §31 zákona o správě daní a poplatků. Z rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že oba soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly (včetně námitky stěžovatele ohledně možnosti stanovení daně podle pomůcek a námitky, že v daňovém řízení byl stěžovatel veden k prokázání skutečností, překračujících jeho důkazní břemeno) a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů neshledal vykročení z rámce ústavnosti.
Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů o správném postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelem, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku stěžovatele, že v jeho právní věci došlo k jeho odnětí zákonnému soudci, protože Nejvyšší správní soud s ohledem na existenci rozdílných rozhodnutí týkajících se řešené právní problematiky řízení o kasační stížnosti nepřerušil a nepředložil věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu; stěžovatel totiž nevzal v úvahu konkrétní okolnosti daného případu, kterým se tento liší od skutkových okolností posuzovaných soudy ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích v jiných kauzách.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajícího Nejvyššího správního soudu či před ním jednajícího Krajského soudu v Ostravě nebo finančních orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu