ECLI:CZ:US:2010:3.US.2229.10.1
sp. zn. III. ÚS 2229/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Dr. Šmerala 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2010, č. j. 3 Ads 2/2010-178, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, č. j. 19 Cad 147/2007-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o její žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19 Cad 147/2007 se podává následující.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") ze dne 23. 5. 2007, č. 495 427 064, jímž zamítla její žádost o přiznání plného invalidního důchodu (zpětně k 11. 4. 1989). Na základě provedených důkazů, včetně posudkem Posudkové komise MPSV ČR v Ostravě a srovnávacím posudkem Posudkové komise MPSV ČR v Brně, soud dospěl k závěru, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky sice způsobil [dle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kapitola VIII, odd. B, pol. 5 písm. a)] pokles její schopnosti soustavné výdělečné činnosti, leč pouze v rozsahu 25 %, zatímco pro uznání plné invalidity musí dojít k takovému poklesu nejméně o 66 %, anebo musí být zjištěno zdravotní postižení dle přílohy č. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb. umožňující vykonávat soustavně výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek; jelikož tyto podmínky zjištěny nebyly, nelze stěžovatelku k 23. 5. 2007 považovat za plně invalidní.
Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění k jejím námitkám, jež podřadil pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zdůraznil, že správní rozhodování o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení; posudek posudkové komise je v řízení před soudem hodnocen jako každý jiný důkaz dle zásad §77 odst. 2 s. ř. s., avšak "s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá ... rozhodujícím v případě, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb". Při hodnocení, zda oba posudky (PK MPSV v Ostravě a srovnávací posudek PK MPSV ČR v Brně) naplnily "kritéria úplnosti a přesvědčivosti", dospěl s podrobným odůvodněním k závěru, že PK MPSV v Ostravě "vyhodnotila zdravotní stav stěžovatelky z hlediska dostupných podkladů posouzení maximálně úplně a přesvědčivě svůj posudkový závěr zdůvodnila" a též srovnávací posudek PK MPSV v Brně se obsáhle vypořádal se všemi nálezy odborných lékařů v letech 1987-2009 a vyjádřil se i k námitkám, jež stěžovatelka vznesla proti "prvotnímu posudku PK MPSV v Ostravě"; krajský soud se tudíž nedopustil vytýkaných pochybení, pokud oba posudky vyhodnotil jako stěžejní důkazy ke zjištění intenzity jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Byť Nejvyšší správní soud částečně přisvědčil námitce o nesprávném zohlednění neurologického nálezu MUDr. K. v posudku PK MPSV v Ostravě, neshledal v tomto pochybení vadu, jež by měla za následek nezákonnost rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, neboť neměla významný vliv na určení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky. S podrobným odůvodněním pak odmítl jako nedůvodnou námitku, podle níž měl být určen pokles její schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995, kapitoly I, položky 1 písm. c) nebo b) a dále zvýšen o 10% dle §6 odst. 4 této vyhlášky.
K námitce stran "vnitřního rozporu" posudku OSSZ v Karviné ze dne 25. 4. 2007, založeného nesprávným podřazením onemocnění stěžovatelky ve smyslu přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že ač tento posudek vytýkanou nepřesnost vskutku obsahuje, ztratila (pro toto řízení) svoji relevanci, neboť v následném řízení o žalobě byl dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav klasifikován podle jiných ustanovení vyhlášky.
K požadavku na přiznání invalidního důchodu zpětně k 11. 4. 1989 (jestliže stěžovatelka považuje za jediné správné hodnocení svého zdravotního stavu posudek PK MPSV v Brně ze dne 26. 11. 1990, jímž byla shledána plně invalidní) Nejvyšší správní soud uvedl, že se k této otázce postupně vyjádřily všechny v řízení opatřené posudky, a co do plné invalidity podle doplňujícího posudku z 26. 11. 1990 dospěla PK MPSV následně k závěru, že "se jednalo o posudkový omyl ve stanovení chronické myotické infekce jako příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu". Z tohoto pohledu bylo tudíž nutno pohlížet i na námitku, že měl být v tomto řízení zohledněn právě posudek z 26. 11. 1990, přičemž - a nadto - byl tento posudek již "překonán v následném soudním řízení" (původní rozhodnutí krajského soudu z 28. 12. 1990, č. j. 15 C 80/90-54, bylo pro neúplné zjištění skutkového stavu zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu z 29. 5. 1991) a i podle pozdějšího posudku PK MPSV v Ostravě ze dne 25. 8. 1993 byla stěžovatelka od 11. 4. 1989 schopna vykonávat "své zaměstnání", resp. nebyly zjištěny podmínky ani částečné invalidity. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je podle Nejvyššího správního soudu navíc zřejmé, že se soud výše označenými posudky (z 26. 11. 1990 a 25. 8. 1993) zabýval, avšak dokládají-li posudky PK MPSV v Ostravě a srovnávací posudek PK MPSV ČR v Brně (pořízené v daném řízení) nesprávnost posudku z 26. 11. 1990, postupoval krajský soud správně, přidržel-li se posudkového hodnocení v nich obsaženého.
K otázce "posudkového omylu" pak Nejvyšší správní soud odkázal na svoji předchozí judikaturu, podle níž "je-li v posudku přesvědčivě zdůvodněno, proč se PK MPSV domnívala, že předchozí lékařská posouzení byla posudkovým omylem, pak krajský soud může z takového skutkového posouzení vycházet" (sp. zn. 3 Ads 45/2008, sp. zn. 4 Ads 85/2008).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její zdravotní stav byl vícekrát hodnocen a jednotlivé posudky vykazují rozdíly, přičemž není přesvědčivě objasněno, proč jednou byla uznána pro nepříznivý zdravotní stav za plně invalidní, neschopna vykonávat jakékoli zaměstnání, a jindy naopak byla schopna pracovat bez omezení. Nejvyšší správní soud tuto skutečnost zdůvodnil odkazem na posudkový omyl, to však nevysvětluje, proč k tomuto posudkovému omylu "došlo dvakrát". Porušení svého práva na spravedlivý proces pak spatřuje v tom, že 1/ posudek pro účely řízení před krajským soudem byl vypracován posudkovou komisí v Ostravě, přestože namítla podjatost komise jako celku; tato námitka však byla rozhodnutím MPSV z 4. 6. 2008 zamítnuta a ani k opětovné námitce podjatosti vznesené vůči jednomu z členů komise MUDr. J. Č., nebyla tato z jednání vyloučena, 2/ složení posudkové komise neodpovídalo požadované odbornosti nutné pro posouzení jejích onemocnění, 3/ v případě srovnávacího posudku vypracovaného PK MPSV v Brně, nešlo o nezávislý posudek, nýbrž o posudek, jenž se vyjadřoval k již zpracovanému posudku PK v Ostravě, jehož závěry toliko převzal, a složení této komise neodpovídalo požadované odbornosti rovněž, 4/ zjištění komisí a soudů je v rozporu s lékařskými nálezy založenými ve spise, k nimž komise ani soudy nepřihlížely, případně z nich vyvodily nesprávné závěry, 5/ krajský soud nevěnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů ani nezkoumal jejich věcnou správnost (viz posudek lékaře OSSZ v Karviné ze dne 25. 4. 2007), 6/ krajský soud neprovedl navržený důkaz - znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem, jehož provedení navrhla v doplnění žaloby 14. 2. 2008, a v odůvodnění neuvedl, proč tak neučinil, 7/ krajský soud si pro účely tohoto řízení nevyžádal všechny předchozí spisy o žalobách, jimiž se stěžovatelka domáhala přiznání invalidního důchodu, 8/ kasační soud nesplnil svoji "přezkumnou povinnost", když "téměř beze zbytku převzal zjištění krajského soudu", a kasační důvody podřadil ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ačkoli některé její námitky byly podřaditelné pod stížnostní důvod dle písm. b), resp. písm. a) tohoto ustanovení, a 9/ přestože kasační soud uznal za oprávněnou její námitku ohledně omylu posudkového lékaře OSSZ v Karviné v posudku z 25. 4. 2007, "odbyl" toto tvrzením, že tato nepřesnost posléze pro řízení ztratila relevanci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to zejména tvrzením, že krajský soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování a jeho skutková zjištění nemají oporu v předložených důkazech, a navzdory tomu Nejvyšší správní soud jeho rozhodnutí nezrušil.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že zde není důvod pochybovat o tom, že krajský soud opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež mu byly předloženy a které byly k žádosti stěžovatelky v řízení znovu opatřeny (viz posudek PK MPSV v Ostravě ze dne 23. 10. 2008 a srovnávací posudek PK MPSV v Brně ze dne 27. 8. 2009), jež umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž byl nezbytný pro rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, přitom vyložil dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, která poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Nejvyšší správní soud pak stěžovatelce obsáhle a více než podrobně objasnil, proč považuje postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný, a to jmenovitě s ohledem na specifika posuzování zdravotního stavu pro účely důchodového zabezpečení.
I kdyby soudy učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, jak nyní stěžovatelka činí v ústavní stížnosti tvrzením, že posudky vypracované pro účely tohoto soudního řízení posudkovými komisemi nemají oporu v dovolávaných lékařských nálezech, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) by mohlo mít jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo; oba soudy stěžovatelce náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nevzbuzují posudky vypracované pro účely soudního řízení žádných pochyb co do jejich "celistvosti a přesvědčivosti".
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením o neprovedení navrženého důkazu znaleckým posudkem vypracovaný znaleckým ústavem je - v kontextu vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutého důkazu nejde; neplatí totiž, že soud je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03); přitom k otázce zvláštních důkazních pramenů v daném řízení (ve věcech důchodových) se oba soudy, jmenovitě Nejvyšší správní soud, vyjádřily podrobně, a o existenci ústavněprávně relevantních vad v procesu vytváření skutkového základu věci zde nejde rovněž.
Nelze pak ničeho vytknout ani Nejvyššímu správnímu soudu, podřadil-li souhrnně stěžovatelčiny kasační námitky pod stížnostní důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť dle svého obsahu kasační stížnost směřovala toliko proti postupu krajského soudu tvrzením, že jím zjištěná skutková podstata je v rozporu s důkazy založenými ve spisu; jinými slovy, uplatněna byla námitka skutková. Námitka, že v důsledku tvrzených vad došlo i k nesprávnému určení rozsahu poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, stěžovatelkou dovolávaný stížnostní důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. založit nemohla, neboť toto určení bylo výsledkem posudkových zhodnocení, a nešlo tudíž o otázku právní.
K tvrzením, že posudek v řízení před krajským soudem byl vypracován podjatou posudkovou komisí v Ostravě, že námitka podjatosti byla neopodstatněně zamítnuta, a že složení posudkových komisí v Ostravě a v Brně neodpovídalo požadované odbornosti, je přiléhavé uvést pouze tolik, že je stěžovatelka uplatnila teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohla vznést již v řízení před správními soudy, zejména pak v kasační stížnosti, pročež ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde tím o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367).
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu