ECLI:CZ:US:2010:3.US.2481.10.1
sp. zn. III. ÚS 2481/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 2481/10 ve věci ústavní stížnosti statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 sp. zn. 49 Co 123/2010, jímž bylo nařízeno předběžné opatření.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010 č. j. 49 Co 123/2010-88 se ve třetím (vyhovujícím) výroku, označeném (podruhé) jako II., zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňovala náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil usnesení odvolacího soudu v označeném vyhovujícím výroku.
2. Tímto usnesením (výrokem) Krajský soud v Brně jako soud odvolací nařídil předběžné opatření, jímž zakázal žalované stěžovatelce vymezeným způsobem disponovat s nemovitostmi, jež dále specifikoval. Učinil tak k odvolání žalující společnosti KLIMINVEST CZ, a. s., za situace, kdy byl její návrh na vydání předběžného opatření Městským soudem v Brně zamítnut, a toto rozhodnutí, stejně jako odvolání žalobkyně, stěžovateli nebylo doručeno; doručeno mu bylo až (částečně) vyhovující rozhodnutí, jež napadá ústavní stížností, jelikož proti němu, jako rozhodnutí druhostupňovému, nemá opravný prostředek. Stěžovatel má proto za to, že bylo citelně omezeno jeho vlastnické právo, aniž měl možnost v řízení před soudem uplatnit jakékoli prostředky obrany, a takový procesní postup odvolacího soudu považuje ve světle závěrů nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 [nález ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)] a sp. zn. II. ÚS 2100/08 [nález ze dne 9. 2. 2010 (N 21/56 SbNU 249)] za protiústavní, jímž jsou porušována jeho základní práva, garantovaná Listinou a Úmluvou.
3. Nadto stěžovatel poukazuje na formální vady napadeného usnesení; rozhodnutí obsahuje jednak zjevně chybné datum svého vydání a jednak výroky označené dvakrát shodně jako II.
II.
4. Krajský soud v Brně ve vyjádření (jako účastník řízení před Ústavním soudem) toliko odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Vedlejší účastnice se postavení vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti vzdala.
III.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
6. Poté, co ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu získal souhlas účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
IV.
7. Ústavní soud předesílá, že totožnou právní otázku, kterou stěžovatel nyní otevřel, posuzoval již ve stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 9. 2. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2100/08, resp. v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 16/09, v němž hodnotil ústavní konformitu ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. Zde, v rámci řízení o konkrétní kontrole ústavnosti právních norem, mimo jiné konstatoval, že "z hlediska čl. 37 odst. 3 Listiny nedospěl k závěru, že vyloučení možnosti zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně o předběžném nařízení ve smyslu napadeného §220 odst. 3 o. s. ř. lze samo o sobě považovat za protiústavní. V případě, že soud prvního stupně nevyhověl alespoň částečně návrhu na nařízení předběžného opatření, však právě nemožnost kasace tohoto rozhodnutí odvolacím soudem při absenci jiného prostředku ochrany práva žalovaného účastníka řízení brání poskytnutí ochrany jeho základního práva v řízení před obecnými soudy ve smyslu čl. 4 Ústavy. Napadené ustanovení je tedy z výše uvedených důvodů v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a současně čl. 6 odst. 1 Úmluvy."
8. Ústavní soud současně uvedl, že do dne derogace ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. "zůstává uvedené ustanovení aplikovatelným, s výjimkou případů, na které dopadá derogační důvod tohoto ustanovení, a tedy v nichž by aplikace tohoto ustanovení vedla k porušení základního práva dotčených účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ... Navzdory stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení jsou obecné soudy oprávněny neaplikovat §220 odst. 3 o. s. ř. v případech, kdy by takováto aplikace znamenala změnu usnesení soudu prvního stupně, který zamítl nebo odmítl návrh na nařízení předběžného opatření nebo kterým bylo zastaveno řízení o takovémto návrhu, v tom smyslu, že by v důsledku této změny bylo alespoň částečně vyhověno návrhu. Aplikováním tohoto ustanovení by totiž porušily základní právo žalovaného vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny."
9. V nálezu, kterým bylo vyhověno ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2100/08 (řízení o níž bylo přerušeno pro předložení otázky ústavní konformity ustanovení §76g a §220 odst. 3 o. s. ř. plénu Ústavního soudu), se inter alia konstatuje: "Přestože tedy ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. i nadále zůstává platnou a účinnou součástí právního řádu až do 31. března 2011, neukončí-li jeho život dříve zákonodárce, je jeho uplatnitelnost na popsané situace nadále po vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 na dosud neskončená řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyloučena, jak vyplývá z výroku III nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09. Ve vztahu ke stěžovatelce, která námitku protiústavnosti tohoto ustanovení a protiústavních důsledků jeho aplikace řádně a posléze i úspěšně uplatnila před Ústavním soudem, pak nutno dospět k závěru, že jeho uplatnitelnost s negativním dopadem na její ústavně zaručená základní práva a svobody je retrospektivně vyloučena i v jejím případě, neboť jinak by zcela pozbývala smysl ochrana základních práv a svobod poskytovaná Ústavním soudem cestou ústavní stížnosti a s ní spojeného návrhu na zrušení defektního právního předpisu."
10. S ohledem na všeobecnou závaznost nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, resp. jeho nosných důvodů, a vzhledem ke skutečnosti, že napadené usnesení bylo Krajským soudem v Brně vydáno až po publikaci tohoto nálezu, se Ústavní soud nemohl než omezit jen na ověření, zda stěžovatel byl ve svých základních právech postižen aplikací §220 odst. 3 o. s. ř. za okolností, za nichž Ústavní soud shledal toto ustanovení rozporným s ústavním pořádkem.
11. K dotazu Ústavního soudu bylo Městským soudem v Brně sděleno, že rozhodnutí Městského soudu v Brně ani odvolání žalobkyně ve věci návrhu na vydání předběžného opatření nebylo dle ustanovení §76g a §210 o. s. ř. stěžovateli doručováno (přestože se z odůvodnění napadeného usnesení doručování stěžovatelce alespoň toliko nepřímo naznačuje).
12. Za dané procesní situace tak stěžovatel neměl žádnou možnost procesní obrany proti soudem uložené právní povinnosti; neměl k dispozici odvolání, ani jiný procesní prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), a neměl příležitost se vyjádřit (alespoň) k odvolání žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně. Předběžné opatření bylo nařízeno v řízení, v němž neměl ani to postavení účastníka řízení, jež se dostává povinnému, pakliže předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Tím ovšem byly naplněny právě ty předpoklady, na jejichž základě Ústavní soud přistoupil - ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/09 - k derogaci ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř., byť ji v čase odložil.
V.
13. Řečené proto vede k závěru, obdobnému s tím, jenž byl vysloven v nálezu sp. zn. II. ÚS 2100/08, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením porušil práva stěžovatele na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení, garantovaná ustanoveními čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadený výrok usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.
14. Již jen k vyloučení nedorozumění Ústavní soud zdůrazňuje, že kasační účinky takto založené se vztahují ke třetímu výroku napadeného usnesení krajského soudu, jenž je označen jako výrok II, byť následuje po výroku shodně označeném (II).