infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.2010, sp. zn. III. ÚS 2610/10 [ usnesení / MUCHA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:3.US.2610.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:3.US.2610.10.1
sp. zn. III. ÚS 2610/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 5. 2007 č. j. 8 C 126/2006-111, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 25 Co 410/2007-153 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 6. 2010 č. j. 22 Cdo 2676/2008-185, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Nedatovanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2010, která byla doplněna podáním ze dne 10. 10. 2010 s tím, že jde o "doplněné, rozšířené a kompletní vyhotovení [...] ústavní stížnosti", stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, což zdůvodnila tím, že v napadeném usnesení Nejvyššího soudu spatřuje porušení základních lidských a občanských práv, především pak práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušen měl být i čl. 4 odst. 1 Listiny. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti E. Š. a J. Š. na určení, že stěžovatelka a její manžel J. Š. starší byli ke dni smrti J. Š. staršího dne X. XX. XXXX spoluvlastníky nemovitostí v k. ú. Strýčkovy, jež jsou dále specifikovány ve výroku tohoto rozsudku (dále jen "předmětné pozemky"). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně (ve věci samé) potvrdil, a to shora označeným rozsudkem. Proti rozsudku odvolacího soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl ústavní stížností napadeným usnesením s tím, že není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětem sporu je ustanovení obsažené v kupní smlouvě uzavřené mezi ní a jejím manželem jako prodávajícími a žalovanými jako kupujícími, které zní: "Ostatní pozemky parcely uvedené v odst. I této smlouvy, které jsou v užívání socialistické organizace prodávající kupujícím darují." Soud prvního stupně v případě této kupní smlouvy hovoří i o smlouvě darovací, což stěžovatelka považuje za nesprávné, protože pro existenci dvou smluv není v "kupní smlouvě" žádný důkaz. Darovací smlouva není zmíněna v nadpisu, není obsažena ani v textu kupní smlouvy, kdy v "darovací větě" chybí přijetí daru obdarovanými, což představuje úkon nutný k naplnění darovací smlouvy a jejímu vzniku, z této věty navíc není jasné, zda k darování má dojít již na základě "kupní smlouvy" či teprve někdy v budoucnu. Přitom logický výklad prý spíše ukazuje k budoucnosti, takže by mohlo jít o jakousi budoucí smlouvu. Jestliže soud prvního stupně konstatoval, že "skutečnou vůlí dárců v roce 1976 bylo, aby zemědělské pozemky svému synovi a jeho manželce darovali, to také učinili a podle toho se také 30 let chovali", stěžovatelka oponuje, že není rozhodné, zda byla žaloba podána až po 30 letech od uzavření smlouvy a zda šlo o reakci na rodinné problémy, a i kdyby tomu tak bylo, darovací smlouva by musela obsahovat písemnou akceptaci daru. Tato podmínka nebyla splněna, a proto je darovací smlouva neplatná, na čemž nic nemění skutečnost, že vlastnictví k nemovitostem tehdy přecházelo registrací smlouvy na státním notářství. Nemůže obstát ani argument soudu, že na straně žalovaných došlo k vydržení, neboť z dohody o zrušení nájemního vztahu uzavřené mezi ZD Strýčkovy a J. Š. ze dne 26. 4. 1996 lze zjistit, že se obě strany dohodly na vydání pozemků po sklizni k 1. 10. 1996, kromě toho k vytyčení hranic pozemků došlo dne 1. 6. 1996, a tudíž desetiletá vydržecí lhůta nemohla být dodržena. Dále stěžovatelka poukazuje na své dovolání, kde namítala absenci výslovného projevu vůle s darováním, přičemž vytýká Nejvyššímu soudu, že bez jakéhokoliv zdůvodnění dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Dále upozorňuje na to, že jí dovolací soud vytknul, že zaměňuje detenci s držbou a že z tohoto důvodu dospěl k závěru, že se jí nepodařilo zpochybnit závěr o vydržení pozemku. Dle stěžovatelky má platit, že pokud zaměňuje detenci za držbu, nelze jí vytýkat, že se jí nepodařilo zpochybnit závěr o vydržení pozemku (jedná se prý o "protimluv"). Zda byla námitka žalované o vydržení důvodná, není - dle stěžovatelky - problém v rozdílu detence a vydržení, ale ve faktu, že z hlediska časového splnění podmínky vydržení ve lhůtě 10 let tato lhůta nebyla dodržena. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní stížnost je založena na dvou základních námitkách, a to neplatnosti darovací smlouvy a nesplnění podmínek pro vydržení předmětných pozemků. Oběma námitkami se přitom podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu. Ten konkrétně posuzoval důvodnost pouze v pořadí druhé námitky s odůvodněním, že pokud odvolací soud neshledal nárok žalobce po právu ze dvou důvodů, "pak při výsledném úsudku dovolacího soudu o správnosti jednoho z nich není třeba řešit otázku správnosti druhého důvodu". Jak je přitom patrno z odůvodnění napadeného "dovolacího" usnesení, stěžovatelka v řízení před Nejvyšším soudem argumentovala obdobně jako v nyní posuzované ústavní stížnosti, přičemž Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, proč tato její námitka není důvodná. Stěžovatelka sice dovolacímu soudu vytýká "nelogičnost" v jeho úsudku, jedná se však zřejmě o nepochopení jeho právní argumentace. Žalovaná v řízení namítla, že předmětné pozemky nabyla (in eventum) vydržením, přičemž soud prvního stupně i soud odvolací se s tímto názorem ztotožnily. V dovolání proti tomuto závěru stěžovatelka namítala v podstatě to, že žalovaní hospodářsky užívali pozemky až od roku 1996 a že tudíž podmínka uplynutí vydržecí doby nebyla splněna. Dovolací soud však dospěl k (argumenty podloženému) závěru, že detence předmětných pozemků ze strany třetí osoby - výše uvedeného družstva ještě nevylučuje existenci oprávněné držby ze strany žalovaných, z čehož plyne, že desetiletá vydržecí doba mohla začít běžet již před uvedeným rokem (v dané věci se tak dle názoru nalézacího a odvolacího soudu mělo stát již v roce 1992, kdy se žalovaní ujali držby tím, že ukončili užívání předmětných pozemků Státním statkem Tochovice). Z toho je patrno, že samotná skutečnost, kdy na předmětných pozemcích začali žalovaní hospodařit, podstatná není, a tedy závěr odvolacího soudu o vydržení stěžovatelčina námitka není s to zpochybnit. Z hlediska pravidel logického myšlení, natož z hlediska ústavnosti tak Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu vytknul. Zbývá dodat, že i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že soud prvního a druhého stupně vadně (resp. ústavně nekonformně) posoudily otázku existence, resp. platnosti darovací smlouvy, na výsledku daného soudního řízení by to nic změnit nemohlo, a proto se již - stejně jako Nejvyšší soud - danou námitkou z věcného hlediska nezabýval. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. prosince 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:3.US.2610.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2610/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 9. 2010
Datum zpřístupnění 5. 1. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Příbram
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §407, §134, §588
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík kupní smlouva
darovací smlouva
vydržení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2610-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 68443
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30