ECLI:CZ:US:2010:3.US.2847.10.1
sp. zn. III. ÚS 2847/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, proti usnesení Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru majetkového a stavebního řádu, ze dne 20. 7. 2010 č. j. KrÚ - 47331/2010/OMSŘ/Kš, a nečinnosti Městského úřadu v Holicích ve věci podnětu k zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 30. 9. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru majetkového a stavebního řádu, ze dne 20. 7. 2010 č. j. KrÚ - 47331/2010/OMSŘ/Kš, a dále se domáhal toho, aby Ústavní soud přikázal Městskému úřadu v Holicích zahájit správní řízení o odstranění stavby umístěné na pozemku parc. č. 41/4 a v obci a k. ú. Chvojenec. Dle stěžovatele došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 17 C 273/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce spolu s druhým žalobcem podali v listopadu 2003 žalobu, kde se jako oprávněné osoby (restituenti) dle zákona č. 229/1991 Sb. domáhali určení vlastnictví ke konkrétnímu pozemku a nahrazení rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu rozsudkem soudu. Nesouhlasili s rozhodnutím pozemkového úřadu o nevydání tohoto pozemku, když tvrdili, že stavba nacházející se na daném pozemku nebyla povolena, proto nic nebrání vydání pozemku.
Druhý žalobce podal v lednu 2008 u Městského úřadu Holice podnět k zahájení řízení o odstranění stavby. Městský úřad mu písemně sdělil, že toto řízení nezahájí, neboť pro ně nejsou splněny podmínky. K následné žádosti druhého žalobce o opatření proti nečinnosti rozhodl krajský úřad tak, že městský úřad se nedopustil nečinnosti; ztotožnil se se závěry městského úřadu, že zde není důvod pro zahájení řízení o odstranění stavby. Druhý žalobce podal žalobu proti nečinnosti městského úřadu ke krajskému soudu, kde se domáhal uložit Městskému úřadu v Holicích povinnost zahájit řízení o odstranění stavby na pozemku a na jeho podkladě vydat rozhodnutí o odstranění stavby nebo o jejím dodatečném povolení. Krajský soud usnesením žalobu odmítl pro nedostatek pravomoci. Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 7. 2009 č. j. 3 Ans 1/2009-58 usnesení krajského soudu zrušil s tím, že pravomoc správního soudu je dána. Současně (však), s odkazem na svou předchozí judikaturu, podpořil názor krajského soudu svědčící pro nevyhovění žalobě, tedy že ochranu proti nečinnosti dle §79 s. ř. s. lze poskytnout účastníkům jen tam, kde řízení již bylo zahájeno a dochází k průtahům ve vydání rozhodnutí (nelze se domáhat rozhodnutí tam, kde žádné řízení neběží); není dáno právo stěžovatele na zahájení řízení ex offo. Následné řízení před krajským soudem bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
Následně podal stěžovatel (první žalobce) v listopadu 2009 Městskému úřadu v Holicích podnět k zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby na pozemku [opět z důvodu dle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona č. 183/2006 Sb.]. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 14. 1. 2010 soudní řízení (na návrh stěžovatele a druhého žalobce) přerušil do doby "pravomocného rozhodnutí Městského úřadu Holice o podnětu stěžovatele k zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby na pozemku" s tím, že případné rozhodnutí o odstranění stavby může mít pro soudní řízení zásadní význam. Městský úřad v Holicích sdělil písemně stěžovateli, že nezahájí řízení o odstranění stavby, neboť pro to neshledává důvody. Následné stěžovatelově žádosti o opatření proti nečinnosti krajský úřad nevyhověl a usnesením ze dne 20. 7. 2010 vyslovil, že městský úřad se nedopustil nečinnosti. Uvedl, že řízení zahajované ex offo je nevynutitelné a ztotožnil se dále se závěrem městského úřadu, že nebyly dány podmínky pro zahájení řízení o odstranění stavby.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je oprávněnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., pozemkový úřad plně uznal restituční tituly a rozhodl o vydání části původních nemovitostí. Spornou se stalo vydání pozemku p. č. 41/4 v k.ú. Chvojenec, na kterém byla v letech 1967 až 1969 v rámci tzv. akce "Z" postavena z rozhodnutí Místního národního výboru ve Chvojenci stavba tzv. požární zbrojnice a kadeřnictví. Pozemkový úřad nevyhověl požadavku na vydání uvedeného pozemku a přiznal pouze nárok na vydání pozemku náhradního. Stěžovatel však trvá na vydání pozemku, neboť tento tvoří nedílnou součást a funkční celek s pozemky vydanými, proto je nyní vedeno u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 273/2003 soudní řízení dle části páté o. s. ř. Stěžovatel uvedl, že v tomto řízení bylo zjištěno, že uvedená stavba byla postavena v rozporu se stavebními předpisy a jedná se o nepovolenou stavbu. Okresní soud proto přerušil občanskoprávní řízení s tím, že předběžná otázka legality stavby umístěné na pozemku p. č. 41/4 musí být řešena ve správním řízení - v řízení o odstranění stavby. Stěžovatel proto podal podnět k Městskému úřadu v Holicích, stavebnímu úřadu, k zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby (výsledkem má být rozhodnutí o odstranění stavby nebo o jejím dodatečném povolení). Městský úřad však stěžovateli dne 17. 5. 2010 sdělil, že nebude řízení zahajovat. Následně krajský úřad neshledal nečinnost městského úřadu a nevyhověl žádosti stěžovatele o opatření proti nečinnosti.
Stěžovatel má postup Městského úřadu v Holicích a Krajského úřadu Pardubického kraje za protiústavní. Předestřel argumentaci o tom, že stavba není povolená, neboť nebylo vydáno ani rozhodnutí o přípustnosti stavby ani rozhodnutí o povolení k trvalému užívání (dle tehdy platných předpisů). Za mylnou považuje úvahu krajského úřadu, který na oprávněnost stavby usuzuje z domněnky jejího povolení (dle stěžovatele se praxe domněnky týká jen staveb vybudovaných před účinností stavebního řádu zák. č. 87/1958 Sb.); u stavby z druhé poloviny 60. let 20. století není k domněnce důvod. Stěžovatel je proto názoru, že stavba je stavbou nepovolenou a městský úřad měl zahájit řízení o odstranění stavby. Za nezákonný a protiústavní stěžovatel považuje i závěr krajského úřadu, že již nelze zjistit, který stavební úřad byl v té době příslušný k vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby a jejím povolení k trvalému užívání. Dle stěžovatele tak krajský úřad své rozhodnutí ze dne 20. 7. 2010 odůvodnil svou neznalostí právních předpisů, ze kterých příslušný stavební úřad té doby zcela jasně vyplývá (byl jím Městský národní výbor v Holicích).
Stěžovatel tvrdí, že je nečinností městského úřadu a krajského úřadu nepřípustně poškozen, neboť není postavena v důsledku nezahájení řízení o odstranění stavby na jisto otázka, která je zásadní pro restituční soudní řízení sp. zn. 17 C 273/2003. Uvádí, že podání podnětu k zahájení řízení o odstranění stavby je jediným právním prostředkem, který má stěžovatel k ochraně svých práv. Postupem městského úřadu a krajského úřadu je tak stěžovateli odpírán jediný zákonný prostředek umožňující definitivní vyřešení otázky nepovolené stavby. Stěžovatel namítá, že má sice k dispozici jen tzv. podnět, ale zahájení či nezahájení řízení ex offo nemůže záviset na libovůli správního orgánu, nýbrž v zákonem předpokládaných situacích (jako je případ nepovolené stavby) je dokonce dána povinnost správního orgánu zahájit řízení ex offo. Postup městského úřadu a krajského úřadu tak posuzuje stěžovatel jako odepření spravedlnosti, kdy není na jisto postavena otázka zásadní pro restituční spor (odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 336/96).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ačkoliv stěžovatel požaduje také zrušení konkrétního rozhodnutí správního orgánu (krajského úřadu), ústavní stížnost svou podstatou směřuje proti nečinnosti jiného správního orgánu (městského úřadu), tedy proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu". Zásah do svých ústavních práv shledává stěžovatel v tom, že v důsledku nezahájení řízení (zahajovaného dle zákona nikoliv na návrh, ale ex offo) nedošlo ke konečnému vyřešení otázky oprávněnosti (povolení) stavby na restituovaném pozemku, což je otázka zásadní pro probíhající soudní spor o pozemek; nemá přitom žádný jiný prostředek ochrany svých práv.
Ústavní soud nejprve krátce konstatuje přípustnost ústavní stížnosti, neboť se ztotožnil s tvrzením stěžovatele, že se ochrany proti nečinnosti správního orgánu nemohl domáhat ve správním soudnictví, proto podal přímo ústavní stížnost; tomu nasvědčuje jak znění §79 odst. 1 s. ř. s., tak dosavadní výkladová a aplikační praxe správních soudů i Ústavního soudu.
Ústavní soud však nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení o porušení ústavně zaručený práv jím tvrzených. Z vyžádaného soudního spisu (viz výše) se podává, že občanskoprávní soud k návrhu stěžovatele jako žalobce přerušil soudní řízení s tím, že vyčká toho, jakým způsobem správní orgán (městský úřad) vyřídí podnět stěžovatele k zahájení řízení o odstranění stavby (to je ostatně postup v souladu s nálezem sp. zn. III. ÚS 336/96). Městský úřad neshledal důvody pro zahájení tohoto typu řízení, což stěžovateli písemně sdělil a odůvodnil; tímto byl podnět stěžovatele vyřízen ve smyslu §42 správního řádu č. 500/2004 Sb. Se závěry se poté ztotožnil také nadřízený krajský úřad, který neshledal nečinnost městského úřadu; sám pak rozvedl důvody nezahájení tohoto typu řízení a upozornil i na to, že řízení není nárokové. Podnět stěžovatele k zahájení řízení ex offo tak byl v linii správních orgánů vyřízen způsobem uvedeným. V současné době se tedy nekoná správní řízení, ve kterém by správní orgány řešily otázku oprávněnosti (existence povolení) stavby na uvedeném pozemku, kde by bylo lze očekávat výsledek v podobě buď dodatečného povolení stavby nebo v podobě nařízení odstranění stavby. Z pohledu občanskoprávního soudu tak již pominul důvod přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Je zde tedy pro občanskoprávní soud otevřen prostor pro rozhodnutí sporu o uvedený pozemek, a to za současného užití §135 odst. 2 o. s. ř. Podnět k zahájení řízení o odstranění stavby tedy dle Ústavního soudu v dané věci není jediným prostředkem k ochraně práv stěžovatele, když správní orgány řízení nezahájily a občanskoprávní soud tedy může otázky rozhodné posoudit nezávisle a spravedlivě sám přímo v soudním řízení; bude se jednat o tzv. prejudiciální otázku nutnou pro samotné rozhodnutí občanskoprávního sporu. Proto je také nepřípadný stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 336/96, neboť v dané věci souběžně se soudním řízením probíhalo správní řízení o odstranění stavby (tj. již bylo zahájeno), avšak soud nevyčkal rozhodnutí správních orgánů a ani sám s relevantní předběžnou otázkou nijak nenaložil. Dle Ústavního soudu proto ve věci stěžovatele nedošlo k odepření spravedlnosti a k zásahu do jeho ústavních práv; stěžovatel má prostor pro ochranu svých práv cestou obecných soudů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu