infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.2010, sp. zn. III. ÚS 3224/10 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:3.US.3224.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:3.US.3224.10.1
sp. zn. III. ÚS 3224/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 Tz 24/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, vydané v jeho trestní věci. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 2 T 2/2005, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl a Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 861/2009, jeho dovolání s poukazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem. Ústavní soud poté usnesením ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 3088/09, odmítl coby návrh zjevně neopodstatněný stěžovatelovu ústavní stížnost, jíž napadl uvedená rozhodnutí krajského a vrchního soudu [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Proti usnesení odvolacího soudu podala ministryně spravedlnosti (ve prospěch obviněného) stížnost pro porušení zákona, kterou Nejvyšší soud (projednávanou ústavní stížností napadeným) usnesením ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 Tz 24/2010, podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nedostál nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 374/04, tím, že se nezabýval obsahem jeho vyjádření ze dne 8. 6. 2010 k podané stížnosti pro porušení zákona, ačkoli se "nejednalo o nové důvody stížnosti, ale spíše o konkretizaci a upřesnění těch argumentů, které ministryně spravedlnosti sama uvedla". V neposlední řadě stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že tzv. historický přehled plateb (pojatý obecnými soudy za důkaz o vině) zachycuje "transakce jiného právního subjektu" než stěžovatele coby "fyzické osoby", a sice společnosti Prótea group, s. r. o., a Enigma flower. Poukazuje na to, že listinné důkazy nebyly v potřebném rozsahu přeloženy do jeho "mateřského jazyka", v důsledku čehož jsou "procesně nepoužitelné", a Nejvyšší soud, tvrdí dále stěžovatel, přehlédl, že již soud prvního stupně tuto "procesní nepoužitelnost" některých listinných důkazů uznal. Uvedené rozpory nelze podle stěžovatele odstranit poukazem na zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v §2 odst. 6 tr. řádu. Stěžovatel se konečně vyslovuje tak, že Nejvyšší soud "presumoval správnost všech předchozích soudních rozhodnutí", resp. "presumoval nedůvodnost stížnosti pro porušení zákona, a proto se jejím obsahem v širších souvislostech nedostatečně zabýval". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Z řečeného a z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že sice je ústavní stížnost směřována proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, fakticky však představuje především oponenturu skutkovým závěrům soudu prvního a druhého stupně; Nejvyšší soud toliko ve stížnosti pro porušení zákona vyjádřené námitky hodnotil potud, že seznal, že těmito skutkovými závěry nejsou s to relevantně (v podmínkách vedeného procesu) otřást. Jinak řečeno, stěžovatel - v podstatné části ústavní stížnosti - pokračuje ve skutkové polemice s obecnými soudy, a to argumentací, kterou již dříve (na všech instančních stupních) uplatnil. Rozhodné pak je, že obdobnou argumentaci stěžovatel uplatnil již i vůči Ústavnímu soudu, a to v ústavní stížnosti, o níž Ústavní soud rozhodl výše zmíněným usnesením ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 3088/09. V tomto usnesení - maje na zřeteli podmínky a hlediska ústavněprávního přezkumu, jež vyložil - se Ústavní soud vypořádal i s těmi námitkami, uplatněnými (znovu) v ústavní stížnosti nyní posuzované. V souvislosti s tzv. historickým přehledem plateb stěžovateli vytkl, že odpovídající oponenturu dříve neuplatnil, ač mu v tom nic nebránilo, v důsledku čehož je nevyhnutelné tyto námitky podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu hodnotit jako (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu) nepřípustné. Současně však Ústavní soud obiter dictum zaznamenal, z jakých věcných důvodů neshledává stěžovatelovu kritiku věcně udržitelnou, jestliže konstatoval, že: "Je stěží rozumně uvěřitelné, že by byl stěžovatel zaregistroval až v souvislosti s podáním ústavní stížnosti, že předmětný historický přehled faktur, který byl prováděn jako důkaz, byl ve skutečnosti vydán na obchodní firmu jinou než na stěžovatele. ... Stěžovatel (cestou svého zástupce) uvádí v ústavní stížnosti, že předmětný historický přehled faktur byl vydán na obchodní firmu PROTEA Group, s. r. o., Český Těšín. Přitom v obchodním rejstříku je jako jednatel společnosti PROTEA Group, s. r. o., "v likvidaci" zapsán jako jednatel (a též jako společník) právě Z. H., a tato společnost má totožné sídlo (Polní 1798/41, 737 01 Český Těšín) jako "Z. H. - PROTEA II". Přitom z doplnění dovolání (str. 3693 spisu) lze dovodit, že rozdíl oproti firmě uvedené v předmětném historickém přehledu faktur byl v podstatě jen v názvu firmy, a sídlo bylo stejné ("PROTEA Group, s. r. o., LL INCASO, Polní 1798/41, 737 01 Český Těšín 1" oproti v napadených rozhodnutích uvedenému "Z. H. - PROTEA II, s místem podnikání Český Těšín, Polní 1798/41, IČO XXXXXXXX")." Není přitom důvod se neztotožnit též se skutkovou argumentací, již podal v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud. Námitky týkající se absence překladů části písemností do českého jazyka a "procesní nepoužitelnosti" některých listinných důkazů stížnost pro porušení zákona neobsahuje; v rámci řízení o této stížnosti byly obsaženy toliko ve stěžovatelově vyjádření ze dne 8. 6. 2010 (viz odkaz na "vady, které výslovně dosud zmíněny nebyly", na str. 2 tohoto přípisu). V souvislosti s tímto vyjádřením je však předně určující, že právní názory, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. II. ÚS 180/96, se nemohou uplatnit proto, že vycházejí z přezkumu založeného na principu úplné revize, který byl pozdější právní úpravou překonán (viz §267 odst. 3 tr. zákona), přičemž ústavní stížností napadené usnesení nestojí ani v kolizi ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 374/04; Nejvyšší soud stěžovateli neupřel právo se vyjádřit, nýbrž - ústavněprávně regulérně - soustředil svoji procesní pozornost k námitkám inkorporovaným do stížnosti pro porušení zákona a jim korespondujícímu obsahu vlastního stěžovatelova podání. Ačkoli je uznáváno, že trestní řízení představuje "celek", není důvod přehlížet specifika jeho jednotlivých stadií, a to zde jmenovitě toho přezkumného stadia, jež vychází z institutu stížnosti pro porušení zákona (viz zejména §266 odst. 1, §267 odst. 3 tr. řádu). Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy (Nejvyšším soudem) uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. prosince 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:3.US.3224.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 3224/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 11. 2010
Datum zpřístupnění 5. 1. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §148
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík trestný čin
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-3224-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 68495
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30