ECLI:CZ:US:2010:3.US.3451.10.1
sp. zn. III. ÚS 3451/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. MUDr. J. A. T., CSc., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem AK se sídlem Uruguayská 178/5, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2010 č. j. 30 Cdo 1269/2009-71 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2008 č. j. 51 Co 124/2008-51, spojené s návrhem na zrušení ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. prosince 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 20. října 2010 č. j. 30 Cdo 1269/2009-71, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2008 č. j. 51 Co 124/2008-51, a to pro porušení článku 1, článku 4 odst. 1, odst. 3 a odst. 4, jakož i článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2008 č. j. 51 Co 124/2008-51 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. prosince 2007 č. j. 20 C 71/2007-35, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 750 000,- Kč s příslušenstvím. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010 č. j. 30 Cdo 1269/2009-71 bylo dovolání žalobce zamítnuto.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy se domáhal proti žalované České republice - ministerstvu spravedlnosti přiznání náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení a nemožností dosáhnout provedení důkazů ve svůj prospěch. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s odůvodněním, že námitka promlčení vznesená žalovanou je opodstatněná. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že lhůta k uplatnění nároku počala žalobci běžet dnem 24. listopadu 2004 a marně uplynula, neboť žaloba byla podána až dne 14. května 2007. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele přípustným pro řešení otázky zásadního právního významu promlčení nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle článku II zákona č. 160/2006 Sb., ve spojení s ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", avšak zamítl je jako nedůvodné.
Stěžovatel namítá, že po ukončení trestního stíhání mu započala běžet obecná promlčecí lhůta pro zahájení soudního řízení na ochranu osobnostních práv, neboť tehdejší legislativní pojetí náhrady škody jako materiální újmy jiný postup neumožňovalo. V období běhu této promlčecí doby zákonodárce s účinností od 27. dubna 2006 stanovil ve speciální normě pravidla, jak od tohoto data postupovat, ale zároveň se zpětnou účinností odepřel stěžovateli právo na nemajetkovou újmu, protože nově stanovil speciální lhůtu pro uplatnění práva. Stěžovateli tak byla odebrána možnost domáhat se ústavou garantovaného práva na náhradu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Mají-li se na nemajetkovou újmu vztahovat jiná pravidla než na jiný typ újmy, není tento postup ústavně konformní. Přitom právo na ochranu osobnosti je obecně nepromlčitelné.
Stěžovatel je toho názoru, že novelizace zákona č. 82/1998 Sb., provedená zákonem č. 160/2006 Sb., vzala stěžovateli právo domáhat se svého nároku na nemajetkovou újmu v obecné promlčecí lhůtě podle obecné právní normy.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům považuje stěžovatel ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za protiústavní a navrhuje jeho zrušení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že jím vznesený nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení je promlčený. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy vyšly z nové právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006 Sb., která je podle stěžovatele protiústavní.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Jak vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).
Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní projednávanou věc.
V souzené věci se Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatele zabýval otázkou zásadního právního významu promlčení nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle článku II zákona č. 160/2006 Sb., ve spojení s ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., avšak dovolání stěžovatele neshledal důvodným.
Nejvyšší soud přisvědčil dovolateli, že v článku II zákona č. 160/2006 Sb., je obsažena právní konstrukce zakládající pravou zpětnou účinnost. Ta je sice v právním státě zpravidla nepřípustná, avšak v tomto případě je nepříznivý dopad "nové" právní úpravy zaměřen pouze proti státu; poškozeným je naopak umožněno, aby uplatňovali své nároky na přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v neprojednání věci v přiměřené době i tehdy, vznikla-li tato újma přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Tato právní úprava časové působnosti je tedy řešena pravou zpětnou účinností ve prospěch poškozených.
V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na svá rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 198/2007 a sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterých se již dříve obdobnými právními otázkami zabýval. Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že rozebíranými přechodnými ustanoveními novely zákona č. 160/2006 Sb., se zabýval i Evropský soud pro lidská práva, zejména v rozhodnutí senátu páté sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02 ze dne 16. října 2007 ve věci Vokurka proti České republice.
Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na zrušení ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu