ECLI:CZ:US:2010:4.US.3207.07.2
sp. zn. IV. ÚS 3207/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 18. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 3207/07 ve věci ústavní stížnosti SOFIL, s. r. o., se sídlem Přerušená 189, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 121/2006-64 ze dne 19. září 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Cad 18/2005-33 ze dne 28. června 2006, ve věci účasti francouzských státních příslušníků na systému sociálního pojištění.
Výrok
Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 121/2006-64 ze dne 19. září 2007 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Cad 18/2005-33 ze dne 28. června 2006 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 17. prosince 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") sp. zn. 12 Cad 18/2005 Ústavní soud zjistil, že platebním výměrem Pražské správy sociálního zabezpečení č. 499/1579/03 ze dne 30. června 2003 byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit nedoplatek na pojistném a penále v celkové výši 51 489 Kč, neboť za období leden až květen 2003 nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjmy dle §5 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. prosince 2003, zúčtované v souvislosti se zaměstnáním francouzského státního příslušníka, který neměl na území České republiky trvalý pobyt a jehož pracovní smlouva se řídila francouzským právem. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. j. 323-6003-1842-2.6.2005/Hů ze dne 23. června 2005 bylo odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru zamítnuto a tento byl jako věcně správný potvrzen. Městský soud posléze rozsudkem č. j. 12 Cad 18/2005-33 ze dne 28. června 2006 zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 Ads 121/2006-64 ze dne 19. září 2007 zamítl kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu.
3. Jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud vyslovily v odůvodnění svých rozhodnutí právní názor, že na případ stěžovatelky byla na základě zákonného odkazu obsaženého v §1 zákona č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění, aplikovatelná Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií ze dne 12. října 1948, publikovaná pod č. 215/1949 Sb. (dále jen "Všeobecná úmluva"), jejíž čl. 1 §1 a čl. 3 §1 zakládá ve vztahu k francouzským státním příslušníkům fikci českého státního občanství. Ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, vyjímající z pojištění cizí státní příslušníky bez trvalého pobytu v České republice, činné pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, se na francouzské pracovníky nepoužije, neboť se na ně pro účely účasti na systému sociálního pojištění pohlíží jako na české státní občany.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jí byla prostřednictvím napadených rozhodnutí uložena povinnost, jíž si v době, kdy ji měla plnit, nemohla být s ohledem na nedostatky tehdejší právní úpravy vědoma. Stěžovatelka uvedla, že od počátku roku 2004 počaly jednotlivé správy sociálního zabezpečení systematicky provádět kontroly úhrad pojistného na sociální zabezpečení u všech zaměstnavatelů zaměstnávajících francouzské státní příslušníky s odůvodněním, že v důsledku změny čl. 10 Ústavy České republiky, provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, došlo k založení účasti těchto zaměstnanců na systému sociálního pojištění. Při těchto kontrolách bylo zjištěno, že za zaměstnance, kteří byli francouzskými státními příslušníky, měli trvalý pobyt na území Francouzské republiky a jejichž pracovní smlouva byla uzavřena dle francouzského práva, nebylo v roce 2003 odváděno pojistné na sociální zabezpečení; všem zaměstnavatelům byly proto vyměřeny nedoplatky na pojistném a penále. Zaměstnavatelé přitom vycházeli z dosavadního právního stavu, který nebyl nikdy v minulosti správními orgány zpochybňován, a to, že uvedení zaměstnanci nebyli v České republice účastni sociálního pojištění. Stěžovatelka v této souvislosti zdůraznila, že všichni zaměstnanci, kteří byli francouzskými státními příslušníky s pracovní smlouvou dle francouzského práva, platili do 1. ledna 2004 pojistné na sociální zabezpečení ve Francii a žádný z těchto zaměstnanců nepobíral žádné dávky sociálního zabezpečení dle právních předpisů České republiky.
5. S účinností od 1. ledna 2004 došlo k novelizaci zákona č. 54/1956 Sb., která postavení francouzských zaměstnanců jednoznačně vyřešila, sporným a nejasným bylo tedy toliko období od 1. června 2002 (účinnost ústavního zákona č. 395/2001 Sb.) do 1. ledna 2004. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že právní názor správních orgánů, o nějž bylo vyměření pojistného na sociální zabezpečení za rok 2003 opřeno, nebyl správný. Všeobecná úmluva byla řádně vyhlášena a ratifikována prezidentem republiky, což byla v době jejího přijetí podmínka platnosti. Ústavní zákon č. 395/2001 Sb., kterým byl změněn čl. 10 Ústavy České republiky, neměl žádná přechodná ustanovení, která by řešila případy, kdy k platnosti mezinárodní smlouvy postačovala její ratifikace prezidentem republiky a nebyl vyžadován souhlas Parlamentu. Výslovným odkazem na nutnost souhlasu Parlamentu s ratifikací mezinárodní smlouvy dal zákonodárce jasně najevo, že součástí českého právního řádu se mají stát pouze a výlučně některé mezinárodní smlouvy. Parlament přitom nikdy s ratifikací Všeobecné úmluvy souhlas nevyslovil a ta z toho důvodu nebyla součástí českého právního řádu.
6. Ovšem i za předpokladu, že by Všeobecnou úmluvu bylo možno aplikovat, nezakládala by tato bez dalšího účast francouzských státních příslušníků na sociálním zabezpečení v České republice. Všeobecná úmluva nestanoví a ani z ní nevyplývá, že se ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb., ve spojení s ustanovením §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., nepoužijí. Sociálního zabezpečení byli dle právní úpravy platné ke dni 31. prosince 2003 účastni pouze ti zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl založen podle českého práva. Pokud Všeobecná úmluva odkazovala na právní řád České republiky a sama přímo účast na sociálním zabezpečení nezakládala, nebylo možné dovodit, že by cizí státní příslušníci, kteří měli uzavřenou pracovní smlouvu podle cizího práva, byli účastni na systému českého sociálního zabezpečení.
7. Stěžovatelka dále podrobila kritice stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí k provádění mezinárodních smluv při posuzování účasti na nemocenském pojištění ze dne 11. února 2003, které vedlo správní orgány k zahájení výše zmíněných kontrol. Dle ministerstva mělo být důvodem pro doměření pojistného za rok 2003 Nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, nicméně Česká republika nebyla v tomto roce členským státem Evropské unie, a její nařízení tak pro ni nebyla závazná. Stejně tak byl nesprávný argument, že vyloučení tzv. migrujících osob z účasti na českém sociálním zabezpečení jen z toho důvodu, že mají uzavřenu pracovní smlouvu dle cizího práva, by bylo skrytou diskriminací. Ministerstvo totiž zcela pominulo, že cizí státní příslušník si mohl zvolit, dle jakého práva pracovní smlouvu uzavře. Krom toho bylo stanovisko v tomto ohledu nekoherentní, neboť vyloučení českých zaměstnanců s pracovními smlouvami dle cizích předpisů za diskriminační neoznačovalo.
8. Konečně stěžovatelka poukázala i na nejednotný postup českých státních orgánů při vymáhání nedoplatku pojistného. Různé senáty správních soudů ke správním žalobám přistupují odlišně, stěžovatelka tak nemohla mít jistotu, zda povinnost odvádět pojistné měla či neměla; fakticky tak byla tato povinnost ve vztahu ke stěžovatelce založena až napadenými rozhodnutími obecných soudů. Kromě toho bylo k vymáhání plateb za rok 2003 přistoupeno až v roce 2004, kdy bylo jisté, že žádný ze zaměstnanců nemůže čerpat výhody ze sociálního zabezpečení, za které je žádáno pojistné. Zaměstnavatelé nebyli na změnu výkladu zákona předem upozorněni a ke kontrolám bylo přistoupeno až po uplynutí celého roku 2003, penále se proto v některých případech blíží výši údajného nedoplatku, kterýžto postup byl dle názoru stěžovatelky nemravný a z hlediska osob zaměstnávajících cizí státní příslušníky diskriminační.
9. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 121/2006-64 ze dne 19. září 2007 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Cad 18/2005-33 ze dne 28. června 2006 svým nálezem zrušil.
II.
10. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo proto možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis městského soudu sp. zn. 12 Cad 18/2005 a vyjádření účastníků řízení.
11. Městský soud v Praze konstatoval, že svůj právní názor vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, nicméně tento byl posléze překonán nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/06.
12. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti po nastíněném širším, zčásti historickém a zčásti teleologickém kontextu, z něhož bylo dle jeho názoru nutno vycházet při aplikaci mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení a jenž zohledňoval především motivy "internacionalizace práva sociálního zabezpečení", setrval na svém závěru, že věcná působnost ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., tzn. vynětí z pojištění, se sice vztahovala na cizí státní příslušníky nemající trvalý pobyt na území České republiky činné pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, avšak v případě vztahů regulovaných koordinačními smlouvami o sociálním zabezpečení se jich vynětí z pojištění dotknout nemůže.
13. Obecnou recepční normou pro všechny existující i případné budoucí mezinárodní smlouvy o sociálním pojištění, která umožňovala jejich vnitrostátní aplikaci v plné šíři a na základě vztahu speciality i jejich přednostní aplikaci před zákonnou obecnou vnitrostátní úpravou, byl dle Nejvyššího správního soudu právě zákon č. 100/1932 Sb., přičemž závěr, že tento zákon byl i v době od 1. ledna 1993 do 1. června 2002 jediným recepčním mechanismem pro vnitrostátní použití mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení v jejich plném rozsahu, respektuje i dosavadní judikatura obecných soudů a nezpochybnil jej, pro období do 1. června 2002, ani Ústavní soud při posuzování problematiky tzv. "slovenských důchodů". I když se ani přijetím ústavního zákona č. 395/2001 Sb. nestala Všeobecná úmluva předmětem inkorporace ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky, neboť Parlament nedal k její ratifikaci souhlas, patřila i po 1. červnu 2002 do skupiny smluv inkorporovaných do českého právního řádu na základě zákonného odkazu.
14. Přijetí teze, že Nejvyšší správní soud nebyl při svém rozhodování oprávněn svým výkladem zhojit postup České správy sociálního zabezpečení, jež nesprávně odkázala na ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění účinném od 1. června 2002, by pak značilo, že mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení nebylo možno před 1. červnem 2002 aplikovat na základě zákonného odkazu obsaženého v zákoně č. 100/1932 Sb. nebo že vázanost dosavadní správní praxí znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu zaujmout právní výklad, pokud by jím došlo k nepředvídatelné změně správní praxe. K otázce legitimity změny praxe Nejvyšší správní soud uvedl, že se ve shodě s kritérii definovanými Ústavním soudem sám v řadě případů vyslovil k vázanosti veřejné správy vlastní aplikační praxí, avšak vždy jen tam, kdy k postupu správních orgánů obecně závazné předpisy "mlčí". Pro závěr, že Nejvyšší správní soud byl v projednávané věci oprávněn aprobovat postup správních orgánů, bylo nutno vzít v úvahu zejména přijetí tří významných mezinárodních smluv v oblasti sociálního zabezpečení v letech 2001 a 2002 (s Německem, Rakouskem a Lucemburskem) a s tím spojené kvalitativní a kvantitativní nároky na mezinárodní praxi, jež přispělo k poznání správného výkladu práva, a současně bylo nutno přihlédnout i k tomu, že stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí k aplikaci mezinárodních smluv po 1. lednu 2003, jakož i pokyn ministra, byly plátcům pojistného předem známy. Za principiální označil Nejvyšší správní soud otázku, zda v oblasti sociálního zabezpečení jde o postup ve prospěch účastníka anebo k jeho tíži, je-li tento vyňat ze systému sociálního pojištění, tzn. zda je více hodno ochrany právo být pojištěn či právo nebýt pojištěn.
15. Nejvyšší správní soud navrhl, aby byla věc předložena plénu Ústavního soudu a po přijetí sjednocujícího stanoviska byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
16. Česká správa sociálního zabezpečení, mající v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejší účastnice, se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými v napadeném rozsudku, že Všeobecná úmluva byla závazná bez ohledu na změnu Ústavy České republiky, provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., již v období do 31. května 2002. Zpochybnění závěru o závaznosti a aplikovatelnosti Všeobecné úmluvy by obecně znamenalo zpochybnění plnění poskytnutých na základě mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení před 1. červnem 2002, a dávky takto poskytnuté by tak byly vyplaceny bez právního důvodu, tudíž neoprávněně. Pro správnou aplikaci Všeobecné úmluvy bylo dle vedlejší účastnice nutno respektovat dva základní principy, a to princip jediného pojištění (čl. 3 §1 Všeobecné úmluvy) a princip zákazu diskriminace (čl. 1 §1 Všeobecné úmluvy), v jejich vzájemné souvislosti; jinými slovy řečeno, francouzský státní příslušník musel být v České republice pojištěn za stejných podmínek jako občan České republiky, nepřihlížeje přitom k jeho bydlišti. Francouzský pracovník musel mít tudíž z hlediska pojištění stejné postavení jako český, tzn. být pojištěn, bez ohledu na to, dle jakého práva byla uzavřena pracovní smlouva. K okolnostem, za kterých došlo ke změně správní praxe počínaje 1. lednem 2003, vedlejší účastnice uvedla, že s uzavřením významných mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení po roce 2000 a přípravou na členství v EU byly získány nové poznatky a zkušenosti v této oblasti. Na základě takto pozměněného náhledu na aplikační praxi přijala vedlejší účastnice koncem roku 2002 stanovisko k otázce aplikace zákona o nemocenském pojištění (zákon č. 54/1956 Sb.) v souvislosti s mezinárodními smlouvami o sociálním zabezpečení; toto stanovisko vydané za účelem usměrnění praxe správních orgánů bylo předem dáno na vědomí plátcům pojistného, a to za pomoci zcela obvyklých a účelu přiměřených prostředků (zveřejnění na internetových stránkách, za pomoci médií, diskuzí se zaměstnavateli apod.); k jeho přijetí tak došlo pro všechny subjekty předem s tím, že je tak činěno do budoucna, pro všechny subjekty zcela rovnocenně, zpětně nebylo pojistné v žádném případě požadováno. Vedlejší účastnice proto dovozovala, že pokud by nové zkušenosti a poznatky, jejich zhodnocení a závěr o nutnosti jejich zavedení do již neodpovídající praxe nemohly být důvodem pro změnu správní praxe orgánů veřejné správy, představovalo by to nemožnost jakéhokoliv vývoje. Dle přesvědčení vedlejší účastnice byl za daných okolností její postup legitimní a nepředstavoval svévolnou změnu správní praxe. V podrobnostech pak vedlejší účastnice odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí ve věci a na vyjádření ke správní žalobě.
17. Na výše uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka replikou, v níž setrvala na závěrech obsažených v ústavní stížnosti. Dle přesvědčení stěžovatelky neobsahovala vyjádření účastníků nic, co by mohlo vést k přehodnocení předchozích nálezů vydaných Ústavním soudem v obdobných věcech.
18. Všichni účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání. Nejvyšší správní soud uvedl, že tak činí s přesvědčením, že bude přihlédnuto k jeho stanovisku.
III.
19. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), do rozhodování obecných soudů je proto povolán zasáhnout jen tehdy, došlo-li v řízení před nimi k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil názor, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj odvozený princip ochrany důvěry občanů v právo, kterýžto je v nejobecnější podobě obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Povaha materiálního právního státu potom vyzařuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. června 1995 (N 30/3 SbNU 227)].
21. Z hlediska posuzovaného případu bylo rozhodující, že se co do skutkových okolností, jakož i otevřeného výkladového sporu, zcela shodoval s dalšími ústavními stížnostmi, o nichž již Ústavní soud v minulosti rozhodl, a to nálezy sp. zn. I. ÚS 520/06 ze dne 23. ledna 2008 (N 18/48 SbNU 195), sp. zn. I. ÚS 591/06 ze dne 6. května 2009 (N 111/53 SbNU 383), sp. zn. I. ÚS 605/06 ze dne 15. ledna 2008 (N 10/48 SbNU 95), sp. zn. I. ÚS 629/06 ze dne 15. ledna 2008 (N 11/48 SbNU 111), sp. zn. I. ÚS 2373/07 ze dne 27. března 2008 (N 62/48 SbNU 949), sp. zn. II. ÚS 613/06 ze dne 4. září 2008 (N 151/50 SbNU 331), sp. zn. III. ÚS 619/06 ze dne 12. února 2009 (N 24/52 SbNU 227), sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. února 2008 (N 35/48 SbNU 435), sp. zn. III. ÚS 2822/07 ze dne 19. března 2009 (N 63/52 SbNU 617), sp. zn. IV. ÚS 503/06 ze dne 3. května 2010 (N 100/57 SbNU 297), sp. zn. IV. ÚS 568/06 ze dne 22. června 2009 (N 147/53 SbNU 793) a sp. zn. IV. ÚS 610/06 ze dne 22. června 2009 (N 148/53 SbNU 803). Ve všech těchto věcech Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i předcházející rozhodnutí krajských soudů, zrušil. To je významné potud, že se tyto závěry uplatní bez dalšího i v nyní projednávané věci; není totiž důvodu se od nich jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
22. Ústavní soud již v minulosti vyslovil právní názor, že ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu ze strany orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy. Takováto konstantní správní praxe a na ni případně navazující rozhodování správních soudů (vyvolá-li ovšem taková správní praxe vůbec potřebu žalob ve správním soudnictví) a interpretace v nich obsažená tvoří, v materiálním smyslu, součást příslušné interpretované právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85, rozhodnuté dne 24. dubna 1990).
23. Soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení, kontinuálně existující do počátku roku 2004 a spočívající v neaplikování Všeobecné úmluvy, pokud šlo o účast francouzských státních příslušníků na systému sociálního pojištění, vytvořila oprávněná očekávání adresátů příslušných právních norem v oblasti nemocenského pojištění a "dotvořila" tak české právo v jeho materiální podobě v tom smyslu, že v této době nemohla být použita Všeobecná úmluva místo úpravy zákonné. Francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli činní na jejím území pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, tedy nebyli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2003 [a to s odkazem na ustanovení §5 písm. b) citovaného zákona].
24. V okamžiku, kdy Městský soud v Praze, resp. Nejvyšší správní soud odmítly důvody změny praxe orgánů sociálního zabezpečení, spočívající v nesprávném výkladu čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění účinném od 1. června 2002, bylo jejich povinností chránit oprávněná očekávání adresátů v trvající existenci jejich práv a povinností za právního stavu existujícího v nezměněné podobě až do 31. prosince 2003.
25. Ústavní soud podotýká, že výše uvedené neznamená, že je změna kontinuálně trvající praxe správních úřadů při výkladu zákona bez dalšího vyloučena. V daném případě však poté, co jako nesprávný padl argument odkazující na použití čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění účinném od 1. června 2002, nemohla být změna praxe orgánů správy sociálního zabezpečení ničím jiným než libovůlí, a nikoliv legitimní a principiální změnou výkladu práva. Pokud Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud změnu správní praxe zcela novým způsobem ex post aprobovaly, dopustily se samy libovůle mající rozměry porušení ústavnosti.
26. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i požadavek ochrany důvěry v právo, vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.