ECLI:CZ:US:2011:1.US.59.11.1
sp. zn. I. ÚS 59/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 19. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 59/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sallerova výstavba Pelhřimov, s. r. o., se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2010 č. j. Ncp 1761/2010-113, jímž bylo vysloveno, že k projednání stěžovatelčiny žaloby, kterou se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení peněžité částky, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a dále že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pelhřimově, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejší účastnice společnosti IROMEZ, s. r. o., se sídlem v Pelhřimově, Pod Náspem 2005.
Výrok
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2010 č. j. Ncp 1761/2010-113 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2010 č. j. Ncp 1761/2010-113 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 3 989 997 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat bezdůvodné obohacení, které vedlejší účastnici vzniklo na úkor stěžovatelky tím, že zhotovením teplovodního potrubí a potrubí pro dodávku technické vody - místo pouhé přeložky parovodního potrubí - byl horkovod vedlejší účastnice o tuto částku zhodnocen. Součástí žaloby bylo rovněž obsáhlé odůvodnění toho, proč stěžovatelka považuje za věcně příslušný Krajský soud v Českých Budějovicích.
2. Platebním rozkazem ze dne 16. 3. 2010 č. j. 13 Cm 27/2010-96 Krajský soud v Českých Budějovicích uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 3 989 997 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 300 840 Kč.
3. Proti platebnímu rozkazu podala vedlejší účastnice odpor a posléze navrhla, aby soud řízení zastavil. Návrh na zastavení řízení odůvodnila překážkou věci rozsouzené; stěžovatelka dle vedlejší účastnice podala již v roce 2008 ke krajskému soudu žalobu o zaplacení 4 887 839 Kč, a to ze stejného důvodu a na základě stejných skutkových tvrzení. V této věci nejprve Vrchní soud v Praze vyslovil, že k jejímu projednání jsou příslušné okresní soudy, a posléze Okresní soud v Pelhřimově žalobu zamítl. Stěžovatelka sice podala odvolání, ale vzala je zpět, a proto se rozsudek stal pravomocným.
4. Stěžovatelka ve vyjádření k tomuto návrhu uvedla, že se skutkový stav změnil, a proto již překážka věci pravomocně rozhodnuté projednání věci nebrání.
5. Vedlejší účastnice ve svém dalším vyjádření mj. konstatovala, že trvá na námitce věcné nepříslušnosti z důvodu uvedeného v předchozím vyjádření.
6. Přípisem ze dne 7. 6. 2010 vyzval soud stěžovatelku, aby se ve lhůtě 14 dnů vyjádřila k námitce věcné nepříslušnosti soudu. Stěžovatelka této možnosti nevyužila.
7. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2010 č. j. Ncp 1761/2010-113 vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a dále že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pelhřimově.
II.
8. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala porušení práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces [čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 (viz níže) stěžovatelka napadala skutečnost, že usnesení vrchního soudu není vůbec odůvodněno, a že se tedy soud vůbec nevypořádal s argumentací ohledně věcné příslušnosti, kterou stěžovatelka uplatnila v žalobě.
9. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah napadeného usnesení, jakož i na obsah usnesení tohoto soudu ze dne 29. 12. 2008 č. j. Ncp 3037/2008-170. V tomto usnesení Vrchní soud v Praze vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1193/2008 (pozn. Ústavního soudu: spor o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4 887 839 Kč, ve vztahu k němuž vedlejší účastnice vznášela námitku překážky věci pravomocně rozsouzené) jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Ze stručného odůvodnění tohoto usnesení se podává, že dle mínění vrchního soudu se nejedná o spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého mezi podnikateli při jejich - navzájem propojené - podnikatelské činnosti, nejde ani o spor z jiného obchodního závazkového vztahu podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., a protože nejde ani o žádný jiný spor vyjmenovaný v §9 odst. 2 a 3 o. s. ř., jsou k projednání a rozhodnutí dané věci příslušné okresní soudy.
10. Vedlejší účastnice označila napadené rozhodnutí za správné, neboť se v daném případě nejedná o vztah účastníků ze vzájemné podnikatelské činnosti. Absence odůvodnění usnesení je dle vedlejší účastnice v souladu s §169 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
III.
11. Ústavní stížnost je důvodná.
12. Již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455), na nějž poukazuje i stěžovatelka, Ústavní soud formuloval závěr, že usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti sice nemusí podle §169 odst. 2 o. s. ř. být odůvodněno, avšak s ohledem na význam obecného požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces (k tomu viz rozhodnutí citovaná v tomto nálezu v odstavci 29) - je nutno dovodit, že možnost neodůvodňovat usnesení podle §104a o. s. ř. je zapotřebí jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu Ústavní soud podřadil i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se soud v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti.
13. Ve světle těchto požadavků ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze neobstojí. Stěžovatelka již v žalobě podrobně vylíčila, proč považuje za správný závěr, že věcně příslušné jsou krajské, a nikoliv okresní soudy. Vrchní soud v rozhodnutí o věcné příslušnosti nejenže tuto argumentaci zcela pominul, ale své rozhodnutí vůbec nijak neodůvodnil. Tento nedostatek nelze dodatečně zhojit ani odkazem na usnesení téhož soudu ze dne 29. 12. 2008 č. j. Ncp 3037/2008-170. Krom toho, že takový odkaz nebyl součástí odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, ale teprve až vyjádření k ústavní stížnosti, nevyvrací toto stručné odůvodnění nijak argumenty, které stěžovatelka uplatnila - zjevně i v reakci na toto usnesení vrchního soudu - ohledně věcné příslušnosti v žalobě; ostatně to je pochopitelné, neboť usnesení vrchního soudu časově předchází žalobě.
14. Lze proto uzavřít, že pokud se vrchní soud nijak nevypořádal s argumentací stěžovatelky stran věcné příslušnosti a neodůvodněným usnesením vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, porušil tím stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
15. Ústavní soud v této situaci není oprávněn posoudit závěr, zda k projednání a rozhodnutí věci je dána věcná příslušnost okresních, či krajských soudů. Pokud by tak učinil, nepřípustně by zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. Je tedy v prvé řadě na vrchním soudu, aby opětovně o věcné příslušnosti rozhodl a aby se v odůvodnění vypořádal s argumenty, které k věcné příslušnosti vznesla stěžovatelka v žalobě, a samozřejmě též s vývody, jež k věcné příslušnosti učinila vedlejší účastnice.
IV.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo porušeno stěžovatelčino právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil; Ústavní soud tak učinil za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání.