infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.12.2011, sp. zn. I. ÚS 899/11 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 210/63 SbNU 441 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:1.US.899.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Náhrada nákladů exekuce při (dodatečně zjištěné) absenci vykonatelnosti exekučního titulu, nezaviněné stranami

Právní věta Obecné soudy při rozhodování o nákladech musí v prvé řadě přihlížet k účelu soudního řízení, kterým je poskytování ochrany právům. Současně jsou obecné soudy povinny mezi zvažované skutečnosti zahrnout i překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelem. V žádném případě tedy nelze uznat argument obecného soudu, že stěžovatel měl dopředu zvážit riziko případného neúspěchu v exekučním řízení způsobeného nevykonatelností exekučního titulu.

ECLI:CZ:US:2011:1.US.899.11.1
sp. zn. I. ÚS 899/11 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 14. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 899/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GE Money Auto, s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 12. 2010 č. j. 40 Co 1061/2010-57, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce proti povinnému P. V. se zamítá a stěžovatelce se ukládá zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 4 200 Kč a zaplatit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 699 Kč, a o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že se jejich náhrada žádnému z účastníků řízení nepřiznává, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení. Výrok I. Výrokem II a výrokem IV usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 12. 2010 č. j. 40 Co 1061/2010-57 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II a výrok IV usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 12. 2010 č. j. 40 Co 1061/2010-57 se zrušují. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále také jen "odvolací soud"). Výrokem I tohoto rozhodnutí bylo změněno usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále také jen "soud prvního stupně") ze dne 21. 6. 2010 č. j. 51 EXE 4611/2010-19 tak, že návrh stěžovatelky na nařízení exekuce proti povinnému P. V. se zamítá. Odvolací soud stěžovatelce rovněž uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, Komenského 38, částku 4 200 Kč a zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 699 Kč. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, kterého se stěžovatelka účastnila jako oprávněná. Stěžovatelka se podáním ze dne 20. 5. 2010 domáhala nařízení exekuce proti výše uvedenému povinnému, a to z titulu dluhu vyplývajícího z leasingové smlouvy, resp. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009 č. j. 31 Cm 109/2005-55 ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009 č. j. 31 Cm 109/2005-68. Tato rozhodnutí byla opatřena doložkami právní moci a vykonatelnosti. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2010 č. j. 51 EXE 4611/2010-19 byla exekuce nařízena a jejím provedením byl pověřen JUDr. Tomáš Vrána, soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov. Proti takto nařízené exekuci se povinný bránil jak návrhem na zastavení exekuce, tak odvoláním. Usnesením soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 14. 9. 2010 č. j. 103 EX 21151/10-50 byla exekuce zastavena a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 40 Co 891/2010 usnesení soudního exekutora změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů exekučního řízení částku 2 760 Kč, a dále rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 960 Kč. O odvolání povinného bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 12. 2010 č. j. 40 Co 1061/2010-57 tak, že návrh na nařízení exekuce se zamítá a že stěžovatelka je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi částku 4 200 Kč a nahradit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 699 Kč. S těmito závěry stěžovatelka nesouhlasí. V prvé řadě uvádí, že odvolací soud neměl o podaném odvolání rozhodovat meritorně, nýbrž měl odvolací řízení zastavit, neboť tatáž věc mezi totožnými účastníky byla již pravomocně rozhodnuta. O nároku stěžovatelky totiž mělo být rozhodnuto dvakrát, a to jednak zastavením exekuce, jednak zamítnutím návrhu na nařízení exekuce v odvolacím řízení. Z tohoto důvodu jí tedy byla dvakrát uložena povinnost hradit náklady exekučního řízení. Dále dodává, že v exekučním řízení opakovaně poukazovala na skutečnost nezavinění zastavení exekuce. K tomu došlo tak, že po podání žaloby pro zmatečnost ze strany povinného odpadly předpoklady pro to, aby se exekuční titul stal vykonatelným. Nebylo tedy možné řádně vést exekuci. Stěžovatelka uvádí, že svůj návrh na nařízení exekuce podala již 2. 6. 2010, přičemž o rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, resp. o nevykonatelnosti exekučního titulu se dozvěděla až dne 18. 6. 2010. Vzhledem k tomu, že na vykonávaném rozsudku Městského soudu v Praze byla řádně vyznačena doložka vykonatelnosti, stěžovatelka se domnívala, že byly splněny předpoklady pro exekuční vymožení pohledávky. V tomto směru se tedy nedopustila žádného procesního pochybení. Nevykonatelnost exekučního titulu nemohla nijak ovlivnit, a proto se domnívá, že by jí neměla být uložena povinnost hradit náklady řízení před obecnými soudy. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. II. Z předloženého usnesení, ústavní stížnosti a vyžádaných spisů bylo zjištěno, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2009 č. j. 31 Cm 109/2005-55 ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009 č. j. 31 Cm 109/2005-68 povinnému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 216 616,54 Kč s příslušenstvím a dále náhradu nákladů řízení ve výši 51 619,10 Kč. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moci dne 24. 4. 2009 (co do výroků II a III), resp. dne 8. 5. 2009 (co do výroku I). Povinný ani přes výzvu povinnost nesplnil, proto stěžovatelka dne 2. 6. 2010 podala u JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, návrh na nařízení exekuce. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 6. 2010 č. j. 51 EXE 4611/2010-19 exekuci nařídil a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu. Proti tomuto usnesení povinný podal odvolání. V něm zejména namítá, že stěžovatelka nedisponuje vykonatelným exekučním titulem, a to z důvodu podání žaloby pro zmatečnost. Ve vyjádření k odvolání povinného stěžovatelka uvádí, že skutečnost nevykonatelnosti exekučního titulu nezavinila, neboť se o ní dozvěděla až 18. 6. 2010, tedy po podání návrhu na nařízení exekuce. Vědomost o podání žaloby pro zmatečnost je dle jejího názoru irelevantní, neboť v době podávání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí disponovala pravomocným a vykonatelným rozhodnutím. Doložka právní moci a vykonatelnosti má být úředním osvědčením o právní skutečnosti, přičemž jí svědčí presumpce správnosti, a strany soudního sporu tedy nemají povinnost ji zkoumat. Ze strany stěžovatelky tedy nemělo dojít k porušení žádné povinnosti. Současně navrhla, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že se jejich náhrada nepřiznává žádnému z účastníků. Výrokem I usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 12. 2010 č. j. 40 Co 1061/2010-57 bylo usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce změněno tak, že návrh na nařízení exekuce se zamítá. Výrokem II tohoto usnesení bylo stěžovatelce rovněž uloženo zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi částku 4 200 Kč a výrokem IV bylo současně rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 699 Kč. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo výrokem III rozhodnuto tak, že se jejich náhrada žádnému z účastníků nepřiznává. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvádí, že v řízení byla prokázána skutečnost zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009 č. j. 2 Cmo 223/2009-76. Tímto usnesením bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 č. j. 31 Cm 109/2005-70, jímž bylo zastaveno odvolací řízení proti exekučnímu titulu, a to pro nezaplacení soudního poplatku ze strany povinného. Z tohoto důvodu tedy není možné exekuci nařídit, neboť stěžovatelka nedisponuje vykonatelným rozhodnutím, resp. doložka vykonatelnosti vyznačená na exekučním titulu nemá oporu ve skutečnostech, jež jsou relevantní. Soud prvního stupně však při nařízení exekuce postupoval správně, neboť vycházel z exekučního titulu předloženého stěžovatelkou, která právní moc i vykonatelnost řádně prokázala. Skutečnost nevykonatelnosti exekučního titulu byla zjištěna až v odvolacím řízení. Z tohoto důvodu došlo ke změně usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení. V prvé řadě bylo rozhodnuto o nákladech soudního exekutora. V písemném vyhotovení usnesení je výrok o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudnímu exekutorovi částku 4 200 Kč odůvodněn tak, že uložení náhrady nákladů exekučního řízení oprávněnému není vyloučeno, neboť procesní výsledek exekučního řízení, který představuje zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, je třeba vyhodnotit jako neúspěch navrhovatele. Stěžovatelka jako oprávněná měla již při podání návrhu na nařízení exekuce toto riziko zvážit a nést. Odvolací soud dále připomněl, že nesprávné vyznačení doložky vykonatelnosti je nesprávným úředním postupem, který zakládá odpovědnost státu za škodu. Výše náhrady nákladů soudního exekutora byla stanovena podle §13 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Následně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že povinnému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že náklady řízení se žádnému z účastníků nepřiznávají. Jiná je však situace v rámci rozhodování o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvádí, že podáním odvolání povinný dosáhl změny usnesení o nařízení exekuce, měl tedy se svým odvoláním úspěch. Z toho důvodu mu náleží náhrada nákladů odvolacího řízení. III. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Uvedl, že se nevyjadřuje k námitce nedostatku podmínek řízení, neboť nemá k dispozici spis soudního exekutora v souzené věci. Co se týče námitky ve vztahu k uložení povinnosti nahradit náklady soudního exekutora, uvádí, že výrok se odvíjí od výsledku exekučního řízení, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 456/97 a na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. US-st. 6/98 (viz níže). Vedlejší účastník P. V. se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. K vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci stěžovatelka nepodala repliku. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatelka se k této otázce ani přes výzvu nevyjádřila, její souhlas se v souladu s poučením Ústavním soudem předpokládá. IV. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a vyžádaným spisem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Stejné závěry lze učinit i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního řízení soudního, a proto se i na ně musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat. Tato povinnost však nebyla v předchozím exekučním řízení respektována. Ústavní soud se otázkám rozhodování o nákladech exekučního řízení v případě nesprávného vyznačení potvrzení o právní moci a vykonatelnosti již několikrát vyjádřil. Ve věci sp. zn. I. ÚS 799/11 (viz níže) uvedl, že "v této souvislosti opětovně připomíná, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Za situace, kdy výsledek rozhodnutí není jednoznačným promítnutím všech skutkových okolností případu, nejde o postup šetřící základní právo na spravedlivost procesu jako celku. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze považovat za primárně sankční nástroj sloužící k sankcionování účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků; to platí tehdy, pokud postupuje v dobré víře ve správnost soudního rozhodnutí, které takový nárok aprobuje.". Ústavní soud rovněž odkazuje např. na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 43/10 SbNU 289), kde uvádí, že doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti, a to nabytí právní moci jí označeného rozhodnutí. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala. Tento právní názor odpovídá též stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98 ze dne 17. 2. 1998 (ST 6/10 SbNU 254). Tato presumpce správnosti aktů státu včetně soudních rozhodnutí pak rovněž zahrnuje předpoklad, že rozhodnutí je vykonatelné. Vykonatelnost rozhodnutí je podle uvedených nálezů jedním z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněným zájmům jednotlivce tak, jak je tato ochrana garantována čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně je však nutno přihlédnout k legitimnímu očekávání účastníka, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny orgánu veřejné moci, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva musí patřit rovněž mezi základní atributy právního státu [nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)]. Z tohoto pohledu je tedy nutno konstatovat, že obecné soudy při rozhodování o nákladech musí v prvé řadě přihlížet k účelu soudního řízení, kterým je poskytování ochrany právům. Současně jsou obecné soudy povinny mezi zvažované skutečnosti zahrnout i překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelkou [k tomu srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 799/11 ze dne 4. 8. 2011 (N 141/62 SbNU 195]. V žádném případě tedy nelze uznat argument obecného soudu, že stěžovatelka měla dopředu zvážit riziko případného neúspěchu v exekučním řízení způsobeného nevykonatelností exekučního titulu. Účastníku řízení totiž nelze dávat k tíži, že se rozhodl využít svých práv garantovaných ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok v exekučním řízení. Uvedené závěry lze vztáhnout jak na rozhodování soudu prvního stupně, tak i na rozhodování soudu odvolacího. V souzené věci bylo o nákladech řízení před soudem prvního stupně správně rozhodnuto tak, že jejich náhrada se nepřiznává žádnému z účastníků, nicméně v rámci rozhodování o nákladech řízení odvolacího již k pochybení došlo. Odvolací soud pouze kuse vyslovil, že "podáním odvolání povinný dosáhl změny usnesení a v tomto smyslu měl se svým odvoláním úspěch, a proto za úkony, učiněné prostřednictvím zvoleného právního zástupce, náleží povinnému náhrada nákladů.". V tomto bodě odvolací soud ve smyslu výše uvedených nálezů rozhodl pouze mechanicky, nikoliv tedy s přihlédnutím k další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, kterou je skutečnost nezavinění nevykonatelnosti exekučního titulu ze strany stěžovatelky. Ústavní soud však současně připomíná, že za dané situace by nebyl spravedlivý ani takový závěr, dle kterého by náklady vzniklé v odvolacím řízení měly zůstat zcela na bedrech povinného, neboť ani ten nezpůsobil, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu prvního stupně. Další pochybení lze spatřovat ve výroku o uložení povinnosti zaplatit soudnímu exekutorovi částku 4 200 Kč. Odvolací soud uvádí, že "není vyloučeno uložení náhrady nákladů exekučního řízení oprávněnému, neboť procesní výsledek exekučního řízení, jenž představuje zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, je třeba vyhodnotit jako neúspěch oprávněného při podání návrhu na nařízení exekuce. Oprávněný musí při podání návrhu na nařízení exekuce toto riziko zvážit.". V tomto bodě se jedná o zjevný nesoulad rozhodnutí s výše uvedenou judikaturou, resp. pravidlem, že se presumuje správnost doložky vykonatelnosti, a strana soudního sporu proto není povinna zkoumat či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala. Stěžovatelce jako oprávněnému není možné dávat k tíži, že "nepředpokládal neúspěch" v exekučním řízení, který nastal nikoliv z důvodu jeho zavinění či jiného právního pochybení. Dále v odůvodnění napadeného usnesení, co se výpočtu konečné výše náhrady placené soudnímu exekutorovi týče, obecný soud správně uvádí, že "pokud jde o náklady exekuce, které náleží exekutorovi, krajský soud je toho názoru, že v případě, kdy podle obsahu předloženého spisu soudní exekutor ničeho nevymohl, a proto je základem pro určení jeho odměny částka nulová, nepřísluší mu ani odměna podle §5 a násl. vyhlášky č. 330/2001 Sb.". K tomu však dodává, že "soudnímu exekutorovi náleží nárok na paušální náhradu výdajů vynaložených v souvislosti s exekuční činností v této věci v paušální výši 3 500,- Kč a 20 % DPH ve výši 700,- Kč", a to podle §13 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Ústavní soud se otázce náhrady nákladů soudního exekutora v případě nepravomocného nařízení exekuce v minulosti rovněž věnoval. V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2218/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 79/61 SbNU 253) uvádí, že "v posuzované věci nastala situace, kdy usnesení o nařízení exekuce, a tudíž ani rozhodnutí o pověření exekutora, vůbec nenabyla právní moci. V této souvislosti se lze důvodně ptát, o jakou exekuční činnost (o jaké konkrétní úkony) se v dané věci mělo jednat.". Ačkoliv se jedná o závěr k ustanovení §5 a 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., lze jej vztáhnout i na aplikaci §13. Podle tohoto ustanovení soudnímu exekutorovi náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč. Tato náhrada zahrnuje zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, úhrady osobám provádějícím přepravu zásilek, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. Nebyla-li exekuce pravomocně nařízena, resp. nebyl-li soudní exekutor pravomocně pověřen k jejímu provedení, není zřejmé, jaké náklady soudnímu exekutorovi v souvislosti s exekuční činnosti vznikly. Proto na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že výrokem II a výrokem IV napadeného rozhodnutí bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nad rámec výše uvedeného, a to k argumentu stěžovatelky ohledně dvojího rozhodnutí v téže věci, Ústavní soud uvádí, že v uvedeném případě mělo být rozhodnuto pouze o podaném odvolání, neboť exekuce nebyla pravomocně nařízena. Protože stěžovatelka rozhodnutí o zastavení exekuce touto ústavní stížností nenapadla, Ústavní soud se k této otázce již dále nevyjadřuje. Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatelky směřovala pouze proti výroku II a výroku IV napadeného usnesení, resp. že ve výroku I a výroku III Ústavní soud neshledal porušení práv garantovaných ústavním pořádkem, byla ústavní stížnost co do výroku I a výroku III odmítnuta. V. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a výrok II a výrok IV napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 12. 2010 č. j. 40 Co 1061/2010-57 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako zjevně neopodstatněný návrh.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:1.US.899.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 899/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 210/63 SbNU 441
Populární název Náhrada nákladů exekuce při (dodatečně zjištěné) absenci vykonatelnosti exekučního titulu, nezaviněné stranami
Datum rozhodnutí 14. 12. 2011
Datum vyhlášení 20. 12. 2011
Datum podání 28. 3. 2011
Datum zpřístupnění 9. 1. 2012
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 330/2001 Sb., §13
  • 99/1963 Sb., §224 odst.2, §142 odst.1, §268 odst.1, §159a odst.5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip důvěry ve státní akty
Věcný rejstřík náklady řízení
řízení/zastavení
procesní postup
exekutor
exekuce
vykonatelnost
odvolání
právní moc
překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-899-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 72497
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23