ECLI:CZ:US:2011:2.US.1387.11.1
sp. zn. II. ÚS 1387/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 5. října 2011 sp. zn. II. ÚS 1387/11 ve věci ústavní stížnosti České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. 36 Co 271/2010*), kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání ve věci jejího regresního nároku.
Výrok
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. 36 Co 271/2010*) se ruší.
II. Uvedeným rozsudkem bylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
____________________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2014
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým nebylo vyhověno jejímu odvolání proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 2. 2010 č. j. 15 C 435/2007-166, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky co do částky 120 908 Kč s příslušenstvím, tj. v rozsahu 25 % z požadované částky 483 635 Kč. Tato částka představovala regresní nárok stěžovatelky z titulu ustanovení §24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, jehož se domáhala po žalovaném jako subjektu odpovědném za škodu způsobenou poškozenému provozem vozidla, nesplňujícím v době vzniku škodní události podmínku podle §1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., v platném znění, spočívající v existenci pojištění odpovědnosti.
Z obsahu spisu a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že mezi účastníky řízení nebyl sporným základ odpovědnosti žalovaného, který zavinil úraz poškozeného při dopravní nehodě. Sporným zůstala výše částky, kterou stěžovatelka vyplatila pojišťovně vyřizující pojistnou událost jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť žalovaný namítal, že příčinou současné invalidity poškozeného není pouze úraz utrpěný při dopravní nehodě, ale i úraz ruky, který utrpěl později.
Obecné soudy přiznaly stěžovatelce nárok pouze částečně, neboť ze znaleckého posudku mělo vyplynout, že na současné invaliditě poškozeného se úraz kyčelního kloubu vzniklý při dopravní nehodě podílí 75 % a v rozsahu 25 % se na invaliditě podílí ztrátové poranění levé ruky poškozeného, jež není v příčinné souvislosti s předmětnou škodní událostí. Dle soudů v daném případě není pro posouzení rozsahu náhrady škody relevantní rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, tedy správního orgánu, který rozhodoval o přiznání částečného invalidního důchodu poškozenému. V řízení se jedná o náhradu škody a pro stanovení odpovědnosti je rozhodující existence předpokladů této odpovědnosti, kterými jsou ve smyslu obecného ustanovení §420 obč. zák. porušení právní povinnosti, vznik škody, existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění. Vzhledem k tomu, že žalovaný škodu na zdraví poškozeného způsobil jako provozovatel motorového vozidla, vyplývá jeho odpovědnost ze speciálního ustanovení §427 odst. 1 obč. zák., podle kterého fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.
Stěžovatelka se závěrem soudů, dle něhož vzniklá škoda - částečná invalidita a v jejím důsledku vznikající ztráta na výdělku poškozeného - není v plné příčinné souvislosti se škodní událostí, za kterou odpovídá žalovaný, nesouhlasí. V souladu se zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je nárok na přiznání částečného invalidního důchodu dán, pokud je míra poklesu schopnosti samostatné výdělečné činnosti o více než 33 % (§44 citovaného zákona o důchodovém pojištění, v tehdy platném znění). Dle §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, je pro posouzení nároku na invalidní důchod (plný či částečný) určující jen jediné zdravotní postižení, a to takové, které je hodnocené nejvyšší mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti (je-li zranění více, nesčítají se). Zranění kyčelního kloubu, jež je v posuzovaném případě v příčinné souvislosti s předmětnou škodní událostí, je hodnoceno mírou poklesu schopnosti samostatné výdělečné činnosti v rozmezí 30-50 %. Oproti tomu zranění prstu je hodnoceno "jen" 10-15 %. Z výše uvedeného je patrné, že k rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu bylo jako nejzávažnější zranění správně zvoleno "zranění kyčelního kloubu", které místně příslušná okresní správa sociálního zabezpečení ohodnotila mírou poklesu samostatné výdělečné činnosti ve výši 50 %, tedy hodnotou vyšší, nežli je třeba pro přiznání částečného invalidního důchodu.
Pro rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu tedy nebyla v době posuzování rozhodující míra podílu jednotlivých zranění na invaliditě, nýbrž bylo v souladu s právní úpravou zvoleno zranění s nejvyšší mírou poklesu samostatné výdělečné činnosti. Jestliže poškozený má nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, pokud invalidita vznikla v příčinné souvislosti se škodní událostí, za kterou škůdce odpovídá, a současně invalidita byla podle příslušných právních předpisů poškozenému přiznána výlučně pro následky zranění, které škůdce způsobil, je podle názoru stěžovatelky pro vymezení povinnosti k náhradě škody nerozhodné, že poškozený utrpěl dále úraz - zranění prstu, neboť toto zranění se na posouzení invalidity poškozeného, a tedy i jeho práceschopnosti nepodílelo.
Stěžovatelka rovněž poukazuje na nesprávné vyhodnocení otázky příčinné souvislosti v otázce dílčího plnění, kdy soud vyhodnotil příčinnou souvislost mezi škodou co do nároku na doplatek ztížení společenského uplatnění v rozsahu 24 200 Kč a výše popsanou invaliditou. I zde je aplikace paušálního snížení o 25 % nesprávná, neboť doplatek ztížení společenského uplatnění se týká zhoršení pohyblivosti kyčelního kloubu, které je plně v příčinné souvislosti s předmětnou nehodou, jak potvrdil i soudní znalec. Tato položka není nikterak ovlivněna zraněním prstu poškozeného, a tedy zde není žádný důvod pro její krácení tak, jak k tomu soud přistoupil v celé věci.
Nesprávnou aplikací a nesprávným výkladem ustanovení §420, resp. §427 obč. zák., §447 obč. zák. a §44 zákona o důchodovém pojištění ve spojení s §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb. tak byla stěžovatelce zamezena možnost domoci se jejího regresního nároku, což považuje za zneužití soudního uvážení v neprospěch poškozeného, potažmo stěžovatelky, a porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti setrval na právních závěrech uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastník se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud je však oprávněn ingerovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech, kdy ze strany obecného soudu dojde k svévolné aplikaci normy jednoduchého práva. Za případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu lze považovat případy aplikace normy jednoduchého práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, případy, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá", i případy interpretace a aplikace normy, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, příkladem čehož je přepjatý formalismus.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil v projednávané věci na posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva, přičemž s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
V projednávané věci je nesporné, že dne 20. 11. 2002 došlo k dopravní nehodě zaviněné žalovaným, v jejímž důsledku utrpěl poškozený úraz kyčelního kloubu, pro který byl rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 1. 2004 uznán částečně invalidním. Následně v červnu 2003 došlo u poškozeného i ke ztrátovému úrazu článků dvou prstů levé ruky. Dle rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě ze dne 5. 11. 2003 (a následných kontrolních posouzení) však bylo invalidizujícím onemocněním pro přiznání částečného invalidního důchodu shledáno výlučně poškození kyčelního kloubu v souvislosti s úrazem při autonehodě, čímž schopnost soustavné výdělečné činnosti poškozeného poklesla na 50 %. S ohledem na trvalé poškození kyčelního kloubu způsobující uvedené snížení výdělečné schopnosti poškozeného, přesahující rozsah 33 % jako podmínky pro přiznání částečného invalidního důchodu (§44 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění), posudková komise v souladu s platnou právní úpravou samostatně nehodnotila poškození levé ruky. (Dle §6 odst. 3. vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, je pro posouzení nároku na invalidní důchod určující jen jediné zdravotní postižení, a to takové, které je hodnocené nejvyšší mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, je-li zranění více, tato se nesčítají)
Ústavní soud má za to, že ze shora shrnutých skutečností jednoznačně vyplývá příčinná souvislost mezi škodní událostí, tj. úrazem zaviněným žalovaným a částečnou invaliditou poškozeného. Poškozený se stal nesporně částečně invalidním již a výlučně z důvodu úrazu utrpěného při dopravní nehodě, přičemž následné zranění levé ruky svým rozsahem ani nemohlo samo o sobě zapříčinit vznik nároku na částečný invalidní důchod a pokles výdělku. Jinými slovy, poškozený se stal částečně invalidním, v důsledku čehož došlo k poklesu jeho výdělečných schopností, a proto mu vznikl vůči odpovědné osobě nárok na náhradu způsobené škody (spočívající ve ztrátě na výdělku) zcela nezávisle na následném zranění, resp. poškozenému by vznikl nárok na částečný invalidní důchod, ať již by k dalšímu úrazu došlo či nikoliv. Obecné soudy však nesprávně posuzovaly nikoliv příčinnou souvislost mezi škodní událostí a škodou spočívající ve ztrátě na výdělku z důvodu částečné invalidity, ale jen příčinnou souvislost mezi škodní událostí a rozsahem poškození zdraví. Ve věci bylo rozhodné, zda došlo v důsledku škodní události ke snížení výdělečných schopností poškozeného, majícímu za následek přiznání částečného invalidního důchodu. Tato otázka však byla vyřešena již rozhodnutím orgánu správy sociálního zabezpečení, jímž byla zjištěna míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti převyšující 33 %.
Nárok poškozeného na náhradu škody spočívající ve ztrátě na jeho výdělku, kdy rozsah způsobené škody je dán rozdílem mezi průměrným výdělkem, jehož dosahoval před vznikem předmětné škodní události, a přiznaným invalidním důchodem, je tak v souladu s §427 a §447 odst. 1 obč. zák., neboť k poklesu na výdělku došlo prokazatelně v důsledku škodní události vedoucí k úrazu kyčelního kloubu poškozeného. Pokud by k tomuto zranění, které je v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, nedošlo, škoda by v tvrzeném rozsahu ani nevznikla. Stěžovatelka proto opodstatněně prostřednictvím zmocněné pojišťovny kompenzovala poškozenému škodu způsobenou žalovaným a má vůči němu jako subjektu odpovědnému za škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla regresní nárok na zaplacení příslušné částky.
Ústavní soud konstatuje, že v důsledku nesprávné aplikace a interpretace shora uvedených ustanovení byly ze strany obou soudů dovozeny právní závěry, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními i v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. Smyslem a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma zapříčiněná škodní událostí. Ze skutečnosti, že si poškozený následně způsobil úraz ruky, který sám o sobě nevede ke snížení jeho pracovní schopnosti, však nelze dovozovat nižší rozsah odpovědnosti za škodu poškozenému nesporně způsobenou žalovaným.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. 36 Co 271/2010 zrušil dle §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jím došlo k porušení čl. 36 Listiny. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se domáhala zrušení pouze rozhodnutí krajského soudu a Ústavní soud je vázán petitem návrhu, nemohl přistoupit i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, na něž se závěry nálezu Ústavního soudu rovněž vztahují.