ECLI:CZ:US:2011:2.US.3830.11.2
sp. zn. II. ÚS 3830/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011 č. j. 25 Cdo 2752/2011-59, 25 Cdo 3392/2011, 25 Cdo 3393/2011, 25 Cdo 3394/2011, 25 Cdo 3396/2011, spojenou s návrhem na zrušení části ust. §241 o. s. ř., části zákona o advokacii a části ust. §7 odst. 2 s. ř. s., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 12. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost vypracovaná stěžovatelem. K ústavní stížnosti bylo přiloženo vyjádření advokáta, který uvedl, že Ústavnímu soudu podává "ústavní stížnost vyhotovenou navrhovatelem s tím, že tato ústavní stížnost obsahuje výhradně stanovisko navrhovatele, jež stížnost sepsal samostatně, neobsahuje tak jakýkoliv můj právní názor a nebyla se mnou konzultována, veškeré v ní obsažené formulace tedy vyjadřují čistě postoj navrhovatele. Dle pokynu, jež mi k tomu navrhovatel udělil ve svém přípise nazvaném Návrh písemné dohody o zastoupení, jsem byl výslovně pověřen výhradně k podání ústavní stížnosti bez jakýchkoliv zásahů do jejího znění pořízeného navrhovatelem."
Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Stěžovatelovo podání přitom vykazovalo řadu formálních a obsahových vad (argumentace sama se pohybovala na úrovni jednoduchého práva, přičemž odkaz na články 5 a 36 Listiny základních práv a svobod bylo toliko formální; v podání tak absentovala jakákoliv argumentace stran porušení základních práv; stěžovatel nebyl právně zastoupen, když nepředložil řádnou plnou moc; ústavní stížnost byla sepsána stěžovatelem).
Z provedeného lustra bylo zjištěno, že stěžovatel podal, od roku 2007, k Ústavnímu soudu již více než sto ústavních stížností, z nichž nejméně 50 jich bylo odmítnuto pro neodstranění vad, tj. zejména proto, že nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z mnoha řízení, vedených k návrhu stěžovatele před Ústavním soudem, vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučován (kupř. řízení sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09 atd.).
Na základě této skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel není zastoupen v souladu s ust. §30 zákona o Ústavním soudu, neboť povinné zastoupení před Ústavním soudem je třeba posuzovat nikoliv čistě formalisticky, ale materiálně (tzn. ústavní stížnost musí být advokátem skutečně sepsána, není tedy možné, aby advokát toliko odkázal na text sepsaný samotným stěžovatelem - srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)], kde je mj. konstatováno: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení."
V řízení o ústavní stížnosti nelze považovat za nevyhnutelnou podmínku, aby se poučení prostřednictvím výzev k odstranění vad podání, dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě identických případů předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zákonný požadavek, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, a to jím sepsanou ústavní stížností, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2107/07, sp. zn. I. ÚS 337/09, či z poslední doby sp. zn. I. ÚS 3287/11 a sp. zn. I. ÚS 3426/11). Ostatně sám stěžovatel, dle vyjádření advokáta, jakoukoli součinnost při snaze splnit podmínky řízení o ústavní stížnosti vyloučil.
Proto soudce zpravodaj návrh, který trpěl vadami, pro něž nebyl před Ústavním soudem meritorně projednatelný, za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohlo být vyhověno ani ostatním návrhům stěžovatele na zrušení části ust. §241 o. s. ř., části zákona o advokacii a části ust. §7 odst. 2 s. ř. s., neboť mají toliko akcesorickou povahu a sdílejí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2011
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj