infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.12.2011, sp. zn. II. ÚS 3910/11 [ usnesení / WAGNEROVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:2.US.3910.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:2.US.3910.11.1
sp. zn. II. ÚS 3910/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., IČ 41033281, se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 129 EC 469/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1.008,- Kč s přísl. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s odkazem stěžovatelky na ust. §110 občanského zákoníku, podle kterého se právo promlčí za deset let ode dne, kdy žalovaná podepsala Dohodu s cestujícím č. 412630. Vzniklá pohledávka tak měla být dle názoru stěžovatelky promlčena až v dané desetileté promlčecí lhůtě. Stěžovatelka má za to, že napadený rozsudek je vybočením z mezí ústavnosti a porušením práva na spravedlivý proces, neboť dochází k právnímu hodnocení, které nemá oporu v právním řádu a zasahuje tak do právní jistoty stěžovatelky. Nyní napadené rozhodnutí je totožně odůvodněno a stěžovatelka jej napadá ze stejných důvodů, jaké uvádí v ústavní stížnosti, o níž bylo vedeno řízení pod sp. zn. IV. ÚS 3522/11, sp. zn. III. ÚS 49/11. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000,- Kč (ust. §202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10.000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno. V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku ve věci samé ve výši 1.008,- Kč a výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení, jež dohromady shora uvedenou hranici bagatelních částek nepřekročí (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009, kde je uvedeno "dospěl-li Ústavní soud ve shora citovaných případech k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10.000,- Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku"), přičemž napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole, když s totožnou argumentací stěžovatelky se Ústavní soud již opakovaně vypořádal (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3522/11, sp. zn. III. ÚS 49/11). Nadto, stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatelka ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nesměřoval k ochraně základních práv stěžovatelky. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. prosince 2011 Eliška Wagnerová, v. r. soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:2.US.3910.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3910/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 12. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 12. 2011
Datum zpřístupnění 10. 1. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §202 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3910-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 72457
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23