ECLI:CZ:US:2011:2.US.727.11.1
sp. zn. II. ÚS 727/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 13. prosince 2011 sp. zn. II. ÚS 727/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, IČ: 42196451, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 207/2010-781 ze dne 21. prosince 2010, jímž bylo změněno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ohledně místní příslušnosti soudu, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti UNILES, a. s., se sídlem Jiříkovská 832/16, Rumburk, IČ: 47307706, jako vedlejší účastnice.
Výrok
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 207/2010-781 ze dne 21. prosince 2010 byl porušen ústavně chráněný princip právní jistoty a bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 207/2010-781 ze dne 21. prosince 2010 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. března 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na zákonného soudce a právo na slyšení podle čl. 38 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 61 Cm 161/2008, z něhož vyplynuly následující skutečnosti.
Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 8. prosince 2008 jako soudu místně příslušnému podle §87 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") se vedlejší účastnice, společnost UNILES, a. s., se sídlem Jiříkovská 832/16, Rumburk, IČ: 47307706, domáhala po stěžovateli zaplacení částky ve výši 30 171 000 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody. Dle tvrzení obsažených v žalobním návrhu uzavřela vedlejší účastnice na základě výběrových řízení vypsaných stěžovatelem v letech 2004 a 2005 se stěžovatelem řadu smluv (blíže vymezených v žalobě) na dodávky komplexních lesnických činností, o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dřeva na dobu trvání pěti let s opcí na další tři roky, které vedlejší účastnice v dobré víře plnila až do 1. ledna 2007. Na konci roku 2006 jí stěžovatel oznámil, že ukončuje plnění uzavřených smluv pro jejich absolutní neplatnost vyplývající z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 27. ledna 2006 o porušení zákona při výběrových řízeních organizovaných stěžovatelem. Předčasným ukončením plnění předmětných smluv měla vedlejší účastnici, jež celé své hospodaření a ekonomické plánování podřídila jejich existenci, vzniknout škoda, za kterou je odpovědný stěžovatel.
Dne 1. března 2010 podal stěžovatel k soudu vyjádření k žalobě, v rámci něhož vznesl námitku místní nepříslušnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem s obsáhlým odůvodněním, soustředěným na skutečnost, že z textu žaloby není možné dovodit vedlejší účastnicí zvolenou místní příslušnost podle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Aby podpořil svou argumentaci, stěžovatel poukázal na jiná rozhodnutí obecných soudů vydaná ve skutkově a právně identických věcech, založená právě na tomto názoru.
Usnesením č. j. 61 Cm 161/2008-753 ze dne 16. března 2010 Krajský soud v Ústí nad Labem, zastoupený vyšší soudní úřednicí, předloženou námitku místní nepříslušnosti jmenovaného soudu zamítnul.
Na podkladě odvolání stěžovatele rozhodl poté znovu Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 61 Cm 161/2008-761 ze dne 20. května 2010, vydaným předsedou senátu, jímž změnil předchozí usnesení vyšší soudní úřednice a vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu místně příslušnému.
Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č. j. 6 Cmo 207/2010-781 ze dne 21. prosince 2010. Daným rozhodnutím změnil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 61 Cm 161/2008-761 ze dne 20. května 2010 tak, že potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 61 Cm 161/2008-753 ze dne 16. března 2010, vydané vyšší soudní úřednicí, s tím, že se místní nepříslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem nevyslovuje a věc se nepostupuje Krajskému soudu v Hradci Králové.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv v důsledku pochybení Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel soudu vytýká, že se překvapivě a bez jakéhokoliv odůvodnění odchýlil od své zavedené rozhodovací praxe ve skutkově a právně totožných věcech, a to přesto, že byl na to stěžovatelem v jeho podáních upozorněn. V předchozích rozhodnutích Vrchní soud v Praze na základě téměř identických žalob shledal místně příslušným Krajský soud v Hradci Králové s odůvodněním, že žalobcem zvolenou místní příslušnost nebylo možno na základě textu příslušné žaloby dovodit. Vrchní soud v Praze tím založil existenci legitimního očekávání u stěžovatele, že i v projednávané věci zaujme stejný právní názor, což se nestalo, neboť rozhodl zcela protichůdně, navíc stěžovatel nebyl se změnou názoru seznámen, a neměl tudíž možnost se k němu ani vyjádřit. V usnesení Vrchního soudu v Praze podle stěžovatele dále absentuje řádné odůvodnění absolutní změny právního názoru soudu na otázku místní příslušnosti, řádné posouzení stěžovatelem předložených námitek, které soud v podstatě pominul, a konečně nikterak v něm není objasněno, v čem spočívá nesprávnost názoru Krajského soudu v Ústí nad Labem vyjádřeného v rozhodnutí, které bylo napadeným usnesením změněno. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze označuje stěžovatel za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Stěžovatel rovněž projevuje nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy se způsobem posouzení místní příslušnosti soudu prvního stupně s ohledem na místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Připouští, že smlouva může být onou skutečností, nicméně jedná se o dvoustranný právní úkon, k jejímu vzniku musí dojít k projevu vůle obou stran, zejména pak musí být připojena akceptace druhé kontraktační strany. Z tohoto pohledu žalobní tvrzení obsahují informace toliko ohledně místa, kde došlo k podpisu smlouvy vedlejší účastnicí, nikoliv již k akceptaci smlouvy ze strany stěžovatele. Na základě žaloby dle stěžovatele tudíž nebylo možné dospět k závěru, že k podpisu předmětných smluv, tedy ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody, došlo v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem, což vede dále k domněnce, že ve věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Za podstatné v tomto směru přitom považuje stěžovatel i to, že k posouzení místní příslušnosti dané na výběr soud nezkoumá a nemůže zkoumat důkazy přiložené k žalobě, protože řízení a dokazování nebylo dosud zahájeno.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejší účastnici, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze uvedl, že samotné ustanovení §87 o. s. ř., aplikované v napadeném usnesení, neruší účastníky řízení ve výkonu jejich procesních práv a rovněž nenarušuje princip spravedlivosti civilního procesu. Stran údajné překvapivosti svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze zdůraznil existenci jedinečných a konkrétních okolností vylíčených v žalobě, odlišných od případů uváděných stěžovatelem. Napadené usnesení podle jeho názoru objektivně ani subjektivně nemohlo představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž by měl doznat korekce prostřednictvím rozhodnutí Ústavního soudu.
Vedlejší účastnice, společnost UNILES, a. s., ve svém vyjádření vyslovila zásadní nesouhlas s námitkami stěžovatele, a naopak rozhodnutí Vrchního soudu v Praze označila za projev nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočuje z mezí ústavnosti. Vedlejší účastnice připustila, že senát Vrchního soudu v Praze ve dvou obdobných případech rozhodl v neprospěch volby místní příslušnosti podle §87 o. s. ř., na druhou stranu Krajský soud v Českých Budějovicích či Krajský soud v Plzni námitku nepříslušnosti nevznesly a ve věci dál vedou řízení, přičemž v jednom případě byl již vydán mezitímní rozsudek, který nároku jiné lesnické společnosti, podobně postižené protiprávním jednáním stěžovatele, co do důvodu vyhověl. Obecné soudy tak ke splnění procesních podmínek přistupují různě, dle svých vlastních názorů a přesvědčení, na podkladě stranami předložené argumentace. Nemůže být tedy správné tvrzení stěžovatele, že existuje konstantní praxe v rozhodování soudů, která by u něj založila legitimní očekávání, že každé jeho námitce místní nepříslušnosti bude automaticky vyhověno. Vedlejší účastnice poukázala na odlišnosti ve výčtu rozhodných skutečností, ze kterých jednotlivé žalující společnosti dovozovaly právo zvolit místní příslušnost daného soudu. Dále se vedlejší účastnice vyjádřila k údajné nepřesvědčivosti a nepřezkoumatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze, přičemž zdůraznila jeho nemeritorní charakter, pro nějž, na rozdíl od meritorního rozhodnutí, není stanoven závazný obsah odůvodnění, nemůže se tedy takové rozhodnutí stát nepřezkoumatelným kvůli nedostatku důvodů. Podmínku přezkoumatelnosti lze navíc uplatnit toliko k výroku rozhodnutí, nikoliv k jeho odůvodnění. Ve vztahu k rozporovanému právnímu posouzení vedlejší účastnice odmítla argumentaci stěžovatele, že skutečností zakládající právo na náhradu škody musí být čistě právní úkon stěžovatele, uvedené nelze dovodit z judikatury, z právní teorie ani z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který takovou skutečnost váže na neplatnost smluv uzavřených mezi účastníky řízení. Jako podklad k posouzení naplnění podmínek pro volbu místní příslušnosti dle vedlejší účastnice slouží i důkazní prostředky přiložené k žalobě, pročež se nejedná o provádění dokazování. Z výše uvedených důvodů vedlejší účastnice závěrem navrhla předmětnou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatel se toliko snaží postavit Ústavní soud do role další odvolací instance, uvádí-li tytéž argumenty, se kterými se již Vrchní soud v Praze vypořádal.
V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 7. října 2011, stěžovatel reagoval především na vyjádření vedlejší účastnice a její jednotlivé námitky, k nimž uvedl své stanovisko. Znovu připomněl existenci konstantní rozhodovací praxe ve skutkově i právně totožných věcech, jmenovitě zmínil sedm rozhodnutí krajských soudů a čtyři rozhodnutí vrchních soudů, včetně potvrzujícího usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1922/10 ze dne 2. září 2010 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ze kterých se jako jediné vymyká, a to bez náležitého odůvodnění, ústavní stížností napadané rozhodnutí. Podle jeho názoru nelze přezkoumávat pouze výrok rozhodnutí zcela odděleně od jeho odůvodnění. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že volba místní příslušnosti uplatněná vedlejší účastnicí je v textu žaloby zmatečná, když zakládá svou volbu na místě, kde učinila nabídku na uzavření smlouvy, přestože v žalobě dále odvozuje vznik škody z neplatně realizovaného výběrového řízení a z porušení povinnosti opatrnosti, čehož se měl dopustit stěžovatel, nikoliv z neplatně uzavřených smluv. Závěrem se stěžovatel ohradil i proti názoru Vrchního soudu v Praze a setrval na svém stanovisku, že odvolací soud může posoudit závěry o místní příslušnosti soudu toliko v návaznosti na již učiněné úkony soudu prvního stupně, aniž by ve věci otvíral dokazování.
V průběhu ústního jednání konaného u Ústavního soudu dne 13. prosince 2011 jak zástupce stěžovatele, tak i zástupce vedlejší účastnice odkázali na písemná vyhotovení svých podání a zopakovali návrhy tam uvedené.
III.
Ústavní soud, jak vyplývá z čl. 83 Ústavy České republiky, je orgánem ochrany ústavnosti, není proto oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Do rozhodovací pravomoci obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, došlo-li v jejich činnosti k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Z tohoto hlediska Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i příslušného spisového materiálu, načež dospěl k závěru, že návrh je důvodný.
Stěžovatel se dle vlastního vyjádření v posuzované věci domáhá ochrany svých základních práv, která byla dotčena zcela ojedinělou změnou v konstantní rozhodovací praxi obecných soudů, učiněnou stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel čelí řadě žalob jednotlivých lesnických společností na náhradu škody vzniklé ve formě ušlého zisku tím, že byly za neplatné shledány smlouvy uzavřené mezi účastníky v důsledku pochybení stěžovatele při výběrovém řízení, jež jejich uzavření předcházelo. Tyto žaloby jsou podávány k různým obecným soudům, jejichž příslušnost je žalobkyněmi dovozována s odkazem na ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že v obvodu příslušných soudů došlo ke skutečnostem, které zakládají právo na náhradu škody. V mnoha případech došlo poté mezi stranami ke sporům stran takto určené místní příslušnosti soudů, které posuzovaly vrchní soudy jako odvolací instance, tedy včetně Vrchního soudu v Praze.
Ve věci původně vedené pod sp. zn. 13 Cm 1623/2009 žalobkyně JULEFA, s. r. o., se sídlem v Křemži, zastoupená týmž právním zástupcem jako vedlejší účastnice, založila místní příslušnost Krajského soudu v Českých Budějovicích na tvrzení, že k podpisu smluv, o něž opírá své nároky, došlo v Českých Budějovicích, škodu na majetku žalobkyně utrpěla v místě svého sídla, které je v obvodu uvedeného soudu, všechny smlouvy se týkají územní jednotky, která se nachází v obvodu uvedeného soudu, a oznámení stěžovatele, kterým sdělil ukončení plnění smluv, bylo adresováno žalobkyni do jejího sídla, tj. v obvodu uvedeného soudu. Usnesením č. j. 13 Cm 1623/2009-92 ze dne 13. ledna 2010 Krajský soud v Českých Budějovicích k námitce stěžovatele vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Krajskému soudu v Hradci Králové jako obecnému soudu žalovaného-stěžovatele podle §84 o. s. ř. Pojem skutečnosti ve smyslu §87 o. s. ř., z níž škoda vznikla, soud vyložil tak, že se jedná o "prvotní předpoklad vzniku nároku na náhradu škody, od něhož se až následně odvíjejí další předpoklady tohoto nároku", a tím je porušení právní povinnosti či právně kvalifikovaná událost. Dle žaloby měl přitom stěžovatel porušit právní povinnosti při výběrových řízeních, což vedlo k absolutní neplatnosti uzavřených smluv a k následnému vzniku škody. Podle názoru soudu však žalobkyně ohledně zmiňovaného porušení právní povinnosti, tedy ke skutečnosti, která by zakládala právo na náhradu škody, netvrdila, že k němu došlo v obvodu tohoto soudu. K odvolání žalobkyně jeho rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 66/2010-109 ze dne 23. března 2010. Odvolací soud souhlasil s názorem vysloveným soudem prvního stupně, že skutečnosti vylíčené v podané žalobě nezakládají právo na náhradu škody. Jinak řečeno, ze žaloby nebylo možno dovodit, že škoda, respektive ušlý zisk, vznikla v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Ve věci původně vedené pod sp. zn. 22 Cm 15/2009 žalobkyně Opavská lesní, a. s., se sídlem v Praze 4, zastoupená týmž právním zástupcem jako vedlejší účastnice, založila místní příslušnost Městského soudu v Praze výslovně na tom, že škodu na majetku žalobkyně utrpěla v místě svého sídla, tj. v obvodu uvedeného soudu. Text žalobního návrhu byl v ostatních bodech stejný jako v případě žaloby podané vedlejší účastnicí či společností JULEFA, s. r. o., tj. obsahoval totožná žalobní tvrzení o skutkových okolnostech. Usnesením č. j. 22 Cm 15/2009-28 ze dne 26. ledna 2009 Městský soud v Praze vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Krajskému soudu v Hradci Králové jako obecnému soudu žalovaného-stěžovatele podle §84 o. s. ř. K odvolání žalobkyně jeho rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 74/2009-45 ze dne 2. dubna 2009. Podle jeho názoru nebylo možno ze žaloby dovodit, že v obvodu Městského soudu v Praze došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody.
V nyní projednávané věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 161/2008 rozhodl Vrchní soud v Praze diametrálně odlišně, neboť napadeným usnesením č. j. 6 Cmo 207/2010-781 ze dne 21. prosince 2010 vyslovil místní příslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem, tj. soudu zvoleného vedlejší účastnicí, společností UNILES, a. s., podle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Vycházel z tvrzení vedlejší účastnice, že k podpisu smluv, o něž opírá své nároky, došlo v naprosté většině v Rumburku, který se nachází v obvodu uvedeného soudu, škodu na majetku žalobkyně utrpěla v místě svého sídla, tj. v obvodu uvedeného soudu, a oznámení stěžovatele, kterým sdělil ukončení plnění smluv, bylo adresováno žalobkyni do jejího sídla nacházejícího se v obvodu uvedeného soudu. Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí poté konstatoval, že skutečností zakládající právo na náhradu škody může být ve smyslu §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, i právní úkon, jenž byl následně shledán neplatným. Za situace, kdy je žalobou vymáhán sporný nárok na náhradu škody, jež měla vzniknout v důsledku žalovaným (stěžovatelem) způsobené neplatnosti dvoustranných právních úkonů - mezi účastníky uzavřených smluv - a tyto právní úkony měly být uskutečněny akceptováním nabídky, k čemuž mělo dojít dle předmětných smluv zejména v obvodu Krajského soudu v Ústí na Labem, jmenovitě v Rumburku, v Liberci a v Teplicích, byl podle Vrchního soudu v Praze namístě závěr, že místní příslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem určená v souladu s §87 o. s. ř. je dána, neboť v obvodu uvedeného soudu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody.
Z předložených žalob nevyplývá a Ústavní soud, snad s výjimkou žaloby společnosti Opavská lesní, a. s., ani nezjistil žádnou odlišnost, která by jakkoliv odůvodňovala odlišný postup ve zmiňovaných případech. Jak vedlejší účastnice, tak i žalobkyně JULEFA, s. r. o., založily místní příslušnost obecných soudů podle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. na shodných argumentech, zejména tvrdily, že k podpisu smluv, o něž opírají své nároky, došlo v obvodu těchto soudů. Vzhledem k této skutečnosti vyznívá odkaz Vrchního soudu v Praze na jedinečnost a konkrétnost okolností vylíčených v žalobě odlišných od případů uváděných stěžovatelem poněkud nepatřičně.
Jak již v minulosti Ústavní soud několikrát konstatoval, neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. března 2003 (N 45/29 SbNU 417), nález sp. zn. II. ÚS 487/03 ze dne 11. května 2005 (N 103/37 SbNU 383) či nález sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. prosince 2007 (N 223/47 SbNU 935)]. Princip právní jistoty také důležitým způsobem souvisí s důvěrou občanů v právo [srov. nález sp. zn. II. ÚS 296/01 ze dne 26. listopadu 2002 (N 145/28 SbNU 287)]: "Jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a zároveň právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo" (Knapp, V.: Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 205). Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce, a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů [srov. rozhodnutí ESLP ve věci Kruslin proti Francii ze dne 24. dubna 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. května 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. listopadu 1989 a další, a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. února 2006 (N 34/40 SbNU 281) a sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)].
V civilních věcech občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) obecným soudům ukládá, aby ve sporu o právo postupovaly způsobem, který zajistí spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení (§1 o. s. ř.), přičemž je jim současně uloženo, aby svou činnost zaměřily k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob (§2 o. s. ř.). Podle přesvědčení Ústavního soudu povinnosti takto obecným soudům zákonem uložené jsou nejen výrazem povinnosti soudu (soudce) rozhodnout - mimo jiné - spravedlivě, tj. ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí, ale jsou současně integrální částí stanoveného postupu, jak je dán a chráněn ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a jak tento postup jako jedna ze zásad spravedlivého procesu byl Ústavním soudem v jeho ustálené rozhodovací praxi vyložen; mezi tyto zásady jak svou povahou, tak svým významem - též jako atribut právní jistoty coby jednoho z předpokladů právního státu - spadá požadavek jednotnosti rozhodování orgánů veřejné moci. Pouze legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli. Vyložené zásady je pak nutno zvlášť důsledně dodržovat, dotýká-li se změna rozhodovací praxe určení příslušnosti soudu, neboť jejich nedodržením může být porušen princip zákonného soudce.
Ústavní soud netvrdí, že právě ústavní stížností napadené rozhodnutí je po stránce aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. (konkrétně §87 o. s. ř.) vadné. Není na Ústavním soudu, aby v řízení o nyní podané ústavní stížnosti vstupoval do jurisdikce obecných soudů a vyjadřoval se k výkladu jednoduchého práva. Tato úloha mu nenáleží a ani mu nenáleží sjednocování judikatury ohledně pravidel pro určování místní příslušnosti. Ústavní soud ponechává na úvaze odvolacího soudu, jak rozhodne; avšak odvolací soud musí dostát požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty, a pokud se bude chtít odchýlit od své rozhodovací praxe, musí tento odchylný postup náležitě zdůvodnit, což se v dané věci nestalo. Jak již bylo řečeno výše, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, respektive jeho senát 6 Cmo v téměř identickém složení rozhodl v prakticky totožných případech (shodný byl skutkový stav, odlišné byly pouze osoby žalobkyň, avšak zastoupených týmž advokátem) naprosto rozdílně. Zatímco ve věci sp. zn. 13 Cm 1623/2009 zahájené z podnětu žalobkyně JULEFA, s. r. o., vyslovil (respektive potvrdil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně) místní příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové jako obecného soudu žalovaného-stěžovatele podle §84 o. s. ř. navzdory žalobkyní zvolené místní příslušnosti podle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve věci sp. zn. 61 Cm 161/2008 (ústavní stížností řešené) naopak přisvědčil výběru obecného soudu učiněnému vedlejší účastnicí jako žalobkyní a za místně příslušný soud k projednání žaloby určil v souladu s ustanovením §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Krajský soud v Ústí nad Labem.
Vrchní soud v Praze se tak v otázce určení místní příslušnosti dostal mimo rámec dosavadní vlastní rozhodovací činnosti, aniž by svůj postup důkladně odůvodnil. Z tohoto pohledu se tedy jedná o rozhodnutí svévolné, které je navíc v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny. Je třeba, aby odvolací soud v případě, že setrvá na svém názoru na aplikaci §87 o. s. ř., náležitě objasnil individuální okolnosti projednávaného případu, které jej odlišují zejména od okolností vylíčených v žalobě společnosti JULEFA, s. r. o.
Pro takto vyložené důvody Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 207/2010-781 ze dne 21. prosince 2010 podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.