infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.12.2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09 [ nález / RYCHETSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 208/63 SbNU 419 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:3.US.1976.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Uplatnění nároku na náhradu újmy vzniklé jako důsledek nesprávného úředního postupu vazebním stíháním a ochrana důvěry o...

Právní věta Samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem. I bez excesu úředních osob je trestní řízení způsobilé zasáhnout do osobnostních práv člověka; rozhodné tu není chování orgánů činných v trestním řízení, ale výsledek trestního řízení ve vztahu k opodstatněnosti jeho zahájení. Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků; jednají-li ukvapeně, nerozvážně, či přímo úskočně (dolus malus), musí být jejich nesprávný postup vyvážen odstraněním eventuálně způsobených škod a poskytnutím odpovídajícího zadostiučinění. Takové zadostiučinění bude muset být poskytnuto v penězích vždy tam, kde doba mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a výrokem, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem, bude delší než v řádu týdnů či měsíců. Stigma trestního stíhání, které na člověku neprávem ulpí, nelze totiž odčinit jen soudním výrokem, trvá-li potvrzení neviny příliš dlouho. Lze s jistotou konstatovat, že doba, po kterou běží trestní stíhání, resp. doba, po kterou působí posléze zrušené odsuzující rozhodnutí, je delegitimizujícím faktorem; příslušné omezení osobnostních práv (zde práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí) je ospravedlnitelné jen tehdy, trvá-li přiměřenou dobu. Je věcí státu, aby náležitě zorganizoval soustavu a práci orgánů činných v trestním řízení a zabezpečil je jak po stránce materiální, tak i personální, a tím vytvořil žádoucí předpoklady pro provedení rychlého řízení; případné nedostatky nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudů a ostatních orgánů činných v trestním řízení právem očekávají dodržování zásady opodstatněnosti zahájeného řízení a přiměřené doby řízení. Ochrana osobnostních práv zasažených trestním stíháním by měla být de lege ferenda svěřena soudu, jenž o trestním obvinění s konečnou platností rozhodl; není-li tomu tak, pak tuto ochranu musí de lege lata poskytnout soud v řízení civilním - jinak by byl porušen zákaz denegatio iustitiae.

ECLI:CZ:US:2011:3.US.1976.09.1
sp. zn. III. ÚS 1976/09 Nález Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 13. prosince 2011 sp. zn. III. ÚS 1976/09 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 83/2005 ze dne 19. 3. 2007, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal finančního zadostiučinění ve výši 750 000 Kč za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti v souvislosti s trestním řízením, které proti němu bylo vedeno a jež skončilo zproštěním obžaloby, proti potvrzujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 224/2007 ze dne 25. 9. 2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1802/2008 ze dne 7. 5. 2009, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem organizační složky Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Postupem účastníků řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, garantované čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a zaručené čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 83/2005 ze dne 19. 3. 2007, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 224/2007 ze dne 25. 9. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1802/2008 ze dne 7. 5. 2009 se zrušují. Odůvodnění: I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 7. 2009, ve lhůtě určené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který splňoval i ostatní formální podmínky zákona o Ústavním soudu. 2. Stěžovatel spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajícím ve sdělení obvinění, vzetí do vazby a podání obžaloby, jakož i v tom, že poté, co se obrátil na policii se svými poznatky o skutečnostech týkajících se způsobu krádeží osobních vozidel a jejich následných legalizací formou falešných technických průkazů, se na přímý pokyn policie zúčastnil transakce plánované na den 23. 10. 1998 v souvislosti s obchody s falešnými bankovkami, přičemž byl téhož dne zatčen zásahovou jednotkou, mělo dojít k jeho sražení k zemi a ke kopancům ze strany zasahujících, dále že ve vazbě byl zadržován ještě tři dny po uplynutí zákonem stanovené dvouleté lhůty a že byl při výkonu vazby napaden a zraněn spoluvězněm, takže musel být následně ošetřen. Z důvodů nutné obhajoby během trestního řízení až do meritorního rozhodnutí nalézacího soudu uplatňoval za stěžovatele obhajovací práva ustanovený advokát, jenž k tomu však nebyl oprávněn, neboť byl ze seznamu advokátů vyškrtnut; nutné opakování procesu vedlo k prodlužování řízení včetně vazebního stíhání. Vše mělo mít dopad i do rodinného života a sociálního postavení: těmto událostem přičítá souvislost s rozpadem manželství, nedokončením synova vzdělání, ale i s tím, že se s ním blízké okolí přestalo stýkat; bývalí zákazníci si u něj odmítali dát opravovat svá vozidla, v důsledku čehož zůstal bez prostředků a zaměstnání, a protože nemohl splácet před tím vypůjčenou hotovost, vyústila situace ve výkon rozhodnutí na dům, ve kterém žil. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti citovaným soudním rozhodnutím s tím, že mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Tvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy a nenaplněno zůstalo jeho právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod. Soudy neměly reflektovat garanci nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, byl-li zbaven osobní svobody nad dobu, kterou zákon připouští, a tím došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod. II. Rozhodný obsah soudního spisu 4. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Podává se z něj, že se stěžovatel žalobou podanou dne 13. 6. 2005 domáhal finančního zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti ve výši 750 000 Kč v souvislosti s trestním řízením, které proti němu bylo vedeno a jež skončilo zproštěním obžaloby. 5. Nalézací soud usnesením č. j. 32 C 83/2005-13 ze dne 20. 6. 2005 nejprve řízení o žalobě zastavil s tím, že stěžovatel činí předmětem sporu postup orgánů činných v trestním řízení, k čemuž není dána pravomoc soudu civilního. Uzavřel, že měl-li stěžovatel za to, že postup těchto orgánů nebyl v souladu s trestním řádem, mohl se nápravy domáhat formou stížností, a to až případně stížností k Ústavnímu soudu; soudní ochrana mu tak zůstala zaručena. 6. Odvolací soud však rozhodnutí nalézacího soudu usnesením č. j. 1 Co 307/2005-29 ze dne 1. 2. 2006 změnil, poukázav na to, že sice právní vztahy, v nichž dochází k výkonu veřejné moci, nemají soukromoprávní povahu, nejsou vztahy občanskoprávními a stát v nich zásadně nemůže být nositelem občanskoprávních povinností a oprávnění, není však vyloučeno, aby i při výkonu veřejné moci došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby a pro ten případ musí mít taková osoba možnost dovolávat se tvrzených nároků vůči státu u soudu v občanskoprávním řízení. 7. V novém řízení před nalézacím soudem byla žaloba rozsudkem č. j. 32 C 83/2005-76 ze dne 19. 3. 2007 zamítnuta. Soud prvního stupně konstatoval, že došlo-li k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce za popsaných podmínek výkonem vazby, z níž byl propuštěn dne 26. 10. 2000, pak je právo žalobce již promlčeno, neboť žaloba byla podána dne 13. 6. 2005 a vedlejším účastníkem byla vznesena námitka promlčení. 8. Odvolací soud svým rozsudkem č. j. 1 Co 224/2007-91 ze dne 25. 9. 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že postup orgánů činných v trestním řízení sice představoval zásah do osobnostních práv stěžovatele, nešlo však o zásah neoprávněný, naopak šlo o zásah dovolený. Uvedl dále, že soud v řízení podle o. s. ř. není oprávněn zasahovat do trestního řízení, a to ani formou přezkumu postupu jednotlivých orgánů [odkázav na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 299/03 ze dne 2. 3. 2004 (ve SbNU nepublikováno; dostupné na http://nalus.usoud.cz stejně jako všechna ostatní rozhodnutí Ústavního soudu)]; výjimkou z tohoto pravidla však může být excesivní chování úředních osob. Rozvedl, že k nápravě, popř. odstranění následků, které v souvislosti s (ne)činností orgánů činných v trestním řízení vznikly, slouží prostředky trestního řádu a další právní instituty zakotvené např. v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nikoli však zvolený prostředek ochrany osobnosti. Uzavřel, že v řízení nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do práv žalobce podle ustanovení §13 obč. zák., a proto je nadbytečné se zabývat otázkou promlčení, jakož i provedením dalších stěžovatelem navržených důkazů k prokázání tvrzené újmy na jeho právech. 9. Na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že během řízení před obecnými soudy byl proveden jediný důkaz, a to rozvodovým rozsudkem. Ústavní soud dodává, že s tvrzeními, jež stěžovatel vznesl, se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, s výjimkou vlivu událostí na rozpad manželství, když z rozvodového rozsudku soud zjistil, že bývalá manželka podala již v r. 1996 návrh na rozvod, který vzala posléze zpět, a druhý návrh podala předtím, než byl stěžovatel vzat do vazby. 10. Ústavní soud si dále vyžádal i soudní spis v trestním řízení sp. zn. 46 T 14/1999 vedeném u Krajského soudu v Brně, v němž byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, že sobě a jinému opatřil padělané peníze a takový čin spáchal ve značném rozsahu (130 ks falešných USD bankovek v nominální hodnotě bankovek 100 USD, tj. 13 000 USD v kursovní hodnotě 374 400 Kč). Ze sdělení několika oslovených orgánů však vyplynulo, že předmětný spis nebyl dohledán, a proto se Ústavní soud musel spokojit s kopií rozsudku sp. zn. 46 T 14/1999 ze dne 19. 5. 2003, jímž byl stěžovatel obžaloby zproštěn a který vůči němu nabyl právní moci dne 14. 8. 2003. Podává se z něj, že soud prvního stupně po dvou odvolacích řízeních přistoupil ke zproštění obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu (v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem), neboť v daném řízení pro nijak nevysvětlenou nesoučinnost Policie České republiky a jejích příslušníků (!) nemohly být odstraněny pochybnosti o tom, zda trestná činnost byla policejními orgány protiústavním způsobem vyprovokována, anebo zda byla pouze pod policejní kontrolou. Ignorace soudních výzev vůči policejním orgánům spočívala v tom, že policisté odmítali součinnost při zjišťování jejich skutečné totožnosti, opakovaně odpírali uvést bližší okolnosti k uvedenému trestnému činu - zejména uvedení dalších osob, které byly činu přítomny, zdroje, od kterého se Policie České republiky o zamýšlené transakci dozvěděla, a až po opakovaných urgencích předložila operativní svazek, z něhož však nebylo možno ani v náznaku seznat a následně zadokumentovat a důkazně podložit činnost orgánu policie při předstíraném převodu věci. Policejní orgány, jak zkonstatoval soud při hlavním líčení, tak způsobily objektivní nemožnost vyslechnout klíčové svědky a obstarat základní důkazy, v důsledku čehož nezbylo než rozhodnout v souladu se zásadou "in dubio pro reo". III. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení 11. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 12. Městský soud v Praze lakonicky odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že v rámci procesního návrhu "[r]ozhodnutí (...) ponechává na úvaze Ústavního soudu". 13. Vrchní soud v Praze jednovětně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí; ačkoli si měl být vědom, že vystupuje jako účastník řízení, procesní návrh neučinil. 14. Nejvyšší soud sdělil, že výrok a odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházelo ze zákonné úpravy upravující přípustnost dovolání, jakož i z obsáhlé judikatury jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Zdůraznil, že o neoprávněný zásah úředních osob do osobnostních práv stěžovatele při výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností může jít jen tam, kde dojde k excesu ze zákonem stanovených mezí, přičemž současně je vždy třeba zásah posuzovat v kontextu okolností, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností plní. K podpoře uvedeného zmínil rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 478/2007-635 ze dne 31. 10. 2007. Procesní návrh učiněn nebyl. 15. Vedlejší účastník se v poskytnuté lhůtě nevyjádřil. 16. Stěžovateli byla vyjádření účastníků zaslána k replice. Ten poukázal na strohost vyjádření a vyjádřil nad jejich formálností politování. Shrnul, že trestní řízení je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv, že jednání orgánů činných v trestním řízení v souzeném případu prokazatelně vybočilo z vytyčených mezí, což vyústilo v rozhodnutí soudů, jež stěžovatele obžaloby zprostila. Na svém žádání formulovaném v petitu ústavní stížnosti setrval. 17. Všichni účastníci vyjádřili výslovný souhlas s upuštěním od ústního jednání. IV. Východiska a posouzení 18. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 19. Stěžovatel učinil předmětem řízení před obecnými soudy nemajetkovou újmu, jež se měla odvinout od nepříznivých důsledků vyvolaných nepřiměřenou délkou soudního řízení a dalšími negativními dopady nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí zejména do osobnostní integrity poškozeného. 20. V napadených rozhodnutích zaznělo, že v souzeném případu by soudní ochrana osobnostním právům byla namístě jen tam, kde by se v rámci trestního řízení úřední osoba dopustila excesu. Dle náhledu Ústavního soudu každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem. 21. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), nález sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491)]. 22. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny. 23. Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet [viz nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567)]. 24. Ústavní soud k uvedené části uzavírá, že i bez excesu úředních osob je trestní řízení způsobilé zasáhnout do osobnostních práv člověka; rozhodné tu není jejich chování, ale výsledek trestního řízení ve vztahu k opodstatněnosti jeho zahájení. Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků; jednají-li ukvapeně, nerozvážně, či přímo úskočně (dolus malus), musí být jejich nesprávný postup vyvážen odstraněním eventuálně způsobených škod a poskytnutím odpovídajícího zadostiučinění. Takové zadostiučinění bude muset být poskytnuto v penězích vždy tam, kde doba mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a výrokem, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem, bude delší než v řádu týdnů či měsíců. Stigma trestního stíhání, které na člověku neprávem ulpí, nelze totiž odčinit jen soudním výrokem, trvá-li potvrzení neviny příliš dlouho. Lze s jistotou konstatovat, že doba, po kterou běží trestní stíhání, resp. doba, po kterou působí posléze zrušené odsuzující rozhodnutí, je delegitimizujícím faktorem; příslušné omezení osobnostních práv (zde práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí) je ospravedlnitelné jen tehdy, trvá-li přiměřenou dobu. Je věcí státu, aby náležitě zorganizoval soustavu a práci orgánů činných v trestním řízení a zabezpečil je jak po stránce materiální, tak i personální, a tím vytvořil žádoucí předpoklady pro provedení rychlého řízení; případné nedostatky nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudů a ostatních orgánů činných v trestním řízení právem očekávají dodržování zásady opodstatněnosti zahájeného řízení a přiměřené doby řízení. 25. Ústavní soud je přesvědčen, že ochrana osobnostních práv zasažených trestním stíháním by měla být de lege ferenda svěřena soudu, jenž o trestním obvinění s konečnou platností rozhodl; není-li tomu tak, pak tuto ochranu musí de lege lata poskytnout soud v řízení civilním - jinak by byl porušen zákaz denegatio iustitiae. 26. Vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy uplatnil námitku uplynutí promlčecí doby; nalézací soud z tohoto důvodu žalobu zamítl. Stěžovatel podal žalobu dne 13. 6. 2005, tedy v době, kdy se právo na nemajetkovou újmu jako takovou dle tehdy existující ustálené judikatury nepromlčovalo, neboť vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1542/2003. V uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu (resp. v dalších rozhodnutích tohoto soudu) bylo judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Poté ovšem došlo ke změně judikatorní situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009), v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát Nejvyššího soudu v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného. 27. Změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, neboť judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Za situace, kdy rozhodná ustanovení občanského zákoníku ne zcela dostála požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, jelikož se jejich interpretace v čase natolik proměňovala, že během několika let orgán sjednocující judikaturu obecných soudů dospěl k oběma pólovým závěrům (promlčitelné - nepromlčitelné právo), bylo proto nutno posuzovat i dobrou víru účastníků ve stálost předpokladů a očekávání průběhu řízení, resp. některých právních skutečností. Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv došlo k neproporcionálnímu znevýhodnění určité skupiny účastníků uplatňujících nárok na náhradu nemajetkové újmy. Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k takto vytvořeným jednotlivým skupinám; k intertemporálnímu soudcovskému právu (overruling) srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581) a nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473). 28. V tomto směru lze uzavřít, že nastalá situace, kdy až v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu vydaném dne 12. 11. 2008 pod sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (též in http://www.nsoud.cz) bylo judikováno, že právo na nemajetkovou újmu se promlčuje ve tříleté promlčecí době (§100 obč. zák.), fakticky vytváří nerovnost mezi účastníky řízení. Stěžovatel žalobu podal v dobré víře, že jeho právo promlčeno není a k odstranění tohoto nerovného postavení byl (a je) proto soud oprávněn (povinen) přihlédnout i konstatováním, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); jiný postup, v jehož důsledku by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce (ne)promlčitelnosti práva, by byl v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. nález ze dne 11. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (viz výše) a nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)]. 29. Ústavní soud dodává, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, vůči němuž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. 30. Ústavní soud je přesvědčen, že okolnosti souzeného případu jsou přesně těmi skutečnostmi, které odůvodňovaly přísné individuální posouzení. Obecné soudy měly postupovat zvlášť obezřetně a při aplikaci jednotlivých ustanovení zákona neměly postupovat mechanicky, nýbrž měly vycházet z významu, smyslu a účelu zákona jako celku a interpretovat jeho ustanovení ústavně konformním způsobem. V nerespektování tohoto přístupu tak došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l, jakož i k porušení jeho základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným, resp. nezákonným rozhodnutím státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V. Akcesoria a závěr 31. Obecné soudy budou muset přihlížet k tomu, že ač rozhodují o zásahu do osobnostních práv stěžovatele, byl by již v současnosti - pokud by nárok vznikl za účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006, kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. za podmínek podle čl. II (přechodné ustanovení) tohoto zákona i před jeho účinností - posuzován jako nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu. 32. Ústavní soud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhověl, a proto podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak ve výroku uvedeno.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:3.US.1976.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1976/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 208/63 SbNU 419
Populární název Uplatnění nároku na náhradu újmy vzniklé jako důsledek nesprávného úředního postupu vazebním stíháním a ochrana důvěry občanů v právo
Datum rozhodnutí 13. 12. 2011
Datum vyhlášení 4. 1. 2012
Datum podání 27. 7. 2009
Datum zpřístupnění 9. 1. 2012
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §140 odst.1, §140 odst.3 písm.b
  • 141/1961 Sb., §226 písm.b, §160 odst.1, §71
  • 40/1964 Sb., §13 odst.1, §13 odst.2, §101, §11
  • 82/1998 Sb., §9 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip důvěry v právo
Věcný rejstřík škoda/náhrada
odpovědnost/orgánů veřejné moci
vazba/limit délky
advokát/ustanovený
obhajoba
ochrana osobnosti
řízení/zastavení
Policie České republiky
újma
promlčení
obžaloba/zproštění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1976-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 72493
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23