ECLI:CZ:US:2011:3.US.2438.11.1
sp. zn. III. ÚS 2438/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., právně zastoupeného JUDr. Milanem Klímou, advokátem AK se sídlem Sámova 4/220, 101 00 Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2010 č. j. 9 Ca 301/2009 - 32 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. května 2011 č. j. 8 As 74/2010-71, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. srpna 2011, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 18. srpna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2010 č. j. 9 Ca 301/2009 - 32, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. května 2011 č. j. 8 As 74/2010-71, a to pro porušení článku 1 odst. 1, článku 2 odst. 3, článku 90, článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky, a dále článku 2 odst. 2, článku 11, článku 36 odst. 1 a odst. 2 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z důvodu procesní ekonomie řízení stěžovatel navrhl rovněž zrušení usnesení Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního ze dne 14. července 2009 č. j. S-MHMP 452781/2009/ OST/Dl.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 14. července 2009 č. j. S-MHMP 452781/2009/OST/Dl Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, nevyhověl výzvě stěžovatele k realizaci opatření podle ust. §80 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "s. ř.").
Proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu brojil stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. dubna 2010 č. j. 9 Ca 301/2009 - 32 odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle ust. §80 odst. 6 s. ř. je rozhodnutím procesní povahy, jímž se žalovaný toliko vypořádal se žádostí žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti stavebního úřadu. V předmětném rozhodnutí žalovaný správní orgán neshledal tvrzení žalobce o nečinnosti stavebního úřadu opodstatněným, a proto žádosti nevyhověl. Napadeným rozhodnutím žalovaného podle městského soudu nemohlo dojít k zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce, protože v tomto rozhodnutí žalovaný o žádném právu či povinnosti žalobce nerozhodoval. Právní postavení žalobce zůstalo stejné, jako před vydáním rozhodnutí. Podle městského soudu může být negativním důsledkem rozhodnutí žalovaného přetrvávající nečinnost správního orgánu. Právní řád účastníku správního řízení poskytuje prostředek obrany proti nesprávnému posouzení jeho žádosti o uplatnění nečinnosti. Tímto prostředkem není žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. §65 s. ř. s., ale žaloba proti nečinnosti správního orgánu podle ust. §79 s. ř. s.
Výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. května 2011 č. j. 8 As 74/2010-71 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci správními soudy. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že napadené rozhodnutí správního orgánu nesplňuje podmínky stanovené v ust. §65 s. ř. s. a nepodléhá tak soudnímu přezkumu. Stěžovatel je přesvědčen, že toto rozhodnutí se dotýká základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V napadeném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele, že usnesení žalovaného správního orgánu podle ust. §80 odst. 6 s. ř. je rozhodnutím ve smyslu ust. §65 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na rozsudek ze dne 11. března 2010 č. j. 5 Ans 2/2010 - 127, ve kterém tento soud vyslovil, že "usnesení vydané správním orgánem podle ust. §80 odst. 6 správního řádu z roku 2004 není rozhodnutím ve smyslu ust. §65 s. ř. s. a nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví" a dále poukázal na rozsudek ze dne 27. října 2010 č. j. 8 Ans 5/2009 - 113, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí podle ust. §80 odst. 6 s. ř. je pouze dozorčím prostředkem procesní povahy, který nenaplňuje podmínky stanovené v ust. §65 s. ř. s.; usnesením se totiž nezakládají, nemění, neruší, ani závazně neurčují práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že Městský soud v Praze nepochybil, když žalobu odmítl s tím, že rozhodnutí žalovaného, vydané podle ust. §80 odst. 6 s. ř., neurčuje závazně práva a povinnosti žalobce, pouze se procesně vypořádává s jeho návrhem, přičemž usnesení podle ust. §80 odst. 6 s. ř. nemá přímý dopad do žalobcových práv. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Nelze tedy rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu