ECLI:CZ:US:2011:4.US.1145.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1145/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 6. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 1145/11 ve věci ústavní stížnosti Investment Intelligence, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 996/6, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 392/2010-238 ze dne 12. ledna 2011 ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit České republice - Ministerstvu financí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 172 329,11 Kč, za účasti Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Výrokem rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 392/2010-238 ze dne 12. ledna 2011, ukládajícím stěžovatelce zaplatit České republice - Ministerstvu financí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 172 329,11 Kč, bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 392/2010-238 ze dne 12. ledna 2011 se proto ve výroku ukládajícím stěžovatelce zaplatit České republice - Ministerstvu financí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 172 329,11 Kč ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného nákladového rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 4 C 173/2004 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem č. j. 4 C 173/2004-207 ze dne 4. května 2010 uložil České republice - Ministerstvu financí (dále též jen "žalovaná") povinnost zaplatit stěžovatelce částku 468 862 Kč s 21% úrokem z prodlení ode dne 13. 9. 1996 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 201 124,80 Kč (výrok I), co do povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 52 096 Kč s 21% úrokem z prodlení ode dne 13. 9. 1996 do zaplacení žalobu zamítnul (výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 na náhradě nákladů řízení za znalecký posudek částku 1 516,55 Kč (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 Co 392/2010-238 ze dne 12. ledna 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu ohledně částky 339 284,50 Kč s přísl. zamítl a ohledně částky 129 557,50 Kč s 21% úrokem z prodlení ode dne 13. 9. 1996 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 172 329,11 Kč a oběma účastníkům řízení uložil zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 na náhradě nákladů řízení státu částku 7 584,75 Kč.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. září 2010 (N 200/58 SbNU 779), přičemž dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (N 167/51 SbNU 65) a sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. prosince 2010 (N 246/59 SbNU 507) obsahující obdobné závěry jako nález citovaný. Dále stěžovatelka cituje též podstatnou část usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1401/10 ze dne 27. května 2010 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde je řešena obdobná problematika.
Z uvedené judikatury Ústavního soudu podle stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že v případě zastoupení státu advokátem v občanském soudním řízení je povinností soudu vždy zvážit a v rozhodnutí řádně zdůvodnit, proč soud považuje výdaje související se zastupováním státu advokátem v soudním řízení za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a proč tedy lze spravedlivě žádat po druhé straně, aby, s poukazem na §142 občanského soudního řádu, takto vzniklé náklady státu hradila.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 392/2010-238 ze dne 12. ledna 2011 je však podle stěžovatelky patrné, že Městský soud v Praze aspekty uvedené ve stěžovatelkou uváděné a citované judikatuře Ústavního soudu v projednávaném případě nevzal vůbec v úvahu, neboť výrok o nákladech řízení odůvodnil pouze odkazem na §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se tedy vůbec nezabýval. Tím podle názoru stěžovatelky zatížil své rozhodnutí vadou, mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 11 Co JUDr. Helena Horáková. Podle vyjádření Městského soudu v Praze jsou důvody jeho rozhodnutí v odůvodnění jeho v záhlaví citovaného rozhodnutí, a proto nezbývá než na ně odkázat, aniž by bylo možno je blíže rozvádět nebo je doplňovat, neboť odůvodnění rozhodnutí má zásadně obsahovat vše, co bylo jeho podkladem. Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Vyjádření Městského soudu v Praze bylo poskytnuto na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Stěžovatelka Ústavnímu soudu repliku nezaslala.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též žalované jako vedlejší účastnici řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření, zaslaném prostřednictvím právního zástupce JUDr. A. K., uvedla, že považuje ústavní stížností napadené rozhodnutí za zcela správné.
Dále se žalovaná ve vyjádření podrobně vyjádřila k problematice přiznávání práva na náhradu nákladů řízení státu. Uvedla, že pro žalovanou (resp. pro organizační složku jednající jménem žalované) je jedním z hlavních důvodů pro využití právní pomoci poskytované advokátem důvod ekonomický. Právní zastoupení Ministerstva financí (dále jen "ministerstvo") je podle stěžovatelky sjednáno na principu paušální odměny, tj. při přihlédnutí k výši takové paušální odměny a počtu případů, které jsou advokátní kanceláři ministerstva předávány k zajištění právního zastoupení, je naprosto nepochybné, že náklady ministerstva vynaložené na paušální odměnu jsou nižší, než by byly mzdové náklady v případě, že by ministerstvo samo zaměstnávalo právníky zaměřené na spornou agendu, kteří by jej u soudů zastupovali. Po ekonomické stránce je tak pro ministerstvo zastoupení advokátem výhodnější, a ministerstvo tím naopak šetří výdaje státního rozpočtu.
Stěžovatelka odůvodňuje svou ústavní stížnost mimo jiné tím, že ministerstvo disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, a tak není důvod pro sjednání právního zastoupení advokátní kanceláři. Žalovaná však podotýká, že ministerstvo sice má zřízen legislativní odbor, nicméně předmětný odbor má jinou náplň práce a mezi jeho činnosti nepatří zastupování ministerstva před soudy. Žádný jiný právní odbor, který by měl na starosti zastupování ministerstva před soudy, zřízen nebyl, a rovněž nelze nutit jednotlivé zaměstnance, aby na základě pověření vystaveného ad hoc jednali za stát před soudy, a vystavovali se tak případné pracovněprávní odpovědnosti za výsledky řízení.
Ministerstvo podle vyjádření žalované odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů státu před soudy, tedy právníky, kteří by se zabývali spornou agendou, nezaměstnává. Zaměstnanci ministerstva mají ve své náplni práce agendu směřující k naplnění funkce ministerstva jako vrchnostenského orgánu a orgánu výkonu státní moci, státní regulace a legislativy. Tito zaměstnanci za svou činnost pobírají právními předpisy regulovanou mzdu a na výplatu této mzdy jsou poskytovány prostředky ze státního rozpočtu. Pokud by se věnovali místo své pravidelné práce soudním sporům, ministerstvu by, při předpokladu jejich plné vytíženosti, vznikl deficit v podobě jejich chybějícího pracovního výkonu. Je tedy na posouzení vedení ministerstva, jaké prostředky vynaloží na obranu svých právoplatných zájmů, zda finanční odměnu zaplacenou smluvnímu advokátu nebo pracovní dobu svého zaměstnance (jehož pracovní výpadek však není schopno z jemu přidělených personálních prostředků nahradit). Navíc nelze podle žalované opomenout, že v soudních řízeních jde ze strany ministerstva o hájení zájmu státu při ochraně jeho majetku, tedy nikoliv o činnost vrchnostenskou, k níž je personálně vybaveno, nýbrž o činnost, která bezprostředně nesouvisí s výkonem státní moci.
Žalovaná je toho názoru, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, tedy též státu a osob s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Vedlejší účastník má za to, že právo na právní pomoc zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny ponechává na rozhodnutí každého, zda se nechá v řízení zastoupit, a také kým se nechá zastoupit. Skutečnost, zda ministerstvo má vlastní odborný aparát specializovaný na zastupování státu, není relevantní, neboť Listina přiznává právo na právní pomoc každému účastníku řízení, když tito si jsou v řízení rovni. Žalovaná je toho názoru, že tedy není možné, aby zde byla soudy vymezována určitá kategorie subjektů, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a byla tak diskriminována vzhledem k ostatním subjektům. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.
Každý účastník řízení si navíc musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Vedlejší účastník podotýká, že v případě žalob na náhradu škody proti státu je taková "hrozba" možné úhrady nákladů řízení protistraně jedním z mála faktorů, které mohou ovlivnit množství žalob podávaných proti státu. Obecné soudy jsou podle žalované často zahlcovány podáními šikanózního charakteru nebo zjevně bezúspěšnými návrhy, a to především z toho důvodu, že nároky uplatňované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jsou osvobozeny od soudních poplatků. Povinnost hradit státu náklady řízení tak může být jedním z prostředků, jak zabránit tomu, aby docházelo k nesmyslnému zneužívání práva.
Pokud jde o otázku, zda se žalovaná měla nechat zastoupit v řízení Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "Úřad"), uvádí žalovaná ve svém vyjádření, že §3 zákona č. 201/2002 Sb. vyjmenovává případy obligatorního zastoupení státu tímto úřadem, v ostatních případech se však zatupování sjednává fakultativně. Záleží tak zcela na svobodné vůli organizační složky státu, zda se nechá zastoupit Úřadem nebo advokátem. Opačné tvrzení by popíralo práva a svobody zaručené Listinou. V §8 písm. e) posledně zmíněného zákona je podle žalované dokonce uvedeno, že ani fakultativně nemůže Úřad zastupovat organizační složku státu, pokud tato složka již zajistila zastupování na základě plné moci. To znamená, že zákon i po novele provedené v roce 2006 počítá se situací, že se organizační složka může nechat zastupovat i někým jiným než Úřadem, aniž by musela v řízení před soudem jednat sama.
Rozhodování o nákladech je podle vyjádření žalované integrální součástí soudního řízení jako celku a obecný soud musí v souladu s ustálenou judikaturou přihlížet při rozhodování ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k uplatňování nebo bránění práva. Žalovaná má za to, že v projednávaném případě byly náklady státu na právní zastoupení náklady účelně vynaloženými k bránění jejích oprávněných zájmů.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem žalovaná navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zcela zamítl.
Vyjádření žalované bylo zasláno na vědomí stěžovatelce a Městskému soudu v Praze. Stěžovatelka ani Městský soud v Praze se k němu písemně nevyjádřily.
Ústavní soud ve věci nařídil ústní jednání, k němuž se nedostavil pouze zástupce Městského soudu v Praze. Ani stěžovatelka ani vedlejší účastník (žalovaná) neměli žádné návrhy na doplnění dokazování. Stěžovatelka v závěrečném návrhu odkázala na obsah ústavní stížnosti a písemného vyjádření a žádala, aby Ústavní soud návrhu vyhověl. Naproti tomu žalovaná prostřednictvím právního zástupce akcentovala úlohu advokáta při zastupování žalované s poukazem na složitost věci, v níž jde o náhradu škody uplatněné v roce 1996 ve výši téměř 600 tis. Kč, přičemž po 12 letech sporu je přiznaná náhrada řádově pětinová. Stát se zde tedy bránil úspěšně, a přesto by mu byla upírána náhrada nákladů řízení, které byly efektivně vynaloženy. V dané věci nelze pominout, že šlo o složitý spor, který nelze podřadit pod běžnou činnost ministerstva, a tak v něm úloha advokáta byla zcela nepostradatelná. Podle žalované je důležitý výklad pojmu účelnosti vynaložených nákladů i funkce náhrady nákladů řízení, které působí i jako obrana proti šikanózním žalobám, kterým je stát často vystavován. Žalovaná má za to, že Městský soud v Praze výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně odůvodnil, shledal důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení i z pohledu současné judikatury Ústavního soudu, a proto žalovaná požadovala zamítnutí ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy České republiky), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.
Problematikou jako v projednávané věci se Ústavní soud již opakovaně zabýval. Stalo se tak jak v rozhodnutích, na která odkazuje nebo z nichž cituje stěžovatelka, tedy v nálezech sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008, sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. září 2010 a sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. prosince 2010 a v usnesení sp. zn. I. ÚS 1401/10 ze dne 27. května 2010, tak např. též v nálezech sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. března 2010 (N 38/56 SbNU 449), sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. května 2010 (N 104/57 SbNU 357), sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. září 2010 (N 194/58 SbNU 715) nebo sp. zn. IV. ÚS 3191/10 ze dne 21. února 2011 (N 19/60 SbNU 197).
Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo financí. I přes tvrzení obsažená ve vyjádření žalované k ústavní stížnosti a v jejím přednesu při ústním jednání zastává Ústavní soud stanovisko, že tato žalovaná disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jejích zájmů před soudy. Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl též zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008, který byl východiskem i pro další výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, se uvádí, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.
Čtvrtý senát Ústavního soudu, tak jak to ostatně Ústavní soud učinil již např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. května 2010 nebo v nálezu sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. prosince 2010, považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci výše uvedeného je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze např. představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. V těchto případech je však třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.
V případě stěžovatelky obecné soudy shora uvedené principy nerespektovaly a hledisko předmětu sporu či případné další aspekty pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku apriorně, v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, eliminovaly. Přitom řádně nezdůvodnily a ani neuvedly, že by šlo o takový předmět sporu nebo že by existovala jiná okolnost, kvůli které lze shledat postup žalované, která se nechala v řízení zastupovat advokátem, za nezbytný a účelný. Tím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.
Ústavní soud v žádném případě nemůže přisvědčit tvrzení vedlejšího účastníka (žalované) uvedenému u ústního jednání, že Městský soud v Praze v rámci celého odůvodnění rozsudku zdůvodnil, proč přiznává náhradu nákladu řízení. Lze souhlasit s tím, že Městský soud v Praze podrobně rozebíral, které aspekty byly ve věci důležité, a že rozebíral otázku zavinění či spoluzavinění škody ze strany stěžovatelky, avšak tyto skutečnosti byly rozhodné pro posouzení merita věci. Pokud jde o přiznání náhrady nákladů řízení žalované, není na tyto skutečnosti odkazováno jako na rozhodné pro přiznání těchto nákladů a v záhlaví citovaný nákladový výrok je odůvodněn pouze odkazem na §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu a tím, že podle procesního úspěchu náleží žalovanému náhrada nákladů řízení v rozsahu 50,25 %. Takové odůvodnění však rozhodně nelze považovat za souladné s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu a právem stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v projednávané věci, stejně jako v několika dalších obdobných věcech, Městský soud v Praze opakovaně ignoroval judikaturu Ústavního soudu, čímž došlo též k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Žalovaná prostřednictvím právního zástupce přednesla u ústního jednání řadu argumentů pro to, aby jí v projednávané věci byla náhrada nákladů řízení za právní zastoupení advokátem přiznána. Ústavní soud se jimi však neměl důvod podrobněji zabývat, neboť ke zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí přistoupil z důvodu, že Městský soud v Praze své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně neodůvodnil. Je však na žalované, aby tyto důvody po kasačním zásahu Ústavního soudu předložila v řízení před Městským soudem v Praze.
Městský soud v Praze bude mít prostor pro nové posouzení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to ve světle právních závěrů v nálezové judikatuře Ústavního soudu vyslovených. Postup ani budoucí rozhodnutí závisející na posouzení všech okolností případu však Ústavní soud svým nálezem nikterak nepředjímá, z čehož vyplývá, že tento kasační nález není vyjádřením právního názoru zavazujícího odvolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení právě tím způsobem, který stěžovatelka považuje za správný. V novém rozhodnutí se tedy bude Městský soud v Praze v souladu s judikaturou Ústavního soudu zabývat i účelností volby advokáta organizační složkou státu v právě projednávaném případu, přičemž oběma stranám řízení dá možnost se k otázce této účelnosti vyjádřit, a své rozhodnutí pak náležitě odůvodní.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávaném případě shledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.