ECLI:CZ:US:2011:4.US.1644.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1644/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. T. A., zastoupeného JUDr. Petrem Tomsem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě - Michálkovice, Petřvaldská 200, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2011 č. j. 28 Cdo 1085/2009-73, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2008 č. j. 57 Co 82/2008-48 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2007 č. j. 32 C 116/2006-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 1, čl. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, stěžovatel se po neúspěšném uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě po vedlejší účastnici (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náhrady škody ve výši 14.266.270,- Kč spolu s úrokem z prodlení podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice nezajistila řádnou ochranu listin prokazujících stěžovatelovo právo na podíl v obchodní společnosti STK Tajga, s. r. o., Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 7. 2007 č. j. 32 C 116/2006-32 jeho žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 5. 2008 č. j. 57 Co 82/2008-48 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 4. 2011 č. j. 28 Cdo 1085/2009-73 odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že nezohlednily nesprávný úřední postup Krajského soudu v Ostravě, jenž neuchoval v rejstříkovém spisu dodatek ke společenské smlouvě, na jehož základě došlo 15. 1. 1996 č. j. C 13723-1 k převodu obchodního podílu z M. S. na stěžovatele. K následnému návrhu M. S. ze dne 14. 6. 2001 pak provedl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2002 č. j. C 13723-19 změnu zápisu společnosti výmazem stěžovatele a zapsáním M. S. na jeho místo, kdy bylo soudem konstatováno, že stěžovatelem tvrzený dodatek ke společenské smlouvě se v rejstříkovém spise nenachází a dříve provedený převod obchodního podílu na stěžovatele v roce 1996 společenská smlouva neumožňovala. Otázkou jím tvrzeného nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Ostravě se podle názoru stěžovatele nalézací ani odvolací soud nezabývaly. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem nalézacího i odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby. Rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovatel vytýká, že si protiřečí, když poukazuje na princip presumpce správnosti soudního rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2002 a přitom ho nevztahuje na původní rozhodnutí tohoto soudu k převodu obchodního podílu na stěžovatele ze dne 15. 1. 1996. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje dále přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k "jinému" zásahu orgánů veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 32 C 116/2006.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou již uplatňoval v podaném odvolání a zejména pak v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly.
6. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Ústavní soud předně konstatuje, že se námitkami stěžovatele k usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2002 č. j. C 13723-191, jímž došlo k výmazu stěžovatele z obchodního rejstříku, jakož i na ně navazujícími rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2003 č. j. 5 Cmo 501/2002-251 a Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2004 č. j. 29 Odo 959/2003-389, již zabýval ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 528/04. V usnesení ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 528/04 pak Ústavní soud shledal stěžovatelem tehdy podanou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou s konstatováním, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pokud jde o tvrzení, že převod obchodního podílu na jeho osobu byl učiněn v souladu s dodatkem společenské smlouvy, jenž měl tento převod umožňovat. Oproti tomu M. S. v tehdy posuzované věci prokázala pro výmaz stěžovatele a pro její zápis v obchodním rejstříku své postavení v předmětné společnosti existencí společenské smlouvy, dle níž převod obchodního podílu na stěžovatele, jako na třetí osobu, nebyl možný. Nyní podanou ústavní stížností tak stěžovatel usiluje uvedený nedostatek důkazního tvrzení na jeho straně stran k předmětnému dodatku společenské smlouvy kompenzovat v novém řízení námitkou nesprávného úředního postupu spočívajícího v neuchování tohoto dodatku rejstříkovým soudem.
8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že neuchováním předmětné listiny tvořící podklad pro rozhodnutí v posuzované věci o převodu obchodního podílu je založena odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem [§5 písm. b) a §13 zákona č. 82/1998 Sb.]. S touto základní stěžovatelovou námitkou se však podle názoru Ústavního soudu v dostatečném rozsahu vypořádal již Nejvyšší soud, včetně odkazu na ustálenou judikaturu, když vyložil, že o tento případ odpovědnosti nemůže jít tam, kde orgán státu pouze shromažďuje podklady pro rozhodnutí, v jehož obsahu se tento podklad projeví (viz č. l. 74). Ústavní soud neshledal důvodu se s tímto názorem Nejvyššího soudu neztotožnit, přičemž připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je omezená a je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury. Pakliže stěžovatel tvrdí, že se otázkou nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Ostravě nalézací ani odvolací soud nezabývaly, nelze tuto jeho námitku vztáhnout k rozhodnutí odvolacího soudu, který se uvedenou otázkou v rámci stěžovatelova odvolání proti rozsudku nalézacího soudu zevrubně zabýval na č. l. 52-53.
9. Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení stran uplatnění principu presumpce správnosti i ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 1996, pak této jeho námitce Ústavní soud nepřisvědčil, neboť předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě bylo jeho následným rozhodnutím ze dne 31. 10. 2002 zrušeno. Stěžovatelovou výhradou k úvaze nalézacího a odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby se Ústavní soud, stejně jako Nejvyšší soud, nezabýval, neboť ji pro posouzení dané věci neshledal za relevantní. Pokud jde o stěžovatelem tvrzený "jiný" zásah orgánů veřejné moci způsobený napadenými rozhodnutími obecných soudů, pak tento není v ústavní stížnosti blíže specifikován.
10. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
11. K zásahu do práva na poskytnutí soudní ochrany, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, dojde především tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo na soudní ochranu.
12. K tvrzenému porušení stěžovatelova práva na rovnost zbraní (práv) (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny), práva mít práva (čl. 5 Listiny) a práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) stěžovatel neuvádí žádnou ústavněprávní argumentaci. Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 10 Ústavy, pak Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.
13. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu