ECLI:CZ:US:2011:4.US.1956.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1956/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Ing. J. H., právně zastoupeného JUDr. Martinem Hádkem, advokátem, advokátní kancelář Trnková 1864/22, Praha 4 - Krč, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 157/2009 z 24. 3. 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 86/2008 z 5. 3. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 8. 7. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, správní soudy přitom řešily otázku, jak vyložit ustanovení §224 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "citovaný zákon"). Tedy zda se do doby rozhodné pro výsluhové nároky podle citovaného zákona započte jen doba výkonu těch povolání, která byla podle předchozích právních předpisů vykonávána v rámci služebního poměru, či zda se do doby rozhodné podle citovaného zákona započítá i výkon povolání, která předchozí služební předpisy za výkon služebního poměru považovaly právě jen pro účely výsluhových nároků. Soudy se přiklonily k prvně naznačenému, tedy svým způsobem restriktivnímu chápání služebního poměru, což je pro stěžovatele, viděno jeho právní argumentací, méně příznivě.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; oba správní soudy podle mínění Ústavního soudu aplikovaly a interpretovaly ve věci relevantní právní předpisy zcela ústavněkonformním způsobem.
V souladu s argumentací správních soudů pak Ústavní soud v souvislosti s tvrzeními stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že stěžovatel se rozhodl podruhé ukončit služební poměr za účinnosti citovaného zákona; citovaný zákon stanoví podmínky pro přiznání výsluhových nároků. Protiústavnost výkladu citovaného zákona pak nelze dovozovat jen z toho, že předešlá právní úprava byla odlišná - tedy kdyby stěžovatel opustil služební poměr například před deseti lety, byla by pro něj situace, alespoň co se výsluhových nároků týká, v jistých aspektech příznivější; ostatně, stejně tak stěžovatel jistě legitimně například neočekával, že právní úprava služebního poměru zůstane po celou dobu jeho aktivní kariéry neměnná. Vyvozovat tak v této souvislosti aplikační důsledky stran retroaktivity v tomto stěžovatelově případě je poněkud nepřiléhavé; lze snad ještě poznamenat, že právě stěžovatelova snaha nalézt v jeho věci prvky retroaktivity, ho parně dovedla k ne příliš korektní práci s literárními prameny, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje - stěžovatel totiž argumentačně upozorňuje na negativní aspekty retroaktivity, aniž by ovšem zmínil dynamiku vývoje společnosti způsobující, že retroaktivitu - byť nepůsobící výlučně ve prospěch jednotlivce - právní řád akceptuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu