infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.12.2011, sp. zn. IV. ÚS 2287/11 [ usnesení / VÝBORNÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:4.US.2287.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:4.US.2287.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2287/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 27. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem AK se sídlem Lublaňská 55/6, 122 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011 čj. 16 Co 75/2011-280, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v č. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozsudku vydaného v řízení o zaplacení 150 650,- Kč s příslušenstvím. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 9. 2010 čj. 22 C 105/2006-229, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2010 čj. 22 C 105/2006-239, a ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že Správa služeb hl. m. Prahy, příspěvková organizace, se žalobou domáhala po žalovaném stěžovateli zaplacení částky 150 650,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužné platby za odtah a parkovné jeho osobního motorového vozidla. Nalézací soud rozhodoval ve věci opakovaně, až rozsudkem ze dne 24. 9. 2010 žalobě dílem vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 250,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do zbytku žalované částky žalobu zamítl (výrok II.), zavázal žalobkyni k úhradě nákladů stěžovatele ve výši 58 689,- Kč (výrok III.) a rozhodl o úhradě nákladů vzniklých České republice (výroky IV. a V.). K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu co do částky 36 800,- Kč zamítl a co do částky 1 450,- Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil (výrok I.). Zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně ve věci samé potvrdil (výrok II.), žalovanému stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o náhradě nákladů státu (výrok IV.). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení rozhodl odvolací soud za použití ustanovení §150 o. s. ř., kdy převážně úspěšnému žalovanému stěžovateli náklady řízení nepřiznal. Za okolnosti hodné zvláštního zřetele odvolací soud označil úmyslné porušení povinností žalovaného stěžovatele jako provozovatele vozidla, neboť odstavil na pozemní komunikaci vozidlo, které již nadále nechtěl provozovat, nepostaral se o jeho likvidaci, nerespektoval dopravní značení v době odtahu vozidla z důvodu veřejného zájmu, po odtahu neprojevil o své vozidlo zájem, nezjišťoval, kde se vozidlo nachází a nenahlásil jeho "ztrátu" orgánům Policie ČR. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný stěžovatel se svým chováním větší měrou spolupodílel na vzniku sporu tím, že nerespektoval obecně závazné právní předpisy. Podle soudu by nepřiznáním nákladů řízení neměla žalovanému stěžovateli vzniknout podstatná újma v jeho majetkové sféře, neboť jeho majetkové poměry nejsou nikterak nepříznivé. Odvolací soud rovněž přihlédl ke změně judikatury Nejvyššího soudu o rozsahu oprávněnosti nároku žalobkyně. K žádosti o zapůjčení spisu sp. zn. 22 C 105/2006 Obvodní soud pro Prahu 8 sdělil, že žalobkyně, Správa služeb hl. m. Prahy, podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, jehož kopii Ústavnímu soudu poskytl k nahlédnutí. V dovolání doručeném obvodnímu soudu dne 11. 8. 2011 je uvedeno, že je jím napadán výrok II. předmětného rozsudku. Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ve všech jeho výrocích, přestože podle obsahu jeho ústavněprávní argumentace je zcela zřejmé, že brojil výhradně proti náhradově nákladovému výroku. Městskému soudu vytkl, že mu za použití ustanovení §150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení, přestože měl ve věci převážný úspěch (99 %), a namítl, že mu nebyl poskytnut procesní prostor, aby se k eventuálnímu použití moderačního práva soudu vyjádřil. Dostát tomuto požadavku bylo o to důležitější v situaci, kdy stěžovatel s ohledem na dosavadní průběh řízení očekával určitý výsledek řízení ve věci samé, od něhož se odvíjelo rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a kdy v odvolacím řízení nemohl očekávat, že soud moderačního práva využije. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí obecného soudu, zabýval se formálními náležitostmi ústavní stížnosti a podmínkami její přípustnosti; nepřehlédl také, že stěžovatel, ač jeho argumentace byla výlučně zaměřená na rozhodnutí odvolacího soudu, jímž mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.), v petitu ústavní stížnosti navrhl ke zrušení rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. K výroku I. rozsudku odvolacího soudu v jeho měnící části (změna vyhovujícího výroku rozsudku soudu I. stupně co do částky 36 8000,- Kč a v tomto rozsahu zamítnutí žaloby) je třeba uvést, že jde o rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé. Rozsudek je sice napaden dovoláním, to však pro posouzení ústavní stížnosti nebylo podstatné. Rozhodující bylo, že měnící meritorní výrok (nenapadený dovoláním) přivodil stěžovateli příznivý výsledek, pročež jím nebylo (a ani nemohlo být) zasaženo do jeho základních práv [§82 odst. 2 písm. a) v návaznosti na §82 odst. 3 písm. a) ve spojení s ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Zrušení takového rozhodnutí by tak, kromě absence racionálního odůvodnění takového postupu, postrádalo i zákonnou oporu. Stejný závěr je třeba přijmout i ve vztahu k výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 112 400,- Kč s příslušenstvím. Stejně tak i výrok, kterým Městský soud v Praze změnil rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu k nákladům vzniklých státu a k jejich úhradě zavázal výhradně žalobkyni, není schopen jakkoliv zasáhnout do práv stěžovatele, neboť stěžovatele nikterak nezavazuje. Ústavní stížnost požadující zrušení rozsudku Městského soudu v Praze v tomto rozsahu Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Způsobilým předmětem ústavního přezkumu se tak stal výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze v jeho potvrzující části, a náhradově nákladový výrok pod bodem III. Ústavní soud tato rozhodnutí přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno co do částky 1 450,- Kč a žalovaný stěžovatel zavázán povinností k její úhradě, stěžovatel nikterak neargumentoval. Ústavní soud neshledal, že by Městský soud v Praze při aplikaci a výkladu příslušných norem podústavního práva v tomto směru pochybil, a proto jeho rozhodnutí zcela respektoval. Při přezkumu rozhodnutí, jímž Městský soud v Praze nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, Ústavní soud vycházel ze své rozhodovací praxe, ve které dal opakovaně najevo svůj rezervovaný postoj k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout toho či onoho účastníka řízení, totiž obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod účastníků řízení, neboť z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto zcela výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další). Závěry o omezení přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Citované ustanovení je svou podstatou výjimečné v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, a proto jeho aplikace zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357). Vymezení obsahu a rozsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" se děje vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí a soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (např. nález sp. zn. III.ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145). Ústavnímu soudu nenáleží hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); zasahuje zpravidla jen v případě zcela extrémního použití (zneužití) §150 o. s. ř. (srov. nález sp. zn. I.ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38 str. 3), či tehdy, jeví-li se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jako zcela nedostatečné (nález sp. zn. II.ÚS 635/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 695). Z hlediska záruk spravedlivého procesu Ústavní soud rovněž zkoumá procesní podmínky při aplikaci §150 o. s. ř., tj. zda účastníkům řízení byl (zejména v odvolacím řízení) vytvořen prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů či důkazů, které by mohly uplatnění moderačního práva ovlivnit (srov. nález II. ÚS 828/06, Sb. n. u., sv. 44, str. 309 a další). V projednávané věci Městský soud v Praze svoje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přiměřeně odůvodnil v souladu s požadavky vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu. Rozvedl okolnosti, které jej vedly k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a které Ústavní soud považoval za akceptovatelné v rámci smyslu a účelu použitého zákonného ustanovení. Městský soud zohlednil předprocesní stádium sporu (přihlédl k úmyslnému porušení povinnosti stěžovatele jako provozovatele motorového vozidla v době před jeho odtahem a jeho nezájmu o vozidlo poté, co bylo odtaženo), okolnosti v průběhu řízení (změna judikatury) a majetkové poměry stěžovatele jako podnikatele v taxislužbě (s odkazem na jejich zjištění a hodnocení Obvodním soudem pro Prahu 8 v rozsudku ze dne 24. 9. 2010). Při posouzení procesních podmínek aplikace §150 o. s. ř. klade Ústavní soud důraz na poskytnutí procesního prostoru účastníku řízení, aby se mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, a vznáší je vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností. Ústavní soud však zároveň připomíná, že požadavek na vytvoření procesního prostoru nelze chápat jako samoúčelný - je jím sledována možnost účastníků řízení vznést případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly být způsobilé aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. např. nález II. ÚS 828/06, Sb. n. u., sv. 44 str. 309, III. ÚS 1378/07, Sb. n. u. sv. 47 str. 347 a další). V projednávané věci Městský soud v Praze užil ustanovení §150 o. s. ř., aniž by před svým rozhodnutím dal najevo, že o jeho aplikaci vůbec uvažuje; nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl k uplatnění moderačního práva soudu vyjádřit. Jeho rozhodnutí však Ústavní soud neshledal rozporným s požadavky kladenými na rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení, jak byly shora vyloženy, byť se tak na první pohled mohlo jevit. Je tomu tak proto, že stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu konkrétní argumenty (tvrzení či důkazy), kterými by hodlal zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu. S napadeným rozhodnutím nesouhlasil v podstatě jen proto, že vzhledem ke svému úspěchu ve věci takové rozhodnutí neočekával, a s poukazem na dostatek finančních prostředků protistrany, které nic nebránilo nést náklady řízení. Pokud stěžovatel kritizoval odvolací soud, že sám blíže nezkoumal jeho finanční situaci, je třeba konstatovat, že odvolací soud se opřel o dostatečně seznatelná zjištění nalézacího soudu, která stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nevyvrátil. Shrnutě vyjádřeno, pokud by Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti výlučně proto, že odvolací soud nedal najevo, že hodlá uplatnit moderační právo, pak v situaci, kdy stěžovatel žádná relevantní tvrzení či důkazy, jimiž by byl schopen účinně ovlivnit, resp. vyloučit, aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem, nevznesl, byl by kasační nález pouhým formálním rozhodnutím, neboť by pro stěžovatele příznivější rozhodnutí soudu nezaručil. Stěžovateli tak lze přisvědčit pouze v tom, že změna dosavadní judikatury mu skutečně nemůže být při rozhodování o nákladech řízení přičítána k tíži (nelze však přehlédnout, že právě v důsledku změny rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v obdobných věcech stěžovatel zaznamenal ve sporu výrazný úspěch); sama tato samozřejmost však za daných okolností případu na závěrech shora rozvedených nemohla ničeho změnit. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 27. prosince 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:4.US.2287.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 2287/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 12. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 3. 8. 2011
Datum zpřístupnění 16. 1. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §142, §150
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík náklady řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-2287-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 72449
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23