ECLI:CZ:US:2011:4.US.670.09.1
sp. zn. IV. ÚS 670/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 6. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 670/09 ve věci ústavní stížnosti NLB Factoring, a. s., se sídlem Gorkého 3037/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 32 Cdo 1504/2008-114, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání v občanskoprávní věci s odůvodněním, že v něm nebyla vymezena otázka zásadního právního významu.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 32 Cdo 1504/2008-114 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 3. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 32 Cdo 1504/2008-114.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 21 Cm 77/2005 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 1. 2007 č. j. 21 Cm 77/2005-57 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti obchodní společnosti SANTA-TRANS, s. r. o., (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 807 819,60 Kč s příslušenstvím. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí se podává, že mezi stěžovatelkou jako faktorem a společností JKV TRANSPORT, s. r. o., jako dodavatelkou byla uzavřena smlouva o provádění regresního faktoringu, na jejímž základě docházelo k opakovanému úplatnému postupování pohledávek za vedlejší účastnicí z dodavatelky na stěžovatelku. Jelikož se vedlejší účastnice dostala dle názoru stěžovatelky se splněním svého závazku do prodlení, žalovala ji stěžovatelka o zaplacení výše uvedené částky. Vedlejší účastnice naproti tomu namítala, že disponovala pohledávkami vůči společnosti JKV TRANSPORT, s. r. o., v celkové výši 2 064 157,30 Kč, které vůči žalovaným pohledávkám započetla, čímž její závazek zanikl. Krajský soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že vedlejší účastnice provedla jednostranný zápočet řádně a včas a tuto skutečnost oznámila společnosti JKV TRANSPORT, s. r. o., dříve, než jí bylo formou tzv. cesních klauzulí oznámeno postoupení pohledávek na stěžovatelku. Z tohoto důvodu tedy žalobu stěžovatelky zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, nicméně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 1. 11. 2007 č. j. 2 Cmo 186/2007-91 rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Posledně uvedené rozhodnutí vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a v němž namítala existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady přitom spatřovala v rozsahu skutkových okolností, které považovaly krajský a vrchní soud za nesporné, v nesprávném rozdělení důkazního břemene a konečně ve skutečnosti, že ani krajský ani vrchní soud netrvaly na splnění povinnosti uložené vedlejší účastnici usnesením krajského soudu ze dne 3. 10. 2006, dle něhož měla předložit žalované faktury, jichž se započtení týkalo, a to jak ve verzi s cesní doložkou, tak i bez ní. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 25. 11. 2008 č. j. 32 Cdo 1504/2008-114 dovolání odmítl, přičemž podotkl, že v dovolacím řízení nelze měnit skutkový základ sporu, a odkázal na právní názor vyjádřený v usnesení sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004), podle něhož, je-li přípustnost dovolání dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nelze jeho prostřednictvím uplatňovat dovolací důvody obsažené v §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 téhož předpisu. Jelikož stěžovatelka v dovolání nevymezila žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu, bylo její dovolání posouzeno jako nepřípustné.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, směřující toliko vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 č. j. 32 Cdo 1504/2008-114, namítala, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a to v důsledku nerespektování principu rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že vedlejší účastnice byla usnesením krajského soudu ze dne 3. 10. 2006 vyzvána k předložení faktur uvedených v oznámení o započtení, přičemž tuto povinnost svévolně splnila pouze částečně, neboť soudu předložila jen některé z požadovaných faktur. Krajský soud následně na splnění povinnosti uložené předmětným usnesením rezignoval, čímž se dopustil závažného procesního pochybení, neboť předmětné faktury měly pro rozhodnutí ve věci klíčový význam. Policie České republiky následně zajistila u vedlejší účastnice jako důkaz faktury, které krajský soud původně žádal předložit, přičemž tyto obsahovaly cesní klauzuli a bylo z nich zřejmé, že stěžovatelka měla být ve sporu úspěšná. Stěžovatelka na toto pochybení krajského soudu v opravných prostředcích výslovně poukazovala, přesto nápravu nezjednal ani vrchní a ani Nejvyšší soud. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že v něm nebyla vymezena žádná otázka zásadního právního významu. Stěžovatelka naopak měla za to, že z jejího dovolání zřetelně vyplývalo, že otázkou zásadního právního významu bylo, zda lze označit za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postup soudu, v jehož důsledku je jednomu z účastníků znemožněno dokázat rozhodné skutkové okolnosti z toho důvodu, že soud netrval na splnění povinnosti předložit listinné důkazy, kterou v řízení dříve uložil, aniž by se vypořádal s otázkou, zda předmětné listinné důkazy považuje za významné či nikoliv. Stěžovatelka tedy nezpochybňovala skutková zjištění obecných soudů, nýbrž namítala, že byla neodůvodněně znevýhodněna v přístupu k listinným důkazům, jimiž disponovala toliko vedlejší účastnice, a stěžovatelka proto nemohla prokázat rozhodné skutečnosti. Dle názoru stěžovatelky tak došlo v řízení před obecnými soudy k porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1504/2008-114 ze dne 25. 11. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a stručně shrnul, že dovolání nebylo shledáno přípustným, neboť stěžovatelka nepoložila žádnou otázku zásadního právního významu a své dovolání založila na zpochybnění skutkových zjištění. Nejvyšší soud měl za to, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, proto navrhl, aby byla její ústavní stížnost zamítnuta. Za nedůvodnou označila ústavní stížnost i vedlejší účastnice, která se stran přípustnosti dovolání plně ztotožnila s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení.
6. Vyjádření účastníků řízení byla stěžovatelce zaslána na vědomí, ta však svého práva na repliku nevyužila.
7. Všichni účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
8. Ústavní soud poté napadené rozhodnutí meritorně přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
9. S ohledem na petit ústavní stížnosti byla předmětem řízení před Ústavním soudem toliko otázka, zda Nejvyšší soud postupoval správně, když dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud svůj postup zdůvodnil tím, že stěžovatelka zpochybňovala učiněná skutková zjištění, tzn. uplatňovala dovolací důvod dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, což dle ustálené judikatury reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004 přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu založit nemůže.
10. V prvé řadě je třeba podotknout, že Nejvyššímu soudu nebylo možno přisvědčit v tom, že dovolací námitky byly podřaditelné výlučně pod dovolací důvod dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, tzn. že se jednalo pouze o námitky zpochybňující správnost zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud je naopak toho názoru, že stěžovatelka ve svém dovolání řádně uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k výčtu vad řízení zakládajících tento dovolací důvod srov. např. Drápal L., Bureš J.: Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, 2009, s. 1918-1919). Kvalifikaci stěžovatelkou uplatněných námitek jako námitek výlučně skutkových ve smyslu §241a odst. 3 občanského soudního řádu nemohl Ústavní soud za daných okolností akceptovat.
11. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval na své usnesení ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, dle něhož přichází u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v úvahu toliko uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) téhož předpisu. Ústavní soud ovšem již v minulosti mnohokrát zdůraznil [např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nálezu sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), nálezu sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553), nálezu sp. zn. I. ÚS 869/10 ze dne 9. 9. 2010 (N 192/58 SbNU 701) a nejnověji v nálezu sp. zn. I. ÚS 1920/10 ze dne 15. 6. 2011 (N 112/61 SbNU 653), všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz], že se s praxí Nejvyššího soudu, jejímž důsledkem je restriktivní výklad dovolacích důvodů v případě dovolání opřeného o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neztotožňuje. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 Ústavní soud výslovně označil usnesení, na něž Nejvyšší soud odkazoval, za starší a překonané.
12. Ústavní soud konstatoval, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek sice není ústavně zaručeno [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02 ze dne 18. 6. 2002 (U 18/26 SbNU 381)], ovšem pokud již jej zákonodárce do právního řádu jako opravný prostředek zakomponoval, je nezbytné, aby se na řízení o něm vztahovala ochrana práv jednotlivce zaručená ústavním pořádkem, tj. nejenom Listinou, ale také Úmluvou. Existují-li pak určitá omezení práva na přístup k dovolacímu soudu, ať už se vyskytují přímo v samotném zákonném textu, anebo jsou dovozována soudy jeho interpretací (jako v daném případě), je vždy nutné je posoudit z hlediska proporcionality k ochraně základních lidských práv a svobod. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.
13. Jak plyne z výše citovaných nálezů, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1643/05 ze dne 25. 11. 2005, v němž je pojem "právní posouzení" interpretován tak, že se týká nejenom práva hmotného, ale i práva procesního, byl Nejvyšší soud povinen se námitkami stěžovatelky naplňujícími dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu zabývat, a to i v případě, že se jednalo o dovolání, jehož přípustnost byla dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jelikož tak neučinil a tvrzené procesní vady řízení před soudy prvního a druhého stupně nepřezkoumal, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky (čl. 4 Ústavy), a sám tak porušil základní právo stěžovatelky na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
14. Ústavní soud tedy ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.